67. otázka: Dogma-jeden ze základních principů naší zkázy./29.4.13/

67. otázka: Dogma-jeden ze základních principů naší zkázy.

Dogma nás provází každý den, aniž jsme si to toho vědomí. Nevěříte?

Samozřejmě vím, že našimi hlavními problémy jsou přepěstovaný rozum a duchovní lenost…o tom je v Poselství napsáno velice mnoho a každý si to tam může najít. Ovšem faktem je, že mnohé výroky vztahujeme spíše k ostatním lidem, než k sobě, často proto, že si jednotlivé pojmy neumíme převést do svého vlastního života a především do jiných příkladů, než jsou v Poselství konkrétně uvedeny. Rád bych se zde zamyslel nad pojmem ,,dogma“. Většinou spojujeme toto slovo s církevnictvím a chápeme jej jako vyjádření neměnného postoje k nějakému pojmu. Mohli bychom ten pojem ještě zevšeobecnit a říci, že dogma je strnulé lpění na nějakém vysvětlení či chápání určitého pojmu. To vůbec nemá nic společného s náboženstvím, je to obecné a dá se to vztáhnout k čemukoliv. A právě proto se to netýká jen věřících, ale jakéhokoliv člověka. V přednášce Strnulost čteme, že tato je projevem zhutnění a nehybnosti a to hlavně lidského ducha. Tato nehybnost, nebo můžeme také říci malá přizpůsobivost, neochota se změnit, lpění na naučeném, nebo odněkud přijatém, člověka spoutává víc, než bychom si připouštěli. Již nejsme děti-myslím to duchovně-tedy nabyli jsme jistého sebeuvědomění a proto musíme již jednat vědomě. Nestačí již, s ohledem na zralost našich duchů, dětské, nevědomé žití. Naše moudrost ve smyslu našeho duchovního druhu, bude vždy velmi omezená, a to i po návratu vzhůru. Je to dáno naším druhově omezeným duchovním druhem, který je až na dolní hranici duchovna a proto vniká již jen z velmi ochuzeného zbytku záření. Před tím se vše vyšší již oddělilo a zůstal tedy ochuzený zbytek, z nějž se zformovala duchovní semena. Náš druh je tedy, více než ty vyšší, odkázán na pomoc ostatních druhů. Je nutné, aby přijímal vyšší záření, vyšší moudrost. K tomu musí být ,,otevřený“ a nezaujatý. To není pasivní role tupého podvolení, ale aktivního hledání, snažení se, ale současně maximální ochoty přijímat nové a odkládat staré. A právě tomuto nutnému ději, který je nám v Poselství zdůrazňován, jako umění přijímat, překáží nejvíce pevné lpění za dříve získaných názorech a postojích. Začíná to malými věcmi, které jsou zdánlivě nedůležité, ale i ony postupně vytváří obecný postoj ,,trvání na tradici, zvyku, apod.“. Např. se můžeme jako manželé přít o takové banalitě, pro nás v tu chvíli však velmi podstatné, jestli se do bramborového salátu může dát hrášek, nebo je to úplně nevhodné. I to je nějaký zvyk, naučený rodiči, od kterého nemůžeme či nechceme ustoupit. Takových naučených zvyků, ať již v jídle, oblečení, uznávání svátků, vztahů, atd…atd..může každý poctivý čtenář najít ve svém životě jistě mnoho. Takové naučené postoje se zrcadlí v mnohých situacích a my je vykonáváme, mnohdy až automaticky, ovšem jen do doby, než nám je někdo chce vzít. Pak se pozná, jak jsou pro nás důležité, aniž víme, proč jsou tak důležité. Právě proto, že už nejsme děti, tak máme své názory a naučené postoje-toto je správné, tamto je špatné, to se smí a to zase ne. Tohle je pěkné a to zase ošklivé. A všechny tyto naše názory a postoje nám překáží ve volném a nezaujatém přijetí nových názorů. Aniž si to uvědomujeme, čteme i Poselství přes tyto deformující brýle, a proto se také mnohdy nemůžeme vzájemně sjednotit v pochopení i nějaké prosté věty z Poselství, my ji každý chápeme jinak, protože jsme ji pochopili pod úhlem našeho druhu myšlení, našich myšlenek a našich nebo jen převzatých postojů. Ježíšovi učedníci byli prostí rybáři s jen málo naučenými postoji, současně bylo lidstvo v té době méně zralé, a proto stačila jen prostá dětská víra. Oni příliš o Jeho slovech nepřemýšleli, prostě jen věřili a snažili se žít tak, jak on řekl. Jenže dnes to tak již nejde. My jsme již ,,chytřejší“ a proto více ovládnuti svými názory a postoji. Učedníci Abd-ru-shinovi měli při svém splňování určité období, kdy se od nich požadovala tatáž dětské důvěra a víra. Jak jsem se dočetl, byla to doba, kdy jim bylo řečeno, že to dělají dobře, tedy správně splňují, ale že musí vstoupit do nové etapy, a to vědomého splňování. To bylo kolem roku 1935, kdy většina z nich naprosto selhala a bylo to označeno jako učednický mor. Je to stále stejný mechanizmus-my do všeho nechtíc a často nevědomky zatahujeme své postoje. Ty postoje, které jsme získali v dřívějších inkarnacích, ale i ty, které jsme převzali od rodičů, kamarádů, televize, aj. v tomto životě. Z toho všeho vznikají jisté životní postoje a názory. My si je konkrétně ani neuvědomujeme, oni jsou součástí naší osobnosti-tak se zkrátka projevujeme. Jenže bylo řečeno, že vše musí být nové a to znamená, že vše je špatné. S těmito starými postoji nedokážeme být noví, a to i kdybychom Poselství četli celé dny. Je naprosto nutné si uvědomit, že musíme odložit všechny zvyky, obyčeje, tradice, apod. Ne snad proto, že musí být vždy nutně špatné, ale hlavně proto, že musíme získat nový všeobecný životní postoj, otevřený postoj, který na ničem nelpí, ale je stále připraven ke změně. Změně názorů a postojů, které dnes ještě byly pro nás pokrokem, ale zítra již jen brzdou. Skutečně se to zrcadlí ve všelijakých maličkých denních i příležitostných dějích, ale i ve věcech zásadních. Vezměme Buddhu, který pozemsky žil zcela ve snaze plnit Boží vůli a žít správně. Okamžikem odchodu z pozemského života měl tuto snahu zaměřovat zcela volně novým směrem, který by mu byl ukázán. On však dogmaticky ustrnul jen na pozemské činnosti v duchovních záležitostech a tím se připoutal k zemi. Jeho jednání a postoje, které byly zde na zemi příkladné, se jako mávnutím proutku, okamžikem pozemské smrti, staly nevhodnými a strnulými. Proto si troufám říci, že dogma a lpění na čemkoliv, dokonce i na náboženských zvycích, může být těžkým poutem a nepochopením nekončící pohyblivosti stvoření. Vše se stále mění, bere jiné formy a proměňuje se, mnohdy aniž by se popíralo. Každý tvor se v tom musí bez ustání pohybovat, jinak zkamení a časem duchovně zahyne.
Dokonce i Boží zákony, ač jsou přesné, nejsou dogmatické a mění svou formu podle druhu prostředí, v němž působí. Takže v každé úrovni jsou nějak pozměněny a přizpůsobeny. I Poselství není dogma, ale děj, jak to slovo samo vyjadřuje – děj je činnost, pohyb, akce. Tak musí být takto i přijímáno, živým způsobem, který používá slov a vět jako průplavu, forma se může změnit, ale jádro živoucího proudu zůstává stejné. V tomto smyslu bychom měli věnovat více pozornosti svému konání, vystupování a reakcím. Nic by nemělo být mechanické, ale ani cíleně uměle vytvořené. Čtenáři působí na nečtenáře uměle, trochu jako loutky. To je proto, že čtenáři dělají z výroků, či snad jej jednotlivých vět Poselství něco statického, co se naučí a jako schéma, stále stejné schéma, to aplikují na situace svého života. Tím působí neživotně, a nejen působí. Vždyť v samotném Poselství je pokyn, že nemá být bráno jako jednotné dogma… Poselství zcela jistě není dogma, ale my jej jako dogma používáme. Křečovitě jím manipulujeme sebe i druhé, používáme jej jako klacku na druhé a jako hedvábného polštářku pro sebe. Tak to jistě nebylo myšleno, ono je nástrojem pro zmoudření, ne pro znásilnění. Vyjadřujme se svými slovy, oblékejme se svým způsobem /i zde poznáte mnoho čtenářů již na dálku-všichni stejné prvky úpravy vlasů i oblečení/, buďme vlastními osobnostmi. Třeba s chybami, ale vlastními chybami a ne okopírovanými od našich vzorů. A když jsme u těch vzorů – ty hledejme na nebi a ne mezi omylnými lidmi-nikdy pak bychom neměli zapomenout, že co jednomu prospívá, může druhému škodit. A pak jděme dále a hlouběji do sebe sama. Kdo se nezbaví zvyků, obyčejů, ať rodinných, národních, státních či momentálně moderních – ten možná bude ,,super“, a ,,hustej“, ale především bude spoutanou duší. V Poselství je zmínka, že jen špatný zlozvyk srkání při jídle může být důvodem k opětovné inkarnaci… Nic tedy není nezávadný zlozvyk, ale vše spoutává. Nejtěžší pro nás bude se zbavit celého naučeného způsobu myšlení, to je do nás vrostlé a vžité po mnoho životů. Když něco slyšíme, reagujeme na to ,,svým“ způsobem myšlení a reakcí, proto nakonec rodiče dají svému potomkovi příslušné jméno, protože ,,neumí vymyslet“ nic jiného, jiné je jim ,,cizí“ a nelíbí se jim. Jenže k přijetí Poselství se po nás žádá se úplně osvobodit a přijímat prostě, nejen bez reptání a vzdoru, ale i tak otevřeně, že staré názory a postoje samovolně ustoupí pod tlakem nových myšlenek z Poselství. Pokud nejsme ješitní, musíme uznat, že to neumíme. Neuměli to ani povolaní v době Abd-ru-shina a proto nedokázali být neutrálními kanály pro přínos inspirujících a nových sil přinášejících úplně nové nápady. Oni jednali jako my, tedy snažili se na starém stavět nové-nepovedlo se tehdy a nemůže se povést ani dnes. Jistě nejsme lepší, než oni, tak, co s tím? Já si myslím, že bychom měli být vnímavější ke všem zvykům a trochu si více všímat toho, co děláme, když se neznásilňujeme ,,vypadat jako bychom byli ztělesněné Poselství“. Tedy ve chvílích, kdy okolí něco neukazujeme, kdy nepoučujeme druhé, zkrátka, kdy jsme ,,sví“. Svobodný člověk si uvědomuje, že v tomto světě je neustále manipulován, přemlouván, aby kupoval tento výrobek, oblékal si toto, protože jen ono je vhodné. Používal nějaké slovní obraty, protože je používají všichni, atd. Má se stravovat makrobioticky, nebo snad podle krevních skupin, nebo snad to má být dělená strava? Má dýchat holotropně a přijímat energie dle Reiky? Vždy však podle nějakého návodu, učení a rad. A není zvláštní, že to nikdy nemá nic společného s Poselstvím? Ovšem to se promítá i do rovin spojených s duchovní aktivitou. Tak někdo řekne, že se při pobožnosti může sedět s dlaněmi obrácenými vzhůru, protože tak se síla přijímá…a příště tak sedí mnozí. Pak ale jiný řekne, že je to nevhodné a zase příště všichni mají dlaně obráceně a stále sleduje další, jak je mají oni, aby je mohli kritizovat. Pak zase někdo řekne, že opírat se o sedadlo při sezení je nevhodné…a příště je tu pole křečovitě sedících …a tak by se dalo pokračovat. To, ale i mnohé jiné by se dalo řadit k pojmům dogma, strnulost, a jiné. Zkuste si toho všímat a třeba se osvobodíte a stanete se větší osobností.
Uveďme si zde jako příklad jeden údajný výrok autora Poselství z r.1936:
Lidé poslouchají a čtou celá léta Svaté Slovo, aniž postoupili o jediný krok. Domnívají se, že přitom stojí vysoko a jak je to krásné slyšet, vědět a smět být u toho – přitom však nepozorují, že se úplně zastavili. To se musí změnit, neboť pouze číst a slyšet Svaté Slovo, časem začne, jako všechno jiné ,,nudit“, zevšední to a každý se stává věřícím ze zvyku, posluchačem ze zvyku tak, jak se to stalo u všech církevně věřících. To Svaté Slovo nepřipouští. Ono musí být prožíváno, jinak bude nějakým způsobem zase vzato…