259. Zpitý Bohem /28. 6. 2018/

259. Zpitý Bohem

 

Tento výrok jsem si vypůjčil z Indických nauk. Je jím označován člověk, který se naprosto oddal hledání spojení s ,,brahma“, z našeho chápání se ,,všehomírem“. Pro vnější svět je jeho postoj a život tak nepochopitelný, že jej vnímají jako opilého – proto to označení.

 

Předem musím uvést věci na pravou míru, aby nedošlo k nedorozumění. Tato ,,úvaha“ nemá být ani tak zamyšlením, filozofováním, příklonem k nějakým praktikám a už vůbec ne ,,radou, co dělat“ Berte to spíše jako výkřik mého ducha, který volá na ostatní, že ,,cesta k Otci je prostá a přímá, ale jen pro ducha, ne pro tělo, rozum a duši“. Máme v sobě postaveno už příliš mnoho bariér – toto je správné, toto je nesprávné, to se nesmí, to se musí, a tak jsme spoutáni ,,svatými okovy“, jejichž svatost je však často nepravá. Zkuste tedy o tomto tématu tak moc nepřemýšlet, ani ho nehodnotit, nesrovnávat, ale pouze se otevřít tomu hlasu, který může slyšet jen duch…

 

Vraťme se k tomu zvláštnímu pojmu ,,zpitý Bohem“. Ani ten, prosím, neberte jako něco k hodnocení – proč zpitý, když opilost je špatná, proč spojovat vznešené Boží jméno s něčím tak nízkým, apod. Je to prostě podobenství, jako mnohé jiné a má tak být i bráno. Navíc vychází z prostředí a doby, která nám může být cizí. Přesto se i v takovém zvláštním výroku dá najít nečekaná inspirace. Podobně, jako když ve výkladu prvního přikázání je pravá touha po Bohu přirovnána k jakési ,,ušlechtilé závislosti, vázanosti“. Ušlechtilému ,,opaku sklonu“. Ale pojmy ,,závislost“, ,,vázanost“, bereme přece jako veskrze negativní, přesto je nám ,,vázanost na Boha“, podávána pozitivně, protože ona táhne ducha vzhůru. Proto i spojení zdánlivě nespojitelných slov ,,zpitý Bohem“, můžeme chápat podobně, jako příměr o ,,úplném prostoupení člověka Boží silou“, která jej ovládne, ale tím jej zbavuje všech osobnostních falešných cílů. Člověk ztrácí svou naučenou osobnost, přestává vystupovat k okolí ,,žádaným způsobem“, ale to, co je v něm, vytryskne ven. U opilého rumem je to jeho plačtivá, nebo agresivní povaha, u ,,zpitého Bohem“ je to jeho naplnění láskou k Bohu. Snažme se povznést i nad negativní hodnocení všeho, co považujeme za negativní, mnohdy tak přehlížíme poučnou podstatu věcí, protože vnější obal máme naučený jako špatný, nebo dokonce ,,odsouzení hodný“, ale jádro může mít jiný význam.

Vraťme se na chvíli do Indie… Podle některých jejich názorů hledající v určité fázi vyššího hledání dojde do postoje, že celé jeho nitro chce jen jediné – hledat spojení s Všehomírem. Jeho nitro je tím zcela uchváceno a i ve vnějším styku je to pro něj jediné podstatné. Zúčastňuje se jen rozhovorů na toto téma, a pokud diskuze nabere směr k věcem vnějším a nedůležitým, ihned odchází…

Může nám to být vzdálené, nebo pro naše životy nepoužitelné, ale máme sice jiný, ale v čemsi trochu podobný příklad. Vzpomeňme na poznámku, že Abdrushin mluvil jen ,,duchovně“ a pokud hovor nabral prázdnou formu, mluvit přestal…

Indická metoda pochopitelně není použitelná pro naše současné životy, také indické filozofie jsou jen vzdáleným historickým krokem vývoje pro určitý národ, jak hledat cestu ke skutečnému Všemohoucímu. Jejich dnešní podoba je zcela vzdálená učení přineseného Krišnou.

Přesto však v každém náboženství, přes jeho dnešní pokřivenost, můžeme nalézt nějaký inspirativní prvek. Ten je však nutné očistit od pokřivenin a vsadit jej do dnešního rámce i mého osobního postoje k životu. V křesťanství můžeme najít jeho ,,přiznání se k Trojjedinému Bohu“, v buddhismu poznání nebezpečí spoutání se s hmotou a rozumem…

Snaha o osvobození se z pout hmoty, snaha přetrhnout nekonečný sled pozemských vtělení, přerušit řetěz příčin a následků, které se stávají bludným kruhem – to dozajista platí dodnes.

Jen formy se mění, ale cíl zůstává. Skutečný cíl, ne však dobové náboženské představy.

A jestliže zde používám pojmů křesťanství, buddhismus, askeze, apod., pak to vše předkládám jen jako poukazy na různé historické způsoby hledání cesty ke Stvořiteli. Nemá to však nic společného s tím, že bych konkrétně toto ve známé podobě zde dával jako inspiraci a příklad pro dnešek. Proto se, prosím, na ty pojmy nyní nevažte a berte je jen jako důkazy o proměnách lidského snažení.

Když v duchu projdeme historií a zaměříme se na jedince, či skupiny, které se snažily skutečně ze všech sil najít cestu a duchovní pokrok, najdeme cosi společného. Každý takový člověk musel nějakým způsobem změnit nejen své názory a žebříček hodnot, ale té nové cestě musel přizpůsobit i svůj vnější život. Asketičtí mnichové, ať již buddhističtí, či křesťanští, pochopili, že vnější nemorální svět, který má za cíl ovládnutí hmoty a dosažení osobních pocitů sebeuspokojení, odvádí ducha od jeho cesty tak výrazným způsobem, že málokterý dokáže takový tlak ustát. Proto zvolili izolaci od světa a jeho svodů. Abdrushin nám však říká, že toto není přirozeně chtěná cesta vývoje, nicméně pro nějaký konkrétní daný vývoj jednotlivce může být i správná.

Proto zde askezi nezmiňuji jako řešení, ale pouze jako jednu ukázku faktu, že k nepřátelskému a pokřivenému vnějšímu lidskému světu, je nutné najít NĚJAKÝ obranný mechanismus – FORMA může být dnes zcela jiná! Protože je přece zřejmé, že nás ten svět silně ovlivňuje, i když si to nepřejme.

Když se tak díváme na současný vývoj světa, lidské společnosti a nových cílů, žebříčků hodnot, pak je jisté, že toto lidstvo jde směrem OD BOHA. A cesta od Boha je vždy jedině cestou zatracení, zničení a rozkladu.

Je tedy zřejmé, že člověk toužící po Bohu se bude muset nějakým způsobem odpojit od směru, kterým kráčí lidská společnost…

A jak se lidský svět stále více propadá do temného principu, je stále zřetelnější rozdíl mezi cestou k Bohu a životem vezdejším.

A tak v nás vzniká určitá nejasnost, v některých dokonce i vnitřní rozpor. Podle Poselství máme žít ,,přirozeně“ a dávat ,,co je císařovo císaři“ a ,,co je Božího, to máme namířit k Bohu“. Jenže v tomto světě není nic, co by vedlo k Bohu a proto dodržení této části podobenství je vlastně možné jedině odloučením od ,,císařových pravidel“ světa.

A zde se dotýkáme toho, co zdůrazňuje buddhismus, tedy odloučení se od přeludu pozemského bytí, od klamavé Máji a vnoření se do řádu stvoření, což může být tímto světem považováno za ,,nenormální“ a člověk se bude blížit pojmu ,,zpitý Bohem“. My dnes chápeme, že není nutné se zříkat světa a klamavá Mája není vše, co nás obklopuje, ale jen ,,mnohé“. Proto není žádoucí pohrdat hmotným světem, ale je jen nutné najít spojení s tím nehmotným. Jenže na rozdíl od buddhismu a křesťanských asketů je nám celodenní vnoření do proudů ducha cizí, a když si k tomu přidáme obavu, že bychom šli proti ,,liteře Poselství“, převáží v nás snaha se ,,zachovat světu“, tedy nebýt nápadní, výstřední…

A znovu zdůrazním – zde není řeč o asketismu, křesťanech, buddhistech, ale jen o tom, že je nutné si vytvořit nějakou svou vlastní izolační bariéru. Ta ale nemá být izolací v samotě, askezí, uzavřením se do rituálů a ceremonií. Člověk má zůstat NAVENEK ,,v podstatě“ stejný, ale vnitřně má žít ,,v Bohu“. My čtenáři v sobě neseme mnoho příkazů, které jsme si vytvořili ,,vírou v Poselství“. Jenže mnohé z toho není v knize míněno jako bigotní příkaz, ale pouze vysvětlující rada. Mnohé rozpory jsme si v sobě vytvořili sami tím, že bereme výroky v Poselství příliš dogmaticky. A proto i snaha o ,,silný vnitřní život“, který chce duch, je v určitém rozporu s tím, vypadat navenek ,,přirozeně“. Jenže tato námi chtěná přirozenost je vynucená a svázaná různými omezeními, které jsme si sami vytvořili. Takže nakonec nevypadáme přirozeně, ale naopak strojeně a moralisticky, jako členové nějaké sekty.

Tento rozpor bychom si však v sobě měli nejdříve ,,vyjasnit“, a nejde tu jen o snahu ,,být přirozený“, ale ještě více o snahu ,,nejít proti Slovu“. Je v nás totiž příliš silně zakořeněna snaha po ,,nějakém druhu vnějšího působení“. Máme určitou představu, jak se ,,čtenář má chovat“ a o to se snažíme, čímž už nedopřejeme ,,přirozenosti ducha“ jeho vlastní skutečný projev, ale vnucujeme jej do působení podle naší ,,vyčtené představy o správnosti“.

Kvas pokřivenin lidstva a rozkladné procesy jeho degenerace, usilování o vlastní sebezničení – to je dnes mnohem intenzivnější, než v době psaní Poselství. Principy jsou jistě tytéž, ale posunuli jsme se blíže ke středu víru v nálevce rozkladu a proto mohou být některé vnější projevy jiné, než to bylo tehdy. Musíme jít s pohybem soudu a pružně se přizpůsobovat změnám v lidstvu, abychom si stále zachovávali kontinuitu v očistném procesu. A ten velí stále jasněji a silněji: ,,Přimkni se k Bohu, člověče, chceš-li být zachován…“

Abdrushin v jedné přednášce varuje povolané: Kdo se neustále nezabývá úkolem, který mu byl dán, nikdy ho nedosáhne… NEUSTÁLE ZABÝVÁ…zamysleme se nad tím prakticky. Převedeme-li si to na sebe a dnešek, znamená to NEUSTÁLE SE ZABÝVAT BOHEM. Abdrushin však ke zmíněné větě dodává, že tím není myšleno, že má na to člověk neustále myslet, ale být svým citem správně namířen správným směrem. A pokud se pokusím si převést také tuto větu do svého života, pak mi vychází, že MÉ NITRO MÁ BÝT NEUSTÁLE NAPLNĚNO BOHEM.

K tomuto stavu mysli se mi vybavuje jediný pojem – ZBOŽNOST. Co to však ta zbožnost je, o tom asi budeme mít různé, možná dost rozdílné, představy. Zažil jsem čtenáře, kteří to chápali tak, že musí neustále číst Poselství, jiní dělali každý den pobožnosti, další chtějí ,,oslovit veřejnost“ a tak pořádají přednášky, vydávají naučné časopisy a další zase chtějí vychovávat děti podle Poselství a jistě budou i jiné, v principu podobné, náhledy na to, jak naplnit službu Bohu a tím být zbožný. Někdo si to ještě více ohraničí a zbožnost bude vázat jen na modlitbu, pobožnost a náboženské obřady. To ostatní chápe sice jako správnou aktivitu, ale zbožnost má spjatou jen tím, co máme definované jako obřady a modlitby.

Všeobecně je však většina naší snahy namířena k sobě – pozorujeme své chyby, snažíme se jich vyvarovat, kontrolujeme své chování vůči druhým, ať už ve snaze neubližovat, nebo ,,zachraňovat“. Snažíme se být pokorní, vděční, úslužní, vychovaní, odvážní, moudří…SNAŽÍME SE NĚČÍM BÝT, NEBO NEBÝT, ale kde je v tom ta ZBOŽNOST?

ZBOŽNOST.

Zkusme se pokusit pohlédnout vysoko, převysoko, až nad hranice stvoření a zamyslet se nad principy v ,,blízkosti Boží“. Jistě jsou to pro nás nepochopitelné děje, nepochopitelné osobnosti, ale některý z principů, ve kterých, podle popisů v Poselství, žijí, bychom mohli do určité míry pochopit. A mám nyní na mysli jen principy jejich ,,vztahu“ ke Stvořiteli.

Jeho Synů a Prakrálovny Elizabeth se svými myšlenkami dotýkat nebudeme, ale pozastavíme se u vědoucích zvířat. Ta nemají žádné vlastní chtění a žijí zcela, beze zbytku, jen pro Něj. To je první stupeň vztahu k Němu. Následují archandělé a andělé, kteří vnímají Jeho vůli jako něco hmatatelně prožívaného a v této vůli se vznáší. To je druhý stupeň. A potom tu máme Nejstarší, jako první v Božské říši, u nichž je zmíněno sebevědomé konání, a proto jsou pro naši úvahu prvními, alespoň trochu představitelnými. A oni žijí ve skutečné zbožnosti. V Janově zjevení je tento stav popsán takto: ,,Svatý, svatý, svatý je Bůh a Pán…“. To je jejich projev, jejich charakteristika. Jejich život… Jsou tedy zcela naplněni poznáním o Jeho svatosti a touhou po plnění Jeho vůle. Vědomě žijí pro Něj. Toto jejich velebení je společné s vědoucími Zvířaty – zde je naznačena spojnice mezi bytostmi bez své vůle a prvními vědomými ve společném aktu bezvýhradného uctívání. Je těžké to vyjádřit, protože slova nejsou schopna popsat ,,stav mysli“ a už vůbec ne Božské mysli Nestarších.

Přesto nám z toho vyplývá pár, i pro nás užitečných, poznatků. Zbožnost je stav mysli, který nestojí na vnějším konání – není nám u Nejstarších popisována nějaká mimořádná a konkrétní činnost, ale jejich ,,vnitřní postoj k Bohu“. Tento stav musí být trvalý a také nezávislý na vnějších okolnostech – nelze tedy ,,být zbožný“ jen při obřadech, ale zbožný musí být ,,celý člověk“, tedy jeho vnitřní stav je neustále ve zbožnosti.

U těchto dvou aspektů bych se chtěl na chvilku zastavit. Naše ,,zbožnost“ vychází ze ,,skutků“ a je vázána na okolnosti. Jenže nelze 24 hodin denně organizovat přednášky, ani pořádat pobožnosti a dokonce ani se celý den modlit. Při takto cílených a vázaných aktivitách se dá mluvit o snaze ,,být užitečný“, ale ne o tom, že je člověk zbožný. A přece, dnešní doba úpadku, řícení všech opor, poznání lidské malosti a naší nedostatečnosti, …to vše by nás mělo silně motivovat k ,,uvolňování se od světa“ a intenzivnímu ,,směrování k Bohu“. Zcela přirozeně, bez umělých, doporučených metod, …jen prostou, horoucí touhou ducha a snahou se vytrhnout z toho, co mi v tom brání.

ZBOŽNÝ MŮŽE BÝT JEN DUCH.

Abdrushin nám říká, že kdybychom pustili Slovo do našeho ducha, byli bychom ihned zcela proměněni, ale také píše, že to se nestalo. Pustili jsme je maximálně do záhalů duše. Proto je zřejmé, že celá ta naše snaha o zbožnost, zaměřená k četbě Poselství, kontrole své morálky, snaha nechybovat, kontrolovat se, opravovat se, poučovat druhé, a mnohé další, není skutečná zbožnost, ani ,,otevření ducha Slovu“. Za celá ta léta setkávání s různými čtenáři jsem nikdy neslyšel: ,,já bych chtěl víc milovat Boha“. Buď se lidé domnívali, že Jej už milují dost, nebo se spíše zaměřovali na svou osobu, jak se stát ,,dobrým člověkem“, nebo svůj elán zaměřili jinam.

Mohu za sebe říci, že po několika desítkách let těchto poctivých snah o vlastní převýchovu, poctivém čtení Poselství, snahu žít podle něj, snahy pomáhat druhým…přesto vše se mi nezdá, že bych se Bohu více přiblížil. Jenže celá ta cesta do Ráje, snaha o vzestup, to vše je přece přímo vázáno na naši lásku k Němu, touhu se Jemu přiblížit a tím i snaha ,,být zbožným“.

Nemohu zde popsat nějaký návod, jak toho dosáhnout. Chci jen apelovat na změnu našich postojů k tomuto pojmu.

Je svrchovaný čas vzít tento pojem víc, než jen ,,vážně“, bude nutné si z něj udělat ,,náplň našeho usilování“, tím se teprve můžeme začít pomalu přibližovat k vytušení ,,pochopení“ tohoto pojmu. Jen maximální úsilí, osvobozené od dosavadních metod a názorů, které nás, jako lidstvo, zjevně Bohu nepřiblížily, jen toto ,,nové“ nám může otevřít bránu k Otci. Bez osvobození od starých názorů, ale i staré naučené víry, přinesené v nitru z předchozích inkarnací a přenesené nevědomky do chápání Poselství a osvobození se od svého přesvědčení, že se už o zbožnost snažíme, nikdy neobjevíme pravou podstatu skutečného pojmu ,,zbožnost“.

Jako když nás Poselství varuje, že když člověk koná nesprávnou církevně pojatou pobožnost, nenajde tu správnou – je totiž přesvědčen, že už tento pojem naplňuje a proto nic jiného nehledá…

Svět se řítí do zkázy, bude-li mu dovoleno ji dokončit, nebo bude-li lidstvo ještě před tím sraženo v prach a bude mu odebráno i ,,privilegium“ spáchat sebevraždu – to nevíme. Kdo však najde skutečnou zbožnost, ten projde soudem, ať už zde bude průběh jakýkoliv. Projde, protože smyslem jeho existence bude ,,milovat Boha nade vše“ a tím naplní první Přikázání, tedy to, ze kterého všechna ostatní teprve vychází. Protože kdo Boha skutečně miluje, ten nehřeší…

Někteří ze zvěstovatelů Pravdy museli prožitím poznat, že tento lidský svět je nepřátelský k poznávání skutečného Boha, nechce být zbožný, ale lidsky domýšlivý v přesvědčení své vlastní jedinečnosti. Zvěstovatelé, jako Buddha, Lao-ć, došli k tomu, že mají-li duše hledajících najít čistotu a nutný jas, pak se musí před světem chránit /úryvek z knihy Lao-ć/:

Opevnili jsme sice hranice země, zabraňovali jsme přístupu sousedů, ale přece se k nám vloudily nové myšlenky, jako by byly přiváty vzduchem.

Tu se kláštery úplně uzavřely, aby alespoň zde byla zachována stará čistota. I můj klášter se podobá opevněnému hradu a vládnou v něm nejpřísnější pravidla.

Doba je však jiná. Zrodili jsme se na Zemi k soudu a to především znamená PROŽÍVÁNÍ dobra a zla. Nestačí o tom číst a přemýšlet, ale vše musí být prožito, aby to proniklo až k duchu zazděnému v těle. Proto není dnes prospěšný únik do izolace, který mohl být v jiných inkarnacích užitečný. Poselství odsuzuje izolaci jako nevhodnou pro obecnou vývojovou cestu, ale v případě naprosté morální zkázy lidského vývoje byly nutné pomocné cesty. My jsme ji, dost možná, už prožili v různých inkarnacích, a proto není nutné ji znovu opakovat nyní, kdy je naopak žádoucí konfrontace se světem. V této konfrontaci musí každý prožít různé podoby zla a definitivně se rozhodnout pro dobro. Přesto, že tak třeba učinil již někdy dříve, nyní v Soudu to musí definitivně potvrdit v prožití. Svět určitě není dnes lepší, než byl za doby Lao-ć, a proto jeho slova nepřestala být platná, ale musí být přizpůsobena Soudu. Dnešní podoba ,,opevněných klášterů“ se přesunula do nitra každého hledajícího. Jednak proto, že i on musí navenek zůstat otevřen a spojen s prožíváním světa a tak se nemůže zevně izolovat, ale i proto, že Soud je o individuálním prožití, ne skupinovém. Každý stojí před soudícím paprskem sám, a proto se nelze ukrýt ve společenstvích, církvích a skupinách podobně smýšlejících. CHRÁM DUCHA si tedy dnes musí každý postavit svůj ve svém nitru. A v něm má konat skutečnou a živou Bohoslužbu, v něm, jen v něm, může svým duchem najít nepoznané slovo ZBOŽNOST. Protože zbožný může být jen duch…

Odložme odvážně a odhodlaně všechny zvyky a to i ty náboženské, otevřeme svou mysl a zaměřme se na touhu svého ducha, on ze své podstaty míří vzhůru, pokud jej neusměrňujeme pozemským, nebo i náboženským, ,,řízením ke zbožnosti“. Pochopme, že cosi ,,řízeného“ s vyčtenými pravidly, ať už jsou nám jakkoli svatá, nevede ke zbožnosti. Nic přece není svatého, než On a nic není hodno nás zcela prostoupit, naplnit a uchvátit, než ON…

I naučená a opakovaná modlitba pozbývá síly, tak i naučená pravidla, vyčtená a opakovaná, se stávají schematická a bez života.

Být ,,naplněn Bohem“ jistě znamená i nějakou změnu v chápání světa, přijímání světa, reakcím ke světu. To, že čtenáři jsou často chápáni jako ,,jiní“ by tedy mělo být správné. Horší na tom však je, JAK jsou chápáni. Jako poněkud otravní mentorové, kteří každého poučují,  jak má žít, co má a nemá dělat, co má číst…atd. Nejsou tedy chápáni jako zanícení ,,milovníci Boha“, vášniví, do nitra obrácení věřící, ale spíše jen navenek vystupující poučovatelé. A protože každá církev poučuje a říká, že jen její víra vede do Ráje, pak se naším ,,přičiněním“ stává i Poselství jen jinou Biblí, Koránem, Védami. Jdeme stejnou, naučenou a přece nepříliš účinnou cestou, jako všechny církve a jejich věřící – a tím chceme světu a lidem přinést cosi jiného a zcela nového…

Dlouholetým pozorováním a setkáváním se s různými čtenáři různých skupin, ale i s pohledem na sebe sama, musím si pro sebe zkonstatovat…nikde jsem nenašel skutečně ,,zbožné lidi“. Lidé byli různí, laskaví a neomalení, hodní i nepřátelští, pokornější i povýšení, naivní i moudřejší, ale ne zbožní. A já jsem po těch létech hledání, pozorování, nadšení i zklamání došel k tomu, že to, co mi nejvíc chybí, je skutečná ZBOŽNOST. Mohu citovat z Poselství, sdělovat své názory, diskutovat, někdy říci něco moudrého, jindy hloupého, ale co to má společného se zbožností?

Nechybí mi více věřících, ani ,,lepší svět“, ani jiní čtenáři – jsme takoví, jací jsme. Chybí mi bolestně Bůh…ne však o Něm více mluvit, k Němu se více modlit, moudřeji hodnotit svět, ale procítit Jeho přítomnost ve své skutečné a nenaplánované zbožnosti. Zbožnosti vytrysklé ze samotné podstaty ducha, tedy ne naplánované, chtěné, odsouhlasené, promyšlené, vyvzdorované a vybojované proti lidskému světu.

---

Svatý, svatý je Bůh a Pán – tím chci být naplněn tak, jako bych byl zpitý samotným nektarem skutečného života v Bohu…

 

---

P.S.: Doporučuji malý experiment. Jsme obklopeni a proniknuti různou činností, pod níž se těžko poznává, co je ,,z ducha“ a co ne. Když budete mít někdy možnost, zkuste si na celý den, nebo aspoň na půl, vytvořit prostor ,,bez činností“. Tedy nejen nepouštět rádio, televizi, hudbu, nekonverzovat s ostatními lidmi, ale ani se nejít kochat květinkami, brouzdat přírodou a být nadšený, že je krásná, číst knihy, apod. Nejlépe se pokusit odstrčit i tu přehršel myšlenkových plánů, co by se mělo udělat, kam by se mělo jít, nebo, nebo. Vytvořit si přirozený klid – ne ale cíleně meditační, jen prostě ,,prázdný prostor“ v sobě i kolem sebe. A pak lze zjistit, co v člověku ,,zůstalo“. Prázdnota, únava, nebo touha po Bohu, která rozsvítí celé nitro?

---

Na závěr bych rád uvedl výrok Lao-ć o těch, kteří žijí tak, jak by měl žít každý, kdo chce ,,náležet Bohu“. Ale přidejme si k tomu, že nyní v Soudu taky platí, že kdo JEMU náležet NECHCE, pro toho budoucnost v nové době nebude otevřena.

Z knihy Lao-ć: …žijí výhradně v myšlenkách na Boha. Je tím určováno veškeré jejich konání, ať již dělají jakoukoliv činnost. Lidé sami o sobě pro ně nejsou ničím jiným než tvory jejich Pána, jemuž při kontaktu s nimi slouží. …žijí odloučeným životem uprostřed činnosti pro druhé. Jejich duše náleží Bohu, ale jejich vědění a síly jejich bližním.

---