254. Hříchy proti Bohu Otci a Bohu Synu mohou být odpuštěny II /27. 4. 2018/

254.Hříchy proti Bohu Otci a Bohu Synu mohou být odpuštěny II

 Dostal jsem dotaz týkající se tohoto výroku. Sice jsem se nad ním zamýšlel již před pár lety /otázka č.13/, ale pod úhlem tohoto dotazu jsem se pokusil se na téma podívat ještě šířeji. Děkuji tímto tazatelům, že mne opětovně k tomuto tématu vrátili, to mi dalo příležitost vše v sobě zrevidovat a tak dojít k přesnějšímu pohledu na téma.

Konkrétněji k dotazu, cituji: Nám se zdá, že všechny hříchy jsou vlastně hříchy proti Duchu Svatému, a to, že nemohou být odpuštěny, chápeme tak, že je musíme svou činností vyrovnat a odčinit, třeba i symbolicky. Přemýšlíme ale o tom, jaké jsou vlastně ty „hříchy proti Bohu Otci i Bohu Synu,“ které „mohou býti odpuštěny“. Z dikce Pánovy věty citované nahoře jakoby implicitně plynulo, že tyto hříchy mohou být odpuštěny bez vyrovnání a odčinění, ale možná tomu špatně rozumíme.

S tímto souvisí ještě další důležitá věc. V Poselství například čteme, že Ježíš se modlil k Bohu Otci: „Otče, odpusť jim, neb nevědí, co činí!“ Z toho by vyplývalo, že Ježíš, přestože je v Božské trojici jednotný s Otcem, žádá Otce o odpuštění pro ty lidi a zřejmě to odpuštění nemůže provést sám. Může to být tím, že, jak čteme v přednášce Bůh, „ … se odloučená a přece duchovně úzce spojená část stala osobností“? Možná to můžeme chápat tak, že se tato část stala nezávislou osobností, ale přesto přece jen na něm nějak závislá je? Podobně Abdrushin se často ve svých přednáškách modlí k Bohu Otci, naposledy v přednášce Slavnost Zářící Hvězdy, kde např. čteme: „Tobě budiž dík, ó Otče, nyní a provždy, po všechny věky, za tuto velikou pomoc! Ty sám vybuduješ na zemi dílo, kvůli němuž jsi mě seslal, jak bylo zaslíbeno!“

Jak se na to díváte Vy, prosím Vás?

Odpověď bych rozdělil do více částí.

Začnu tou otázkou, jak je možné, že ,,hříchy proti Otci mohou být odpuštěny“, ale proti jednomu z Jeho Synů nikoliv, přičemž proti druhému zase odpuštěny být mohou?

Celý tento výrok, budeme-li jej brát doslovně, vyvolává protiklady a nejasnosti. To by nám Abdrushin jistě ,,neudělal“, aby nám přinášel zmatek, takže chyba bude ,,na naší straně“, asi proto, že k tomu zřejmě přistupujeme z ,,nesprávné strany“.

Začal bych tedy tím, že si sám položím otázku, jak je ten výrok vůbec myšlen? Co nám jím mělo být řečeno? Možností, vezmeme-li to pragmaticky, je hned několik. První je hned ,,po ruce“. Bylo nám řečeno, že hříchy proti Otci a Ježíši jdou odpustit, ale proti Imanuelovi musí být odpykány. Musí se to vzít dogmaticky, jako příkaz. V tomto případě považujeme větu za celek, kterým nám bylo sděleno obojí – tedy doslovně, jak je ,,psáno, tak bylo myšleno“. Ovšem, jak jsem uvedl a jak vyplývá i z dotazu, takovéto vysvětlení vyvolává nejasnosti. Druhá možnost je, že celé sdělení se vlastně týká jen toho, že ,,hřešit proti Zákonu“ vždy znamená trest /jako by tomu mělo být i na zemi/ a ten vyvolá nutnost odpykání trestem /na zemi např. vězení/. Otec a druhý Syn jsou zde uvedeni jen pro zdůraznění ,,zákonitosti děje“, který je ,,neoddiskutovatelný“ a týká se vždy a za všech okolností jen Zákona, tedy projevu Vůle Boží. V tomto uvažovaném případě tedy výrok vůbec nechce naznačovat, že ,,hřešit proti Otci a Synu“ je snazší a méně nebezpečné, než proti Vůli, protože zde to ,,může být odpuštěno“. Takto chápáno, by to bylo jako návod ke snazšímu hřešení, což je samozřejmě nesmysl, tak to jistě nemohlo být míněno. Proto si také nemyslím, že výrok měl nějak dělit hříchy na odpustitelné a neodpustitelné, že jsou tedy dva druhy hříchů. Hřích je něco proti Zákonu Božímu – vždy. To slovo, ten výraz, znamená postoj proti Bohu – vždy, proto není třeba bádat a hledat nějaké různé významy tohoto slova.

Znovu tedy zopakuji, že bychom neměli výroky brát tak dogmaticky, ale spíše se snažit ,,vycítit smysl řečeného“, než se snažit analyzovat doslovný obsah podle slov. Mezi čtenáři je dosti rozšířené dogmatické chápání pasáže v př. Kruh bytostného, která načrtává metodu obrázkové stavebnice. Nás to svádí k ,,sestavování slov“ a to nás často zavede do slepé uličky. Z toho je vidět, že takto to asi nebylo myšleno. Abdrushin nám jistě nekladl nástrahy, do nichž bychom se zamotávali. K uvedené metodě si myslím, že tím bylo spíše myšleno, že si máme ,,skládat obrazy“, než slova a věty. Obraz je totiž ,,duchovní útvar“, který je pohyblivý, ale slova jsou rozumovými pomůckami s pevnějšími formami a určitým větším omezením i ohraničením. Ale to jsem poněkud odbočil.

Chtěl bych tedy k onomu výroku dnes podat trochu jiný ,,obraz“.

Troufnu si to vzít až od Prazákladu. Na počátku byl Bůh sám. Aby mohl formovat stvoření, zosobnil svou část, jako svou Vůli do těla a osobnosti Imanuele. A část této Vůle byla oddělena a vyslána do stvoření. Povšimněme si této situace. Bůh sám – Otec, je Bezbytostný, tedy /z našeho pohledu/ nezformovaný a neprojevený. On je nazýván Láskou, ale přitom zde není myšlen Ježíš, který v té době nebyl zosobněn. Na počátku tedy byla Láska, která ale nemá pro nás myslitelnou formu a je mimo stvoření. Pak tu máme Jeho Vůli, která je zosobněna a vrozena do stvoření. Vše, co ve stvoření vzniklo i to, co teprve později vznikne, to vše je podrobeno této Jeho Vůli. Jen s účinky této Vůle přichází do styku. Jen vůči ní vytváří svým chtěním odpor, nebo soulad a jen od ní se mu dostane zpětného působení. Takže, pokud to zjednodušeně zrekapituluji. Ve stvoření se vše setkává a vytváří interakci jen s Vůlí Boží a tím se i naplňuje ta část výroku o ,,odpykání proti Duchu svatému“, pokud kdo proti němu hřeší.

Ale, co ta Láska? Vrátím se na okamžik zase až do nedohledných výšin. Otec sám je Láska a ZE SEBE VYDĚLIL Vůli, která samostatně působí. Proč ji oddělil? Oddělil ji z lásky ke všemu, co touží po bytí. Vůle tedy byla oddělena z lásky /jako akt milosti a dobroty/, ale současně byla i vydělena z Lásky /tedy samotného Otce/. Zkusme se u toho trochu pozastavit. Vůle tedy vznikla z lásky, ač sama láskou není, je touto láskou vedena. Vůle tedy působí, tvoří, boří a s Ní, jen s Ní všechno přichází do styku. Ale nad touto tvořící Vůlí je Láska, která ji tlačí, posunuje, iniciuje k činnosti. Láska tedy stojí ve směru od nás vždy až nad Vůlí a vše se nejprve musí setkat s touto Vůlí. Vůle Boží je projevem samotného Boha, samotné Lásky. Proto je Láska tím, z čeho vše teprve vychází a vzniká. I když toto následné vznikání a formování se vytváří Vůlí Boží, nad ní a za její aktivitou je vždy Láska-Bůh. On, Otec je tedy tím, kdo tvoří /proto je Láska tou živou silou/, ale projevuje se přes zevní nástroj – svou ztělesněnou Vůli. Postojem k Božímu Řádu, Zákonu a tím i projevu Vůle Boží si každý vytváří k sobě interakci k této Vůli. Kdo je v rozporu, vytvoří HŘÍCH a musí jen odpykat. Když jej odpyká a není už mezi ním a Božím projevem žádný rozpor, teprve POTOM najde to, co je /z našeho pohledu/ ZA VŮLÍ /nebo spíše NAD Vůlí/, tedy Lásku. A protože prošel přes Vůli Boží, přesto, že hřešil, pak odpykal – potom mu tato Láska ODPOUŠTÍ. Tím je celý výrok naplněn beze zbytku. Hřích proti Duchu byl odpykán a Otec mu poté odpustil. To, že je mu po odpykání trestu odpuštěno, je souznačné s dějem v našem soudnictví, kdy je viníkovi, po odpykání trestu, proveden ,,výmaz zápisu v rejstříku trestů“ a tím, jakoby nikdy nehřešil. Ježíš, jako zosobněná část Lásky zde stojí, myšleno k tomu výroku, ve stejné ,,roli“, jako Otec. Tedy On odpouští, ale Boží zákon, který hříšník přestoupil svým postojem k Ježíši, přikazuje odpykání. Ježíšovo odpuštění přichází, ale jeho naplnění odpuštění se na hříšníkovi může uskutečnit až tehdy, když už proběhlo vyrovnání Zákona vzešlého z působení Vůle ve stvoření.

Láska ve stvoření… Když se trochu hlouběji ponoříme do vzniku tohoto pojmu, tak si opět můžeme uvědomit, že Vůle Boží ve stvoření je tím základním hybatelem a vykonavatelem. V nejvyšších osobnostech, prazákladu celé stavby stvoření, vyrozených částí samotné Bezbytostnosti, máme také Marii, která zde působí jako Láska Boží. Ona však není samotnou Láskou, jako je jí Ježíš, ale je spojnicí Lásky a Vůle. A jestliže na počátku vystoupila do stvoření jen samotná část Imanuele, pak prazákladem pro stvoření byla od počátku jen Vůle Boha. V dalších krocích pak došlo k rozdělení této Vůle na část pozitivní /Parzival/ a negativní /Maria/. Ta byla ještě spojena s Láskou. Tak se vytvořilo odstupňované spojení, které je pro vše stvořené nutné. Maria není přímo spojena se stvořením – působí, povzbuzuje, ale není vřazena do přímého obousměrného spojení. To opět poukazuje na zmíněný fakt, že stvoření ,,stojí“ na činnosti Vůle Boží. Láska zde působí pomocně. To opět podporuje myšlenku, že každé dění ve stvoření, které vytváří nějakou akci, se spojuje s Vůlí a vytvoří tak protiakci. Je-li to působení proti řádu, které nazýváme hříchem, pak vytvoří protiakci vyžadující vyrovnání – odpykání. Náraz na Vůli Boží vytvoří nutnost odpykání a teprve po něm může Láska poskytnout vyrovnání v odpuštění.

Nyní k druhé části otázky. Synové Boží jako samostatné osobnosti.

Ano, myslím si, že Synové Boží, i když v sobě nesou prazáklad samotného Boha, prošli individuálním vývojem a mají tak své osobně získané ,,názory“ /jako interakce k osobním prožitím/, které mohou být, do nějaké míry, ,,osobní“. Osobním zde nemyslím jejich osobnost, ale i Jejich vztah k osobnostem, individualitám, ale i stvořeným druhům. To je jistě něco jiného, než neosobní projev Boží Vůle i Lásky. Hodnověrné zprávy o Ježíšově osobnosti nemáme, ale u Abdrushina máme dostatek postřehů ze vzpomínek Jeho povolaných. Jsou to pro nás postřehy a výroky dost ,,lidsky osobní“ a pro mne byly vlastně poněkud překvapivé. Je samozřejmě pravda, že On procházel několika velmi významnými etapami přerodu své vlastní osobnosti /O. E. Bernhardt – Abdrushin – Imanuel/, což pro nás může být matoucím prvkem. Přes Jeho zřetelně projevovanou ,,jinorodost“ od lidského ducha, působil někdy, podle výroků ze vzpomínek, překvapivě ve smyslu ,,lidských postojů“. Jako když říká jednomu povolanému – jsem rád, že jste zde, už jsem se na vás těšil, a podobně.

Dalším, poněkud překvapivým aspektem, který zmiňuje tazatel, je zřetelný odstup Synů od Otce, když se k Němu obracejí. Z našeho lidského chápání Trojjedinosti Boží považujeme Syny za rovnocenné s Otcem a proto je pro nás překvapivé, že se k Němu vyjadřují, jako níže stojící. Je to pro nás samozřejmě vše velmi vzdálené, tak i naše závěry mohou být spíše dohady, než skutečné vědění. Proto tak berte i mé názory, prosím.

Domnívám se, že od samotného počátku vždy byl a navždy bude jedině Otec tím, co vždy bylo zváno Bohem. Když od sebe oddělil nějakou malou část, pak tato, i když s Ním byla stejné podstaty, přesto vždy podléhala Jemu, od Něj byla odvislá, konala jedině tak, jak to On chtěl. Možná bychom si to, pro lepší pochopení, mohli lidsky představit například tak, jako když jedna část naší osobnosti se projevuje ke druhým v obětavé pomoci, ale jiná část působí jako přísná, důsledná a neosobní. Jsou to různé projevy naší osobnosti a zvenčí pozorováno mohou vypadat různorodě, nicméně, jen my sami jim udáváme směr i sílu k činu. Synové Boží jsou výkonné části Boha, kterými se projevuje navenek. Ale právě proto, že jsou ,,částmi“, musí podléhat ,,hlavě“, která vše řídí. A vypadá to tak, že tyto části uznávají Otce, jako vše řídící veličinu, se kterou jsou sice v naprostém souladu, ale přesto On vše řídí a Oni zevně naplňují.

Tazatelem uvedené dva příklady však mají každý jiný charakter. Jestliže Ježíš prosí Otce o odpuštění pro zbloudilé lidi, kteří nevědí, co činí, pak je to jednak Jeho individuální prosba, asi vzešlá z Jeho osobního prožití lidské malosti a zaostalosti, tedy i Jeho osobního ,,slitování se“, nad něčím tak nešťastným, jako jsme my, ale současně je tu i ten aspekt mnou uvedený výše. Ježíš, jako Láska, může poprosit o odpuštění, ale lidstvo si už samo vyvolalo hřích proti Duchu, hřích, který musí být odpykán. Pak může být přijata Ježíšova prosba a lidem může být odpuštěno, neboť svůj hřích už odpykali vlastní změnou a přijetím následků. Otcovo ,,odpuštění“ také přece neznamenalo ,,výmaz našich hříchů“, ale jen podání další příležitosti k nápravě – což je vlastně i odpykání. Ježíšova ,,prosba o odpuštění“ je tedy vlastně ,,prosbou za možnost odpykání“, na rozdíl od ,,zatracení bez další možnosti“.

Druhý uvedený příklad z posledních veřejně proslovených výroků Abdrushina má zase trochu jiný základ. Je tu sice opět onen jmenovaný fenomén, že se Syn obrací k Otci, jako vyšší instanci, ale pak je tu ještě něco dalšího. Na první pohled to vypadá, jako by Vůle Boží předala další řízení soudu v pozdějším stvoření Otci a ten vše v soudu dokoná… Jelikož však mnohé napovídá tomu, že Otec sám se žádných dějů ve stvoření nezúčastňuje, ale k vnějším projevům jsou určeny od Něj oddělené částečky Jeho samotného – Jeho Synové, pak výrok musí mít jiný smysl. Jak jsem již uvedl v jiné otázce – myslím si, že tím Abdrushin sdělil cosi jiného. On, s individuálně vyvinutou osobností, mající osobní vztahy k lidem /slitování/, předává dění soudu Neosobní Vůli Boží, která řídí stvoření. A tato Vůle je nástrojem Otce ve stvoření. Je to Vůle ve svém zákonitém projevu, ne Vůle v osobnosti. Z toho pak vyplývá, že vše osobní, tedy i osobní soucit, nebude v následujícím dění soudu už hrát žádnou roli. Vše už půjde neosobně, přísně, ale spravedlivě, jen řádem Božím, tedy naplňováním Jeho Zákona. Už nebude hrát roli předurčení ani ,,známosti“, ale vše a všichni budou ,,hodnoceni“ jen podle toho, jak souzní s řádem stvoření. Už bude jen ,,zákon akce a reakce“. Všechny ,,osobní vztahy shůry“ budou z dějů vyloučeny a zůstane jen neosobní ,,mechanismus“ Božího řádu.

Tak, jako Láska očistí skrze Vůli, jako svůj nástroj, stvoření, tak Otec skrze projev Vůle, jako mechanismus, provede dokončení soudu…

-ZF-