423. Stopy v duši /1. 7. 22/

423. Stopy v duši

 

Většina lidí, bez ohledu na to, jestli jsou věřící, bezvěrci, bez ohledu na pohlaví a rasu – by potvrdila, že tam kdesi v jejich mysli, ať už pod tím pojmem chápou cokoliv, jsou skryty živé „vzpomínky“ na nějaké prožití. A když z těchto různorodých prožitků vybereme jen ty, kde jsou aktéry jiní lidé, pak můžeme konstatovat, že v nitru člověka zanechali jiní lidé jakýsi otisk, stopu…

Dovolím si to přeformulovat do pojmu mně bližšího: Lidé zanechali v mé duši svou stopu… Samozřejmě ne všichni, ale jen ti, jejichž otisk se do mé duše něčím vryl hlouběji.

Dnes bych se tedy chtěl věnovat takové „šlépěji“, kterou tam zanechal konkrétní člověk. A je na tom zajímavé, že to není žádný můj osobní známý, že jsem se s ním nestýkal častěji, že jsme nenavázali žádný hlubší vztah a je dokonce možné, že on sám by si na mne stěží vzpomenul. I ten jeho „otisk“ nebyl nijak dramatický, a proto jej nelze řadit mezi nějaké „zvláštní zážitky“…a přece jím jistě byl…

Skvělý Spisovatel pan Karel Čapek napsal zajímavou povídku „Šlépěje“[1].

V této povídce spisovatel předkládá čtenáři zajímavou situaci: Uprostřed zasněžená ulice, pokryté souvislou, neporušenou bílou pokrývkou sněhu se před vypravěčem vine středem ulice řada stop nějakého neznámého člověka. A tato souvislá šňůra šlépějí náhle skončí a nikam dále nepokračuje, ani se nevrací zpět. Uprostřed zasněžené, neporušené plochy skončila něčí cesta…kam se poděl, kam zmizel, jak je to možné? Vypravěč rozvíjí své úvahy a nedovede dojít k žádnému smysluplnému závěru. Zavolá tedy na policii. Komisař je typický člověk rozumu, který bere jen fakta a nepouští se do žádných úvah, které by mu vzaly jeho pevný materiální životní postoj. Nějaké šlépěje nečekaně a nepochopitelně končící, jej nemohou rozrušit a rozbít jeho klid. Zkrátka je ignoruje…

Taková „stopa v duši“ by pro něj mohla být ještě více nepochopitelná a jistě by se s ní vypořádal raz-dva, stejným způsobem.

My však naštěstí nejsme komisař Bartošek z knihy a věcem pozemsky neviditelným přikládáme příslušnou vážnost. O tom, že i pár vět může mít v určité situaci a správně otevřené duši, velký význam, bych se chtěl dnes s vámi podělit.

Čtenářské kruhy nejsou zrovna nabity velkým množstvím výrazných osobností, a proto každý, kdo něčím může více zaujmout než jen velebením Slova, se stane „obecně známým“.

Mohl bych nyní takové známé osobnosti vyjmenovat a jistě by se našlo mnoho těch, kteří by hned dosvědčovali, že právě tito zanechali otisk v jejich duši, ale já chci uvést trochu jinou situaci. Ty různé známé a obecně uznávané osobnosti, které jsem samozřejmě mnohokrát osobně potkal i já a vážil si jich, ty mohly něco zanechat, ale přesto mne vlastně více, ale přitom nenápadně, oslovila osobnost méně známá, která se neprezentovala ničím tam výrazným. Nedělala přednášky, neorganizovala kurzy, nestála v popředí…a přece…ve mně se podepsala pod něco, co jistě PRO MNE významné je…

„Slunce v duši“…je slogan, na který si jistě někteří z vás vzpomenou.

Možná bez souvislosti na toho, kdo jej pronášel, možná se vzpomínkou na televizního hlasatele počasí a meteorologa, možná přímo na člověka jménem Ján Zákopčaník[2].

Já jsem jeho dráhu nesledoval a naše cesty se dotkly jen na chvíli při dvou krátkých setkáních.

Jeden dotek byl zajímavý a poučný, ale nijak výrazně mne „nepoznamenal“. Tehdy, před dvaceti lety jsem byl v úzkém kontaktu s organizovanými čtenáři a jezdil na jejich setkání. Tak jsme mimo jiné byli s manželkou účastníky pobožnosti v Praze. Moc mne to tam neoslovilo a měl jsem i různé spíše nepříjemné pozemské postřehy. Při rozchodu k nám přišel pan Zákopčaník, aby nás pozdravil. Přitom pronesl větu: „Tak to jste byli vy! Cítil jsem tu něco cizího“/možná dokonce řekl rušivého, to už nevím/. Už tehdy jsem si ale uvědomil, že by bylo jistě užitečné, aby se u takových příležitostí vždy scházeli jen lidé se stejným „smýšlením“, kteří se neruší. A tím nechci říci, že mé postřehy, které jsem tam fyzicky viděl byly nesprávné. Ale „místním“ to nevadilo, a proto mne procítili jako „něco rušivého“. Stejnorodost je i v tom, že se k sobě „hodí“ i lidé s nějakou slabostí[3], určitým úhlem pohledu, nejen vyloženě s kladnými vlastnostmi. To, že mezi „organizovanými“ byl nepsaný zákon, každého tlačit na pobožnost, ať už je stav jeho nitra jakýkoliv, stačí, když „čte“, jsem vnímal už před dvaceti lety jako nepochopení celého aktu. A dnes to vnímám ještě intenzivněji.

Druhý zážitek s panem Zákopčaníkem se odehrál u nás doma, kde jednu noc přespal. Přijel totiž na mé pozvání, aby v našem městě zkusil nějakou svou první veřejnou diskuzi, přednášku. Ráno, když jsme mu k nám dovezli snídani a já mu cosi povídal o Poselství, které jsem měl ležet na stole, pronesl onu památnou větu, která zanechala „stopu v mé duši“: „Á vy máte to vykuchané vydání…“ pronesl klidně, bez odsuzování. Prostě jako věcné zhodnocení faktu.

Ta věta se mi celých dvacet let nepravidelně znovu objevovala a já si stále hlouběji uvědomoval podstatu řečeného. Ta jediná věta se přidala k jiným větám, myšlenkám, slovům a postojům jiných lidí, autorů, situací. Nemohu tedy říci, že pan Zákopčaník „změnil můj život“, ale spíše, že „jeho postoj“ se „přiřadil“ k tomu, co se ve mně už delší dobu formovalo z jiných zdrojů.

Jak praví moudré přísloví:

Plníme-li pohár kapku po kapce, stačí jediná, aby pohár přetekl.

Přetečení poháru není „zásluha té jediné kapky“, ale ona jen „završila již připravený děj“.

Nemohu však panu Zákopčaníkovi odebrat jeho roli v tomto mém formování. Vícekrát jsem si za těch cca dvacet let na něj vzpomenul, ale ne pro jeho Slunce v duši, ale pro „vykuchané vydání“. Podstatu této věty nechci nyní rozebírat, tato úvaha je o „stopách“, které zanecháváme v duších jiných lidí. A zdůrazním i podtrhnu, že takovou „stopu“, jak je na uvedeném případu vidět, nemusí vytvořit nějaký drásavý, ani opojný zážitek, ale třeba jen prostá věta v běžné životní situaci. To je přece dost zajímavé na to, abychom si toho více všímali. Co když však naše stopa bude ošidná a povede někam, kam sice v té chvíli míříme s radostí, ale časem s úžasem zjistíme, že je to cesta do propasti. Do „krásné propasti“, která však při přiblížení ztrácí vše pěkné. Je tedy dost důležité, abychom to, co nám v této chvíli připadá správné, druhým nevnucovali, protože „stopu“ v duši druhého nelze zvenčí později, až dojde k jiným názorům, vymazat. Nelze ani nikoho kritizovat, odsuzovat za jeho současný postoj/pokud není nenávistný/. Všichni jsme na Cestě, ale každý na jiném místě vidí jinou krajinu a prožívá jiné situace…těžko proto může vnější pozorovatel správně zhodnotit postoj druhého. Současně však naopak různé předsudky a dogmata mohou zcela spolehlivě zablokovat přijetí nějaké nové myšlenky. Naučit se být „nezaujatý“, věcný, ale přitom současně plný touhy po obohacení své duše…to jistě není nijak snadné a je to dlouhý proces, ale učme se…

Tato úvaha NENÍ o zmíněném pánovi, NENÍ o jeho názorech/které ani neznám/, není vlastně ani o mně. Je to jen můj postřeh o určitých zákonitostech, o který se s vámi tímto dělím.

Tato úvaha NENÍ o různých vydáních Poselství. NENÍ žádným doporučením, co je správné, co kdo má či nemá číst! NIKOLIV!

Ale ta všednost, obyčejnost těch dvou zážitků, a přitom jejich dopad na mou cestu, aniž bych však přitom něco zvláštního zažil…to je pro mne ten extrakt „nového pohledu“ na „důležité, ale nenápadné věci“. Takové věci lze většinou správně ohodnotit až po delší době a především bez „zasahování druhých“ do tohoto procesu. Každé, byť dobře míněné rady, co si má člověk „vzít k srdci“, co by měl „vypustit“, jsou jen matoucí páka zasunutá do soukolí uzrávání duše.

Je v nás vžité trochu jiné očekávání těch situací, které se mají vtisknou do duše tak, že si je odnáší na další cestu. V mé mysli se častěji vynoří různé „vzpomínky“ z dětství, na nějaké lidi, situace. Jistě to má svůj význam, ale nic z toho mne přímo neovlivnilo na mé cestě „hledání“.

Na zmíněného pána nijak cíleně nevzpomínám, nesleduji jeho cestu, ale rád mu přeji, aby pokračoval vzhůru. Nyní už ho zde na Zemi nemusí nic přidržovat a jeho Slunce v duši se tak konečně může svobodně změnit na to, co si snad vždy přál Duši ve Slunci/…tedy ve Světle/

Přeji mu naplnění tohoto „motta“, které se pro druhé stalo jeho obrazem, ale pro něj předpokládám, něčím ještě větším. Přeji mu tedy naplnění toho výroku v jeho skutečné duchovní podstatě.

…Tak úspěšnou cestu a jednou i radostné proputování vytouženým Cílem, pane:

 

 

-ZF-


[1] Povídka z knihy Povídky z jedné kapsy

[2] Na obrazovkách České televize moderoval od roku 1994 jedenáct let pořad Předpověď počasí. Působil také jako šéfredaktor redakce počasí. Do povědomí diváků se zapsal zejména svým pozdravem „Slunce v duši“.

Pozdrav na rozloučenou však musel posléze vypustit ze svého slovníku, neboť jedna firma vyrábějící bylinný likér začala jeho rčení používat jako svůj slogan. Byl také pětinásobným vítězem ankety o televizní „rosničku“ roku. Z televize odešel po sporech s vedením na jaře 2005. Poté spolupracoval s rádiem Blaník, od roku 2007 pracoval jako letecký meteorolog v Českém hydrometeorologickém ústavu.

[3] Takový děj je popsán i v Poselství. Je to tam sice o něčem jiném/hlučné stolování/, ale princip stejnorodosti i v nesprávném je tu vysvětlen.


 

 

  • Kalendář příspěvků
    Květen 2024
    Po Út St Čt So Ne
     12345
    6789101112
    13141516171819
    20212223242526
    2728293031