262. A tisíc let…doplnění /17. 7. 2018/

262. A tisíc let…doplnění

Protože jsem zjistil, že na tyto stránky někdy zavítá i člověk, který nezná Poselství, budu se snažit některé základní pojmy vždy alespoň trochu vysvětlit, aby takový návštěvník nebyl úplně zmaten. Takže to, prosím, chápejte takto a nehledejte v tom nic jiného.

Pojem A tisíc let jest jako jeden den nám byl objasněn jako podobenství, které poukazuje na porovnání různého duchovního vnímání, nikoliv jako srovnávání pozemského času. Přesněji řečeno, je tím myšleno, že ve vyšších úrovních je rychlejší vnímání a tak tam člověk, který po odchodu z pozemské pláně vystoupí dost vysoko, prožívá vše tak rychle, že by na to tady na zemi potřeboval třeba stovky let. A až tam kdesi velmi vysoko je tak bohatý život, že bychom tady na zemi museli prožít tisíc let, abychom zažili tolik, co oni tam za jediný den…

Uvědomil jsem si, že toto téma v sobě, mimo všeho již dříve řečeného, skrývá jeden zajímavý, povzbudivý fakt.

Když člověk přemýšlí o tomto tématu, může dojít k poněkud deprimující myšlence, že tady na zemi jsme spoutáni hustou hmotou natolik, že nějaké intenzivnější prožití je vlastně téměř nemožné. Můžeme tak dojít k jisté skepsi, nebo apatii, protože se s tím ,,nedá nic dělat“, neboť vlastnosti hmoty a mozku já přece nemohu změnit.

Hmotný svět a naše žití v něm jsou ovlivněny po generace trvajícím nesprávným vývojem člověka. Postupem času docházelo ke stále většímu, nežádoucímu zhutňování hmoty, jako reakce na energetické změny, námi vyvolané, které ovlivňují podstatu elementárních částic hmoty, a zpomalování všeho, co je z hmoty vytvořeno, tedy i našich těl a mozků. Možná se nám zdá, že to není možné, protože jsme přece oproti dřívějším generacím chytřejší, takže mozek je výkonnější a rychlejší. Kdyby byla hmota hutnější, musel by se zpomalovat i mozek a my bychom museli být stále hloupější, nikoliv chytřejší. Je známo z odborných článků, že i dnes kapacitu mozku využíváme jen z velmi malé části. Výzkum činnosti mozku v dřívějších generacích nebyl ještě možný, a proto nemůžeme srovnat, jestli vědecky a fyzikálně vzato, došlo skutečně k nějakému zvýšení mozkové činnosti. Srovnáváme tedy jen ,,výsledky“, které se týkají především technického rozvoje, elektroniky, apod. Podle vykopaných artefaktů dávných civilizací uměly i ony mnohé vědecké metody, na které jsme dnes hrdí. Pravděpodobně ale ne pomocí takových technických přístrojů, jako máme dnes, ale nějakým jiným, nám neznámým způsobem. Nelze tedy jen tak s určitostí tvrdit, že jsme určitě ,,chytřejší“, než dřívější generace. Máme pokročilejší technologie, složitá zařízení, apod., to ale neznamená, že jsme zákonitě všeobecně chytřejší, pouze v mnohém směru máme více poznatků. Je však možné, že lidé je dříve měli také, jen jich jinak využívali a jinak k nim přicházeli – ne vědeckým bádáním, ale intuicí a inspirací shůry. Tím chci pouze naznačit, že nelze s jistotou tvrdit, že mozek dřívějších generací nemohl být méně hutný, než dnes a že nemohl být více činný, než dnes. Z dnešního výzkumu vyplývá, že aktivita mozku je různá v jeho různých částech. Takže je dost pravděpodobné, že v dřívějších generacích mohl být mozek pohyblivější, méně zhutnělý, ale tato aktivita se projevovala jen v některých jeho částech, které jsou už dnes zakrnělé. Dnešní mozky mají rozvinutější jiné části a tak to zdánlivě vypadá, jako by dnešní mozek na tom byl ,,lépe“, než tehdejší. Je to však proto, že srovnáváme nesrovnatelné.

Právě z útlumu částí mozku spojených s intuicí a citem je zřejmé, že mozek je na tom ,,hůře“, než byl. Protože se však nezhutňuje a nezpomaluje jen on, ale vše v těle i v okolí, včetně vesmíru a pohybu země, nelze provést nějaké srovnání.

Jak je tedy možné, že se vše kolem nás zrychluje? Dříve měl člověk nějaký svůj zaběhlý způsob života a málokdy k němu přišlo něco zcela jiného. Dnes jezdí člověk po světě, čte články, knihy, vidí nesčetné filmy z celého světa, potkává neznámé lidi, užívá si nervy drásající zážitky… Když bychom to srovnali s tím citátem, pak bychom řekli, že dříve by musel člověk prožít půl života, aby zažil to, co my dnes za půl dne. Znamená to, že dnes prožíváme více, jak dříve, tedy, že jsme se v bohatství prožitků /nikoliv v kvalitě/ už přiblížili vyšším světům, kde prožívají vše rychleji? Byl by to zvláštní a rozporuplný závěr, protože život na zemi se nezdá ,,světlejší“, než byl dříve a vůbec to nevypadá, že bychom byli ,,nebi blíže“, než dřívější generace. Problém bude opět ve způsobu srovnání. Chceme-li se srovnávat s vyššími světy, nemůžeme srovnávat technické vynálezy mozku, ale kvalitu ducha, tedy morálku, zralost, lásku, vnímavost a chápavost ke světu a lidem, ne vystudovanou a naučenou inteligenci.

Podle nějaké publikace, zabývající se zánikem planety až po její zhroucení do černé díry, se pohyb planety zrychluje s jejím vzrůstajícím zhutněním. V tomto případě zde není řeč o nějakém ,,duchovním zhutnění“, ale o zhroucení krystalických mřížek, kolapsu samotného atomu a tím zhutnění do neuvěřitelného stlačení hmoty. A má to jistě jasnou logiku, protože jedním ze základních zákonů stvoření je zákon rovnováhy a vyrovnání. Jestliže jeden děj nabývá na intenzitě, jiný děj to vyrovnává tím způsobem, aby zůstala celková rovnováha, nutná pro zachování chodu a řádu hmoty. Vzrůstající zhutňování hmoty je vyrovnáváno zvyšující se rotací planetárního tělesa…

Tato zákonitost se jistě projevuje i na nás. Čím jsme duchovně strnulejší a prázdnější, tím více ,,pobíháme po světě“. Jezdíme po cizích krajinách, lapáme zážitky, dobrodružství, zábavy a snažíme se tím vyrovnat vnitřní prázdnotu a spánek vlastního ducha.

Ta honba za požitky a předměty ale nenaplňuje nitro, maximálně vyvolá emoce, které však ,,nenasytí žízeň ducha“. A to pak vyvolá ještě větší snahu po ještě silnějších zážitcích, nebo častějších zábavách.

Když si člověk na půl dne sedne někde v pěkném, klidném prostředí a uvažuje o pěkných věcech, přichází k němu další pěkné myšlenky. Večer, když si rekapituluje svůj den, řekne si, že to byl velmi plodný den a přinesl mu mnoho nových inspirativních nápadů a plno příjemných, povzbudivých vjemů. Že tedy mnoho zažil, aniž byl zevně aktivní. Po celodenním běhání po obchodech, vyřizování úkolů zadaných zaměstnavatelem, ale i po rytmickém natřásání na parketu a popíjení opojných prostředků je hodnocením dne vnitřně prázdný dojem a člověk si z toho dne neodnáší moc zajímavých a užitečných postřehů. Kromě nějakých emočních výbuchů, pár pocitů uspokojení, není nic, co by člověka nějak posunulo, obohatilo a dalo mu nějaký nový směr do dalších dnů. Přes velkou rychlost a množství zážitků je den prázdný a jeho výtěžek je velmi nuzný. Půldenní sezení na zahradě, bez vnější činorodosti, avšak naplněné vážným přemítáním a duchovním povzbuzením tak dá člověku mnohem více vnitřních prožitků, než celodenní náplň dnešního ,,obyčejného člověka“. Takže i v daném zevním prostředí je možnost volby a i zde je velký rozdíl ve výsledku. Jistě to nebude tak velký rozdíl, jak je uvedeno v podobenství, ale přesto to může být rozdíl značný. Je jisté, že každý člověk si podle druhu svého života odnáší ze svého života jiný ,,výtěžek“. Člověk, který naplňuje svůj život jen honbou za předměty, které si po smrti nemůže nikam odnést, má výtěžek života velmi malý. To je obecně známé, ale že srovnání ,,bohatství životů“ a ,,bohatství náplně dne“ už zde na zemi lze srovnat s tím podobenstvím, jsem si uvědomil až nyní.

Ale nejde zde o rozpitvávání pořekadel, ale o věci praktické a použitelné pro současný život.

Přesto, že svět se řítí tam, kam ho řídí mocní světa a dovolí mu to ostatní konzumenti, není tomuto ději nikdo vydán bez obrany. To je jistě pozitivní zjištění, protože pozorujeme-li všechny ty směry, kam dnešní lidstvo usiluje, může se myslícího a cítícího člověka zmocnit jistá beznaděj. A pokud se k tomu znalý člověk ještě zamyslí nad obsahem zmíněného výroku, moc naděje mu to nedodá. Protože jestli se vše to vnitřní zpomaluje a nastává jen překotný vnější pohyb, připomínající vír při odtoku vody, pak jsme tomu vydáni všichni, kteří zde žijeme. A jestli jsme tomu vydáni, pak i naše myšlení je tím postiženo, což znamená, že mnohé už ani nejsme schopni správně pochopit. Tento pokřivený svět se svou destrukční filozofií mrzačení pojmů, nám k tomu zpomalování přidává ještě falešné a pokřivené pojmy.

Pochopení, že pohyb mozku sice může být zpomalován a pokřivené pojmy mu mohou být podstrkovány, ale v nitru těla žijící lidský duch má svůj vlastní ,,život“ a pohyb, který se řídí jen jeho vlastní čilostí a touhou po poznání a splynutí se správným pohybem Božího řádu – to okamžitě vyvažuje všechny zmíněné nedostatky a člověk tak opět dostává možnost převzít vládu nad svým životem.

Každý z nás má tedy možnost pro sebe sama ono podobenství správně využít. Čilostí svého ducha prožije za krátkou dobu vnitřně mnohem více, než by člověk konzumní dokázal prožít za celý život. A to nejen ve snu, jak je uvedeno, ale svou vnitřní aktivitou ducha může znásobit i prožívání za denního vědomí, přes prázdnotu dění lidské společnosti a její neduchovní činnosti.

Je to tedy zcela na nás a směr lidstva nás může omezovat jen ve vnějších věcech, může jistě ovlivnit i naše těla, způsob života, ale pohyb ducha ovlivnit nemůže. A jestliže víme, že duch je vlastní podstatou mé osobnosti, že já sám jsem lidský duch, pak je zřejmé, že ani zhutnění, ani nesmyslné směry v lidstvu, mi nemohou zabránit v mé duchovní cestě…

Vše je tedy v našich rukách a nemůžeme se ani v nejmenším vymlouvat na svět, lidi, politiku, nebo cokoliv jiného.

 Zkusme ty různé přečtené výroky hlouběji včlenit do svých životů. Ne jako teorie, ani jako poučky, ani jako posvátná zjevení, ale jako praktické rady pro skutečný každodenní život. Jen tím živě vyjádříme úctu ke slovům, jež nám byla dána shůry pro pomoc a prohlédnutí… ať se nám stanou každodenním praktickým průvodcem v chaosu doby a světa.