32. otázka: Prožití utrpení Velkého pátku/4.9.12/

32. otázka: Prožití utrpení Velkého pátku

Od doby, kdy jsem se stal věřícím, na mne vždy těžce dopadá prožívání Velkého pátku. Ten den se cítím vždy velmi špatně a to i tehdy, když nijak cíleně nepřemýšlím o tom, co se kdysi stalo. Myslím si, že k tomuto dni by se mohl vázat jeden výrok, kdy je řečeno, že při vyslovení pojmu ,,pozemský člověk“, zavane stvořením nelibost, která pak na nás těžce dopadá… Domnívám se, že tato nelibost se dá lehce tento den pocítit. Nechci zde rozebírat církevní postoje, ale čtenářské. Tak mi vždy připadalo jaksi nelogické, že se někde tento den dělají pobožnosti. Nelogické v tom, že pobožnost chápu, jako děj děkovný, ale vazby na Velký pátek jsou pro mne spíše ,,omluvné“ a také něco jako výčitka svědomí. Ano, je to jistě také spojeno s vděčností, že sám Syn Boží přišel mezi takové nevděčníky, ale vždy ve mně převažuje smutek a to se mi nějak nehodí ke smyslu pobožnosti. Ovšem vše se dá chápat velmi různě a ve vztahu k osobnímu prožívání. Tak mi jedna čtenářka kdysi psala, že pro ni je Velký pátek nejkrásnějším dnem, protože tento den byla zpečetěna. Zajímalo by mne, jak to chápete Vy, další čtenáři. Chcete-li, podělte se s ostatními o svůj postoj k tomuto dni.

J.P.:
K otázce Velkého pátku – cítím, že by to neměl být důvod k oslavám, ale tichému rozjímání s pokorou a vnitřním slibem sobě k úsilí o naplnění jen toho dobrého v nás: Co učiníme pro Světlo.

zf

Velký pátek jistě bude patřit k nejčernějším a nejhorším prožitkům, až budeme rekapitulovat celou svoji vývojovou cestu. Nechci se zabývat samotným dějem, to téma by mělo být každému čtenáři PG jasné, alespoň natolik jasné, aby neměl církevní křesťanské postoje. Chtěl bych se spíše dotknout důsledků, protože ony jsou to, co bychom si měli při každém Velkém pátku vždy znovu ujasňovat. Možná by někdo namítnul, že bychom se v tom už neměli vrtat – stalo se, a co s tím dnes už naděláme… Ano, mohli bychom říci, že tato kapitola je snad už uzavřena, přišlo Slovo, nové poznání, nová smlouva a tento hřích i když nás mrzí, je přece jen minulost. Jenže ono to tak nebude, protože tento kruh se neuzavřel, tato karma se nevyčerpala a tak stále visí nad lidstvem. V původním vydání PG se můžeme dočíst, že bylo za pozemského života Abd-ru-shina naplánováno uzavření tohoto kruhu, ale, žel pro nás, nestalo se tak. Ve vzpomínkové publikaci Karlovarské šlépěje mne zaujal jeden popisovaný děj. Pro neznalé, je to publikace popisující návštěvu Abd-ru-shina v Karlových Varech. Je tu popisováno, že každoročně se zde bytostní znovu shromažďují, jako tehdy, když zde Abd-ru-shin byl. Je to tedy živý, pravidelně se opakující děj, není to jen ,,vzpomínka“, tedy myšlenkový útvar, ale něco mnohem více. Je tedy dost pravděpodobné, že i Velký pátek má takovýto opakující se živý průběh. Co nám asi může vždy přinášet? V PG se můžeme dočíst něco takového: ,,Pozemský člověk! Na jeho jméně lpí hořká příchuť pro všechno, co ve stvoření žije podle vůle Boží. Zdá se, že by pro člověka bylo mnohem lépe, kdyby jeho jméno nebylo již vyslovováno, neboť při každém vyslovení tohoto jména zavane okamžitě celým stvořením nelibost a nechuť, která tíživě doléhá na pozemské lidstvo. Tato nelibost, tato nechuť jest živou obžalobou, která se současně formuje a musí se nepřátelsky postavit proti celému pozemskému lidstvu.“
Jistě se takováto ,,nelibost“ na nás snáší obzvláště o Velkém pátku. Co s tím? Měli bychom si těchto dějů být vědomí a s pokorou si uvědomit svoji malost, neschopnost a vlastně i nechápavost, protože mnozí čtenáři si v těchto dnech vzájemně přejí ,,šťastné a veselé velikonoce“, jako by se nic nestalo. Jaký je potom rozdíl mezi člověkem, který má poznání a posmívaným materialistou, který nic neví a nic ho nezajímá? Nikdy jsem nechápal, proč se pořádají v tento den na některých místech mezi čtenáři pobožnosti. Pobožnost chápu jako ,,vzdání díku“, vděčnost, radost, štěstí a to je jistě neslučitelné s popsanými ději Velkého pátku. Pobožnost na Velký pátek by mohla být jedině ,,omluvná“ a to se k pojmu pobožnosti příliš nehodí. Oslavovat na Velký pátek, přát si štěstí a radost je bezmyšlenkovité spojení s pokřivenými formami tohoto našeho světa. Myslím si, že bychom se také měli vyvarovat vytváření protichůdných pojmů. Jestliže Velkému pátku přísluší hluboká vážnost, zahloubání a modlitba, nebude asi příliš vhodné, abychom zorganizovali právě na tento den svatbu, křtiny, zabíjačku. Jestliže vytvoříme v někom pro tento den asociaci něčeho veselého, musí u něj časem vzniknout vnitřní zmatek, nebo potlačí vážnost tohoto dne a nahradí ji něčím úplně jiným. Tak jako paní, pro kterou je Velký pátek nejšťastnějším dnem, protože byla zpečetěná. Myslím si, že nebylo nešťastnější umístit tento úkon právě do tohoto dne. Jistě by nebylo správné trávit tento den v sebetrýzni, jako je tomu u některých náboženských praktik. Zástupy lidí, kteří si propichují těla bodci, bičují se a pak se nechají ukřižovat, kupodivu nesvědčí o velké zbožnosti, ale spíše o velké ješitnosti. Tak i náš postoj by měl být jiný, než je zvykem. I v tom bychom měli být ,,noví“. Velký pátek není den jako jiné, není ani součástí ,,svátků jara“ s králíčky a housátky, není ani součástí ,,veselých velikonoc“, ale ani dnem bičování /ani tělesného, ale ani duševního/. Není ,,dnem vděčnosti“ /za to, že z nás byly sňaty hříchy/, ale hanby. Je to den vědomého přijetí zodpovědnosti, vědomí spravedlivých dějů ve stvoření a především by to měl být den, kdybychom v nitru slíbili vždy znovu Bohu věrnost, tedy opětovná přísaha věrnosti a uvědomení si naší nedokonalosti. Vědomí, že je před námi ještě velmi mnoho učební látky, než se budeme moci označit hrdým jménem ,,člověk“.