36. otázka: Proč se tolikrát inkarnujeme/2.10.12/

36. otázka: Proč se tolikrát inkarnujeme

Samozřejmě nevím, kolikrát jsme se již inkarnovali na tuto zemi, ale je pravděpodobné, že to bylo mnohokrát, jde to zřejmě do desítek. Je to tak správné, nebo i tu jsme pochybili?

Ptám se, proč to tak dlouho trvá, proč se inkarnujeme tolikrát, snad 50×, možná i více, když jsem někde četl, že mělo stačit jen několik málo inkarnací – např. 5. Velmi pravděpodobně jsme svůj vývoj měli zde ve hmotě dokončit s mnohem méně inkarnacemi. Kladu tedy otázku – proč je to TOLIKRÁT?

zf

Důvodů, proč se sem vracíme tolikrát je jistě mnoho a jsou dostatečně popsány v PG, ty hlavní budou lenost ducha a domýšlivost rozumu, ale tím se zabývat nechci. Chtěl bych Vaši pozornost obrátit jiným směrem. Uvědomil jsem si, sám na sobě, že výtěžnost prožitků v našem pozemském životě je velmi malá. Z toho vyplývá, že se toho, ve smyslu uzrávání, naučíme velice málo. A protože z jednoho pozemského života máme tak malý duchovní užitek, musíme těch životů absolvovat tak velké množství, abychom se, velice pomalu, naučili alespoň tomu minimu, abychom mohli postoupit do dalšího ročníku někde na onom světě. Udělejte si takový pokus – zdá se velmi jednoduchý, ale vlastně není. Zkuste si nechat, bez nátlaku a cíleného chtění před Vás vystoupit události, které Vás oslovily ve Vašem životě. Těžké je to z jednoho důvodu. Protože jsme přesvědčeni o správnosti PG, snažíme se cíleně řídit své postoje v jeho smyslu. To se nám zdánlivě daří, ale někdy vytryskne něco jiného a my zjišťujeme, že v nás jsou pořád ty staré názory a zvyky. Právě ta naše cílená snaha spojená vždy nějakým způsobem s rozumem, nám nedovoluje rozpoznat, kdy se do věcí nutíme a kdy jsou v nás již přirozeně zakotveny. A to je právě ten problém, když si chceme, promítnou před naším vnitřním zrakem podstatné věci našeho života – my to příliš tlačíme tím směrem, který považujeme za správný. Je proto nutné nechat ty věci předstoupit samovolně, bez tlaku a cíleného formování. Když se Vám to podaří, zjistíte, že Vám z minulosti vyplouvají obrazy zdánlivě banální – nějaká všední situace z dětství, apod. Ne tedy něco velikého, jako je nalezení PG, zpečetění, apod. Jistě jsou to veliké a převratné děje, ale my je tak silně a mnohdy násilně chceme mít za nedůležitější, že vlastně přetlačujeme svoji skutečnou a přirozenou vzpomínku. Když se Vám skutečně podaří, zcela nenásilně udělat takovou rekapitulaci svého citového života, zjistíte, že toho za celý ten ,,dlouhý“ pozemský život vlastně tak moc nebylo. A to mne zaujalo a dovedlo k této úvaze. Ty banální události z dětství, které v sobě nemají nic tak velikého a převratného v sobě ale mají něco, co na nás dýchá nekomplikovaností, přirozeností a radostí. Důvod je jasný, tehdy jsme o všem tak nepřemýšleli, vše tak nezvažovali, nehledali jsme duchovní příčiny ani nemocí, ani událostí života – my jsme prostě jen žili. V tom je ta velikost výroku ,,buďte jako děti“, ovšem v PG je mimo jiné, že to už dnes nemůžeme. Nicméně, chceme-li zvýšit výtěžnost našeho pozemského života a tím snížit počet nutných inkarnací, budeme se muset alespoň přibližovat tomuto výroku. Zdá se, že k tomu nebude stačit jen čtení PG, ani chození na pobožnosti, budeme muset radikálně změnit způsob prožívání, tedy zpracování událostí a dějů. Snažit se být více přirození, což vypadá prostě, ale nám v tom překáží někdy až dogmatické postoje podle pravidel, které jsme si sami stanovili četbou PG. A že jsme dogmatici a fanatici, svědčí např. nenávist mezi skupinami čtenářů, která jde až k bojům o oltářní prostory, předměty, vlastně i o PG, a jiné. Nejde o to, že máme své názory, ale jde o to, jak a jakým způsobem je uplatňujeme. Právě ten dogmatizmus a fanatizmus nás usvědčuje z rozumovosti. Vůbec nezáleží na tom, že všemu říkáme cítění a duchovní chtění i děje. Ty projevy ukazují na rozumové postoje, takto se duch nechová, on není ve své podstatě útočný a bojovný. Všichni, jeden vedle druhého, čtenář i nečtenáři jsme otroky rozumu, vždyť jinak by zde nebyla řeč o dědičném hříchu. Nesmíme si myslet, že proto, že uznáváme pravdivost PG, již nejsme pod panstvím rozumu. Rozum se plete do všeho i do náboženského života, což je jasně napsáno i v PG, jenže se to netýká jen církví, ale on se pochopitelně plete i do toho našeho náboženského života. Měli bychom si to stále uvědomovat a připomínat. Ne proto, abychom se tím strašili a vůbec ne proto, abychom ostatní kritizovali, ale proto, abychom proti tomuto úkazu stáli bděle a vědomě. Být svobodní – tedy nespoutaní předsudky, ale nejen předsudky materiálními, společenskými a vědeckými, ale i předsudky, které si tvoříme my sami pod úhlem PG a používáme je většinou jako kritický nástroj proti ostatním čtenářům. Pozorný čtenář by našel v přednáškách zmínku, že domnělé chyby u jiných čtenářů, kritizované a poukazované, vůbec nemusí být chybami, ale jen jejich vývojovými stupni. Tím chci pouze říci, že obecně věci nesprávně chápeme a posuzujeme a to proto, že je příliš analyzujeme. Dítě by je prostě přijalo a prožilo, ale my je rozebíráme, druhé, nebo i sebe kritizujeme, nebo až přehnaně vychvalujeme. Při té mé retrospektivě jsem zjistil, že nic z toho ale pak není extraktem života, to jsou úplně jiné, podstatně menší, ale vlastně cennější věci. Obracím tedy Vaši pozornost tímto směrem a nabízím Vám možnost se pokusit podívat na hodnotu věcí a dějů novým způsobem.