268. Silná duchovní prožití v souvislostech se světem a hledání spojení/18. 8. 2018/

268. Silná duchovní prožití v souvislostech se světem a hledání spojení

Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k nějakému silnému duchovnímu prožitku, který člověk prožil někde v ruchu velkoměsta, v prostředí nijak povzbudivém.

Já jsem například zažil silný duchovní prožitek v supermarketu v Prostějově. Podotýkám, že supermarkety nemám rád, pokud nemusím, nechodím do nich. A to právě stojí za zamyšlení. Proč zažijeme takový duchovní zážitek na nějakých ,,neduchovních“ místech a na ,,duchovních“ /např. pobožnosti/ jej nezažijeme? Myslím si, že je docela důležité na to najít odpověď. V čem je vlastně rozdíl? Ta neduchovní místa jistě nevypadají lépe, než ta duchovní. Atmosféra v nich taky není lepší, takže rozdíl bude asi v nás. Na ta duchovní místa přicházíme s jistým očekáváním, také se vědomě chceme dostat do určitého vnitřního rozpoložení – naše chtění má tedy zcela určitý směr. Zatímco na těch ,,neduchovních“ místech na nic ,,duchovního“ nemyslíme, nic neočekáváme a v tomto směru jsme tedy neutrální, volní.

Můžeme si připomenout poznámku, jak vážně nemocný člověk je už neutrální, a tím teprve umožní proniknutí pomocných sil…

Musíme si pokládat otázku – jak se vlastně projevuje duch? Jistě si na to ihned odpovíme, že city, ale jelikož obecně máme docela problém oddělit cit od pocitu, nebude nám tato odpověď stačit. Duchovní usilování, tedy to pozitivní, o kterém tu uvažujeme, se projevuje touhou. To je nějaký obecný, silný výron citů směrem vzhůru. Taková touha má nějaký přibližný směr, nějaký, ne podrobně specifikovaný cíl, ale nebude mít námi určovaná pravidla, popis, omezení. Je to jako proud, který stříká z utrženého hydrantu na ulici. Podle fyzikálních zákonů má jakási ,,pravidla“, ale on sám prostě jen tryská tlakem, který jej žene. Samozřejmě, pokud bychom o něm, jen hypoteticky, uvažovali jako o něčem vědomém.

Kdysi, na počátku stvoření, se tam kdesi nesmírně daleko, mimo naše představy a chápání, na okraji Božské říše, vznášely nevyvinuté zárodky všeho a stoupala z nich touha… A podobně, později, už ve zformovaném prvotním stvoření se na jeho dolním okraji uchytily nejnižší duchovní semena a taky z nich stoupala touha… Taková touha je čistá, nekomplikovaná, bez protiřečení, požadavků, bez přesně stanovených obrysů a pravidel – je to prosba, nesená touhou ke zdroji, který může tuto touhu naplnit. Myslím si, že tento základní pra-princip zůstal stále existující a je tím nejvnitřnějším, co žene a motivuje i naši skutečnou a nejvnitřnější touhu ducha, tu touhu, kterou si asi sami ani neuvědomujeme. Duch sám, kdybychom ho dokázali očistit ode všeho na něm ulpívajícího a vymanili jej z vlivu rozumu, by opět směřoval v této touze vzhůru. Jenže my, spoutáni nejen rozumem, ale i zvykem, jak do všeho rozum zapojovat a jak jen využívat, si tento ,,zvyk“ neseme jedním životem do dalšího. A tento ,,naučený mechanismus“ nás prostupuje neustále, jako silné, konkrétně definované chtění. Ani čtenář se jej nezbavuje, jen to chtění orientuje jiným směrem. Zdálo by se to být výhodou, že místo k věcem hmoty nyní míříme své chtění k ,,hodnotám ducha“, ale není to tak docela důvod k jásání…

Ta čistá, nezformovaná duchovní touha by se dala přirovnat k balónku, naplněném lehkým plynem. On samovolně, bez nějakého řízení, stoupá vzhůru. Jenže my žijeme v pozdějším stvoření v bludišti, které jsme sami vytvořili, nad námi není volná obloha. A když si představíte obraz, jak se díváte do krajiny a k nebi stoupá pěkný, barevný balónek, tak si představte svisle nad něj složité bludiště, do něhož on vlétne. Jeho stoupání se zastaví na nějaké překážce – vodorovné příčce, do té doby, než jej pomyslná ruka nepostrčí správným směrem k nějaké další části, která místo vodorovně, vede zase vzhůru, tedy ve směru jeho stoupání. Musí to však být ,,moudrá ruka“, protože napravo, nalevo od vodorovné překážky je více ,,šachet“ vedoucích vzhůru, ale jen málokteré tam skutečně dojdou. Některé končí ve slepém rameni, jiné se stáčí dolů, apod. Tou ,,moudrou rukou“ má být vědomí člověka, znalého Božích zákonů, dle poznání z Poselství. A tady se dostáváme k jádru problému. Moudrá ruka nechá balónek stoupat podle jeho přirozenosti. Až ve chvíli, kde se zastaví a ,,neví jak dál“, jej popostrčí správným směrem, protože ,,ona už ví“ a on pak zase stoupá další šachtou sám vzhůru… Co však děláme my? Neustále držíme balónek v ruce a podle svého ho tlačíme sem i tam. Neboli – svým chtěním neustále chceme tlačit svého ducha tam, kam si ,,myslíme“, že ,,má jít“. Tímto násilím, i když je ,,dobře míněno“, mu nedovolíme jeho vlastní ,,pohyb touhy“. To poznání, které nám bylo skrze Poselství dáno, nemá sloužit k manipulaci svého ducha, ale jen jako ,,postrčení ducha“ na jeho cestě, když by někde bloudil. Jdeme na pobožnost s jasným chtěním – chceme cítit, chceme děkovat, chceme něco… V ,,nestřežené chvíli života“, kdy se zapomeneme řídit, může touha ducha vytrysknout bez omezování a spojí se tak s proudy, které stvořením tekou. Tak člověk ,,zažije Ducha“ když je mu otevřen, ale v době, kdy se nemanipuluje a nenutí, že ho musí najít. My, po létech četby Poselství, jsme se dozvěděli mnoho o stavbě stvoření, o tom, jak věci fungují i o sobě samém. To vše jsou obrazy cest pro ducha, ale duch sám stoupá svou touhou, láskou, vděčností a zbožností. K té ducha moc nepouštíme, protože jej pořád řídíme podle přečteného – to je správné, to dělej, to nedělej, Pán pravil, to je hřích, to se nesmí a to se musí, musím ovládat své myšlenky, abych myslel podle Poselství. Spoutáni příkazy, nedovolíme své touze nabrat sílu, šlapeme po ní a vlastně nás ani moc nezajímá, my si ji totiž ani neuvědomujeme. Plně se soustřeďujeme na ,,literu Písma“, na pokyny, na citáty, na příkazy, rady druhých, kritiky druhých, chválu druhých. Někteří sice toto nedělají, ale moc jim to stejně nepomůže. Oni se hlouběji nezabývají Poselstvím, i když v ně plně věří. Bádat v něm jim připadá moc ,,rozumové“ a tak z něj mají jen jakési vjemy a hlavně příjemné pocity. Oddávají se jim a moc rádi říkají ,,já to tak cítím, …já to tak cítím…“ a přitom říkají věci, které jsou v rozporu s obsahem Poselstvím /to ale oni nemohou poznat/. Tito lidé nejsou spoutáni a umravňováni tím, co ,,je dobré a správné“, protože se zaměřují především na své ,,příjemné a žádané prožitky“. Protože si důkladným studiem Poselství v sobě nevytvořili určitou stavbu, architekturu duchovního chrámu, jejich pocity, nebo i případné city se vznáší všemi směry, ale nic je nenavádí tím správným směrem podle Božího řádu. Abdrushin říká, že my potřebujeme prapory, oltáře, apod., jako pevnější opory pro směr citů… To, o čem mluvím, je něco podobného, ale subtilnějšího. Prapory, oltáře, apod. jsou hrubší kotvy kolem nás, jsou viditelné a hmatatelné i pozemsky, ale celá ta stavba stvoření a nás v něm, to jsou obrazy vyššího druhu, které pak usměrňují cestu duchovní touhy a tím i ducha správným směrem, aby nepoletoval fantastickými cestami svých představ a přání.

Dotyčný tazatel dodává:

Ale domníváme se také, že k opravdovému procítění Boží přítomnosti je potřebná milost z druhé strany, tedy od Boha samotného. A k tomu, aby přišla, musí asi v nás být připravená půda. Když není, tak ani ta milost nemůže přijít. A tak třeba člověk touží, hledá, ale třeba neví, jak tu půdu pro procítění Boží přítomnosti v sobě připravit, a tak možná to procítění nepřijde celý život, nebo když přišlo jednou, tak se už nevrátí …

Ano, jistě je nutná pomoc z druhé strany, ke které neumíme zaujmout správný postoj, což bude taky jeden z důvodů, proč se nám to nedaří. Není to jen to, co je vedeno v Poselství, jako nějaké ,,duchovní prožití“ u kterého člověk zamrzne, ale ještě častěji celý ten postoj čtenáře ,,My máme Slovo“. Nejde ani tak o slovní vyjádření, ale o postoj, který je popisován jako duchovní pýcha. Ten je u čtenářů častější, než by se dalo očekávat. Ale nebývá tak zjevný, je spíš v jakémsi vnitřním pocitu uspokojení, ,,spasení“. A v tom pak chybí poznání vlastní malosti, z čehož vyplyne nedostatek pokory. To se pak odzrcadlí v tom, že prosba o pomoc nevychází z malosti, ale uspokojení. Proto v sobě nemá tu čistotu a vroucnost, které by ji vynesly vzhůru.

Když si dáme tu práci, najdeme v Poselství více takových výroků, kdy se mluví ve smyslu …až lidé budou maličcí, nebo …až ztratí všechnu naději…, apod. A v tom je, podle mne, pro nás dost zásadní problém, člověk si bude muset zoufat, musí dojít k tomu, že není hodem Boží pomoci…a teprve tento stav dovolí otevření se síle pomoci ve skutečné pokoře. A tomuto stavu ,,nehodnosti“ jsme velice vzdáleni. V nitru každého čtenáře, kterého jsem kdy potkal, se dalo vytušit vnitřní uspokojení, většinou ne přímo pýcha, ale něco, co by se slovy dalo popsat ,,…ale, když tomu věřím a tak moc se snažím, když věrně čtu…tak bych přece mohl/měl být zachráněn…“. Nevím, že bych se kdy setkal s postojem – já nejsem hoden Boží milosti, ale chci se přesto snažit aspoň napravit, co jsem zkazil – ,,…jsem připraven přijmout i své zničení bez reptání, jen když mohu pomoci stvoření /pozor – ne lidem, v tom už je osobní zájem, ale obecně, Božímu řádu, stvoření, dobru, apod./. Vždyť přece my jsme zavraždili Jeho Syny …ne, my skutečně nejme hodni Jeho lásky…“. Je to postoj duše u nebeských bran, že není hodna vstoupit…a teprve to jí tu bránu otevře. A tak si myslím, že tento základní postoj nám chybí, abychom našli spojení a pomoc. Pomoc pro to skutečně vysoké spojení…, protože to malé, s nějakým stejnorodým kamarádem z onoho světa, to dosáhnout můžeme i bez výše jmenovaného… Jenže tento stav mysli si nejde naprogramovat, naplánovat, k tomu musí člověk skutečně sám dojít, být o tom přesvědčen a tím si teprve ,,otevře bránu“. Vůči Božímu řádu je nutné najít ,,postoj kajícníka“, jinak s ním nenajdeme ,,společnou řeč“. V situaci, do níž jsme se po generace dostávali, prostě už JSME v roli VINÍKA, o tom není nejmenších pochyb. A chceme-li najít spojení se stvořením, musíme vystupovat v roli, ve které se skutečně nacházíme, ne v té, ve které bychom si přáli být, jinak je to věrolomné, falešné a nemůže to být vyslyšeno, je to prostě lež, kterou už nikdo nechce poslouchat…

Postoj kajícníka lze dosáhnout jedině utrpením. Kajícník se kaje, tedy lituje svých špatných činů. A ta silně prožívaná lítost je duševním/duchovním utrpením. Utrpení lze dosáhnout dvěma základními způsoby. Jeden přichází zvenčí a je vyvolán jednak zákonem /zpětné působení/ a také ,,děním světa a okolí“. Do toho se nynější lidstvo žene slepě, bláznivě, bezhlavě a někdy i domýšlivě, ale jedno je jisté, cíle bude dosaženo, utrpení přijde. To utrpení a bolest mohou očisťovat, ale při tom zcela záleží na vnitřním postoji trpícího. A tak to, co si nyní lidstvo přitahuje – znásilňování, ponižování, utrpení, boj, strádání, možná i válku – to někomu přinese očistu duše a odpykání karmy, ale jen někomu. To je ale cesta nevědomých, protože oni jinou nemají a neznají. Vědomý člověk může do stavu kajícníka dojít jiným utrpením. Jak jsem napsal v jediné, krátké větě – ,,…bolestně mi chybí blízkost Boží…“. Bojujeme o spojení, o procítění doteku Boží přítomnosti, ale…nedaří se nám to a jsme z toho smutní. Snažíme se, snažíme se znovu a více, a bolestně cítíme, že to přesto stále nejde. A tato bolest, silně a dlouhodobě prožívaná, také vede do stavu mysli ,,kajícníka“, ale je vyššího druhu, není zaměřená na tělo, hmotu, druhé lidi a emoce, které k nim máme. Je to bolest ducha a ta posiluje a spojuje se s touhou ducha. Až dosáhne určité, dost velké, intenzity, pak prorazí bariéry, které jsme si svým příliš silným chtěním a plánováním, kolem sebe nastavěli… Podle mé vlastní, prožité zkušenosti, se člověk do tohoto stavu dostane, až skutečně dojde ke stavu čiré beznaděje…pak teprve je v něm to, co je hodno naděje…

Nedaří se nám najít takové spojení a žití, které podle Poselství můžeme očekávat…říká tazatel a já se k tomu přidávám…

Stále více si uvědomuji, že na to jdeme nějak špatně a to bude základní problém, ten druhý problém, jistě ne malý, je stav zhutnění a vzdálení Světla od země. Toho Světla, které to vše svou silou mělo rozbít a roztříštit a tím i čisté touze uvolnit cestu. V jakém stavu je prostředí okolo země, se můžeme jen dohadovat, ale když srovnáme morální pád dnešního člověka /homosexualita, drogy, sex. úchylky, prznění dětí strašlivou výchovou rodin, a ještě hůř společností/, pak jemnohmotné okolí musí být strašlivé. Strnulost, zhutnění, to vytváří těžko prostupnou masu, přes kterou se naše chtění musí probíjet ke Světlu, které odsud odešlo. Protože neznáme dostatečně možnosti ducha ani hmoty, ani nevidíme vše z dost velkého odstupu, můžeme jen těžko odhadovat, co ještě je možné a co ne. Proto nemá cenu se tím ochromovat a zkrátka musíme dělat vše, co dokážeme a věřit, že to bude stačit na postup.

Pokusím se shrnout možnosti, tak, jak je nyní vnímám.

Svět se řítí tam, kam chce většina lidstva. Přesto, že toto nezměníme, náš boj o hodnoty ducha je projeveným postojem úcty k Bohu. To je vnější dění, kterého máme využít pro projevení naší citované a myšlené ,,věrnosti ke Světlu“. Četba Poselství je nutná a správná, ale nesmí se stát hloubalstvím ani dogmatem. K tomu je nutné si stále uvědomovat, že nejde o to ,,umět Poselství“, ale postupně si v sobě budovat ,,chrám stvoření“, tedy nějakou svou představu o stvoření, o tom, jak to asi funguje a jaká je má role v tom všem. A to nejen na zemi a v tomto okamžiku, ale v celém stvoření a čase i prostoru. Tímto obrazem musíme však nechat stoupat touhu svého ducha volně a pořád ho nechtít řídit podle přečteného. Jen když neví kudy kam, pak mu pomůže slovo, věta, pochopení dějů skrze Poselství. Ale ta touha musí být volná, nezmanipulovaná, naše chtění nesmí řídit ducha, ale naše touha ho má nechat stoupat.

Uvědomujme si proto tu touhu v sobě, ale nerýpejme do ní. Věnujme jí pozornost, posilujme ji, uvědomujme si ji co nejčastěji v každém dni. Využijme ,,bolesti kajícníka“ k nepolevující, ale naopak stále zesilující, touze po Bohu. A to, že nenalézáme její naplnění, to využijme jen k ještě větší touze. Nedejme se tím odradit, ale stupňujme to dále.