215. Záchranné lano /18.9.2017/

Záchranné lano

Dotaz čtenáře:

Dnes přemýšlím nad tím, co to pro nás znamená, že je „Poselství pro nás záchranným lanem“…..Dívám se na to tak: Kdy se pro nás může stát  „záchranným lanem“? (ve všech proměnách bytí…)- Domnívám se, že toto nejsou zcela jasné otázky všem, kteří čtou Poselství…..protože myslet si „já čtu, jsem tedy zachráněn“ – to by jistě nestačilo…..

---

-ZF-

Záchranné lano je pojem, který mezi mnoha jinými, možná poněkud uniká naší pozornosti. Je to pojem důležitý a tak bych jej rád trochu vyzvednul.

Abychom si jej trochu mohli představit, tedy učinit si o něm duchovní obraz, musíme se pokusit načrtnout celou záchrannou misi Imanuele…

Lidské duchovní zárodky na své cestě za sebeuvědoměním zbloudily… A to tak velmi, že ztratily spojení s celým Božím řádem. Tím postupně ztrácely pochopení pro děje ve stvoření, ale i ve svém okolí a posléze už nechápaly ani události ve svém vlastním životě. Tím se lidský duch odpojil od Řádu stvoření a ztratil pochopení pro svou vlastní existenci a smysl svého bytí. Protože ztratil vyšší chápání, porozumění a už vůbec nesledoval události svého života, ani životů jiných, nebylo možné k němu promluvit nějakými událostmi a nehmotnými ději. Jen pozemským stykem s pozemšťanem, pomocí lidského slova mu bylo možné sdělit nutné poučení. A i tomu se bránil ve svéhlavosti rozumového omezence a duchovního tupce. Přesto bylo nutné se pokusit alespoň takto ho oslovit, i když naděje, že většina tohoto tupého lidstva něco pochopí, byla mizivá. Jenže jiný prostředek prostě už vůbec nebyl. Jiná cesta k lidskému duchu spícímu v rozumovém těle nebyla.

Proto musela přijít nejvyšší osobnost v mase a krvi a lidským slovem se pokusit protlačit hmotou sílu až k lidskému duchu, uvězněnému v pozemském těle. K tomu bylo nutné ,,spojit Slovo s Poselstvím“. Co si pod tímto pojmem představit? Slovo – to je pojem, který sdružuje pro nás nepochopitelný a nepředstavitelný soubor skutečně existujících různorodých dějů, které neustále probíhají ve stvoření. Těžko k tomu budeme hledat nějaký pozemský příměr, ale na druhé straně pojmenování ,,živé Slovo“ je sice výstižné, ale pochybuji, že si pod tím někdo umí představit něco,,reálného“. A abstraktní představa, nemající žádné uchopitelné obrysy je podobná, jako soudobé umění-každý si může pod jedním obrazem představit, co chce. Ve stvoření jsou však děje ,,konkrétní“ i když jsou nám nepochopitelné, takže abstrakce nám k pochopení moc nepomůže. Proto zkusím nějaký, velmi zjednodušený a primitivní příměr podat. Zkusme si představit, že stojíme na vysokém kopci a hledíme do krajiny. Vidíme nesmírně mnoho jednotlivostí, které vytváří živý obrázek krajiny. Jsou tu louky, lesy, potok, letící ptáci, pobíhající zvířata, lezoucí a létající hmyz a mnoho a mnoho různých lidí, konajících různorodou činnost. A můžeme pohled ještě zaostřit a vidíme do myšlenek lidí a celé jejich vnitřní životy, ale současně každého brouka v trávě, každou žížalu v zemi, slyšíme svištění větru a cítíme na tváři jeho dotek, slyšíme šustot křídel hmyzu, hlasy lidí i zvuky hmyzu…a mnoho a mnoho dalšího. Máte to? Tak toto je jeden malý živý obrázek jednoho malého kousíčku, zcela miniaturního, kousku vesmíru. Je to živý obraz, ne nějaký obraz na plátně, ani video obraz z televizoru, je to skutečný život ve skutečné krajině. A kdybychom nějakým kouzlem dokázali tuto krajinu se všemi věcmi, tvory, lidmi, vůněmi a zvuky uchopit, vzít do dlaně – tak bychom drželi ,,živý obraz“. Kdybychom měli tu moc, tak bychom tento ,,živý obraz“ mohli na dlani někomu předat, nebo jej spojit s něčím, co by každému umožnilo, že toto ,,něco“ by mu dalo možnost se spojit s tímto obrazem tak, jako by on sám jej měl na své dlani a cítil by každý záchvěv, hlas, zvuk a pohyb bytostně a plně sám v sobě… No a kdybychom tento obraz rozšířili na celou planetu Zemi, pak na všechny ostatní, celý vesmír,  pokračovali dále a dále, pak bychom měli obrovský, nesmírně mnohostranný obraz v němž by současně probíhalo nesčetně mnoho dějů a my bychom je mohli spoluprožívat, jako nedílná součást toho všeho… Samozřejmě toto je jen velmi zpozemštělý náznak pojmu ,,živoucí obraz“, který se nesnaží obsáhnout pojem ,,živoucí Slovo“, protože to je spojeno s Bohem, ale je to náznak toho, jak přistupovat ke slovu ,,živoucí“.

Přicházející Imanuel tedy měl spojit tyto ohromné živé děje ,,živoucího Slova“ nějakým způsobem s pozemskostí, protože my, zbloudilí duchové, neumíme ve hmotě najít jiné spojení, než ,,přes hmotu“. Bylo tedy nutné ty vysoké nehmotné děje spojit s nehybnou hmotnou schránou, podobně, jako jsme my, duchové, zapouzdřeni do hmotných těl. Živé Slovo bylo vlastně inkarnováno do hmotného záhalu knihy Poselství Grálu… Máme tu jisté paralely. Kolem nás je mnoho lidí, se kterými se setkáváme, komunikujeme, navazujeme a rozvazujeme vztahy. My i oni jsme duchové zapouzdření do hmotných těl, ale už si to neuvědomujeme. Proto většinou vnímáme jen tělesně – tedy svým tělem a jeho nástroji, tělo druhého člověka. Jen probudilejší člověk, vnímá svým duchem ducha druhého člověka. A podobně je to i s Poselstvím. Hmotnými prostředky našich těl vnímáme hmotné záhaly Slova, tedy čteme, přemýšlíme, dotýkáme se KNIHY Poselství Grálu. Jen někdy, někdo dokáže svým duchem proniknout bariéru hmoty a dotkne se duchovního obsahu pozemských slov Poselství…

Vraťme se nyní k dalším stránkám záchranné mise Imanuela. Máme tu tedy vytvoření Poselství, jako spojnice mezi nehmotným ,,živým Slovem“ a hmotným projevem slov, řeči… Stačil by tento mohutný a vznešený čin k záchraně člověka? Nestačil, protože vše je zde zahaleno to zrůdných, obludných forem, pojmy mají již jiný význam, ,,morálka“, tedy mravní zásady jsou posunuty k nesprávným a špatným projevům. Celá lidská společnost už stojí ve zcela nesprávném chápání pojmů a žije zvráceným životem, aniž si to vůbec je schopna uvědomit. Toto vše musí být nejprve rozbito, zničeno, odstraněno a nahrazeno správnými pojmy a ději. To je očista, soud a nová výstavba. Toto je další nutný bod pro možnou záchranu člověka. Musí být násilím odstraněno zlo!

Stačily by tyto dva zmíněné body? Ne, protože před člověkem nestojí jen jeho vlastní chyby a pokřivené pojmy lidské společnosti. Stojí před ním mocná síla samotného Lucifera. A protože ten je podstaty Božské, nemůže lidský duch, jehož druh je oproti němu velice malý a slabý, nemůže proti němu zvítězit. Luciferova moc by nám, lidským duchům nedovolila prorazit vzhůru, na cestu, kterou nám Imanuel prorazil. Máme tu tedy další dvě nutné podmínky, abychom vůbec měli šanci na záchranu.

Lucifer nám nesmí bránit v cestě – jeho moc mu proto musí být odebrána.

Protože pozdější stvoření jsme opletli svými falešnými představami a skutky, původní vývojová cesta, po které jsme měli kráčet, se ztratila v bludištích nových, nesmyslných lidských cest. Musela být tedy proražena nová cesta, která vede zpět na původní cestu Božím řádem – je to původní vývojová cesta. Jen ona vede do Ráje a jen ten, kdo po ní kráčí, ten tam dojde. A tuto novou cestu do Božího řádu prorazil Meč Boží – Imanuel. Proto musel prožít mnohé děje, protože zde se nejedná o nějaké myšlenkové, či slovní poučení, ale opět o další živě prožité skutečné děje.

Tak si to můžeme shrnout. Imanuel, část samotné Boží vůle sestoupil až do hmotných úrovní. Přijal břemeno života v těle mezi zvrácenými lidmi, prožil osobně mnohé negativní zkušenosti, čímž došlo ke skutečnému ,,doteku Světla a Temna“ a poražení temného principu. Tím rozpoutal světový soud, který povede k očistě/nemusí ale vést k naší záchraně/. Tento soud smete, zničí, rozloží vše nesprávné.

Prosekal cestu zpět do řádu stvoření, aby se po ní každý mohl navrátit na vývojovou cestu, která nám byla předurčena.

Dále spoutal Lucifera, aby nám svou Božskou mocí nemohl zabránit po této cestě jít.

Tím tedy vytvořil cestu ke spáse, cestu k návratu na vývojovou cestu, cestu k dokončení našeho vývoje pro vítězný vstup do Ráje. Byla tu tedy Cesta, byl odstraněn ten, kdy by nám zabránil po ní jít. Jenže ta cesta je pro nás zcela neznámá… Náš pomalu pokračující vývoj se v určité fázi zastavil a pak šel špatně. Proto se nemůžeme jen tak ,,vrátit na cestu“, jako bychom z ní jen sešli. Ta cesta je neznámá a bez průvodce po ní nedokážeme jít. Tím průvodcem je Slovo. Kdo tedy chce kráčet touto novou, neznámou cestou, ten musí jít tak, jak mu neustále radí Průvodce. Tím se Slovo stává ,,lanem“, kterého se duše musí stále přidržovat, jinak zabloudí.

Slovo, se skrze Poselství tak stalo ,,záchranným lanem“ pro lidskou duši, která se sama snaží kráčet po nové cestě k završení svého vývoje.

Protože však Slovo není hmotné a nejsou to lidská slova, ale jisté duchovní děje a síly, které mohou být uchopeny a pochopeny jedině stejnorodostí – tedy opět jedině ,,duchem“, může se do jádra Poselství prokopat jedině duch, nikdy ne rozum, pocity, emoce, nálady, rozhovory, spojené úsilí lidí, spolky, skupiny lidí…jen samotný, procitlý, individuální lidský duch se může spojit s ději, které jsou spojeny s Poselstvím. Činnost lidského ducha – to je pohyb. Proto se spojení se Slovem dá dosáhnout jedině duchovním pohybem. Ne tedy příjemnými pocity, úctou, uctíváním, proklamováním, popularizací a šířením knihy. To jsou zevní děje, které se dotýkají ,,schrány Slova“, obalu, knihy a její existence ve hmotě.

Kráčet nově proraženou cestou vývoje může jedině probuzený lidský duch, který ,,kráčí vpřed“. Co znamená tento pojem? Duch žije city a obrazy… Musí tedy tyto své výrazové prostředky používat pro svou ,,poučnou pouť“ ve hmotě. Musí každý děj světa, se kterým je inkarnací konfrontován, neustále srovnávat s Poselstvím. Ne však rozumovým porovnáváním vět a slov, ale duchovním pochopením ,,sdělení“ k určitému tématu a děje, který je zde na zemi. Ať už je to děj osobní v mém životě, nebo jsou to děje a vztahy, které je vyvolávají, v nejbližším okolí. Nebo jsou to velké děje v národech a lidstvu. To vše musí člověk vnitřně nejen prožívat, ale to i konfrontovat se sdělením, které vyplývá k tomuto tématu v Poselství. Ne tedy se upnout jen na nějakou větu, slovo, ale vytvořit si neustálým zkoumáním, zvažováním prožíváním nějakého pojmu z Poselství svůj určitý obraz, který si přikládám a přiměřuji k ději ve světě. Tak vzniká konfrontace mého obrazu a obrazu, který mi předkládá svět. Svět je však iluzorní, falešný, protože je člověkem pokřiven, proto je nutné neustálé ,,přikládání světa na živý děj z Poselství“. Znovu a znovu, neustále, vytrvale, s odhodláním je nutné konfrontovat ,,vše zde“ se ,,vším tam“.

Záchranné lano je tedy také ,,živý děj“ a proto si žádá a vynucuje ,,živý přístup“. Pouhým čtením Poselství, tím, že si ho člověk váží a dobře o něm mluví, jiným ho doporučuje – tím člověk nekráčí podle toho lana dál a dál, ,,výš a  výš“, ale stojí na místě, ve hmotě a uctívá cosi hmotného i když to snad jmenuje duchovním. A je to pak podobné, jako uctívání Abdrushinova těla v nepochopení Jeho ducha…

On nám dal Cestu, odstranil velkou, nepřekročitelnou překážku na ní. Rozpoutal soud, který odvrhne Temno do plamenů rozkladu. Natáhl záchranné lano, aby se jej každý mohl přidržet na neznámé cestě. Tím vytvořil kompletní záchrannou sadu pomůcek.

Protože jsme však s vývojem velmi pozadu, chtěl nám ještě dát vhodný ,,prostor a podmínky“ k dokončení určité fáze vývoje, než budeme po této cestě kráčet výš…chtěl nám dát Tisíciletou říši, aby duše, které ještě potřebují nejhrubší zátěž hmoty, dostaly poslední příležitost svůj vývoj dokončit. Vznik této říše byl však vázán na spolupůsobení lidského ducha. Povolaní měli mnoho pomocných úkolů, které musel vykonat lidský duch, který je díky svému nižšímu druhu hmotě mnohem blíže, než Božský vyslanec. Tento bod záchrany však vyžaduje po lidském duchu ,,podrobení se Bohu“, sklonění se před Ním, odložení pýchy a domýšlivosti a to počínaje povolanými pomocníky až k lidstvu jako takovému. Protože naše podstata je již tak svázána se zlým principem, kterému podlehl sám Archanděl, byla pro nás tato podmínka oním ,,prubířským kamenem“, přes který jsme však neprošli. Pýcha je u nás silnější než strach, silnější než láska, silnější než ,,zdravý rozum“/to dnes vidíme všude ve světě/. Proto jsme Syny jediného Boha zabili a tak zvolili ,,raději smrt, než se podrobit“.

My jsme se odmítli sklonit před Bohem, odmítli jsme vstoupit do Tisícileté říše, odmítli jsme vstoupit do Brány, kterou nám Syn Člověka otevřel. On sám nám to řekl: ,,…otevřel jsem vám bránu, ale vy do ní nevstupujete…“

Jistě mnohého čtenáře rozčílí, že tu naznačuji, že jsem mohl ,,odmítnout“ Tisíciletou říši, vždyť ta je aktem Božím a my se tomu nemůžeme vzepřít… Já však neříkám, že jsme ,, JI odmítli“, ale že jsme DO NÍ odmítli VSTOUPIT, a to je rozdíl. Říše se někde a nějak uskuteční, ale lidstvo, jako takové, o ni nestojí. Jen jednotlivci, kteří snad pochopili a snaží se kráčet novou cestou, používaje bděle a bystře pomocí záchranného lana …ti k ní jistě dojdou. Budou-li ,,lano správně používat“, nezbloudí v pocitech uspokojení, naivitě falešných pojmů lidského světa, vnoří se hluboko do všech pojmů, až k jejich základu a podstatě, pak jistě najdou to, co bylo ,,živým“ slíbeno. Bylo to však slíbeno jen těm, kdo neztratili olej do svých lamp…

---