224. Právoplatnost duchovních úkonů /26. 10. 2017/

224. Právoplatnost duchovních úkonů

Dostal jsem dotaz týkající se opakování aktu Zpečetění, někdy nazvaný znovuzpečetění, jindy přezpečetění, apod. Tazatel, který nechce být jmenován, se domnívá, že zpečetění je platné, i když různé skupiny čtenářů zpochybňují pravost úkonů u skupiny jiné. Někteří zase vyzvedají zpečetění jedině někým z Trigonu /Abdrushin, Maria, Irmingard/, jako jedině skutečně ,,pravé“. Tazatel však připouští možnost, že by úkon mohl být neplatný, kdyby osoba zpečeťující ,,zklamala“ a tak nebyla spojená se zdrojem Boží milosti. Tazatel se domnívá, že hlavní je ale postoj a otevřenost toho, kdo je zpečeťován, podobně, jako je tomu v popisu křtu v Poselství…

 Protože nevím, kdo všechno čte mé postřehy, musím počítat s tím, že to budou i lidé, kteří o pojmu ,,zpečetění“ nic neví. Musím se tedy v prvé řadě pokusit tento pojem trochu objasnit. Abdrushin ustanovil několik, běžnou řečí pojmenováno, ,,náboženských aktů“, které mají veliký duchovní význam. Slovo ,,náboženský“ je sice zprofanováno, jako pojem církevní, ale ve své podstatě je správné, protože tyto úkony vedou ducha po cestě vývoje vzhůru, dávají mu sílu i oporu na cestě k Bohu. Tyto děje bývají souhrnně nazývány ,,úkony Grálu“ a jak jsem řekl, jsou to děje, které ducha spojují s proudy a ději ve vyšších světech, ve skutečném prožití jdoucí až k Hradu Grálu na vrcholu stvoření, který je branou k Bohu. Nevím, zda by bylo správné tyto úkony nějak dělit na nejdůležitější a třeba trochu méně důležité, tak se omezím jen to, když napíši, že ,,zpečetění“ je nesmírně důležité pro každého, kdo chce pokračovat ve svém duchovním vývoji, tento vývoj dokončit a vstoupit do duchovní říše.

Kdysi dávno dal Bůh lidskému duchu oporu a naději v aktu ,,uzavření nové smlouvy“ mezi Ním a lidským duchem. Prostřednictvím povolaného Mojžíše dostal lidský duch pomyslně podepsat ,,duchovní smlouvu“, pro svůj vývoj s podporou Boží. Jak to probíhalo, kolik vzpurnosti, nevíry a zbloudění až ke zlatému teleti… o tom se každý může poučit v historii. Zavražděním Syna Božího, Ježíše byla tato smlouva zrušena a lidský duch byl ponechán na svých pomatených cestách svému, jím zvolenému, osudu. Na prosby Synů mu byla dána ještě poslední příležitost a to v Obratu světů v podaném ději Živého Slova, zprostředkovaného Poselstvím Grálu. Každý, kdo nalezl v Poselství Hlas Boží a snaží se uchopit Živé Slovo svým duchem, se dostává do situace, že musí obnovit svou ,,smlouvu s Bohem“, protože ta původní už neplatí. A prosba o tento nový vztah k Otci je vlastně tím jmenovaným ,,úkonem Zpečetění“. Je to osobní slib Bohu, v němž lidský duch, už ve vědomém stavu, tedy s plným vědomím své role i odpovědnosti, se zaslibuje Bohu. Bohu se ale vědomě může zaslíbit jen ten, kdo už alespoň vzdáleně pochopí, co to pojem Bůh vlastně znamená. Proto je nutná jistá míra poznání i vědomí si sebe sama. Tato smlouva je podle litery ,,uchována ve Světle“, tedy je ztělesněná v dějích stvoření a nelze od ní jen tak odstoupit, na ni zapomenout, nedbat jí, nebo dokonce jít proti jejímu obsahu. To vše je pak Hřích proti Duchu, pohrdání Otcem a to musí vést jedině do celkového rozkladu. Je to tedy děj velice důležitý, ale také velice odpovědný. Je při něm důležité, aby člověk už chápal pojmy Imanuel, Duch svatý, Ježíš, Bůh v tom pravém a ne křesťanském významu, protože zpečetění je prováděno ,,ve jménu Imanuele“ a jistě je nutné chápat, co to znamená. V době Abdrushina jej neprováděl jen On sám, ale i jeho učedníci. Po jeho odchodu pak Maria a později Irmingard. V těchto dobách pak samozřejmě ti učedníci, kteří tehdy žili. Postupně byli nahrazováni dalšími, kteří již nemohli být povoláni ani Abdrushinem, ani Marií, ani Irmingard, protože nikdo z nich již pozemsky nebyl přítomen. V poměrně nedávné době zde ještě byli poslední z Abdrushinových současníků v roli jistého druhu učedníků s názvem ,,apoštolové“. Ti už zde také nejsou a tak se začínají vynořovat pochybnosti o oprávněnosti současných učedníků a tím i jimi prováděných úkonů. Tyto pochybnosti nabyly mnohem větší intenzity po zlomovém ději, kdy se instituce, opatrující odkaz Poselství rozdělila na dvě frakce se stejným názvem, ale ve vzájemném těžkém rozporu a boji. Každá z obou skupin se prohlašuje za jediného oprávněného nositele Abdrushinova odkazu včetně vydávání Poselství a provádění ,,úkonů Grálu“. Aby to bylo ještě složitější, už není už dnes pozemsky nikdo ,,nad učedníky“, kdo je dříve povolával k jejich službě a tak se povolávají navzájem, tedy jeden učedník povolá /tedy ustanoví/ nějakého člověka a řekne, že shůry to bylo požehnáno a tento člověk se stal učedníkem. Toto probíhá v obou skupinách nezávisle na sobě, ale vzájemně se skupiny obviňují, že ta druhá nemá skutečné spojení se Světlem, jen to prohlašuje verbálně a její úkony mají pouhou lidskou rovinu, bez skutečného zakotvení v Duchu, a proto jen předstírají to, co nejsou. Každá z obou skupin nabízí adeptovi, který chce přejít k nim od proti-skupiny, obnovu tohoto úkonu. Nebo, přesněji řečeno, nabízí onen úkon v panenské podobě, protože to předchozí zpečetění vlastně žádným skutečným zpečetěním nebylo a žadatel přichází ,,nezpečetěn“ /…v tom případě by se to ovšem přece nemělo nazývat pře-pečetění, když před tím, jakoby nic nebylo, že…/. Tento stav pochopitelně vyvolává rozpaky, rozepře, nedůvěru, což obě strany hází na bedra proti-skupiny a pokud žadatel váhá, pak je označen on sám za kolísavého, který není hoden této milosti. Proto se žadatelé bojí na toto téma otevřeně mluvit, aby nebyli zaškatulkováni mezi nehodné. Tak i tazatel se ptá mne, který nejsem součástí žádné skupiny, ale prošel jsem skupinami i zmíněným dějem. Ptá se mne, jestli si taky myslím, že zpečetěný člověk vlastně není zpečetěn i když on se celým srdcem a se vší vroucností Bohu zaslíbil? Ptá se mne s obavou a prosí, abych ho nikde nejmenoval, aby nebyl označen za rouhače…už to samo o sobě zní dosti děsivě. A ne nepodobně k tomu, že člověk čtoucí předválečné vydání Poselství, které zcela jistě napsal Abdrushin, je také mnohými označen za rouhače a předpokládá se, že musí skončit v Pekle. …Skončí v Pekle, protože čte a věří ve Slovo Boží, řekli věřící v Boha…divné…

Zpečetění má jistou souvislost s dějem, který nazýváme křest. Jistě můžeme polemizovat, jestli křest prováděný církví, která vlastně ani nechápe stvoření, popírá naši vlastní podstatu, žije ve víře, že vraždou Syna Božího se lidstvo zachránilo …jestli toto nepochopení může prosící duši někam povznést. Ale v samotném Poselství není tento děj křtu nijak zpochybněn, jen je poukázáno na to, že je podstatný stav duše, která o křest prosí. Pak samozřejmě i stav toho, kdo křtí. Ve vzpomínkách učedníků Abdrushina je zpečeťování častěji zmiňováno a mnohdy je místo něho použit výraz ,,křest“. Jistě tu tedy budou některé spojovací prvky, ale samozřejmě to hlavní chybí. Zpečetění je ,,obnovením smlouvy člověka s Bohem“, což křest není a nemůže být, vycházeje ze zcela jiných pochodů, poznání a zaslíbení.

Problém je ve dvojrovinném vnímání tohoto děje. Jedna rovina je pozemsky pozorovatelná. Druhá se však odehrává mimo hrubohmotně pozorovatelné pole. A právě tato druhá rovina je vlastně stěžejní, ale současně těžko doložitelná. Ona je definovatelná jen v ,,cítění“ a to, jak známo, je ryze individuální a většinou je spíše jen ztělesněním vlastního přání, než skutečným duchovním vnímáním. To prioritní v našem vnímání světa a to i světa neviditelného je STEJNORODOST. To, co je se mnou, či mým pohledem na svět, mými názory, ale i slabostmi a sklony stejnorodé, to vnímám jako něco mi blízkého, sympatického. Člověk neovlivněný Poselstvím by prostě řekl – líbí se mi to, nebo, působí to na mne dobře, apod., čímž správně vystihne, že je to JEMU BLÍZKÉ. Čtenář ovšem řekne – cítím, že je to ze Světla…a tím má svůj vjem ,,požehnán“. Takže výroky jedné i druhé strany typu: ,,…však přijďte k nám a hned vycítíte, že jen u nás je Světlo“ – nemají příliš velkou hodnotu i když mají svou logiku a jsou míněny vážně i s přesvědčením. Jak jsem už kdysi napsal – jel jsem před mnoha lety na Vomperberg, místo, kde Abdrushin působil /a taky zpečeťoval/, místo, které je oběma skupinám posvátné. Jel jsem tam v autobusu s několika desítkami lidí, pro něž to bylo posvátné místo. Jenže v době, kdy jsme tam jeli, už toto místo převzal vůdce jedné z těchto skupin, zatímco posvátnost nás, cestujících autobusem, pocházela z doby, kdy toto místo bylo obou skupin. Respektive, kdysi na toto místo jezdila jediná skupina, která se pak rozpadla na znepřátelené dvě skupiny. No a tak jsme dojeli na Vomperberg a zúčastnili se tam náboženského obřadu, který prováděl vůdce jedné ze skupin. Ovšem my, co jsme tam jeli, jsme patřili k oběma skupinám, nebo někteří snad stáli ve váhání, kam se přiklonit. Obřad sám má danou formu /tak, jako i zpečetění/, takže vnějším způsobem se mu nedalo nic vytknout od žádné skupiny. Ale to nehmotné rozdělilo, nebo spíše potvrdilo rozdělení, obou skupin. Jedni vykřikovali nadšením, jaké tam zářilo Světlo, druzí s odporem mluvili o temnu… Takže posuzování ,,pravosti zpečetění“ ,,cítěním“ bude dosti diskutabilní, proto se skupiny snaží přesvědčit zájemce verbálním znevěrohodněním skupiny druhé.

V tomto stavu lze těžko někomu radit, aby šel ke zpečetění tam, nebo onam. Já bych si jistě netroufnul klasifikovat, kdo má a nemá spojení a s čím má spojení. Považoval bych také za špatné pomlouvat tu, či onu skupinu. Co tedy poradit nešťastníkovi, který chce všechno ,,udělat dobře“, když mu představitelé toho, co on považuje za svaté říkají – tam nechoď a ti druzí představitelé téhož ukazují na první a říkají totéž?

Já jsem došel k prostému postoji. Jistě je důležitá role učedníka, ale pokud bude deset učedníků a každý bude tvrdit, že jen on je oprávněn – jsem v patové situaci. Nakonec, pokud nebudu stranit nikomu, nebudu chtít nikoho pomlouvat a nepopřeji ani sluchu pomluvám, všechny vezmu vážně – pak mi zůstane výrok – nikdo nemá spojení se Světlem… Co s tím? Hodit vše za hlavu, nechat celé zpečetění plavat a říci si, že už to nemůže fungovat, když je to takto…? Nebo si hodit korunou a jít podle toho? Nebo jít tam, kde mám známé? Nebo, nebo, nebo…. Jistě je důležitá role učedníka, ale v této situaci je nejdůležitější mé nitro a podle něj se budu muset rozhodnout, protože jen ono je MOJE, vše ostatní jsou jiná, cizí nitra se svými cíli a názory.

Já bych tedy šel tam, kde budu mít co nejméně vnitřních konfliktů, protože tyto konflikty mi celý duchovní zážitek zneváží, pokazí a možná PRO MNE SAMÉHO i nevěrohodní /pochybnostmi/. Pokud mám už dopředu různé pochybnosti a výhrady k dané skupině, jistě mi to k posvátnosti děje moc nepomůže /spíše naopak/. Pokud jsem už zasažen různými zprávami o obou skupinách a chovám k nim nedůvěru -moc mi to k opravdovosti slibu nepomůže. Bádání, která skupina je ta správná, který učedník má a nemá spojení – to často povede k hloubání, do myšlenkové smyčky a ve svých důsledcích opět k pochybnostem a nevěrohodnosti celého děje. Tu nevěrohodnost tomu vůbec nemusí dát to, jestli je kdo s čím spojen, ale mé vlastní pochybnosti. Proto by měl člověk k takové vážné duchovní události najít i takové prostředí, které ho podepře, ale neoslabí a nezpochybní. Pro každého to bude prostředí jiné, protože jsme, nebo bychom alespoň MĚLI BÝT, osobnostmi, svéráznými osobnostmi se svérázným vnímáním světa. Pokud žádnou osobností nejsme a děláme vše podle druhých, pak je to jednoduché, najdeme si někoho, kdo si věří a ten nás přesvědčí o své pravdě… Ale i tak bychom této situace mohli pro sebe pozitivně využít tím, že si uvědomíme fakt ,,že nejsme osobnostmi, ale chceme být řízeni jinými“. Když si to uvědomíme, můžeme si položit otázky – vyhovuje mi to, jsem s tím spokojen? Považuji to za správné? Nebo jsem s překvapením zjistil, že mi k vlastní osobnosti ještě mnoho chybí a chci to napravit… A k tomu poznámka. Do Ráje může člověk přijít jen jako osobnost, ne jako následovník někoho jiného… I v případě, že se chci nechat ,,nasměrovat“ jednou, či druhou skupinou a váhám kterou, by mělo být podstatné pořád totéž – člověk by měl jít tam, kde mu co nejméně vnitřních rozporů a pochybností tento děj zneváží… A co když je člověk různými zprávami, dokonce i osobními prožitky, znechucen a nechce být spojen s žádnou skupinou? Má pak zpečetění oželet? Dojde-li člověk k osobnímu poznání o vážnosti tohoto děje a k touze se Bohu zaslíbit – pak by se neměl nechat vnějšími faktory od tohoto rozhodnutí v žádném případě odradit.

Zpečetění je slib člověka Bohu, nikde není řeč o jiných lidech, prostředí, podmínkách a zprostředkovatelích. To vše vnější může prosbu posílit, nebo jít proti ní, ale to zcela zásadní spočívá v tom základním – osobním: Člověk se zaslibuje svému Bohu …to je vše.

Když tedy člověk nemá důvěru k prostředí a podmínkám zpečetění a eliminuje z toho jen svou vlastní lenost, nechuť a své vlastní sklony, pak musí najít jinou formu, která nebude jeho ducha svazovat. Jestli najde jiného člověka, kterému důvěřuje a ten mu v tom nabídne pomoc, pak by si jen měl být vědom, že je to služba člověka člověku. V takovém aktu nemá být nic přeceňováno, ani podceňováno, ale vše má mít svou pravou hodnotu. Jak je v údajných výrocích Abdrushina od jeho návštěvníků – vše má mít svou skutečnou hodnotu – i kapesník milionáře. Pokud by tedy člověk využil nějakého lidského pomocníka, ale chápal by to tak, jak jsem to pojmenoval, a přistoupil k tomu se vší vážností a vroucností, pak nevěřím, že by v tom mohlo být cokoliv nesprávného… A podle síly jeho vroucího slibu bude spojen s takovou výší, do jaké čistota jeho chtění vystoupí. Pokud nemá nikoho, komu by takto mohl důvěřovat, nebo dojde k tomu, že mezi ním a Bohem nechce další prostředníky, pak může dojít na nějaké panenské místo v přírodě, nebo do tiché komůrky, kde ho nikdo nevyruší—a tam padne na kolena a nejlépe přímo originálními slovy zpečetění se Bohu zaslíbí, pak…ho jistě požehnání nemine. Porovnávat však ,,míru požehnání“ a hodnotu zpečetění mezi tím, jestli je prosící u toho, či onoho učedníka, nebo někde na tiché mýtině v lese, to bych já osobně považoval za troufalé…

ZPEČETĚNÍ BUDE PRO VÁS MÍT TAKOVOU HODNOTU, JAKOU MU SAMI V SOBĚ PŘISOUDÍTE. Budete-li o svém zpečetění pochybovat, pak to velká hodnota nebyla…

Litovat toho, že já jsem byl zpečetěn někým a mohl bych být zpečetěn jiným, podle mého názoru, lepším…to je znevažování mého vlastního prožitku. A jestli si sami znevážíte to, co vám bylo posvátné, co vám zůstane? Budete bloudit mezi skupinami, jednotlivými učedníky, různými ,,externími zpečeťovateli“ a budete se znovu a znovu ,,přezpečeťovat“, nejistí, rozervaní, stále hledající to, co jste již minuli.

Celý akt je prvoředě o našem slibu a až následně o síle, požehnání, pomocích a …výhodách. Slib zůstává stále stejný, jestli ale hledáte ty ,,výhody“, pak bych řekl, že ten akt chápeme každý úplně jinak.

A mohu říci. Byl jsem před pár desítkami let zpečetěn nějakým učedníkem na Vomperbergu, ještě před rozpadem skupin, takže jsem měl rozhodování jednodušší, ale z dnešního pohledu – je mi naprosto jedno, kdo to byl, nezajímá mne to. Vlastně mne ani nezajímá, který den to byl, co kdo měl oblečené a podobné věci… Pro mne je to vnitřní duchovní děj, v němž to vnější je podružné. Věřím, že kdybych zpečetění neprožil na Vomperbergu, ale kdekoliv jinde, nic by to neubralo na významu a hodnotě tohoto aktu pro mne. Kdyby mi dnes někdo tvrdil, že onen učedník tehdy nebyl ve spojení, nebo cokoliv jiného – je mi to lhostejné – pro mne platí jediné – zaslíbil jsem se BOHU.

Svůj slib si denně opakuji a lidé se z něj postupně vypařili, zůstal jen ten slib, já a Bůh, ke kterému chci stále více směřovat…

Máte-li pochybnosti, bojujete s tím či oním – položte si jen jedinou otázku – Chcete náležet Bohu, z Jehož milosti jste vznikli a trváte? Chcete mu náležet a sloužit na věky?

Pokud ano, najděte takovou formu, kde toto slíbíte bez rušivých vlivů a PROVEĎTE to s plným vědomím, že váš slib bude ,,ve Světle uchován“ a jeho naplnění očekáváno. Vše ostatní, co vám brání v uskutečnění tohoto slibu, odhoďte pryč a už se tím netrapte.

A jste-li zpečetěni – važte si tohoto slibu a nedovolte, aby vám zevšedněl, abyste ho v sobě zpochybnili, protože lidé cosi říkají. Vy sami si musíte svůj slib pro sebe posvětit a nepochybovat o něm, jinak se stane bezcenným, ale jen vaší vinou. Jestli byl snad někdo zpečetěn ještě sl. Irmingard a vy už ,,jenom učedníkem“, nebo snad učedníkem, o němž někdo pronáší pochybnosti, nebo nějak jinak…tak proto už si svého slibu Bohu nebudete vážit, odhodíte ho ,,uděláte si“ nějaký nový? Má si snad Bůh vážit něčeho od vás, když si toho nevážíte ani vy? Pokládejte si takové prosté otázky a dávejte si na ně prosté odpovědi …a bude po pochybnostech…

Součástí Zpečetění je Kříž Pravdy – rovnoramenný kříž v kruhu ze stříbra. Různá povolání měla ještě modifikace tohoto kříže, ať u v materiálu /zlato/, nebo i provedení/s kamenem/, podle druhu duchovní činnosti, kterou jim Abdrushin předurčil. To ale není tématem této úvahy a proto to zmiňuji jen jako doplnění informace.

Co ovšem s tématem souvisí je ,,vlastnictví takového kříže“. V tom vzniklo opět několik proudů a tím i bojů.

Jestliže existují dvě oficiální instituce, které ,,ve jménu Božím“ zprostředkují Zpečetění, pak tu máme pochopitelně i dva druhy předání křížů /ve stejném smyslu/ a dva kříže/ se stejným vzhledem/. Nevím, jak se obě instituce dívají na ,,nositele kříže“ z druhé skupiny, když neuznávají jejich Zpečetění. Mohu jen předpokládat z logiky věci, že mohou považovat takové nositele za ,,nesprávné“, možná jen ,,nepožehnané“, ale dost možná i duchovně ,,protizákonné“. To nevím, ale jistě to nebude nic, co by vzájemně bylo tolerováno. Pak tu máme lidi, kteří byli zpečetěni v nějakých neoficiálních skupinách, nebo nějakým jednotlivcem. Zde se jistě používají tvarově podobné, možná úplně identické, kříže, které však nebyly vyrobeny skrze ony dvě skupiny a proto budou jimi brány jako ilegální. Tvar kříže je registrován jako průmyslový vzor a proto si jej nelze tak jednoduše nechat kdekoliv vyrobit. Nicméně se to stejně děje. Takže tu máme ,,stříbrný kříž pro nositele kříže“, tedy každého, kdo absolvoval Zpečetění, ale v několika provedeních i když identického vzhledu. Tím pochopitelně vznikl rozpor u těch, kteří kříž mají, i pochybnost, který je skutečně ,,pravý“ a ,,posvěcený“.

Já osobně si myslím, že zde je situace naprosto stejná, jako u Zpečetění samotného. Pokud má člověk důvěru v tu či onu skupinu a jde tam ke Zpečetění, pak tam dostane kříž. Pokud tento děj prožije s vírou v Boha, v touze a čistém výtrysku ze srdce, pak by neměl pochybovat o pravosti svého Zpečetění, ani o pravosti svého kříže. Kříž je ztělesněním, hmotným obrazem, jeho slibu Bohu. To nemá nic společného s ostatními nositeli kříže, ani jinými lidmi. Jestli si takový nositel sám tomu kříži ,,přisoudí“ i pozemské spojovací prvky k lidem, bude je mít, protože si je svou vůlí vytvořil, ale ke kříži, jako takovému je neřadím… V krajním případě, pokud má toužící duše tolik praktických a osobních negativních zážitků /ty z doslechu se ale nepočítají/, že jí spojení s dalšími lidmi připadá k tomuto aktu jako naprosto degradující jeho vysokou hodnotu, pak člověku prostě nezbude nic jiného, než si kříž ve vší pokoře a prosbě k Bohu, nechat vyrobit v nějakém zlatnictví. A jestliže mu dnes zlatník řekne, že jej nemůže vyrobit naprosto přesný, protože je vázán autorským právem, tak mu prostě nezbude, než i zde udělat nějaký ústupek. Toto není pobídka, ani návod, jak jít proti oficiálním, či neoficiálním skupinám, je to jen alternativa pro ty, kteří touto cestou, z jakýchkoliv důvodů, nemohou jít. Ani oni jistě nejsou vyjmuti z milostí Božích, nejsou zavrženi, protože nechtějí sdílet nějaké společenství, ale láska k Bohu je v nich živá a žádá si naplnění. Neměli bychom NIKDY dopustit, aby jakékoliv DOGMA stálo mezi námi a Bohem… Ty tyče stojící na onom světě mohou být z velmi různorodých důvodů a čtenáři takových ,,důvodů“ mají mnoho. Jich /tedy nás – sebe nevyjímám/ se tato přednáška týká v plné míře též…

---

Od jednoho čtenáře:

Rád bych se podělil s ostatními o svůj zážitek k tomuto tématu.

Po přijetí Kříže ve mně vznikly jakési blíže těžko definovatelné rozpory. Tyto nejasné rozpory vyvolaly další rozpory – jak to, že mám takové divné vnitřní stavy, když toužím sloužit Bohu? Jsem snad nehoden ten kříž mít? Nebo je ve mně tolik zla? Otázka stíhala otázku a tlak ve mně se stupňoval. Příčinu jsem hledal v sobě, ve své malosti, špatnosti, karmě, a kdo ví čem dalším. Nakonec jsem kříž odložil a nenacházel odvahu jej nosit. Až mne jeden známý nezaujatě a bez jakýchkoliv hodnocení navedl na to, podívat se na vše jinak, pod jiným úhlem pohledu. Bez analyzování svých pocitů, bez hledání příčin a různého sebezpytu, který je mezi námi čtenáři dost oblíbený. Řekl mi: zkuste si klást jednoduché otázky a na ně si dejte jednoduché odpovědi a vše ostatní zkuste od sebe odhodit. Věříte v Boha? Ano? Jeho vnější, pro nás nějak zjevnou symbolickou formou je kříž. Když věříte v Boha a chcete Jej milovat, pak k tomu máte fyzickou symboliku v kříži, jako nějaké bráně k Němu. Kříž není On, ale jen dvířka na cestě k Němu.

Kříž nemá nic společného s lidmi, organizacemi, ani s ničím dalším. Je jen Bůh a vy a mezi tím je kříž. V čem tedy spatřujete svůj ,,problém s křížem“? Není to snad v pozemských vazbách? Tedy, kdo vám jej dal, nebo jestli jste kříž chtěl za jiných podmínek, nebo jestli jste si k tomu vytvořil nějaké své představy, které se nesplnily, atd.? Dejte to vše pryč a celý problém zkuste zjednodušit na tu prostou větu – Je Bůh, v něhož věřím a já, který k Němu toužím. Je tu kříž, jako spojovací prvek mezi mnou a Jím – proč bych tedy měl mít jakýkoliv ,,problém s tímto křížem“, když nemám ,,problém s pojmem Bůh“?

Když jsem o těchto prostých větách přemýšlel pár dnů a odehnal všechny ostatní myšlenky, zůstala jen úleva a pocit osvobozujícího odpadnutí jakéhosi břemene. Nyní to vnímám podobně jako ty tyče v záhrobí, které si člověk sám vytvoří nějakým komplikovaným postojem, tyče, které člověk může překonat právě jen a jen tím, že odloží všechny ty předsudky, názory, rozpory a ,,zjednoduší svůj postoj“ na prosté a jednoduché věty, které míří k cíli jako šíp. Vším pronikají, s ničím se nespojují a tak proletí vším, …i těmi tyčemi.

Po tomto intenzivním prožití ode mne odpadly všechny pochybnosti, různé mučivé stavy mysli, otázky a já si našel novou, nekomplikovanou cestu ke kříži. Radostně jej nosím s vděčností a bez vnitřních rozporů.

Jako člověk, který překonal  „tyče“ a právě v současnosti se toto téma oživuje mezi zpečetěnými, tak v sobě hledám, jak bych přispěl k porozumění ještě víc. Když mi bylo dovoleno vědomě, za fyzického života, toto prožít – tak abych rád vydal také svědectví (skrze tento web) ku pomoci dalším lidem, kteří se ocitají před těmito „tyčemi“ v současnosti. Říkám si, že bych vřele doporučil každému přečíst si Můru – ta mi objasnila, jak urputně působí myšlenkové formy a podle mne, jak svou situaci chápu – i toto vědění mi také nyní pomohlo být silnější a nepodlehnout myšlenkovým formám. A tyto boje se nyní tady tvrdě svádějí už ve fyzické rovině,jak vidíme. Takže to prožívání „tyčí“, jak sledujeme, je nyní (podle mne tlakem Světla) posunuto ze „záhrobí“ už do fyzické roviny. A proto ty myšlenkové i citové formy útočí mnohem ostřeji a pokud v knize Můra to můžeme sledovat, že toto bylo výjimečně u jednoho citlivého člověka, dnes je tomu jinak…(jen to vše všichni tak fyzicky nevidíme, ale žijeme…). Podle mne útok těchto forem probíhá na všechny lidi a je to také způsob třídění, jak porozumí a nenechají se vláčet temnem. A ti, kteří jsou zpečetění – ti především a tlak na ně je největší….

Především CHCI opět ZDŮRAZNIT, že se mi skutečně rozsvítilo až díky knize MŮRA/pozn. admin-kniha je ke stažení v sekci kontakty/stažení. Také je pravda, že tam jsem uviděl svůj omyl, ale ještě jsem nevěděl, jak s tím naložit. Došel jsem k tomu, že je velice důležité, aby si člověk uvědomil, že také podléhá myšlenkovým formám a že je NEZBYTNÉ, aby je odvrhl. V Můře to může člověk pochopit lépe a obrazněji si to představit. Já sám jsem ji četl nejméně pětkrát.

Je velmi důležité, aby si lidé uvědomili, že prožívají a odžívají své myšlenkové formy (možná i z minulých životů) a že je nezbytné je vyčistit, místo je přiživovat, aby se tak nakonec od těch shromaždišť  mohli odpojit.

Lidé hledají problém, jako i já, všude možně, jen ne ve svých myšlenkových formách. Já sám na sobě jsem prožil, že člověk vůbec prakticky neví, co jsou to myšlenkové formy v dnešním životě, lidé mají o tom naivní nebo žádné představy. Také jsem to neměl ujasněné, jak se žijí, prožívají, jak je to trpké a těžké. Lidé většinou hledají nějaké viníky – to se ale musí podívat na svoje myšlení. Rozum dělá ten problém!!!! Všichni jen citují Slovo, ale nemají porozumění, jak to v životě funguje a to je přece to hlavní…

umění, jak to v životě funguje….a to je přece to hlavní…