65. otázka: Rozdíl mezi minulým a dnešním zpětným působením./14.4.13/

65. otázka: Rozdíl mezi minulým a dnešním zpětným působením.

Byla mi položena tato otázka: V minulosti se podle dochovaných zpráv /životopisy/ odehrávalo zpětné působení rychle a přesně. Např. situace, kdy v životopisu Efezus, Hjalfdar špatně zasáhne šípem zvíře a ono nezemře ihned, ale až za nějakou dobu. V krátké době mu při lovu medvěd roztrhne tlapou ruku a je mu řečeno, že je to zpětné působení za jeho čin, který přinesl zbytečnou bolest…
Tazatel se mne ptá, jak je možné, že tehdy byl účinek tak rychlý a dnes jsou lidé, kteří celý život ničí ve velkém přírodu, vyvolávají veliké utrpení zvířat a prožijí život v klidu a bez problémů. Otázka má však i další část, a to, jak je možné, že to ,,Bůh dopustí“? Tedy, proč je nám dovoleno takto ve velkém ničit přírodu, proč nedojde k nějakému, třeba přírodnímu zásahu, ale vše jde dále a dále, jako by nám bylo dovoleno zničit vše, co nemá žádné viny…. I když na člověka nakonec zpětné působení přijde, přesto jsou nevinná zvířata ničena po milionech, lesy vytěženy a změněny v poušť a celé živočišné druhy vymazány z povrchu planety. Proč je nám to dovoleno? Když ubližujeme jeden druhému a pak za to zase zpětně pykáme, je to vzájemně ,,zasloužené“, ale proč od nás trpí nevinné příroda? Tolik dotaz.

zf

Logicky je pochopitelné, že rychlost zpětného působení je v úzkém vztahu k druhu propustnosti okolí, do nějž se toto působení vrací. Čím je okolí jemnější, tím je propustnější, ale také ovladatelnější, tedy formovatelnější. Naopak např., hrubá hmotnost klade velký odpor vracejícím se formujícím silám a proto je v ní zpětné působení nejpomalejší- z toho také vyplývá, že zlý člověk může mít pěkné tělo. Zde se nestačí jeho zlé působení zformovat na jeho hrubohmotné schráně, ovšem na propustnější úrovni onoho světa je již jeho tělo zdeformované jeho zlým chtěním. Ale i druh nejhrubší hrubohmotnosti není dogmatickým pojmem. I ona má mnohé stupně zhutnění, přesto, že je to pořád jeden druh, má různé stupně ,,stlačení“. Podle nějakých vědeckých teorií má např. hrubohmotné těleso neutronové hvězdy takovou hutnost, že jeden centimetr krychlový této hmoty by prolomil povrch naší planety, pokud bychom jej teoreticky mohli na ni položit. Zhutnění naší země stále pokračuje, protože naše konání je vázané na hmotu a současně i přírodně se tato hmota mění postupným směřováním k rozkladu. Proto bylo dříve, myšleno kdysi v počátcích našeho pobytu na zemi, zpětné působení mnohem rychlejší, než je dnes. Je to dáno naším negativním působením a toto je jeden z jeho neblahých důsledků. Je to jistě problém, protože kdyby účinky byly v rychlejším sledu za činem, snáze bychom mohli pochopit souvislosti a tím se i poučit a následně snad i polepšit. Tím jsme si opět sami svou vůlí zkomplikovali uzrávání….je to tedy naše vina. V zaslíbené Tisícileté říši mělo být zpětné působení opět zrychleno a to proto, že mělo dojít k očistě planety, odloučení nepoučitelných a ve své podstatě i nepolepšitelných lidí a povznesení celé planety a jejího příslušného okolí do vyšší, jemnější úrovně. Protože k tomu viditelně nedošlo, zůstává zpětné působení stále s dlouhodobějším působením, než mělo a mohlo. Dále jsou tu lidé, kteří páchají velké zlo a přesto je jim dobře, nic je netrápí, ani nemoci, ani životní trpké zkušenosti. V těchto případech je to podobné, protože tyto děje neprobíhají jen ve smyslu zhutnění země, ale i na individuální rovině. Člověk, který je již tak spojen s temnem, že k němu jemnější poryvy nemají přes hutnost jeho jemnějšího okolí přístup, je pochopitelně dočasně od zpětného působení izolován. Lépe řečeno, jeho hutnost toto působení zpomalí, protože utéci mu nemůže nikdo. Dostihne jej později a stáhne jej do nízkých úrovní, kde se mu teprve dostane příslušné odezvy.
A nyní k otázce ,,Proč Bůh dopustí, abychom tak masově drancovali přírodu a nezasáhne…“ Měli bychom si uvědomit, že příroda je neustále se měnící projev bytostných sil, neustále se zde všechno rodí a umírá a to nejen jednotlivá zvířata a květiny, nejen celé druhy, které jsou nahrazeny dalšími, ale i celé planety a vesmír. Že my vše uspíšíme, ještě neznamená, že by k tomu vůbec nedošlo. Když si dále uvědomíme, že bytostné zabít nemůžeme a smrt zvířat je také jen uvolněním jejich duševní podstaty, pak už to nevypadá tak nihilisticky, jak to zevně působí. Kdysi mne zaujala pasáž v životopisu Efezus, to jsou počátky našeho působení zde na zemi. Tu je popisováno, jak Hjalfdarův kmen byl velikým přírodním/bytos­tným/ děním hnán do nové země. Lidé viděli, jak miliony zvířat a vegetace hoří v tekoucí lávě, ale je to tu popisováno bez lítosti, jen v údivu nad velikostí těchto dějů. Lidé tehdy neznali tu lítost, která nás dnes stále trápí. Ty miliony zvířat zanikaly proto, aby uvolnily cestu novým druhům pro novou dobu. Mnohé druhy musí odejít, tedy lépe řečeno změnit formu na příhodnější pro nové působení a nové klima planety. Je tedy jistě hrozné, jak ničíme přírodu, je to trestuhodné a trestu za to také neunikneme, ale není to z hlediska přírody taková zkáza, jak ji vnímáme. Hrozná je naše pýcha, nevědomost, zpupnost, nezralost duší a ztráta spojení s řádem stvoření a další neblahé postoje, které nás k takovým činům vedou, ale ne smrt zvířat ani zánik jejich druhů. Bůh to ,,dopustí“, protože to patří k Jeho řádu, v něm je milost-dar, že nám propůjčil tento vesmír pro vývoj se vším všudy, tedy i s tím, že se v něm nebudeme chovat správně, ale také i s tím, že se můžeme poučit a změnit. Když to neuděláme, je docela možné, že nás klidně nechá zničit tuto zemi i se zvířaty a vegetací…bytostní nezahynou a příroda, jak je vidět, je schopna se poměrně rychle naprosto zregenerovat. Jestli by se některé živočišné druhy na ni již nemohly vrátit, nezoufejme, mohou se inkarnovat na jiných planetách. To znamená, že jakékoliv naše řádění, nemůže uškodit řádu stvoření, může jen zkomplikovat existenci různých druhů, ovšem může naprosto zmařit náš vývoj a ve svém důsledku nás dovést k úplnému rozkladu sebevědomí. Pokud by k tomu došlo, nemůžeme říci, že se staneme opět duchovními zárodky, protože zárodek nemá toto sebevědomí a není u něj ,,já“ – nebyli bychom to tedy již ,,my“. My bychom již neexistovali, a kdyby se tento zárodek snad ještě někdy mohl znovu vyvíjet, bylo by to jiné ,,já“, než jsme dnes my. Byl by to tedy náš skutečný a definitivní ,,konec“ jednou pro vždy, přesto že by zárodek stále existoval…