115. Dotek Světa… /20.7.15/

115. Dotek Světa…

zdenekfritz

Člověk si vezme nějakou knihu a začne číst…jedna stránka je krásná, plná optimismu, krásných obrazů, ale na druhé jsou samé ošklivosti. A tak mne napadá – ví jedna stránka o druhé? Když jsou tak odlišné, znají se? Ne ,,obrácené stránky“ i na jednom listu papíru se neznají. Až čtenář, který je čte, může je v sobě konfrontovat, jeho mysl se stává styčným polem, kde dojde ke střetu.
Toto podobenství ke mně přistoupilo, když jsem přemýšlel o působení Abdrushina mezi námi. Jeho čistá, jasná mysl, nezkalená a bez poskvrny, neví nic o temnotách lidského smýšlení, lidských pohnutek, lidských přání a nesmyslného směru našeho uvažování. Právě proto, že jsme si vytvořili nové, zkažené cesty, které nejsou v souladu s řádem stvoření, nám už nikdo, kdo v řádu je – nemůže vůbec rozumět, jsme nepochopitelní. Je to, jako bychom zavítali do psychiatrické léčebny a nějaký pacient nám cosi zmateně vykládal. Jeho svět, jeho chápání věcí by nám bylo nepochopitelné, a také bychom se těžko dokázali vcítit do jeho, tak rozdílné, mysli. A to je ještě našeho druhu…, co pak kdokoliv vyšší, jehož druh je nám vzdálen sám o sobě, zde naše šílené smýšlení vytváří pevnou bariéru. Temno a Světlo jsou jako ty dvě strany, které nemají spojení, toto spojení vytváří jedině člověk, který se spojuje s oběma a tak v něm samém dochází k vytvoření bitevního pole pro oba protichůdné principy. Stejně tomu bylo u Abdrushina. On sám, jakožto část Boží Vůle je i Soudcem, aniž On sám soudí. V Něm je to pole, kde probíhá střet všeho s Vůlí Boží. Nechápejme to však příliš male. On je součástí Imanuele ve stvoření a ten sídlí až na vrcholu tohoto stvoření, jeho projevy zasahují však do celého díla. V soudu pak, skrze Abdrushina a pásku, kterou byl spojen až nahoru k Parzivalovi, dochází k prostoupení tohoto pojmu celým dílem, až sem do hmoty nejhrubšího druhu. Proto se střety projevovaly až do Jeho těla, ale současně i do celého velkého pojmu Imanuele. Aby mohlo dojít k tomuto střetu v Něm, musel On sám nalézt spojení s jednou každou špatností, omylem a lidským postojem. To nelze četbou, přemýšlením, ale jedině prožitím. Proto jsme Jej ,,donutili“, pokud nám ještě vůbec měla být dána naděje, k prožití všech našich špatností. On je musel prožít, musely Jej zasáhnout, musel se tím trápit, rozhořčit se a tak ve svém nitru postavit proti tomuto nesprávnému Boží princip, který je v Něm samém.
Protože tento mechanismus není jen jednorázový a samoúčelný, ale i on je součástí věčného řádu, musí platit i pro nás. I my se tedy inkarnujeme na tuto zemi nejen proto, abychom něco ,,odpykali“ a něčemu se naučili, ale i proto, abychom v sobě vytvářeli pole pro ,,očistu světa“, který jsme sami zašpinili. A podobně jako u Abdrushina /jde přece o obecný mechanismus/, je možná interakce různých principů jen tehdy, když všechny jsou živě v nás samotných. Jen živé se může spojovat, nebo střetávat se živým. Proto ani my nemůžeme v ničem zůstávat ,,mimo dění na zemi“. Nemůžeme říci: ,,nás se to netýká“, jen proto, že se nám to nelíbí. Poselství nám říká, že musíme prožít vše, čím jsme trápili Syny Boží a že pro nás vůbec není jiné cesty k osvobození. I toto tedy patří i k tomu, o čem hovořím. Čtenář Poselství se proto nemůže izolovat do virtuálního ,,pěkného světa“, který si ve své mysli vytvořil podle svého chápání slov a vět z Poselství. Čtenář nemůže říci: ,,to se mne netýká, je to temné a já chci světlo“. Čtenář se nemůže stranit společenských a světových událostí, protože tím se straní toho prožívání, které on sám nezbytně potřebuje. On je potřebuje nejen proto, že se na vzniku všech těch temných a špatných věcí zcela jistě podílel, ale také proto, aby ve svém nitru, svými pevnými postoji vytvářel v sobě pole, na kterém se Světlo může postavit proti temnu. Jestliže se čtenář izoluje do svého vysněného světa, zcela jistě promarňuje milost své současné inkarnace a současně brání Světlu v jeho boji proti temnotě. Tím brání očistě hmotností a bude to i jeho vina, když zde temno bude vládnout nadále. Tím, že povolaní nezaujali tyto postoje, nemohla se splnit očista za Abdrushina, neboť i On byl vázán na nezbytné působení ,,lidského ducha ve hmotě“. My jsme zde na zemi tím nejvzdálenějším z ducha, současně jsme tím nejnižším a proto i hmotě nejbližším druhem. Tato blízkost druhu hmoty vytváří užší spojení, než mohou dosáhnout vyšší druhy sem inkarnované. Proto jsme byli určeni za ,,vladaře“ ve hmotě.
Nemůžeme tedy delegovat své povinnosti na jiné a očekávat, že Světlo ,,to zařídí“, ,,Bůh to provede“, apod. Je to naše povinnost a současně jsme proto nejlépe uzpůsobeni svým druhem. Proto ,,musíme“ ve svém nitru vytvořit pole působnosti pro Světlo.
To však není, jak se mnoho čtenářů domnívá, tím, že sníme o pěkných věcech, pohrdáme zprávami, televizí, časopisy a informacemi, nezajímá nás tento svět, který jsme ale sami takto zpotvořili… Je to právě naopak. Tím, že se budeme o tento náš svět zajímat, a to se vším, co v něm je – dobrým i špatným, teprve tím se dá ,,procítit“, co je dobré a špatné. Na rozdíl od Abdrushina nemůžeme ve svém nitru postavit proti prožitým nesprávným věcem Světlo, protože v nás přece žádné Světlo není. Je však v nás touha po Světle a skrze tuto touho se paprsek světla může střetnout s nesprávnými principy, které jsme prožili, a proto jsou v našem cítění jako živé uchovány. A opět, jako u Něj, nestačí k těmto našim nesprávným věcem mít jen odstup, nestačí jimi pohrdat, ale člověk je musí ,,poznat“, zabývat se jimi a pak, až o nich ví mnoho, pak teprve prožívá a tím i postupně poznává, jaké skutečně jsou. Ne jen tím, že se ,,mi nelíbí“, ale tím, že je skutečně ,,poznám“. To chce vážnou snahu a píli. Tento náš Svět stojí na lži, proto nestačí vyslechnout kdesi v autobusu útržek hovoru jiných lidí, nestačí ani moje vzpomínky, či jakási averze, nechuť a odpor, snad získané v jiných inkarnacích. Musím sledovat, zvažovat, pozorovat a citem, ale i chladným rozumem třídit, abych roztřídil v té záplavě lží, dohadů a manipulací zrnka skutečnosti. Je nutné vzít více zdrojů a hlavně si být vědom, že sdělovací prostředky téměř výlučně slouží temným cílům. Není to tedy jednoduché. Ale zásadní děje, které hýbou světem, jako je připravovaná válka s Ruskem, imigrační proudy, snahy USA změnit obchodní podmínky v Evropě vč. povolení prodeje geneticky upravených potravin, aby zde mohly lépe obchodovat a mnohé jiné…, to vše zasahuje citelně budoucnost země, ale i nás. Není vše jen karma z minula, ale mnohé je o poučení z předchozích chyb, tedy o dnešním postoji k nastálé situaci. Mnohé se ještě dá změnit ve svém projevu, a to i když to vniklo dříve. Nihilisticky říci: ,,to už se nedá změnit, to je Boží soud“, je nesprávný postoj, který vyvolá další karmu k té předešlé. Koho nezajímá dění ve světě, toho vlastně ani nezajímá jeho vlastní budoucnost. To je buď nesmírná naivita, tedy nezralost, nebo neuvěřitelná domýšlivost, protože si člověk myslí, že je již spasen…
Čtenářské pocity spokojenosti, uspokojení nad sebou samým, nemají v tomto rozervaném světě a pod hrozbou zničení… žádné opodstatnění. Žádný čtenář není už spasen a žádný není hoden spasení. Jestliže máme ještě nějakou naději, pak je to jen milost Boží, a proto to není důvodem ke spokojenosti, která vede ke spánku ducha. Kupředu, stále dál, stále lépe…s vědomím, že já jsem jen, řečeno slovy básníka, ,,mrva v Boží stáji“ a musím se ještě moc a moc a moc snažit, abych si vůbec ,,zasloužil“ tu Boží milost, které se mi i dnes dostává.
Uspokojení je spánek ducha, proto je nepěstujme, ale odvrhněme, jako škodlivé.
Křesťanské spasitelské nepochopení věty ,,kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem“, právě tak, jako nepochopení pojmu ,,miluj bližního svého, jako sebe sama“, ,,milujte své nepřátele“ a mnohé jiné, které si neseme z předchozích křesťanských a zažitých inkarnací, nám brání vidět svět ve všech jeho skutečných rozměrech. Vnímáme jej pak nepravdivě a jednostranně, právě tak, jako když si děláme závěry o situacích ve světě podle jednoho zdeformovaného zdroje, nebo podle lidských posudků a názorů. Zde na zemi je nutné sledovat problém ze všech stran a pak se teprve trojúhelník stává pyramidou, čtverec krychlí a hadice chobotem slona…
Buďme stále bdělí, ostražití, pronikněme do podstaty tohoto světa, pochopme jej, prožijme jej a postavme ve svém nitru, ve svém přesvědčení, proti tomuto prožití svou touhu po Světle, pak může Světlo vykonat to, co je ve Vůli Boží. My už dnes nevíme, co je předurčeno, co je chtěno, co jsme promarnili a co je ještě ve hře, ale Světlo to ví. Jen mu musíme ,,dovolit“, aby mohlo působit.
Bez našeho aktivního, asi i nepříjemného a bolestivého prožití světa, to nepůjde.
Nesněme, ale aktivně prožívejme!
ZF

Paní J.Z.:

Dobré nedělní ráno, pane Fritz. Hned po ránu mne probouzejí Vaše slova k aktivitě za Světlo v nás i ve světě…Toto jsou výstižná slova, která nám umožňují najít odvahu odhodit strach v sobě z prožívání přechodných zmatků a chaosů v sobě – protože ty vedou k přijetí většího osvětlení naší mysli, kterou máme tak přepěstovanou a nejasnou a neschopnou poznat Světlo a sloužit duchu…Je to jako když se rozhodneme doma uklízet-dělat pořádek. Nejdříve musíme vydržet větší nepořádek, když s tím začneme a pak teprve vše postupně uspořádáváme, zpřehledníme a vyčistíme…jednu věc za druhou….. Tak je to i v nás. Není to možné skokem, ale pěkně krůček za krůčkem, ale pak se stále musíme snažit pořádek udržet bdělostí, jinak musíme začínat stále znovu…..Snažit se udržet si sílu k trvalému polepšení touhou k Výšinám, ke Světlu, modlitbou…a Důvěrou, o kterou se opřeme…Ne samolibostí a ješitností, největšími léčkami našeho rozumu, jak víme z Poselství – vztáhněme ta Svatá Slova Pravdy na sebe a otevřeme svá srdce Pravdě v sobě…..a poznejme sebe a pak i svět…..

Věřím, že Vaše slova zasáhnou v dobrém a ujasní přístup, odstraní strachy z nepříjemných střetů ve všech směrech v našich životech…v každém prožívání je něco důležitého, co nám chce říct – uchopme to a pochopme to, abychom poznání mohli využít v dalším žití aktivně…