147. Povznesení vlastní kultury a vývoj /24.6.16/

147. Povznesení vlastní kultury a vývoj

O J

Dobrý deň pán Fritz,

srdečne Vás pozdravujem. Chcel by som sa spýtať na váš názor ohľadne spájania Posolstva Grálu s našou starou slovanskou kultúrou. V prednáške „Krása národú“ je napísané „Povznesení vlastní kultury je jediným pravým pokrokem pro každý národ! Přizpůsobený půdě, klimatu a rase! Člověk se musí stát v čistém smyslu pevně zakořeněným ve své půdě, pokud chce vyrůstat a očekávat pomoc ze Světla! Jen žádné přejímání odlišných národních mravů, zvyků a cizích názorů. Zakořenění v půdě je základní podmínkou a jedině to zaručuje zdraví, sílu a zralost!“. Teda Abdrushin vyzýva rozvíjať svoje vlastné národné tradície. Chcel by som sa preto v tejto súvislosti spýtať či je správne vrátiť sa k našej pôvodnej slovanskej kultúre a napríklad okrem tradičných Slávností Grálu, sláviť aj slnovrat a rovnodennosť, a ostatné staro-slovanské sviatky. Poprípade sa vrátiť k oslovovaniu a sláveniu bytostných ktorých poznali starí slovania. Podobne je to aj s obliekaním. Či na Slávnosti Grálu by nemali prichádzať čitatelia v tradičnom národnom kroji a nepreberať kroj a oblek nemecký. V dnešnej dobe je v našich krajinách veľký vplyv anglosaskej kultúry či už v mode obliekania alebo najmä v hudbe. Ako napríklad prijímať tento vplyv napr. v hudbe keď je pre ľudí tak príťažlivý. Mali vzniknúť hudobné diela inšpirované z Grálskych výšin. Ako sa malo naložiť s takýmto hudobným dielom mimo kultúru v ktorej vzniklo? Myslíte si, že má význam sa vrátiť k našim staroslovanským tradíciám? Obliekať sa v bežnom živote podľa tradičných krojov atď. ? Ako tradičnú kultúru skĺbiť s Posolstvom Grálu keď všetko má byť nové? Ďakujem.

S priateľským pozdravom,
O J

zdenekfritz

Děkuji panu OJ za zajímavou otázku.
Odpověď na ni není jednoduchá a ta moje bude v sobě skrývat další otázky a témata. Je to totiž téma dosti košaté a má několik rovin, jako vše v Poselství.
Jedna rovina hovoří o špatném, uniformním stavu našeho chování. Tedy, že všichni jsme podlehli diktátu módy a nátlaku cizích vlivů. Přestali jsme být osobnostmi a stali se z nás napodobovatelé předložených vzorů a matric. V tomto směru je to ještě srozumitelné a jasné – každý má být svým umělcem a tvůrcem svého vnějšího obrazu, který na venek ukazuje ducha člověka. Pak je tu ještě rovina národní, ale i krajová. A ještě všeobecně vžitá – například forma pánského společenského obleku. To vše do sebe zasahuje a vytváří jakési schéma, v němž nabývá vrchu to, co v daném společenství přetlačí ostatní vlivy. V Tyrolích se dodnes nosí krajové oblečení, u nás na Valašsku také. V těchto /a jistě i jiných/ oblastech zůstal nějaký obyčej, který je stále lidmi udržován, natolik silný, že jej módní a jiné vlivy nedokázaly eliminovat. Je to vlastně vždy určitý boj mezi tradicí a modernou spojený s nějakou ješitnou snahou vyrovnat se druhým, být atraktivní, apod., což tradici potlačí. V tomto smyslu by byl návrat ke krajovým či národním oděvům jistým zlepšením situace. Oddělil by různé skupiny lidstva od sebe i v oblékání, což je vnější obraz jejich vnitřního rozdělení podle krajových a národních odlišností – tedy podle ducha národa, či ducha kraje. Na druhé straně i ty oděvy souvisely s druhem činnosti, který je dnes jiný. V kroji se daly tančit krajové tance, v některých oděvech pást skot, ale sedět v prosklené kanceláři moderního mrakodrapu v nařaseném kroji plném různých doplňků mi přijde podivné – i když i docela komické… To je však jen vnější forma, podstatnější je ta vnitřní. Kdo z nás má vztah k takovým oděvům? Nebo bychom je nosili jen proto, že je to ,,správné“, ale s vnitřním odporem? Takže nejprve by se obyvatelstvo muselo chtít vnitřně vrátit k nějakým hodnotám, mezi něž v prvé řadě patří láska k vlasti, touha poznat vlastní historii, a mnohé další. Teprve taková vnitřní vazba na svůj národ by člověka vedla i k touze po příslušném vnějším vyjádření v oděvu.
Na Slavnosti na Vomperberg přijíždí lidé z Afriky. Přijíždí i dnes ve svých ,,krojích“, které u jsou mužů zcela rozdílné od pánského evropského obleku. S nikým z nich jsem nikdy nehovořil, ale chovají se v těchto šatech nenuceně a přirozeně, věřím, že si je neoblékají jen proto, že ,,jedou na Slavnost“, ale proto, že je to pro ně přirozený slavnostní oděv vycházející z nějakých jejich tradic a historie. Pokud bychom měli i my nějaké takové přirozené potřeby, pak by to jistě bylo správné – samozřejmě je otázka, jestli by nás vedení Vomperbergu pustilo na Slavnost, to nevím, protože u nás to není zavedená ,,tradice“. V dobových spiscích je uvedeno, že kdysi naši lidé jeli na Horu v krojích a nebylo to nijak zpochybňováno. Ovšem nevím, jestli takto chodili i na pobožnosti. Nicméně, já to beru, že by to za daných, již zmíněných podmínek, bylo správné.
Otázka pro nás ovšem je, ke které době v historii bychom se snad měli vracet? Která byla ještě správná, tedy do jisté míry v souladu s proudy ve stvoření? Dejme tomu, že bychom nalezli ten historický bod, kdy Slované ještě stáli v řádu stvoření a chtěli bychom se vrátit do té doby. Je pak ale namístě si k tomu položit otázku: jestliže ve stvoření je vývoj a my máme být součástí vývoje – je vůbec něco statického a během času zcela nezměněného? Vrátit se ke ,,kořenům“, znamená se vrátit na rozcestí, kde jsme se dali na nesprávnou cestu. To je však děj především myšlenkový a citový. Znamená hlavně se vrátit do vývojového zlomu, kde jsme začali mít nesprávné životní postoje, nesprávné názory. Vrátit se tam, pochopit ,,kde se stala chyba“ a postavit se k životu jinak. Jistě k tomu patří i oblékání, ono je součástí odklonu, ale možná není nutné se vrátit, pomyslně do doby Kristovy a obléct se do tehdejšího oděvu…možná by stačilo si jen vzít z tehdejšího oblékání nějakou ideu, ne kompletně to okopírovat. Říkám-li ideu, mám na mysli např. volný střih, oblékání dělené podle stavů, podle různých národů – tedy dělené podle řádu. Nemyslím si, že bychom se měli zcela vrátit do minulosti a to ani v oblékání. Měli bychom si z minulosti vzít ty ,,dobré myšlenky a postoje“ a aplikovat je do dnešní doby. Zachovat je v jádru, ale vnější forma může být přizpůsobená vývoji. Vrátím se ke zmíněným pánským oblekům. Ano, připadají mi uniformní, jednotvárné a do jisté míry potlačují individualitu. Oblek je stejný v Japonsku i Americe a tím nerespektuje národní odlišnost a gumuje tradici, takže národní různorodost by byla na místě. Individuální odlišnost i v rámci kast v jednom národě je také eliminována. V tomto všeobecném chaosu ale těžko někde hledat pevný bod – vše se má zřítit a stavět znovu. Proto reálně si dnes těžko umím představit, jak sedím ve valašském kroji ověšený barevnými pentlemi, na hlavě frajerský klobouček a z něj trčí dlouhé péro z mrtvého bažanta. Na nohách vyleštěné čižmy, každou chvíli si povyskočím a radostně něco zahalekám. Ta představa je mi dílem směšná, ale ještě více nepříjemná. Pokud by to po mně někdo chtěl…radost bych neměl. Vlastně nevím, jak chodili odění staří Slované, snad se mi to spojuje s nějakou dlouho řízou, pláštěm a to mi už nepříjemné není. Vše vychází a přichází shůry. Tam jsou vzory a ideály. Náš problém je, že nevíme ani jak tam jsou oblečeni. Ano obecně se malují dlouhé světlé řízy, záhaly, měkké pláště až po zem. Otázka je, jak by se v takovém oblečení dnes dalo pracovat u strojů, apod. Možná, že v Tisícileté říši by časem lidstvo došlo k nějakým takovým oblekům. Myslím si však, že i to je věc vývoje. Nejprve se lidstvo mělo vrátit k základním oděvům, které charakterizují národní odlišnost – Čína, Japonsko, Tyrolské kroje a nějaké další, které si neumím nyní vybavit. Toto by vycházelo z historie národů. Jak by šel vývoj i na zemi dále, zřejmě by se i toto sjednocovalo a přibližovalo by se to nějakému ideálu z vyšších říší. Přitom by ale byla zachována rozdílnost mezi národy, základní rys by však byl sjednocující /např. ten měkký plášť, ale v různých tvarech a barvách pro různé národy/.
Podobně to chápu i s hudbou. Každý národ by měl svou, která by odpovídala jeho charakteru, nesla stopy jeho tradice. Všechny hudby všech národů by však měly nějaký sjednocující prvek, protože jsme všichni jednoho duchovního druhu. Hudba Grálu je pojem přicházející shůry, ten nevychází z tradice jednotlivých národů a jejich vývoje, proto stojí nad národy jako ideál, z nějž by si tvůrci v jednotlivých národech brali inspiraci /prvky a vzory/ pro svou tvorbu pro svůj národ. Jako když mělo být napsáno mnoho knih inspirovaných Poselstvím…každá z takových knih mluví jinak a jiné budou i formy v různých národech, jazycích, různé výrazové prostředky, různé myšlení spjaté s duchovní úrovní národa, jeho tradicemi, jeho frázováním i jeho ,,pořekadly“, pokud to tak lze nazvat. Přes všechnu různost takových knih, které pak každá více osloví nejen jinou skupinu lidí, ale i jiný národ – všechny budu vycházet z Poselství – směřovat k Poselství, opakovat myšlenky z Poselství, ale nikdy nebudou samy Poselstvím, ač v sobě ponesou jeho stopy.
Jak jsem ,,varoval“ v úvodu – je to otázka košatá a proto i má odpověď je mnohostranná a nese v sobě mnoho dalších témat k přemýšlení. Právě proto, že jsem to příliš rozčlenil, zkusím na závěr odpovědět jen stručně a heslovitě.

• Ano, národy by se měly vrátit k tradičnějším oděvům, ale i ty by měly být přizpůsobené jinému stylu života, který dnes vedeme.
• Ano společenský mužský oblek by také měl být navrácen do jiné podoby. Ale to vše nejde udělat naráz, beze změn celé společnosti. Jako nejde najednou přejít od masité stravy k vegetariánství, ale musí to jít cestou postupných kroků, tak i odívání by mělo jit podobnými kroky. Aby nedošlo ke směšnosti a tím i znevážení ideálu Grálu.
• Vše by mělo jít v postupných krocích, z nichž ten, který je návratem k nějakému bývalému ideálu – není tím konečným, ale opět jen stupněm k dalším změnám, které by měly postupně vést k vyššímu ideálu oblékání.
• Bez změny společnosti to nejde provést – člověk by se stal exhibicionistou, za takového by byl považován a byl by přiřazen k transvestitům a podobným. Vysoká idea by tím byla znevážena. Je však možné se podle svého cítění a vkusu oblékat jinak, než určuje móda a najít si svůj styl bez ohledu na módní vlivy. Neměl by to však být styl natolik výstřední, aby člověka samého znevážil.
• Slavení staroslovanských oslav. Jistě bychom měli mít úctu i vděčnost k bytostným, jako projevu Boží vůle. V historii lidstva však bytostní byli často ctěni jako vrchol moci a ne jako nástroj Boží. Proto bych byl opatrný v návratu ke starým zvykům, ani ony nemusely vycházet ze správného postoje, i když snad mohly být mnohem lepší, než dnešní bezvěrectví. Jistě bych se nebránil bytostné oslavě Díkůvzdání – v našem společenském chápání tomu říkáme Dožínky. Jen by se této oslavě musel dát správný obsah a chápání. Ale vracet se k druidským rituálům apod. mi připadá jako návrat ve vývoji ducha zpět. Vše má být nové, takže i oslava bytostného působení – JAKO PROJEVU BOŽÍ Vůle – by měla mít novou formu, ale hlavně obsah.
• I hudba by měla vycházet v každém národu z jeho ,,ducha“, ale současně by měla být i hudba ,,vyššího druhu“, která je přinesena povolanými umělci shůry. Ta pak je nad národními hudbami jako ideál, k němuž všechny hudby usilují, ale každá po svém. Tato vyšší hudba je pak nadnárodní a neslučuje se s národními hudbami, ale stojí nad nimi.

Závěrem – vše podléhá vývoji a proto i náš návrat ke ztraceným či zapomenutým dobrým zvykům by neměl být jen strnulým pádem do minulosti, ale moudrou změnou přítomnosti o správné prvky minulosti. To platí pro všechno…