198. Co mi přinesla Holubice /13.6.17/

Co mi přinesla Holubice

Nevím jak Vy, ale já chápu a vnímám velké děje, které o Slavnostech probíhají, jako interaktivní děj. Co tím chci říci? Ve stvoření probíhá nějaký velký, univerzální děj, který není přímo vázán na naše končiny, ale je všeobsáhlý, nadpozemský. Ve velikých vlnách prochází celým dílem stvoření a tak tyto vlny dorazí i k nám. My žijeme v určitím chtění, postojích ke stvoření a z toho vyplývá vznik určitého prostředí, námi ovlivněného. Toto prostředí má určitý charakter a určitou formu reakcí. Ty velké vesmírné vlny, vyvolané Vůlí Boží, nesou sice mnohostranné, ale přece ostře definované projevy. Tato vlna, když dostihne naše končiny, vyvolá střet. Podle charakteru našich světů je tento dotek povzbudivý, nebo protikladný, vyvolávající bojové proudy. Působení Slavnosti můžeme tedy vnímat mnohostranně. Závisí to jednak od druhu světa, ve kterém žijeme, jednak na vlastním druhu usilování, ale, a to si málokdo uvědomuje, i na určitém základním postoji, který věřící člověk zastává. V podstatě by se dalo říci, že jsou dva základní postoje, jak věřící k těmto dějům může přistupovat – postoj osobní a postoj neosobní, nadčasový. Při osobním postoji chce člověk zažít něco krásného, to je nejvnitřnějším chtěním věřícího. On je vnitřně přesvědčen, že když věří ve Stvořitele, dostane se mu jistého ,,přitakání“, možná by bylo správnější říci, že dostane jistou odměnu za svou zbožnost. Ale takto by si to málokdo přiznal a proto zůstaňme raději u slova ,,přitakání“, tedy pomoc, sílu, radost. Druhý základní postoj věřícího je, že on chce zažít ,,skutečnost“, jak existuje ve stvoření, chce zažít skutečný a nefalšovaný dotek té vlny, bez ohledu na to, co to pro něj znamená. Dopracovat se k takovému neosobnímu postoji není vůbec snadné a troufnu si říci, že jsem takových věřících moc nepotkal… Je v nás skryté přání ,,přijímat milost Boží“. V principu to není nic špatného, ale jen za předpokladu plnění zákona vyrovnání – jen tam může člověk očekávat braní, kde nejprve dává… Když věřící dojde k poctivému hodnocení sebe sama, což ale vyžaduje nejprve mnohem širší pohled do díla Páně, pak teprve prožije, že jeho tzv. ,,dávání“ je velmi nepatrné a ještě je v něm skryto očekávání. Takovýmto postupným uvědomováním si sebe sama v Řádu světa, teprve člověk dojde k tomu, že chce jen dávat, bez očekávání odměny. Ono se to dobře čte a dobře se o tom mluví, ale mít to v sobě bez přemýšlení, jako samozřejmost, to je něco docela jiného…

Tak tedy, až se člověk, alespoň trochu, propracuje k takovému samovolnému postoji, který je jeho součástí, aniž by na to myslel a něco plánoval, pak může prožít Slavnost jako střet velkých vln chladné neosobní Vůle Boží a našeho pokřiveného světa. A pozor, mluvím-li o ,,světě“, pak sebe z něj nemohu vyjímat, protože já jsem ho stvořil, jsem s ním svázán a podílím se na něm do té doby, než vše, naprosto vše v něm odpykám a od něj se uvolním. Mluvím-li tedy o ,,pokřiveném světě“, musím mít současně na mysli i ten svůj osobní pokřivený svět, který nosím v sobě samém. Pokud člověk pořád ještě myslí, že v něm už je jen řád a harmonie, že si tedy nese Království Boží v sobě a tím je vlastně již skorospasen – pak tyto interaktivní pochody nemůže nikdy zachytit. On totiž žije jen ve svém vlastním a osobním ,,světě Grálu“. Je to svět jím vytvořený, který nemá spojení s vnějškem, přesto, že si člověk myslí, že ano. Je to svět izolovaný, proto nezachycuje změny a pohyby, které v interaktivní rovině neustále vznikají srážkou vln Vůle a našich dalších a dalších forem, protože my stále tvoříme další formy… Takovýto ,,osobní svět“ je plný radosti a vůbec nereaguje na to, co stvořením k nám probíhá. Vzpomeňme jen pár takových vět – jak bytostní chvějíce se pod tlakem soudu, vetkávají úzkost do zvuku zvonů, nebo že když se pronese slovní spojení ,,pozemský člověk“, hned vznikají formy nelibosti, které se tíživě snášejí dolů na nás. Věřící nic takového necítí, protože v jeho světě jej Bůh jen miluje a dává mu neustále sílu, když on je přece tak zbožný… Kdo je poctivý, může takových pojmů a postojů najít v samotném Poselství mnoho. Ale..chce to přestat na sebe pohlížet jako na spaseného. To je pro mnohé velmi, velmi těžké. Kdysi jsem měl přednášku ke čtenářům, ve které jsem popisoval skutečné a pravdivé příběhy posbírané za skutečných čtenářských životů. Nějaká účastnice přednášky se tak vztekla, že ji museli z přednášky odvést – ona mne považovala za lháře, protože v jejím vlastním ,,světě Grálu“ bylo vše dokonalé a čtenáři byli spaseni. Kdyby přiznala opak, musela by si přiznat, že ani ona sama možná spasena ještě není a příjemné pocity, které si nosí po tom ošklivém světě, to je hlavně sebechvála, která hřeje, ale nikam nahoru nedovede.

Ať už mi věříte, či nikoliv, já prožívám Slavnosti v těchto střetech Božské dokonalosti s naší a mou, nedokonalostí a malostí. Proto jsou pro mne tyto dny mnohotvárné. Je v nich přítomna jistě ta veliká milost, ale současně bolestné procítění vzdálenosti, ve které se nacházím, a nacházíme. Procítění vlastní malosti, nechopnosti a procitnutí zoufalého výkřiku o pomoc: Bože, pomoz mi vzhůru, já to bez Tvé pomoci nedokáži…. A je to celkově zvláštní vjem, v němž se mísí vděčnost, ale i bolest a veliký smutek… Nemohu Vám to posat, protože je to děj duchovní a tím těžko přenositelný. Ta veliká, neosobní a tvrdá síla, která člověka až sráží k zemi, není nijak ,,příjemná“ a proto ji člověk procítí jen tehdy, pokud prožije Pánův výrok, …nechte do sebe proniknout mou přísnost, aby vámi projela jako oheň… Takovou sílu už dávno pociťuji den před Slavností a je to děj, který má k něčemu ,,příjemnému“ velmi daleko. Vyvolává až fyzické bolesti, třeba i zhoršení zdravotních problémů, a jiné. Teprve takto otevřen, snad i zdeptán, může člověk vstoupit do Slavnosti, vstupuje tam v plném vědomí své malosti, bez očekávání a požadování, jen v pokoře. Snad by se ten postoj dal definovat pozemským výrokem: …chci raději shořet ve světle, jako můra, než nadále žít v temnotě… A touto ,,temnotou“ myslím každou, tedy i tu, co je ve mně.

V tyto dny ke mně přistoupila touha opět sáhnout do historie a inspirovat se tím, co jsme kdysi prožívali při hledání světla. Po dlouhé době jsem sáhl po životopisu Keltové. A právě v těchto dnech mi hodně přinesl.

Ten dlouhý úvod nebyl bez souvislostí. Děje Slavnosti ve své veliké neosobní všeobsáhlosti se zde v hlubinách střetnou s naší nezákonnou přítomností. Proto v těchto dnech si může člověk ještě ostřeji uvědomit, co je zde nesprávného. Tak i Keltové mi ukázali mnohé z našich dnešních čtenářských postojů v jiném ,,světle“, než je čtenáři chápáno.

Věřící člověk a čtenáře z toho jistě nelze vyjmout, nechce žádné násilí, nechce boj, ale mír, nechce vzdor, ale klid, nechce odpor, ale přitakání. V ovčinci by tento postoj nebyl kontraproduktivní, ale ve světě vlků, tygrů a hyen…tam už ano. V mhohém čtenáři přetrvává křesťanské ortodoxní idea výkladu výroku – kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem. Nechci rozebírat tyto Biblické výroky, ale jen podotknu, že tento vnitřní postoj je zakotven v mnoha čtenářích i když by jej snad nahlas nikdy neřekli. Je v tom i obava z karmy, z Desatera, z hříchu, to vše by přece mohlo lehce vzniknout i při pouhé sebeobraně… Je tedy lepší mít představu pasivního sebeodevzdání s prosbou a přáním – však Bůh jistě svým dětem pomůže… Jestli alespoň něco z toho dokážete připustit, pak vám doporučuji si Kelty přečíst…

Zde máte národ, který byl pevně a jasně spojen s Boží vůlí a jasně mu byly dávány pokyny, co má v těžkých dobách dělat. A tak byl také varován před útokem Římanů, bylo mu přikázáno, aby se od bytostných naučil vyrábět zbraně, bylo mu přikázáno, aby se pravidelně cvičil v boji.  A jistě v takovém ozbrojeném boji dochází ke zraněním a zabití nepřítele… A zde by si čtenář měl poctivě položit důležitou otázku: ,,Já sám jsem přece pacifista, násilí nemám rád, zbraně mne děsí a to vše jen vyvolává neblahá zpětná působení…co bych dělal, kdyby po mně bylo chtěno ozbrojení, bojový trénink, boj a třeba i zabíjení“. Položte si tu otázku poctivě, vžijte se do ní, co byste udělali? Já osobně si myslím, že mnoho čtenářů by raději zpochybnilo zvěstování a zavrhlo je jako lákání temnoty, než aby uposlechlo. Proč? Protože je v nich pevně vryto, že zabít někoho je hřích…proto by se raději nechali zabít, než aby se bránili s rizikem zabití. Zkuste si to v sobě prožít…

Ale vraťme se ke Keltům. Bylo jim zvěstováno, že se musí ozbrojit a vyrazit proti nepříteli, musí odvážně bojovat za svůj národ a v tomto velkém boji budou všichni, naprosto všichni pobiti. Jak na to reagovali? Jak byste reagovali Vy? Oni křičeli nadšením, jásali, byli šťastní. Také byste to tak procítili? Ne si to ,,naplánovat“ podle Poselství, nebo, že jsem to nyní tak uvedl, ale zcela podle Vaší vnitřní přirozenosti. Ponořte se do sebe sama a zkuste zjistit, jak byste to prožili a jak byste reagovali… Na tom můžete poznat, jestli jste vnitřně volní, nebo svázáni nějakými nařízeními o kterých ani nevíte, jestli nejsou příliš dogmaticky chápána…

A další postřeh od Keltů. Byl tu jeden člověk, který měl silné spojení. Tomu bylo dáno, že směl spoluprožít ukřižování Ježíše. Ten prožitek byl tak děsivě mocný, že ho to zabilo… A jak prožíváme my, sice historicky vzdálenou, ale ve vytvořených formách stále stejně živou, formu ukřižování o každých Velikonocích. Ptejte se sebe…

A pak tu byl jiný člověk, ten měl také silné spojení. Když prožil spojení s vysokou úrovní, pozemsky zemřel. A to oni tehdy ještě žili v harmonickém světě, takže tam nebyl tak obroských skok mezi jejich současností a tím vyšším. Jak my dnes prožíváme nebetyčný rozpor mezi Světlem a naší přítomností? Ptejte se sami sebe…

A konfrontujme se s přítomností. Světem se valí miliony lidí, kteří většinově mají přesvědčení, že oni jsou vyvoleni pohltit svět a vyhubit křesťanství i bezvěrství. Oni jediní mají v dnešním povrchním světě jakési přesvědčení, silnější, než kdysi římští vojáci, kteří chtěli zabrat zemi Keltů a jejich národy vyhubit a zotročit. Tento dnešní valící se dav s přáním uchvátit, porobit, zotročit a vyhubit se jistě stane jedním z prubířských kamenů lidstva. A bez ohledu na to, jestli se jedná o Muslimy, černochy, bělochy, nebo kohokoliv…je tu reálná vize, že nějaký nepřátelský dav bude chtít dobýt náši pozemskou vlast, vyhubit náš národ. Ta vize je velmi reálná, protože už probíhá v zemích kolem nás a nám je vnucováno, že musíme příjmout tento úděl též. Bez jakéhokoliv hodnocení, bez přemýšlení o karmě, o lásce, soucitu a čemkoliv jiném. Vzpomeňte na Kelty a jejich situaci, která od té naší není tak vzdálená. Vžijte se do toho a pak si položte otázku – kdyby Boží Vůle po mně chtěla to, co tehdy po Keltech – vezmi zbraň a běž chránit národ a zem, kterou t Bůh propůjčil…vezmi zbraň a používej ji – tedy i zabíjej… Prožijte to – dokázali byste vzít pušku, pistoli, samopal a střílet do davu, který si dnes můžete reálně představit? Dokázali byste to, nebo byste řekli, že to po Vás chce ďábel?

Takové otázky mi přinesla Holubice a já je nyní posílám i k Vám. Jsou to otázky důležité, protože nejsou o teoriích, ale o našem skutečném světě a životě…

-ZF-

Paní Zapletalová:

Zdravím Vás srdečně, úvahami se zabývám, v knize Keltů mne (jako ženu) oslovilo i to, jak se chovaly ženy, to bylo také o velkém hrdinství a opravdové lásce a důvěře v Boží Vůli.

Dovolit muži připravovat se na boj, nebědovat, ba podporovat….to je také velké hrdinství, které svědčí o tom, že ten náš život vezdejší není prvořadý….

Jistě musely v sobě zabojovat, aby to zvládly….skláním se před nimi….

Která z nás by to dnes dokázala, podporovat muže, když věří, že mu jde o důležitou a dobrou věc a překonat strach o něho, o sebe…….

No, také by se asi moc takových nenašlo….

Třeba se mýlím a se současnou situací ve světě se možná  mnohá překoná a pochopí a podpoří, když je třeba…