DEVĚT STUPŇŮ KE ŠTĚSTÍ

úryvky z knihy

Romantická ukázka:

    ...odpoledne nám rychle uběhlo. Nejen, že jsme vyčistili kus parku, ale ještě jsme se i zasmáli. Sofie je dobrá společnice, která svými vtipnými postřehy rozehnala staré stíny v parku, i v mé duši. Bylo mi s ní dobře.

   Až v podvečer, kdy fyzické stíny, které se nedaly odehnat ani nadšením Sofie, po nás natahovaly své šedivé paže, jsme se propracovali k soše. ,,To je nádherné,“ vydechla Sofie. ,,Kdo to je ?“ ,,Nevím. Nalezl jsem tu sochu zcela zarostlou břečťanem a od té doby se stala mou přítelkyní,“ odpovídám. ,,To se nedivím. Je v ní cosi zvláštního, co mi vhání slzy do očí. Ke komu vzpíná ty ruce a co znamená ten zvláštní výraz v její tváři? Co to jen znamená?“ ptá se naléhavě. ,,Já nevím. Nazval jsem to vzývání. Ani nevím, co to vlastně znamená. To slovo ke mně samo přilétlo a vyvo-lává ve mně stejné city jako ta socha. Nevím, co znamená, ale hluboce na mne působí,“ odpovídám trochu rozpačitě. ,,Vzývání,“ říká zamyšleně, stojíc před sochou.   

   Paprsky zapadajícího slunce proniknou stromovím a spojí obě postavy světelným kuželem. Užasnu nad jejich podobností. Oslněn odleskem světla mohu stěží určit, která ze sluncem pozlacených postav je živá a která kamenná. V náhlém poznání oněmím. Jak nepochopitelné jsou smyčky našich osudů! Jak dokonalé jsou křižovatky osudových vláken. Škoda, že jsme tak tupí a v ruchu života nedokážeme rozpoznat osudový okamžik, kdy se protíná minulost s přítomností. Škoda, přeškoda, že jsou naše oči slepé a král spí na svém trůnu. ,,Vzývání,“ opakuje procítěně Sofie a hladí něžně tvář sochy. Jako by se její ruka nořila do minulosti a sahala na svůj vlastní život.   

   Jsme oba hluboce zasaženi posvátností okamžiku, který se rozumem nedá pochopit, ale který citlivou rukou rozehrál struny hluboko v  našich srdcích. Šumění větru v korunách stromů utichlo, i ptáci zmlkli a všude se rozhostilo velebné ticho. Paprsky zapadajícího slunce pomalu kloužou po  obou siluetách a ty se noří do tmy. Jakoby vše na okamžik zjevené opět odcházelo do šera minulosti, do tmy zapomnění. Kolik takových okamžiků v životě každého člověka sáhne po jeho srdci, aby mu v citu připomenulo minulost a pomohlo mu správně se postavit k  přítomnosti? A jak nepatrně málo z nich je pochopeno a zužitkováno! Ó, my hluční a slepí pozemšťané. Vidíme jen své hrady z písku a  skutečný život nám protéká mezi prsty, aniž si ho povšimneme.

Úsměvná ukázka:   

   V té době navštívil maminku jakýsi známý, prý snad z dětských let, kdy vyrůstali ve stejné vesnici. Byl to člověk poněkud neotesaného stylu, vyjadřující se nějakým druhem nářečí, které mi sice připadalo směšné, ale protože se v něm projevoval zapřisáhlý materialista, těžko jsem k němu mohl přilnout. I jeho veselé popichování, doprovázené hlučným smíchem, mne moc nepobavilo, protože bylo namířené proti všemu, k čemu jsem usiloval.

   ,,Tak co, ty duchařu! Říkala tvoja mama, že na ty žvásty taky věřiš. U nás na dědině só dvě babky a ty só do teho taky cely pitomý. My se jim v hospodě s chlapama vždycky smějem a říkáme jim Svíčkovy báby“. Chachacha…,“ burácel, až se mu mohutné břicho vesele natřásalo a utíral si mastný knír. Pak vytáhnul z kapsy notně umolousaný kapesník rozměrů malého sportovního stanu a obalil si jím velký červený nos, bohatě protkaný žilkami. ,,Bůůůů, bůůůůůůů!“ zatroubil tak, že i slon indický by zpozorněl a ihned by vyrazil hledat nepřátelského samce, který mu pronikl do revíru. I zvuky, které doprovázely jeho hygienický manévr, spíše připomínaly probouzející se ranní džungli, než to, že k nám zavítal přítel z dětství. S frkáním, které úspěšně zpochybňovalo polemiku, že kůň Převalského prý snad již vymřel, pokračoval ve svém nefalšovaně přírodním projevu: ,,Přece ty, chlap, nebudeš takové zmatkař, jako stary baby! To bys byl jenom pro smích, to by se ti všeci řehtali, dyť bys ani do hospody nemohl. Chlapče, nebuď hlópé, chlap musí být pevné jak dub a né jakési zmatkař, co skočí na každé špek… Tady jsem tvé mamě dovezl véslužku, dé si kus ovaru, omasti si žalódek a ty blbosti pusť z hlavy. Moja Kača taky viděla duchy,“ na okamžik umlknul a vyzývavě, snad i  potutelně, se na mne zadíval. ,,Ale pak sme spravili u televize anténu a už byli pryč!“ 

   ,,Chachahahahahaha,“ řval smíchy nad svým povedeným žertíkem, až se celý zpotil. Opět mezi nás zavítal nám již známý víceúčelový kapesníček, o kterém jsem si začínal myslit, že skutečně může sloužit velmi různým potřebám. Obával jsem se domyslit jakým… Po  důkladném vysušení nejen obličeje, ale snad celé hlavy včetně příslušenství, pokračoval: ,,Toš ty babky sedí kolem stolu a vyvolávajó ty duchy. Říkala moja Kača, že tam jednó byla aji Šmoldaska. To je jedna z těch dvóch a  mluvila hlasem jak staré chlap. Bylo to, jako by tam byl staré Lódal, co umřel před pětima rokama. No dovedeš si to představit? Stará babka mluví jak chlap. No já jsem málem prasknul smíchy! Hahahahahaha!!!!“ burácel, chrčel a zalykal se veselý vypravěč. ,,To bys ju musel znat. Ona je jak za groš kudla. Takové věchétek a k tomu ten chlapské hlas… Hahahahaha! Já to snad nevydržím!!!“ řičí.

   ,,Déte mě nečeho napit, ať to spláchnu.“ Zručným pohybem do sebe převrhne láhev piva a bublání přeruší jeho hurónský smích. ,,A takovém hlópostem bys chtěl věřit? Chlapče, to přece nemyslíš vážně!“ pohrdavě odfrknul a já jen čekal, kdy začne cvakat zuby jako kůň, pojídající zmrzlou řepu.

   Zřejmě toho bylo dost i na maminku, protože energicky zasahuje do této lidové zábavy: ,,Tak už pojď Vojtěchu, chci ti ještě něco ukázat.“

Další úsměvná ukázka:

   ,,Dneska se dobře vespěte,“ nabádá nás stréček Čásek, jak jsem si jej přejmenoval podle jakési hanácké říkanky. ,,Zétra deme na severní konec přístavo. Šak víte, tam, co só te močále. Oni tam cezence vubec neposilajó, ale je málo ledi, a tak jim nic jinyho nezbévá. Boďte móc opatrni, de tam fakt o ževot! Předvčerem tam zařval jeden francóz, tak bacha. Neberte to na lehkó váho!“ Jeho slova zní vážněji, než obvykle. Je v nich cosi varovného až téměř hrozivého. Cosi na mne z těch slov tíživě sáhne, až mne zamrazí. Pokusím se rozehnat vzniklé stíny změnou tématu, ale moc mi to nepomáhá:

   ,,Proč vy vlastně tak lpíte na té hanáčtině,“ ptám se. Jsem přesvědčen, že každý dialekt je buď dávno přežitou vývojovou fází jazyka, nebo je to výplod určité skupiny obyvatel, v každém případě však je jistým ustrnutím ve vývoji. V tomto případě je ale nářečí spojeno s vnitřní kvalitou tohoto člověka, a proto mi nijak nevadí. Jeho odpověď zní sice nesmírně komicky, ale současně v ní zaznívá tak hluboké vnitřní přesvědčení, že se na ni nedá v tuto chvíli nic říci:

   ,,Kdež sem onehdá přeméšlel o tym, od koď do, kdo so a kam směřojo, belo mě jasny, že néni vehnoti... hanáčtěna prohloboje a řekl bech, že aji fixoje všechne kladny aji záporny stránke moji osobnostě.“    Muž se odmlčí a po chvíli s úsměvem dodá: ,,Meslim, že aji Freud psal svoje spise napřed v hanáčtěně, ne?“ Muž se vzdaluje a my se s paní Janou ještě dlouho usmíváme jeho výrokům. Pan Čásek nás skutečně pobavil, přitom si jej však velmi vážíme. Je to dobrý člověk...