46. otázka: Za bezpráví platí pouze to, co se spáchalo úmyslně ve zlé vůli…/1.1.13/

46. otázka: Za bezpráví platí pouze to, co se spáchalo úmyslně ve zlé vůli…

Byla mi položena tato otázka: 1/ V Poselství (přednáška Otčenáš) se praví, že „za bezpráví platí pouze to, co se spáchalo úmyslně ve zlé vůli. Teprve tím stává se čin bezprávím.“. 2/ Jak to chápat v konkrétních a praktických případech? Například v tomto případě: Která strana, či snad obě (?) se proviňuje, pokud „nabízí“, provádí onu současnou běžnou medicínskou „léčbu“ a zároveň ji přijímá? Pokud si je lékař vědom toho, že škodí, je nepochybné, že se proviňuje. Ale proviňuje se také, pokud si toho však není vědom a rozumově v dobré víře pomáhá aplikací nastudovaných vědomostí? Nejeví se, že by se proviňoval současný lékař s obvyklými „léčebnými“ praktikami u pacienta, který danou státem schválenou léčbu vyžaduje nebo akceptuje, ale co když si lékař škodlivosti prováděných a předepisovaných postupů není vědom, ale pacient ano? Proviňuje se pak pacient, který sice dobrovolně nevolí, ale je mašinérií většinou přinucen léčbu přijmout? Nebo se v takových případech proviňuje i lékař, byť neškodí přímo záměrně vědomě, ale pouze nevědomě?

zf

Asi by bylo vhodné rozdělit otázku na dvě. Jednak tu máme výrok z Poselství o tom, že za bezpráví platí pouze to, co se spáchalo úmyslně ve zlé vůli. Teprve tím stává se čin bezprávím. A za druhé máme otázku o posuzování postojů konkrétních skupin lidí. Věnujme se nejprve obecné úvaze o bezpráví spáchaném ve zlé vůli. Na první pohled je to jasné-týká se to lidí, kteří jsou zlí, a dělá jim radost, kdy někomu škodí. Ovšem máme tu, zase jinde, také zmínky o tom, že neseme zodpovědnost za každé slovo, které vyslovíme a že se můžeme neuváženým výrokem spoutat na dlouhou dobu. Nebo např. ten výrok, když se dítě ptá otce na pokračování života po smrti a on mu odpoví: ale jdi mi s tou hloupostí…a pak je k spoluúčasten na zbloudění dítěte. Nebude to tedy tak jednoduché – dobrý/zlý, jak to zpočátku vypadá. Já se domnívám, že vina a nevina je závislá na možnosti ji poznat a pochopit, tedy na míře uvědomění člověka. Ovšem zde se bere jen jeho možnost, tedy jestli může danou věc chápat, pak je za to odpovědný, to že byl líný, nepoučil se, nechtělo se mu, odmítnul to z předsudků, to se nebere v potaz. Jestliže mohl, pak i ,,musel“. Když např. Ježíšovi učedníci nechápali některé jeho výroky, ač se o to poctivě snažili, mám tím na mysli výroky, které přesahovali jejich možnosti chápání, pak to nebyla vina. Ale další generace lidí, již s rozsáhlejšími možnostmi chápání, mohli tyto výroky pochopit, ale neučinili to, pak to v jejich případě vina byla. Ona ,,zlá vůle“ v těchto případech, je lenost nebo zatvrzelost, která se nechce vzdát navyklého způsobu chápání, i když už existují i jiné názory, bližší pravdě. Pojem vina a provinění pociťujeme jako něco cíleně zlého, zatímco zanedbání, opomenutí z nepozornosti nám připadá jako něco jiného. I já se domnívám, že to není totéž a zpětné působení bude zcela jiné. Bráno z nadhledu je jen dvojí – správné a nesprávné. Ze správného vzniká povzbuzující zpětné působení, z nesprávného tíživé, bolestné, které ovšem může zase vyvolat pozitivní výsledek. Je tedy pro nás asi trochu obtížné rozdělit nesprávné působení na ,,zlé“ a ,,nesprávné“, když oboje spadá do jedné kategorie. Nicméně si myslím, že bychom si nějaké takové rozdělení zachovat měli. V případě ,,zlého“ působení to bude vycházet ze ,,zlého“ chtění, tedy nějak pokřivené celé povahy, či jen nějakého jednotlivého zlého postoje. Zde bude ostřejší a hlubší dopad zpětných účinků, protože toto ,,zlo“ je zakotveno v duši a neseme si je do dalších inkarnací tak dlouho, pokud ho neodložíme. Utrpení, které způsobíme z nedbalosti, tedy bez zlé vůle, ovšem také vyvolá bolest a tím i nepříjemné zpětné působení. Jeho intenzita bude ale menší, protože je spíše ,,na povrchu“ a není tak hluboko zaryté. Je to ovšem všechno velmi obsáhlé a má to nesčetně mnoho variací a nuancí, takže si rozhodně netroufám zde provádět nějaké konkrétní rozdělení-je to spíše jen všeobecný náčrt možností k vlastnímu pozorování. Výrok uvedený na začátku bych tedy chápal obsáhleji a ne tak dogmaticky. Také slovo ,,bezpráví“ není totéž jako provinění, jestliže tedy člověk v tomto smyslu sice nespáchá bezpráví, ale dopustí se chyby, z níž vznikne bolest jiného, pak se mu jistě dostaví nějaké zpětné působení. To však, tedy jeho míra, je závislé na mnoha faktorech, které spolupůsobí nejen u chybujícího, ale i postiženého. Měli bychom si hlavně uvědomit, že dnes jsme všichni již prošli dlouhým vývojem a dostali všechny příležitosti k rozšíření chápání, a proto se nás již netýká výrok ,,nevědomost hříchu nečiní“. My už jsme vědomí, alespoň ve smyslu řečeného, a tím neseme plnou odpovědnost. Vrátím-li se ke druhé otázce o vině či nevině lékařů i pacientů, pak se toho týká přesně totéž. Jestliže lékař odmítá si rozšířit obzory, což vyvolá pochybení v léčbě, pak záleží na tom, s jakým vnitřním postojem to činí. Tady nemůžeme posuzovat jen podle vnějšku. Jistě bude rozdíl mezi lékařem, který má svou práci jako poslání a zájem o pacienta je pro něj na prvním místě, ale protože jej společnost a výchova v rodině dovedla k určitým předsudkům, aniž si je jako předsudky uvědomuje a mezi jiným lékařem, který je domýšlivý na svou profesi a své společenské postavení. Ovšem chyba je to v obou případech, protože dnes jsou již obecně známy i jiné léčebné metody. Proto už nevědomost není omluvou. Nebylo by ale správné, abychom zaujímali kritický a odsuzovačný postoj ke všem lékařům, kteří nechtějí přistoupit na jiné léčebné metody. Bude to z mnoha příčin, které těžko můžeme znát, a proto nám kritika nepřísluší. Právě tak to bude i s pacienty. Důvody, proč důvěřují jen chemickým léčbám a obecným postupům mohou být velmi různorodé, některé budou skutečně jejich zatvrzelostí, ale v jiných případech tu bude velká míra ovlivnění ze strany okolí, které ovšem potom ponese svou vinu na tomto zbloudění /jako otec, kterého se syn ptal, co je po smrti/. Každá zlá vůle přinese jako bezpráví své ovoce, ale i každý omyl, slabost a lenost také přinese přiměřené zpětné působení. Chtít nyní změnit společnost, společenské zvyky a postoje i názory na to, co je ,,správné/uznávané“ a ,,nesprávné/tedy neuznávané“ by bylo dosti naivní a byla by to cesta s kopím proti větrným mlýnům. Každý si vytváříme svou cestu v každém životním okamžiku, každým rozhodnutím i příklonem k názorům a postojům druhých. Stvořitel nám dal svobodnou vůli a nezasahuje do naší volby, a proto nemáme toto právo ani my vůči spolubližním. Pokud se nás někdo ptá na náš názor, pak je jistě správné odpovědět, pokud toho jsme schopni správně, ale nemáme nikoho přesvědčovat. Posuzovat celou skupinu lidí, jako lékaře, pacienty, čtenáře Poselství, křesťany a kohokoliv dalšího je vždy zavádějící, protože skupina se vždy bude skládat z různých jednotlivců, kteří mohou mít různé motivace i když zdánlivě se chovají navenek stejně. Právě o tyto motivace jde především a ty jsou skryty v nitru člověka, často takovým způsobem, že ani on sám neví, proč se rozhoduje právě takto. V lásce a jistém nadhledu bychom tedy měli pohlížet na ostatní a nechat je jít po jejich cestách, které nejsou našimi cestami. Názory si přece vytváříme pro sebe a ne pro ně… Myslím, že jsem odpověděl jasně, aniž bych někoho snižoval. Každý má právo a možnost výběru – ať již v metodách, výběru činnosti, nebo své vlastní životní cestě… a jeho vlak pojede tam, kam on natočí výhybku.

Reakce pan OJ:

Dobrý deň pán Fritz, Aj nepremyslený alebo neumyselný čin sa musí odpykať a má karmické zvratné účinky. Pán to jasne vyjadril na príklade hypnozy, kde lekári ktorí používajú hypnózu v dobrej viere, že pomáhajú sa veĺmi prehrešujú a budú musieť pykať za svoje nevedomé činy pretože sa tažko previnili proti duchu. S pozdravom a prianim pekného dňa,OJ