251. Cesta za Kristem /29. 3. 2018/

251.Cesta za Kristem

Osvětlovat Velikonoce chladným paprskem poznání jde z mnoha stran – ale žádná nebude pro nás pochvalná, ani příjemná.

Svět kolem nás se zmítá v křečích, nenávisti, touze po zničení všeho, všech i sebe, v zaslepení pýchy a touhy po ničení. Snaha vyvolat válku proti Slovanům a zničit Evropu usednutím Islámu na svůj nový trůn, to je jako ,,třešnička na dortu“, který pečeme po generace. Je to dort domýšlivosti, která nemusí brát ohled na nic kolem sebe, protože se sama považuje za střed vesmíru, který se kolem něj poslušně otáčí. Přání pyšné a hloupé ženy z pohádky p. Wericha O rybáři a jeho ženě, zdá se být mementem lidstva včerejška, dneška i zítřka.

Utíká muž k moři. A strhla se bouře, že sotva na nohou se udržel. A dul vítr, zelené listí rval ze stromů, domy kroužily ve víru jedlí a borovic, rybníky vysál a hodil na louku jako plivanec. A ve tmě, za svitu blesků jako krev červených, přišel rybář k moři. A to řvalo a ječelo, černé vlny s krvavou korunkou dorážely na skály a dalo mu práci, aby je překřikl:

„Zlatá rybo, slyš má slova, vylez z vody, zjev se znova. Mám ženu zlou jako šídlo a pálí ji dobré bydlo.“

„No, co tentokrát?“

“Chce být jako pánbu!“

„Jdi domů,“ povídá ryba, „najdeš ji v láhvi od octa.“

A tam ji našel, v kyselém smradu, rozcuchanou, mastnou, se špinavým krkem a okousanými nehty. A tam žijou oba dodnes.

U nás to však nebude pohádka, ale syrová realita – my se nevrátíme do kyselého smradu, ale do nevědomí. Před tím však zažijeme strašlivý rozklad osobností… A je to tak správné, protože osobnosti, které bezdůvodně plánují jadernou válku a vší silou ji vnucují všem, takové osobnosti se nemohou vrátit jen do láhve od octa, ale musí být zbaveny možnosti škodit. A osobnosti, které na to tupě zírají a ani je nenapadne protestovat, ty možná nejsou zlé, ale taky nejsou pro stvoření nijak užitečné, protože slouží dobru, nebo zlu, podle toho, kdo se jim lépe ,,představí“ přes novináře a politiky.

Velikonoce nám tentokrát přináší pach přicházející války z jedné strany a výkřiky vítězství Islámu nad nevěřícími a zbabělými křesťanskými psy ze strany druhé. Zúčtování za Golgatu se přibližuje. Kdo bezpráví zasévá, bude ho sklízet. Kdo soudí bez důkazů, bude souzen bez možnosti obhajoby. Svět Temnoty, definovaný dnes jinak, než kdysi, ač je v jádru stále stejně hnusný, natahuje spáry po lidstvu, aby je v tušení vlastní zkázy strhl do záhuby. Jen ať se ještě pošpiní špinavci, zní od Lucifera. A tak se špiníme – manifestujeme proti režimu, abychom vynesli do sedel ještě horší stvůry, bojujeme proti domnělému zlu, které je nám vykonstruované předloženo, netušíce, že pomáháme vlastním katům. Ano, my si zasloužíme zkázu, to je spravedlnost, ale že v lenosti a hlouposti ještě pomáháme vlastním katům – to není stará karma, to není Boží soud – to je naše dnešní vina, za kterou odezva přijde brzy.

Tak nám tyto Velikonoce, mimo zoufalé vzpomínky na přibíjení Syna Božího na kříž, přináší další rány. Co nás asi zničí dříve? Islamizace Evropské unie, která už brzo má masivně nastoupit podpisem smlouvy Dublin, nebo neustávající bodání do jaderné velmoci Rusko? Nešlap bosou nohou hadovi na hlavu, ale také nebodej velkého medvěda bodcem do těla – obojí bude pro tebe tragické. Jakoby nikdo neslyšel volání po míru – tak, jak jsme neslyšeli slova Lásky z kříže a jen jsme se jí chtěli rychle zbavit.

A v dnešku se nám zrcadlí minulost v jiných, dnes spíše těch lidských podobnostech.

Jako byl Ježíš, který nikomu nic zlého nedělal, obviněn bez možnosti se skutečně obhájit, bez důkazů a pak zavražděn, tak se nyní odsuzuje skrze Rusko celé pokolení Slovanů, kteří dnešní zvrhlé společnosti vadí pro svou touhu zachovat řád. A ve Slovanech ještě přežívá vědomí, že národ, rodina a Bůh jsou těmi pilíři, které drží nejen společnost, ale celé lidstvo na cestě života. Ostatní již propadli smrti ducha a bičováni tušením rozkladu, chtějí rozmetat vesmír se vším živým v trosky…ve zvrhlé potřebě – když nemohu žít já, ať zhyne vše.

Před kaštielom chlapci volejbal hrajů. Krivda je zmytá…píše slovenský básník Jan Kostra. Jeho jméno je dobré si právě v této době připomínat, neboť skrytá podstata člověka, jeho kostra, se zobrazuje stále více v jeho postojích a nepostojích. Žel naše krivda na Ježíši zmytá není. Dva tisíce let nám ji každý rok připomenou Velikonoce a Velký pátek…marně. Křesťané si vytvořili příjemné vysvětlení o odpykání našich vin přes utrpení Ježíše a tak jsou pro ně Velikonoce šťastným potvrzením jejich spasení. Ježíšovo vzkříšení si tak trochu přivlastnili a Jeho nanebevstoupení pak mají jako svoje zaslíbení. Zbytku světa je to porůznu jedno, nebo si k tomu vymysleli své příjemné historky. A příjemno může být různé, to je podle povahy. Někdo se raduje z jara, druhý ze setkání s příbuznými, opilci, jak budou mít důvod se ,,úředně namazat“, perverzníci pocítí to příjemné vzrušení při bití ženských hýždí. A obchodníci, ti milují Velikonoce snad nejvášnivěji – …to bude zase obrat, dáme jim to všechno sežrat… A vymýšlí se nová lákadla na břicho a peněženku, nebo, jak je v jedné známé reklamě – pro rozum a cit, a ten zmalovaný cit vykřikuje: zástupy rtěnek… a zubí se na střízlivý rozum úsměvem vlčáka Rintintina. Je to něco ,,stále nového“, ale při tom vlastně pořád jen ten starý lov na zákazníka, tupce a požitkáře – včera jsem s překvapením vyslechl obšírnou reportáž o ,,velmi známém tradičním velikonočním kaprovi“ s ukázkami výlovů a hodnocením, jak bude ten velikonoční trh dobře zásoben. Možná příští rok, jestli tu ještě budeme, se dozvíme, že tradiční velikonoční jídlo byl odjakživa piroh z velbloudího trusu, odjakživa….

Velikonoce jsou tedy ledasčím, ale jistě nejsou dny pokorného sebepoznání vlastní malosti a nehodnosti Boží milosti bytí.

Ani zajíčci, ani vajíčka, pomlázky, skoky přes táborák, velikonoční kapr a odvoz náklaďákem svých hříchů na záda Ježíše nás nezachrání. Dokonce ani ta skvělá válka s Ruskem, jaderné hlavice, šikovně přistřelené ke kaprovi, nevypadají na spásu. Obávám se, že ani konvertování k Islámu, velikonoční nabídka ,,muslimská rodina od nás vám prosvítí domov“ nás nijak neposunou k prozření. K utrpení jistě, ale utrpení ani zdaleka neznamená odpykání. A kdo zlu pomáhá, ten nic neodpykává.

K letošním Velikonocům, podle mého, musíme ke svým hříchům na Lásce Boží v Ježíši Kristu, přidat i pohled na svět kolem. A to, co uvidíme, nemůžeme ,,naložit Ježíši“, ale naopak jen sami sobě. A je to pohled vskutku deprimující. Proletáři všech zemí spojte se…, znělo ještě před pár lety a bylo nám to spíše k smíchu. Ale dnešní – Úchylové, perverzáci, násilníci ,,v rouše beránčím neziskovek“, mladí svazáčci neomarxisti, ekoteroristi, zelení marxisti ukrytí za přírodní masku, chtějící změnit svět jeho rozebráním na beztvarou mrtvou hmotu, předcházející skok do černé díry /neutrinum/, staří svazáci ,,demokrati bezpráví a pomluv“, politici maskovaní maskou slova ,,křesťanští“, ač stojí proti tomu slovu jako čerti, umělci bez umění, kteří hrají sjednané role v davech dle politické objednávky, jako agitku pro cizí zájmy…spojte se a přetvořte svět podle Kalergiho utopie pod taktovkou Globalistů a pana Sorose/lidumila – rozuměj správně, jako lid-umira/, to už není ani k pousmání, jen k zaplakání.

A tak nám k tragickému obrazu Lásky přibité ke kříži, vyvstávají další kříže. Ne, nejsou na nich dva zloději z Golgaty, ti jsou dnes váženými členy nějakých světových organizací. Na kříž se přibíjí pravda, důkazy, snaha o mír, snaha o klidné budování státu, znovuzrození rodiny, jako základního kamene společnosti, znovuzrození skutečného náboženství bez církevnictví…plno křížů se staví, plno pojmů je na ně s velkou radostí přitloukáno. A kolem stojí ti ,,noví“, budoucnost světa – herci na city, politici bez cti, umělci bez umění, lháři z přesvědčení, studenti, co se nic nenaučili, než sloužit cizí moci, novináři bez svědomí a Milovníci – ti milují sebe, a jejich pýcha je jejich idolem i ideálem, milovníci válek, násilí a utrpení, ti jsou vskutku štědří, protože tím vším chtějí obdařit druhé, ale pro sebe skromně žádné utrpení nežádají. A všichni se popichují, předhánějí, kdo víc, kdo hůř a hnusněji…a všichni řvou: UKŘIŽUJ HO, …TO, …JE, …JI, UKŘIŽUJ VŠE, ale mne ne! A básníci o tom píší ódy na blbost, zpěváci pějí oslavné lživé písně. Ve všem se zachvívá, jako stále se vracející ozvěna….slovo Lucifer, Lucifer, Lucifer…

Quo vadis člověče? Kam kráčíš? Víš to, člověče? Myslíš si, že do lepší budoucnosti, ale vše, úplně vše kolem volá, křičí a varuje – blázne, jdeš, běžíš a už padáš do nedozírné propasti rozkladu.

Ano, ten řítící svět jsme si zasloužili a bědy taky, ale to určitě neznamená, že máme pomáhat v rozbíjení Božího řádu, nebo mu němě přihlížet s tichým zašeptáním ,,..je to přece naše karma…“

Kdo se nestaví proti zlu, kdo ho neumí identifikovat, popsat a postavit se mu – ten se stává jeho nástrojem. Máme být ,,dětmi Světla“ a ne kajícní a mlčenliví přisluhovači temna, jen proto, že se samo nazve ,,demokracie“, nebo si nasadí jinou lživou masku.

Možná budeme zničeni tímto temným proudem, možná nám ještě nějak bude pomoženo, nevím, co ještě zasluhujeme, když jsme oba Syny zavraždili. Ale nyní, nad pomyslným hrobem jednoho z nich bychom si o těchto Velikonocích měli slíbit, že budeme ,,bojovat za Jeho věc“. Tedy za SPRAVEDLNOST – nenechat se zmást lží médií a nepodporovat manipulace s důkazy, obviňování bez důkazů, přímou lež. Bojovat za MÍR, tedy stát proti všem, kdo chtějí vyvolat válku. Bojovat za PRAVDU tím, že neuvěříme lžím, kterými jsme denně krmeni. Za ČISTOTU tím, že se vyhneme všemu nečistému, co propadlo zlu, tedy i falešným médiím, falešným politikům, falešným umělcům a všem falešným rádcům, kteří nás všichni jedním tahem ženou na porážku. A kdyby to byla jen porážka těla, ale jde o víc, jde už o duši! Bojujme za LÁSKU, ale tu pravou, ne změkčilou, která se nechá pošlapat jen proto, aby se druhý cítil dobře. Vždy se mi vynoří scéna z filmu Král rybář, jak jakýsi úchylný člověk se v parku válí v kobylincích od koňů projíždějící jízdní policie a vášnivě, s pláčem volá, že chce být pošlapán. Toť dnešní ,,evropan“… Takoví přece nechceme být, ale ani ,,spící panny“, které probudí až ryk nepřítele v jejich komnatách.

Dnes si říkáme, že bychom určitě jen nepřihlíželi křižování Krista, jistě bychom se postavili na odpor… Nu ano, vytvořit si představu k nějakému minulému ději je snadné, ale poznat podobný děj v jiné formě v dnešku…to už je problém.

A když dnes Amerika a EU křižují Rusko, možná nás to nezajímá a myslíme si, že s tím nemáme nic společného. Ale s bezprávím, obviněním bez důkazů, pokryteckým jednáním, které vede k vyvolání jaderné války – máme mnoho společného, protože to vše padne i na naše hlavy. Tak nám dnes osud předkládá podobné situace a čeká, co my na to… Postavíme se proti bezpráví, budeme mlčet, bude nám to jedno, nebo budeme řvát: ,,Ukřižuj ho!“ Ale výsledek, vážení, se nedostaví za dva tisíce let, ale možná za pár dnů, týdnů, měsíců. Na válku je vše připraveno a mnozí po ní touží celým svým zkaženým srdcem. Už se uměle vytváří záminky, aby se to konečně mohlo spustit. A je vidět, že ani demonstrace zbraní Ruska nezastaví milovníky zkázy, možná jim už nezáleží ani na svých životech, protože na životech druhých jim nezáleží zcela jistě. Ano, jsme lidé ducha, takže pozemskou smrtí nezahyneme, ale bránit se bezpráví patří ke zralosti ducha, kdo nebojuje, ale kapituluje, ten volá, mezi kobylinci: ,,…ano, ano, pošlapejte mne…“ Ale to ho k Ráji jistě nepřiblíží, protože duchovní hodnoty pro něj byly jen iluzí, bonbónem na chuť, ale ne nástrojem pro vítězství Světla.

I to tedy patří k poselství těchto Velikonoc. Blíží se podpis Dublinu a po něm jen nekonečný přesun Afriky k vám domů, ke mně domů, k nim domů. A tak si říkám, nejsme Ježíši něčím povinováni i v tomto? Bojovat za zachování národa, který má v zástavě PRAVDA VÍTĚZÍ a symbol LVA? Pravda snad bude vítězit sama a my se na to budeme dívat od svého domácího oltáříku? Budou ji trhat a stříhat na kusy a my se cudně odvrátíme, ale přesto budeme čekat, že Pravda nás zachrání…

Nazval jsem tuto úvahu Cestou za Kristem. Ježíš odešel k Otci. I v tom je pro nás pokyn, aby naše touha, usilování a cíl vedlo vždy jen k Otci. Ale Jeho milost a otevření Brány si musíme zasloužit bojem za hodnoty řádu stvoření a to nyní, tady a teď. Jen kdo se osvědčí v boji s temnotou, může čekat spásu Světlem, za které odvážně bojoval.

Nebo myslíte, že ne?

Jít cestou Kristovou znamená i projít ukřižováním světem. Tedy postavit se zrůdnému řádu Lucifera, který řídí státy a svět. Nebát se ,,smrti na kříži“, tedy pohrdání, pomluv, osočování, nebo, kdo ví, kam svět ještě dojde, snad opravdu i vězení či smrti.

,,Za blahořečení šli na smrt…„, nám sděluje Poselství o ,,skutečných křesťanech“, zatímco představitel těch dnešních má už jiný slogan: ,,Kdo do tebe kamenem/dnes už doslova/, tomu podej chleba, poklekni, pokoř se, vzdej se mu a umyj mu nohy“. Tak se změnil svět…ale Boží řád zůstal nezměněn.

Vraťme se tedy k opravdovosti původních křesťanů a buďme odhodláni za Pravdu položit i život, stůjme na straně práva a protivme si lež, pomluvu, falešné důkazy, manipulace a nespravedlnost. S vírou v Boha, Jeho Syny, trpkou vzpomínkou na tři kříže Golgaty a s ostrým pohledem kolem, jenž vidí vztyčování dalších a dalších křížů. Neřešme nyní to, že si je zasluhujeme, ale řešme v sobě to, s čím a proti čemu se postavíme.

Ať nám Velikonoce pomohou najít správnou cestu chaosem tohoto falešného světa.

-ZF-

---