201. Pohyb člověka stvořením /23.6.17/

K tomuto tématu mne inspirovala paní Zapletalová, která mi poslala svou vlástní, dobrou úvahu o vnímání pohybů ve vztazích. Její úvahu zveřejním hned po té své. Já bych chtěl její postřehy ještě maličko rozšířit.

Čteme v Poselství mnoho námětů a inspirativních vět o pohybu ve stvoření. Čteme je, věříme jim, ale nyní, u tohoto tématu, si uvědomuji, že náš pohled na tuto tématiku je přece jen příliš úzký a vlastně pořád spíše teoretický, než prakticky zužitkovatelný.

Zkuste si položit otázku a pak pozorujte, co se vám vynoří v mysli k otázce o ,,pohybu ve stvoření“. Asi nějaké výroky z Poselství, možná i jakási obecná představa, že je nutné se zabývat Poselstvím, snad o tom přemýšlet, nebo si s někým o tom povídat, možná se modlit…je nutné být duchovně čilý, bdělý…a možná další moudré věty, jejichž opakováním vzniká dojem, že už víme, o co tu jde. A přece…všechna ta slova ,,bdělý“, ,,čilý“, ,,pohyblivý“, jsou příliš všeobecná a proto v praktickém životě neuchopitelná, tak je logicky aplikujeme na další všeobecné roviny typu ,,číst Poselství“, apod. Jenže cokoliv z Poselství by mělo být použitelné v určité formě pro každodenní a běžný život, jinak se to stává jen krásnou, ale nepraktickou relikvií.

Jsme duchové, kteří se z nevědomého stavu pomalu, velmi pomalu propracovávají do stavu vědomého. Čím? Tím, že prožíváme různé zážitky, konfrontace a dojmy a ty pak v sobě zpracujeme. Postupně, z opakovaných prožití daného druhu, vznikne určitá konkrétní forma reakce, tedy jak hodnotíme a jak na danou situaci reagujeme. Jestli tomu budeme říkat mechanismus, schéma, matrice, nebo jinak, není důležité. Z těchto jednotlivých přijatých schémat se pak skládá větší a širší ,,životní postoj“. Ten už není zaměřen jen na jednu věc, ale obsahuje jakousi širší matrici, která nás jednak charakterizuje, ale současně se i dále profiluje do souboru postojů k jednotlivostem. Tímto způsobem se pak formuje ,,osobnost“ člověka, jeho individualita a z hlediska Poselství – sebevědomý tvor. Jestli je toto uvědomění v souladu s řádem stvoření, nebo jde proti němu, to určí, jestli bude osobnost zachována, nebo bude muset být zničena. I nesprávně vyvinutá osobnost je ale už osobností, má sebevědomí a tím musí mít i odpovědnost. Alfou a omegou všeho jsou tedy osobní prožitky, proto se s námi/lidstvem/ Abdrushin loučil slovy – nyní jděte a prožívejte, už vám nemám co říci…. Ale prožitek bez vyhodnocení a vnitřního přijetí závěrů, nemá duchovní hodnotu pro sebevědomého tvora. On už musí prožívat vědomě, ne impulzivně bez vyhodnocení, bez poučení a případné změny postoje.

Ve smyslu řečeného je nutné pojem ,,pohyb stvořením“ směrem k nám poněkud upřesnit. Prožívání musí být osobní, jinak osobnost nezasahuje. Jsme zde vtěleni, abychom prožívali a následně vyhodnocovali. Proto i pohyb musí mít stejný obsah a cíl. Pohyb mluví o změně – kdo chvíli stál, už stojí opodál… Plavec v proudu, když se přestane pohybovat, je ihned odnesen zpět – duchovně to ale znamená duchovní poklesnutí neboli duchovní pád. Vzpomínky paní Gegs…kdybyste byla výše, už byste klesala…jí říká Abdrushin, když se jen oddala myšlenkám ublíženosti, sebestřednosti a sebelítosti. Pohyb je tedy nutný všech rovinách současně. Teoreticky se o tom dobře mluví, ale zkusme se podívat na pár praktických příkladů ze života, ne jen odněkud vyčtených…

Máme nějaký osobní dlouhodobý vztah. Náš partner má nějaké zvyky a své životí postoje, které se nám nemusí zamlouvat. Po jistém čase si vytvoříme k jeho projevům svoji reakci. Tu pak aplikujeme bez uvažování, vlastně automaticky a schematicky. Myslím, že nebude nikoho, kdo by to neznal… Jenže parner se může změnit. Nebude to změna skoková a nemusí být ani zrcadlová, takže se vůbec nemusí chovat ,,naopak“, ani se nemusí chovat tak, jak my si ,,přejeme“. On se prostě chová jinak, než se choval, ale my reagujeme pořád stejně, jako by on byl stejný. Takže on se změnil, ale my jsme si toho, přes naše strnulé schema, nepovšimnuli. To tedy znamená, že u nás nenastal pohyb, ale ustrnuli jsme ve starém postoji a navíc ani nevnímáme změněnou realitu – takže jsme v tomto případě izolováni od reality, od světa.

Žijte přítomností – to s tím vlastně také souvisí. Když stále vnímáme partnera, jaký byl včera, žijeme v minulosti. Když mu stále podsouváme svoji představu o tom, jaký by měl být podle naší představy, dost možná žijeme v budoucnosti, možná však jen ve vlastní iluzi, ale určitě ne v přítomnosti. Vše je v pohybu, možná to není dobrý pohyb, ale pohyb to je. Partneři se nějak mění, sousedi se mění, děti se mění, národy se mění, svět se mění…a my musíme se svými názory jít s těmito změnami, abychom si udrželi pohyb a nežili mimo realitu. Uvedený příklad o změně partnera si může každý snadno vypozorovat, ale…musí si nejprve uvědomit svůj, často již vůbec nepozorovaný, naučený postoj. Při zpozorování tohoto ,,svého schématu“, musí tento postoj zabrzdit. Nesmí tedy děje ,,nechat běžet bez dozoru“, mechanicky, ale vědomně je registrovat a zasahovat do nich – teprve potom můžeme hluvit o nějaké ,,duchovní činnosti a bdělosti“. Jednáme-li ,,automaticky“, podle naučených schémat, těžko můžeme mluvit o nějaké duchovní činnosti, leda by sám duch ,,jednal automaticky“, to by však znamenalo jednání nevědomě, nebo jednání ve spánku, nikdy to nejde spojit s pojmem ,,vědomě jednající duch“. Už tím, že si toho člověk ,,začne všímat“, znamená, že tomu věnuje pozornost svého ducha a to je teprve nějaká duchovní činnost. A právě tak, jak vnímáme podle starých schémat svého partnera, nebo i jiné blízké, tak reagujeme na svět a události v něm.

Už jsem se tu někde zmiňoval, že komunismus a socialismus zasáhnul do mého života několikrát a vždy to bylo trpké. Rodiče neprošli komunistickými prověrkami, měli problémy v práci a to se přeneslo i k nám domů. Já jsem byl po vystudování střední školy s vyznamenáním, spolu s jednou spolužačkou, pozván do ředitelny a tam nám bylo s lítostí oznámeno, že přes náš zjevný studijní úspěch nás škola nesmí doporučit k dalšímu studiu, protože rodiče nemají ten správný politický profil. Další kroky s mým studiem byly podobné… Mohl bych tedy říci, že můj vztah k těmto doktrínám socialismu byl vyhraněně odmítavý a to z vlastního prožití. A s těmito doktrínami souvisel i Sovětský svaz, jeho řízení našich komunistů u nás, jeho vojáci u nás, atd. Naproti tomu Amerika – to byl ideál svobody a všeho dobrého. Vytvořil jsem si tedy v sobě schémata – Rusko je vše špatné a zlé, ale Amerika je ve všem dobrá. Když dnes člověk chce ,,být trochu v obraze“, tedy najít pravdivější informace, musí být také pohyblivý. Nejen ve sběru informací, ale hlavně v jejich třídění v sobě. Náhle se tak konfrontuje s úplně opačnými názory na tyto národy. Může jistě setrvat v těch svých původních postojích, nebo se pokusit uvidět ,,věci nově“. Není to totiž jen o tom, jestli člověk viděl věci dříve pravdivě, nebo žil v iluzi, ale hlavně o tom, že vše je v pohybu a dnešní Amerika není tou včerejší, Rusko není Sovětský svaz, Evropa není Evropská unie, Francie není tou včerejší Francií….ale Německo se například zdá vracet k tomu původnímu Hitlerovskému. Tak se všechno proměňuje a pohybuje – člověk musí odkládat své včerejší názory a nahrazovat je novými, jak se dnes říká ,,musí aktualizovat“ vše. V tomto smyslu pro mě například už není nijak důležité/pro můj dnešní postoj/, kam dříve směřoval Sovětský svaz, ale kam nyní směřuje Rusko a podle toho budu hodnostit, jesli je to směr /a to zdůrazněme-mluvím pouze o směru, ne o lidech/ smysluplný, nebo ne. Pod stejně reálným pohledem chci hodnotit Evropskou unii, pomoc nějakým imigrantům a vše ostatní. Zde není možné se odvolávat na ,,staré ideály“, ty mohou být naprosto v pořádku, ale současná realita, která se těmi ideály pouze zaštiťuje, má zcela jiný směr a cíl. I zde je tedy nutné ,,žít v přítomnosti“ a ne si nechat nasadit rúžové brýle minulosti.

A ten ,,reálný současný, přítomný postoj“, ze kterého se pak vyvine můj vnitřní stav a reakce, to zase vyvolá proudy energií ode mne k těm věcem, dějům a lidem. Energie podporující, nebo odmítavé, bojovné, vyrovnané, nebo plné vášně. A těmito reakcemi, navenek ani nemusí být přímo a okatě zjevné, ale jistě patrné, působím na svět. Jak píše dále paní Zapletalová – zde přichází idea z Poselství – važte si ženy v tom smyslu, jak ženě náleží a ona se takovou i stane…samozřejmě, pokud po tom sama touží a směřuje k tomu. Ne, abychom svým chtěním znásilňovali svět, jako muslimové ženy. Jde o podoru toho dobrého k čemu už svět, či člověk sám míří. Nejde o ,,předělávání“ světa a lidí k ,,obrazu mému“. A právě tak jako náš postoj ,,vážit si ženy“ a tím jí pomoci, pokud tou cestou už jde, právě tak to musí fungovat na muže, děti, rodiny, národy. Podporujme to dobré, vyhraňujme se proti špatnému, nyní nelze už být neutrální. Pozitivní pojmy lidskost, soucit a pomoc jsou dnes hrubě zneužity, proto je v této podobě musíme odmítnost. To už nejsou ta skutečná slova s jejich původním významem. Jejich dnešním obsahem je zbabělost, faleš, zotročení sebe sama, pošlapání své vlastní důstojnosti a potlačení vlastní osobní vývojové cesty. Tedy i u jednotlivých slov a pojmů musíme ctít pohyb. Jeho projev je dnes sice falešný a pokřivil to skutečné, udělal z toho iluzi a lež, ale je zde a musíme s ním počítat. My musíme být pohybliví v tom, že vidíme, vnímáme a cítíme dnešní falešný obsah těchto slov a odvrhneme jejich dnešní podobu – je falešná a lživá. My musíme být i tomto živí, protože i v tom musí být pohyb.

-ZF-

---

Postřehy paní Zapletalové:

 

Prožila jsem takovouto zkušenost, která by možná byla poučná pro mnohé, žijící dlouhodobě v nějakém pozemském společenství. Nebo je to jen můj případ?? Nevím…

 

Jak je důležité předem pečlivě rozvážit každé slovo, které řekneme a pak, jak je potřebné každého člověka, i toho, se kterým žijeme už dlouhá léta, vidět každý den ponovu, to znamená všímat si (beze slov) drobností v jeho životě, které nám napoví, kam směřuje a zdali se nám daří „zušlechťovat své okolí“…

Praktická zkušenost:

Přijela k nám dcera a hovořily jsme o všem, mimo jiné nás velmi pochválila, že máme u nás útulno a velice čisťounko, i když jsme jen v maličké chatěnce uprostřed zahrádky a udržet si zde pořádek je např. za deštivého počasí, nebo když tu máme psa, nelehké.  Ani jsem moc neuvažovala o tom, co odpovídám. Řekla jsem jen, že jsme se snažili, a když tam jsem, je to lepší, než když je tam muž sám, protože mezi námi je velký rozdíl v hodnocení čistoty ….

Až dcera odjela, tak se mi nějak do mysli vrátila má slova, která jsem vyřkla a uvědomila jsem si, že jsem nebyla vůči muži spravedlivá… Ano, je mezi námi velký rozdíl v pohledu na čistotu kolem apod., ale uvědomila jsem si, že se muž už začíná měnit k lepšímu….

A tak jsem k tomu vyčkala vhodnou chvilku a začali jsme si s mužem o tomto povídat a divila jsem se, jak jsem byla slepá… za ta léta jako v ponorce. Neviděla jsem nějaké výrazné zlepšení, ale měla jsem si všimnout, že se snaží a ono je to i vidět, ale zatím jen mírně… Ale právě snaha se má ocenit.  Nemohu sice vidět do nitra druhého, ale i vnější jednání ve všedním dnu hodně napoví…

Je důležité, abych se na každého (i na svého dlouholetého partnera!) dovedla při každém novém setkání (každé ráno) podívat bez předešlých svých „škatulek“, abych mu nezazdívala svým myšlením a mluvením možnost dalšího rozvoje, jeho osobivého, jak on to potřebuje (ne podle mne), ale podle Vůle Boží.

V partnerstvích, přátelstvích i jiných setkáváních je to v současné době velmi těžké z důvodu panující velké vzájemné nedůvěry, kterou jsme si v sobě vypěstovali.

Četla jsem nyní přednášku v PD č. 90 – Když je nouze nejvyšší… A toto vše jsem si při zkoumání Slova uvědomovala, jak nás velmi ovlivňuje to „nálepkování“ a „škatulkování“, aniž si jsme toho vědomi. Zvláště v dlouholetých vztazích, které nám připadají už takové „zakonzervované“ a změny si nevšimneme, protože ji očekáváme podle svých představ a ne podle Vůle Boží a tím i druhým ubližujeme. Omotáváme je myšlenkami, které naši blízcí pak velmi těžce musejí překračovat (toto jsem řadu let pociťovala vůči sobě, tak nemohu a nechci dělat jiným totéž…). A přitom jsme to ani neměli v úmyslu  – ale i toto patří k naší nevědomosti a k tomu, že jsme Slovu Božímu ještě plně neporozuměli, když tak nežijeme… Totiž z drobností se skládá náš život… Než promluvíme, chvilenku se zamysleme, co chceme sdělit, zda jednáme podle Vůle Boží v bdělosti… nebo nám vládne rozum??

Dceři jsem to vysvětlila, omluvila se,  že jsem hovořila  neuváženě… a obě jsme to považovaly za dobrou zprávu, protože jsem si zase něco k vylepšení v sobě uvědomila… No, nejsme dokonalí – ale snažíme se…

 

Víte, v sobě si vždy říkám, že upřímně přeji všem, aby se dokázali namířit ke Světlu… A nebylo pro mne lehké přijmout zjištění, že vlastně jim to přeji, ale zároveň jim v tom bráním svým nebdělým postojem. Proto jsem se tímto tématem chvíli v sobě zabývala a upřímně Vám o tom říkám… Pochopila jsem v sobě toto temné místečko a prosím o Sílu, abych se dokázala změnit k lepšímu… Snažím se….

Snažím se si všímat toho, co mohu ještě dále zlepšovat v sobě, aby mé okolí netrpělo ode mne ani v myšlenkových formách… ani při  mém hovoření… I když oni by tomu takto nerozuměli, mám já rozumět!!! Já nesu za sebe zodpovědnost!!  Nedělat si nějaké plané iluze, odchylující se od skutečnosti, ale dívat se bděle a uvidět skutečnost, když se pomaličky mění….

………………….

A ještě jeden postřeh, prosím, pane Fritz:

Když se zamýšlím nad naším národem, tak uvažuji nad tím, že jak národ vidí ženu, v takovou ona se vyvine….(necituji asi přesně…)

Myslíte si, že by toto také takto mohlo platit i v rodině (rodinou myslím muž+žena), v přátelství….?

S důvěrou řeknu, že mám vyzkoušeno na sobě, když se potkám s Mužem (rozumíte, s opravdovým – duchovním mužem), tak v sobě vnímám daleko víc pobídek a větší touhu k tomu, snažit se stát a být správnou ženou podle Stvořitele… vyvinout se tímto směrem… očisťovat svou duši, atd…

A tak si říkám, že by bylo důležité, i kdyby muži viděli ve svých ženách doma to lepší, to podporovali, v upřímnosti, zda by se žena snadněji nerozvinula, než když si ji zaškatulkují a pak už je to strnulost a nezájem… který odbourává naši bdělost… nastupuje taková jakási lhostejnost, když přejde bojovnost…

Jestli by se i takovýmto nějakým vysvětlením nedalo dnešním partnerstvím pomoci. Protože toto vše žiji… sleduji… mám už svá léta… snažím se hledat Vůli Boží pro sebe, jak umím… až do jemností…

Ale zjistila jsem, že je mnohem těžší uvidět drobné změny u blízkého člověka, na kterém jsme citově zainteresovaní, než na jiných, vztahově nám vzdálenějších, lidech a přijímat ho takového, jaký je, s klidem v sobě – a přitom v bdělosti…

Své okolí můžeme „zušlechtit“,  to je změnou v sobě, změnou vyzařování, ale nikdy ne nutit… vše je o jejich dobrovolném chtění… každý si svůj osud tvoří sám… Když si všimneme jejich drobných změn k lepšímu – můžeme podpořit – nebo i k horšímu, můžeme také povzbudit, jak to jde… třeba prosebnou modlitbou…

---