284. Postřehy z knih…/10.12.2018/


284. Postřehy z knih…

Před nedávnem mne kdosi upozornil na nově vydané knihy s tématikou, která je nám blízká…

Upřímně řečeno, ani se mi nějak zvlášť ,,nechtělo“ něco kupovat, ale protože mám roli ,,pomocníčka“ druhých, oslovil jsem některé z Vás s informací o této možnosti. Vše nabralo svůj směr a tak místo poinformování, jsem se stal dodavatelem. Když už jsem se do toho takto zapletl,musím předložit i svoje postřehy z těchto knih. Ne proto, abych je hodnotil, ale proto, aby ti, kteří si je koupili mým prostřednictvím,nemysleli, že to znamená mé plné přitakání obsahu těchto knih. Pro objasnění uvedu, že se jedná o nově vydané knihy Zippora,Abdrushin, Mojžíš, EliášIndiáni Severní Ameriky.

V prvé řadě je nutné si trochu ,,vymezit pojmy“.

Když my, čtenáři a stoupenci, čteme nějaké knihy s tématikou mající vazbu na Poselství, pak je několik možných ,,přístupů k dané knize“. Chtěl bych je tu zmínit, protože to mým zamyšlením souvisí.

Jednak je tu kriterium hodnocení knih podle obsahu. Tedy, jak jejich obsah souzní s obsahem Poselství. Tady je to jistě velmi variabilní, protože naše znalost obsahu Poselství, coby ,,základního kamene“ poznávání světa i sebe, je velmi různorodá.

Nicméně, skoro bych si troufnul předpokládat, že je mnoho čtenářů, jejichž znalost Poselství je spíše na menší úrovni, hlavně proto, že v něm i ve všem spíše hledají ,,cítění“, jak sami uvádí. Já bych to raději pojmenoval tak, že tito hledají ve všem hlavně nějaký svůj ,,dojem“, který oni nazývají cítěním. Pro tyto pak ,,ubude“ problém, že by v knihách narazili na nějaké nesrovnalosti a to jim pak zkomplikovalo ,,příjemný dojem z knihy“. K těmto se pak řadí ti čtenáři, kteří ne cíleně, ale zcela jistě, hledají určitý ,,pojem“ a najdou-li jej, pak už se hlubším pátráním v obsahu knihy nezabývají. Je-li kniha o Abdrushinovi, paní Marii, slečně Irmingard, Ismánech, Prakrálovně a dalších vysokých osobnostech a dějích, pak už se tento druh čtenářů moc nestará o nějaké nesrovnalosti, mají prostě jen radost a cítí to, jako něco posvátného.

Máme tu ještě čtenáře faktografické, kteří naopak bystře pozorují různé historické souvislosti, a ty pak dokáže rozčílit, když je v knize uvedena například střelná zbraň v období, kdy historicky ještě neexistovala… Ale myslím si, že takových mnoho nebude.

Nu a pak tu máme skutečné vnímání ,,vyzařování knihy“, tedy ne podle stejnorodosti se čtenářem, ale pocítění pouhého ,,dotyku druhu knihy“, mohli bychom říci, vytušení závanu odkud přichází.

Uvedu svůj vlastní příklad. Celé knižní řady Zaváté doby se probouzejí a Z doznělých tisíciletí na mne vždy dýchnou duchovním dechem, a to i přes to, že víme o jejich úpravách a cenzurách… Přesto, jakoby v nich zůstal duch té doby, závan skutečného Ducha… Například později vydaný Miag Fong mne sice zaujal obsahovým sdělením, ale Ducha jsem z té knihy příliš nepocítil. Knihy paní Sass jsou obsahově velmi bohaté, zajímavé a některé dokonce popisují tytéž epochy, jako zmíněné knihy známých knižních řad. Přesto ani z nich necítím závan toho vyššího, co pozvedá mého ducha…

Po tomto, jen omezeném, výčtu možností, jak se každá taková kniha dá hodnotit, je jisté, že každé naše hodnocení je problematické, protože je příliš úzce vázáno na druh naší osobnosti a stupeň naší individuální zralosti…

Proto zde nehodlám provádět ,,hodnocení knih“, to ať si provede každý sám. Zmínil jsem to zde hlavně proto, aby si každý mohl uvědomit tu problémovost a provázanost na sebe sama. Nikdy to nemůže být ,,reálné hodnocení“, natož pravdivé hodnocení, ale vždy jen náš individuální dojem.

Chci zde proto pouze předložit pár postřehů, které se mne dotkly. To může být pro určité druhy čtenářů zajímavé, protože oni si toho nepovšimnuli. Také to může být inspirativní pro vlastní zamyšlení, je-li to tam správně, nesprávně, nebo to má nějaká další kritéria.

Vezmu to tedy postupně, po jednotlivých knihách.                                                                                                                                                                               

Zippora

Zaujal mne jeden postoj této osobnosti, která je tu podána jako zralá duše ve spojení se Světlem.

Zippora žila ve strachu, že jí Mojžíš odmítne, odejde, mine a byla rozhodnutá spáchat promyšlenou sebevraždu, když se nesplní její očekávání. Z toho důvodu měla připraven jed, aby se mohla zavraždit. Přesto je v kontextu celé knihy podána jako světlá žena.

Později se setkala s Nahome, ještě vyšší osobností, vlastně naším nejbližším Vysokým lidským ideálem…

Nahome žila v neustálém strachu, že Abdrushin odejde ze světa bez ní, proto si od Zippory vyprosila jed a ten měla připraven pro tento případ, aby mohla spáchat sebevraždu.

O sebevraždě Nahome se moc mezi čtenáři nemluví, protože se nedá sjednotit s obecným stanoviskem, že sebevražda je čin špatný. Já si přesto myslím, že v určitých případech nemusí být sebevražda žádným hříchem, ale naopak nouzovým opatřením před něčím, co by duši strhlo do větších problémů. Příkladem je případ rodičů tzv. ,,Květiny“ v životopisu Vyvolený národ:

Ženu, která byla ještě krásnější nežli maličká, vzal si náš šejk jako svou kořist. Chtěl se jí zmocnit před zrakem knížete, avšak žena na svého muže volala tak srdcervoucím hlasem, že tento ji podal zbraň, jakou jsme dosud neviděli. S dojemným úsměvem vnořila ostré železo do svého srdce.

Dovedu si docela dobře představit, jak špinaví, odporní muži znásilňují jemnou ženu, znovu a znovu a ponechají si ji těmto hrátkám i nadále /dnes je taková představa velmi blízká realitě, že?/. Takové jednání by se nedotklo jen těla, ale těžce by zasáhlo její duši. Myslím si, že v takovém případě se pak nejedná o hřích sebevraždy, ale o záchranu duše násilným opuštěním těla. Takže si prostě myslím, že mohou existovat různé situace, kdy se na sebevraždu musí pohlížet jinak. Tak i sebevraždu Nahome jsem vždy bral jako děj předčasného opuštění těla, děj vzešlý z neočekávané situace, děj vynucený okolnostmi, který byl potřebný proto, aby se mohly naplnit důležité děje duchovní. Jenže tento popis v knize, že se Nahome dlouhodobě připravovala na to, že jednou spáchá sebevraždu, vyvolává otázky. Copak neexistuje jiná možnost opuštění těla, než je sebevražda? Ve vzpomínkách je uvedena epizoda jednoho povolaného, který v blízkosti Abdrushina zažíval tak silný proud síly, že začal opouštět své tělo a Abdrurushin musel své vyzařování omezit, aby dotyčný neopustil tělo definitivně – tedy nezemřel. Máme jistě i mnohé důkazy o tom, že různí lidé byli schopni své tělo opouštět a případně ho opustit i cíleně definitivně… Byl to vždy děj duchovně jemnohmotný a nebylo při něm zasahováno destrukčně do těla, nebyla páchána sebevražda zevními prostředky… Oba v knize zmíněné postoje – plánu na sebevraždu, kdyby se něco nedařilo podle plánu, mi nepřipadají pro nás moc užitečné, ale spíše jen matoucí. Nevím, jestli taková líčení, ať už skutečnost byla jakákoliv, jsou pro nás vhodná…

Abdrushin

Ismael po měsíci jízdy dojede až k paláci rodičů malého Abdrushina, aby jej z rozkazu Prakrálovny unesl. Je již na dohled hradu, okno zůstává otevřené, aby tam v noci mohl vniknout, ale duchovní vůdce mu řekne, aby to nedělal, že on sám dítě vynese a donese jej Ismaelovi, který čeká kdesi opodál hradu…podivné… Duchovní vůdce, jistě vysokého druhu a tím nespojený s hrubohmotností, může nosit hmotné dítě, ale Ismael musí jet až k hradu… proč? Když může nehmotný nosit hmotné tělo druhého, nemohl tedy dítě dopravit až na místo určení, nebo je snad mohl ,,nosit“ jen na ,,krátkou vzdálenost“. Nějak mi nic z toho nezapadá do Poselství.

Ismael, který je v jiných knihách podán jako silný a rozhodný muž, který pevně stál ve službě Bohu, je zde místy podáván jako vystrašený stařec. Sice je to podáno jako úcta k Božímu Dítěti, ale nějak to nezapadá do žádného z životopisů. Pro mne je Ismael obrazem silného, rozhodného ducha, který má velkou úctu před Bohem, ale ta se neprojevuje tak změkčile, jak je to zvykem mezi námi na zemi…

Pečovatelka o Abdrushina, která se o něj bojí, když leze na vysoké stromy a skály, je tu podána, jako chybující a její jednání je zcela nesprávné – má důvěřovat ve vysoké řízení a nebránit mu v ničem, i kdyby to, normálně vzato, bylo nebezpečné. On je ochraňován, a proto se mu nic nemůže stát. Na druhé straně Abdrushin na své cestě do dolů je varován, aby nevstupoval do nebezpečných situací. Tudíž zde je tato cesta podána jako nesprávné riskování. Celkově to vyvolává poněkud zmatený obraz, že nikdo nesměl projevit ani stín obav, i kdyby dítě ve věku pod deset let podnikalo jakékoliv kousky, ale přitom současně měli všichni dbát na jeho bezpečnost a chránit Jej. Myslím si, že člověk, který léta nečte Poselství a nepřemýšlí skutečně do hloubky o všech dějích a souvislostech, z toho může být docela zmatený.

Ještě mne zaujal jeden moment, kdy se Ismael vrací mezi Ismány, kterým velmi chyběl a kteří ani nevěděli, kam odjel. Tito, když ho, po dlouhé době nejistot, uvidí, by mu rádi nějak projevili radost, ale neudělají to, jen jim září oči. Tady mi to připadá trochu podivné. Poselství vede k přirozenosti a tou je i projev citů. Jistě má mít vše přiměřenou formu a u zralých duchů by bylo nevhodné, kdyby řvali a váleli se po zemi. Nicméně nějaký projev, například hluboká úklona, by mi nepřipadal nijak nevhodný. A jestli to v knize vyznívá tak, že oni vnitřně toužili svou úctu projevit, ale bylo zvykem, tedy byli naučení, že se to ,,nehodí“, pak mne to vede k zamyšlení. Jestli je tedy správné a chtěné potlačit přirozenou potřebu projevit pozitivní cítění…

A s tím i souvisí další postřeh. Ismael odjel na dlouhou cestu, aniž by někomu něco řekl. V ostatních zákonitě vznikaly obavy…a ty obavy vytvářely to, co je pak u opatrovatelky Abdrushina označeno za nesprávné. Kdyby jim bylo řečeno, že jejich kníže odjíždí za splněním důležitého úkolu, pak by jej provázelo jejich vnitřní přání zdaru, takto ale obava. Těžko si představujeme, co vše je ve vyšších světech ,,správné“, vždyť si to mnohdy těžko srovnáváme zde. Nicméně představa, že vyšší duchové jsou už povzneseni i nad projevy radosti a vždy jsou vyrovnaně neutrální, mi připadá poněkud strojová…

Eliáš

Tato kniha, jako jediná, na mne vnitřně působila podobně jako ostatní životopisy z uznaných knižních řad. I stavba vět, souvislosti a vazba na celou filozofii poznání na mne působila v souzvuku.

Mám z ní jeden zajímavý postřeh – nikoliv rozpor. Je zde situace, kdy Eliáš je rozezlen na Baalovi kněze a nechá je popravit. Později se od vyššího vedení dozví, že nejednal správně, ale ne proto, že byli usmrceni, ale že si o tom rozhodl sám. A nyní přichází to zajímavé. Je zde pasáž, že má dojít k válce mezi Sýrií a Iránem, při které budou všichni tito rouhači pobiti, pokud někdo zůstane, má být nad ním potom vynesen rozsudek smrti. Zajímavá je paralela s dneškem. Podle tohoto schématu dojde plánovaně k nějaké válečné akci, která vyrovnává a napravuje různá karmická působení…je to tedy chtěný děj. Ale dnes chceme tyto děje pomocí rozumu řešit a určovat, kdo je v právu a kdo ne, místo,abychom dovolili vybití těch dějů a pak pomohli těm, kdo pomoci zasluhují, tak do děje vstupujeme a zachraňujeme ty, kteří třeba měli být zničeni z hlediska karmického vyrovnání. Takovouto ,,rozumovou lidskostí“, která nemá spojení s Božím řádem, vstupujeme do karmy národů a stahujeme zpětné účinky na svůj národ, který třeba do těchto vláken vůbec zapleten nebyl. Dnešní proklamace – V Afganistanu bojujeme za Prahu…..je přesně tím, kdy se nasunujeme do cizích bojů a stahujeme na sebe něco, co nám nepřísluší a s čím možná ani nemáme karmicky co do činění, ovšem tím, že vyhlašujeme válku tamním lidem – tím už si karmu pro národ jistě vytváříme. V Afganistanu se jistě nebojuje za Prahu, ale za různé zájmy hlavně Amerických temných mocenských skupin…

Mojžíš

Rozhodně bych pochválil vydavatele za vložení informačního lístku do knihy. To, že je čtenář upozorněn na nepřesné popisy skutečností, pomáhá čtenáři k jistému odstupu od obsahu. Autorka, paní Schwatzkopff, je zkušenou spisovatelkou a od takové čtenář očekává i jistou míru spisovatelského umu, snad i jisté nadsázky a nečeká v obsahu přesná data. To pak dává čtenáři našeho druhu jistou volnost a pomůže mu to, aby se tak nesoustředil na přesně sdělované skutečnosti. Čtení takových knih lze brát spíše jako příjemně strávené chvíle pro povzbuzení a radost. Nečeká od nich poučení. Proto ani u mne nenastaly žádné rozpory, protože jsem knihu nebral ,,tak vážně“.

Indiáni Severní Ameriky

Do jisté míry platí pro tuto knihu podobný postoj, jako pro předchozí. Má to však jiné důvody. Nemáme žádné podrobnější a hlavně věrohodné informace o skutečném ,,vnitřním životě“ indiánů. Převládají vlastně jen dva postoje. Jeden, který je líčí jako nesmiřitelné a kruté bojovníky a druhý, formovaný hlavně literaturou Karla Maye, u nich poukazuje na charakternost a jistou bytostnost v jejich vztahu k přírodě. Máme s nimi spojen i pojem Manitoua, jako velkého Ducha, ovšem spíše přírody, než celého stvoření. I tak, alespoň v Evropě, jsou dnes indiáni asi spíše vnímáni jako přírodní obyvatelstvo, hrdé, s určitým charakterem, které bylo nelítostně vyhubeno přistěhovalci do Ameriky. Dalo by se říci, že Amerika byla postavena a stojí na krvi indiánů.

Protože máme jen tyto dva postoje k existenci indiánů, a nejsou to postoje pro nás skutečně ověřitelné, nemáme k indiánům žádné ,,duchovní představy“. Na jedné straně je to jistě dobré, protože člověk nemá žádná očekávání, na straně druhé nemá žádné porovnání, aby si mohl udělat svůj obrázek o skutečnostech, zde předkládaných. Proto bylo pro mne zvláštní číst, jak indiáni konali pobožnosti a stavěli se k celé duchovní oblasti podobně jako my dnes. Přitom všechny filmy, knihy a obecné vnímání jejich rasy je nikdy nespojovalo s něčím podobným. Je to sice pochopitelné, ale pro mne byli tito ,,noví indiáni“ něčím skutečně novým. Celá problematika šíření duchovní osvěty mezi indiány byla naprosto stejná, jako mezi námi ,,bělochy“, což jen podtrhuje, že my všichni jsme stejný duchovní druh, který jen dočasně obývá různá těla v různých, lidmi udržovaných, ,,kulturách“.

To je asi vše, co jsem chtěl k postřehům z knih napsat. Může to vypadat poněkud jednostranně, jako, že tu uvádím jen momenty problémové a nezmíním nic pozitivního. To jsem ale jistě neměl v úmyslu. Jistě si každý najde v knihách různé situace, které ho osloví, možná posílí a ukáží mu nějaké nové pohledy na danou tématiku. Jak jsem uvedl, toto nemá být hodnocení těchto knih, ani jejich kritika, ale pouze zmínka o některých zvláštnostech, které mne tam oslovily. Příjemné a nekonfliktní věci není třeba rozebírat, ty si každý vnímá po svém, aniž by bylo nutné ho na to upozorňovat.

Raději ještě zopakuji, proč jsem vůbec cítil potřebu se ke knihám vyjádřit.

Jednak jsem chtěl naznačit, že za obsah knih nehodlám nést odpovědnost. Dokonce jsem je ani nikomu nedoporučoval, ale jen sdělil, že vyšly nějaké nové knihy, já že jsem je nečetl a ani o nich nemám žádné další informace a postřehy.

Protože mé postřehy z knih jsou místy smíšené, chtěl jsem na to upozornit ty, kteří by si toho nepovšimnuli. A těm, kteří si jich povšimli, jsem tímto chtěl říci, že je považuji za rozporuplné…

Snad jsem chtěl i trochu podnítit určitou míru obezřetnosti i pro tuto sféru zájmů, kterou bereme snad někdy až příliš nebděle.

Možná jsem chtěl i trochu popíchnout Vaši pozornost, abyste se na taková místa podívali a sami se nad tím zamysleli trochu více, než při pocitovém čtení…. 

  • Kalendář příspěvků
    Květen 2024
    Po Út St Čt So Ne
     12345
    6789101112
    13141516171819
    20212223242526
    2728293031