261. Přátelství /8. 7. 2018/

261. Přátelství

Tento pojem patří jistě k těm, které mají lidského ducha podporovat na jeho vývojové cestě. Protože však lidstvo kráčí místo ke zralosti a moudrost, spíše jen k hnilobě a zhloupnutí, bude dobré se na něj více zaměřit a hledat jeho skutečnou podstatu.

Dnešek se vyznačuje intenzivní snahou překrucovat pozitivní pojmy a zneužívat je k destrukčním cílům. Lidem, kteří usilují o pozitivní hodnoty, jsou pochopitelně ušlechtilá slova, jako přátelství, lidskost, láska, důvěrně blízká, proto je přijímají bez hlubšího zkoumání. Takoví lidé jsou dnes ve velkém nebezpečí, jsou ,,ohroženým druhem“, protože právě oni jsou nejsnáze zmanipulovatelní. Předložená slova berou v jejich původním smyslu a neuvědomují si, že dnešní smysl a tím i úmysl dotyčného, jsou velmi často úplně opačné. Tak se idealisté stávají snadným nástrojem lhářů, kteří vedou dnešní svět do ,,náruče Lucifera“, který jej směruje do nálevky rozkladu.

Proto je dnes velmi důležité hledat ,,podstatu slov“ a nepřijímat je v naučené formě. Slova, a to hlavně krásná slova, jsou dnes hrubě zneužita…

K takovým zneužitým slovům patří i pojem ,,přítel, přítelkyně a přátelství“. Přátelství si člověk musel dříve ,,zasloužit“ svým charakterem, dobrými skutky pro druhého, který ho teprve potom uznal za svého přítele.

Nevím, jestli kdy dříve bylo možné ,,mít přátele“ tak snadno, ale přitom tak povrchně a bez větších hodnot, jako dnes, kdy to člověk provede jediným souhlasným kliknutím na tlačítko v internetovém prohlížeči. Mít takové ,,přátele“ je pro mne urážkou tohoto slova a proto na takové ,,nabídky“ zásadně nereaguji. Vždy mne však překvapí, že ani čtenáři nechápou, že přijetím tohoto falešného principu se přidávají k ničení hodnot, které nám byly dány jako pevné opory na cestu hmotou, která vždy klade velké nároky na bdělost, čistotu a ,,zachování pravé podstaty věcí“. Kupodivu se i čtenáři chlubí, že mají stovky ,,přátel“ na Facebooku… Přátel, které nikdy neviděli a ani neví, jestli jejich osobnost není ,,virtuální“, tedy vymyšlená a že se za ní neskrývá někdo úplně jiný. A tak se zdá, že něco z Poselství bereme tak vážně, až z toho vytvoříme spoutávající dogma, ale jinou věc překračujeme svižným krokem s pousmáním a koutkem úst proneseme, že to přece dnes ,,jinak nejde“. A tak si tykáme s kdekým, protože bychom jinak v práci ,,nevydrželi“, máme, jak se dnes říká ,,hafo přátel“ se kterými se tímto vnitřně spojujeme, aniž víme, jaká je jejich duše, protože známe jen jejich ,,NICK“, tedy ,,tvář“, kterou podstrčí světu. Nebo dokonce ,,známe“ jejich ,,Avatára“, což už je přímo a cíleně vytvořené ,,smyšlená osobnost“.

Ale vraťme se z ,,virtuálního světa“/uměle vytvořeného/ do reálného. Když jsem se zamýšlel nad pojmem ,,přítel“, uvědomil jsem si, že i ono má mnoho ,,úrovní“, a to mne dovedlo k tomuto zamyšlení. Je důležité, alespoň podle mne, jít mnohem hlouběji do slov a nebýt tak povrchní, jako to žádá dnešní svět. On nás sice pevně obklopuje a ovlivňuje, ale přes jeho moc a sílu máme my něco, co on nemá – poznání a to by nás mělo neustále motivovat ,,chápat věci jinak“, než dnešní svět. Ale nestačí se upínat pouze na čtení Poselství a bádání nad výroky v něm, ale dnes je už nebytné se snažit dívat i na každodenní dění kolem sebe, různé stereotypy a naučené postoje ,,jinak“ – s větší moudrostí a hlubším chápáním – pouhý odpor nestačí. Najít nový postoj k dění, které nás obklopuje, ale i otupuje ve zvyku každodenního opakování. Ten vytrvalý otupující tlak nás pomalu, ale jistě přeformovává k ,,obrazu světa“ a je třeba skutečně velké pozornosti, aby se člověk nenápadně nezměnil. To neznamená nic okatého, jako že zanevře na Poselství, nebo se z něj stane zjevný materialista. Proniká to do mysli i těla jako pomalý jed, nenápadný, který ,,pozměňuje DNA duše“ – to berte, prosím jen jako podobenství. Tím myslím, že se mění pohled samotné duše skrze nevědomky přijímané a přebírané zvyky lidí dneška. A tak i čtenáři jsou cool, a vše je pro ně OK, lajkují jiným jejich někde opsané věty, přeposílají mračna moudrých cizích vět…a mají davy přátel. Nic z toho není ,,temno a hřích“, ale pomalu nás to zatahuje do mechanismů, které ovládají celou dnešní populaci. A kdo stojí na konci nitek, které toto vše řídí, to si lze snadno domyslet…

Ale musím sám sebe navrátit k pojmu ,,úrovně slova přítel“…

Tu první, dnešní a moderní rovinu tohoto slova jsem již zmínil. Ta by se nejspíš mohla nazvat ,,spojení na úrovni prázdných forem“. Tou není nutné se zabývat, protože ona je určena jen prázdným lidem, kteří vnímají jen formy, ale obsah nechápou a ani nehledají… Mezi takové by čtenář jistě patřit neměl.

Čtenáři se mnohdy navzájem chápou jako přátelé, protože se domnívají, že vírou ve stejnou knihu a snahou podle ní měnit svůj život, se stali ,,stejnorodými“. Mohla by to být dokonce snad i pravda, ale jen za předpokladu, který se však nestal. To je onen mnou častěji citovaný výrok Abdrushina, že jsme Slovo nevpustili do svého ducha, ale maximálně jen do záhalů duše a proto nejsme ,,proměněni“. Že čteme stejnou knihu a věříme jí, nás jistě nějak spojuje. Protože ji však chápeme diametrálně odlišně a mnohdy ne dost do hloubky, což znamená, že ji nechápeme ,,duchovně“, pak nás to spíše rozděluje. Spojovat by nás mohlo jen něco ,,univerzálnějšího“, například láska k Bohu, ale ne něco, co je omotáno a prostoupeno vlastními, ale velmi různými názory a postoji. Nicméně můžeme říci, že víra v Poselství, lépe řečeno v jeho obsah a zdroj, nás nějakým způsobem spojuje. Z mého pohledu to ale není zcela duchovní spojení, ale spíše duševní, někdy dokonce nejspíše rozumové spojení. A takové spojení nelze ve své podstatě chápat jako skutečné ,,přátelství“, protože, vezmeme-li to poctivě, pak ono naše ,,já“ je přece duch a ten může mít přátelský vztah jen na duchovní úrovni. Jako je skutečná láska vlastně jen duchovní, tak i pravé přátelství je také jen vztah duchů na základě jistého souznění.

Protože jsme Slovo nevpustili do svého ducha, nejsme v duchu znovuzrození je veškeré naše jednání směsicí rozumového uvažovaní, naučených postojů a zvyků duše, které si nese svými inkarnacemi. Skutečné ,,čisté duchovní přátelství“ bude tedy vzácné. Mnohdy nás k druhým přitahují naše stejnorodé, ale možná ani ne správné, postoje a zvyky. Nebo sebevědomý postoj, vzešlý z ,,jinakosti“ oproti jiným, když věříme tomu, co oni ještě nechápou a odmítají. Jindy pak silná pouta z jiných inkarnací. A taky různá směsice všeho a snad v tom všem i trocha něčeho duchovního.  Ale i když bychom dokázali z té směsice v nás extrahovat to duchovní souznění, nelze je skutečně a beze zbytku oddělit od našeho ,,celku pozemského člověka“. Nelze od sebe odhodit všechny zvyky, naučené postoje už i proto ne, že mnohé z nich považujeme za správné i po studiu Poselství a nejsme schopni se na ně podívat jinak. Proto, i kdyby člověk snad pocítil k druhému člověku ,,duchovní přátelství“, jeho pozemskost může tento křehký a nehmotný vjem rozbít, nebo pochybnostmi alespoň zamlžit.

Mám k tomu vyslechnutý postřeh jednoho čtenáře. Ten mi říkal, že při jízdě autem do nedalekého města často potkává nějakého starého muže, který jede na kole, nebo jde po silnici, něco nese, táhne vozík a podobně. Cítí k němu jakési silné pouto, ale nechce zastavit a oslovit jej. Obává se, že při bližším seznámení by možná ono ,,cosi“ krásného zmizelo. A může mít pravdu…

Člověk může v druhém vycítit souhlasný směr usilování jeho ducha a to pocítí jako souznění, můžeme snad i říci, jako ,,přátelství ducha“. Nicméně při osobnějším kontaktu může a často i dojde k poznání různých jiných názorů na to i ono, než má on sám. To pak ale lidi od sebe začne vzdalovat. My zde na zemi těžko můžeme vše ze své mnohavrstvé osobnosti odhodit a ponechat jen vlastní duchovní jádro. Z různých výroků je zřejmé, že mnohé můžeme skutečně ,,pochopit“ až po odložení pozemskosti. Z toho pak vyplývá, že skutečně čistý dotek ducha s druhým duchem bude možný až po odložení všech protichůdných názorů, postojů a zvyků.

Někdy tedy bude zdravější ponechat vnitřní vycítění ,,přátelství“ bez všeho toho pozemsky osobního, které vytváří zlomové plochy. Není přece nutné za každou cenu druhého sympatického člověka ,,poznávat ve všech rovinách jeho osobnosti“. Stačí onen duchovní dotek ve své čistotě, oproštěný od naší pozemské směsice. Poznat pod všemi těmi vlastními těly a převleky dočasných různorodých ,,jakoby osobností“ svou nejhlubší duchovní podstatu, dokáže málokdo, přesto, že většina čtenářů si pravděpodobně o sobě myslí, že oni toto umění zcela jistě ovládají. Naše různorodé a mnohdy dost rozporuplné postoje však spíše ukazují na projevy rozumu, maximálně duše, ale ne ducha. Toho ducha, o kterém pořád mluvíme, ale často jako o ,,něčem“ – ale ne ,,o sobě“.

Nemíchejme víno s vodou jen proto, že je to zvykem a ponechme všemu jeho vlastní význam. Abdrushin říká učedníkům:

 Snažili jste se tak často v dobrém chtění vyrovnávat duchovní pozemskými hodnotami. To je nesprávné! Každému co jeho jest, to je zákon. Duchovní duchovnímu, bytostné bytostnému, hmotné hmotnému!

Tím nám ukazuje, že v jistých věcech zůstávají druhy oddělené, i když jsou spjaté v jednom ,,člověku“…

Proto si myslím, že tak, jak skutečná duchovní láska nepotřebuje hmotné projevy lásky, tak i duchovní přátelství nemusíme nutit do všech vnějších zvykových forem, jak to máme naučené a jak to svět od nás očekává.