250. Poznávání Boha /26. 3. 2018/

250. Poznávání Boha

…Naše otázka, kterou bychom Vám chtěli položit, zní následovně: Když jako děti nevidíme a nepoznali jsme bytostné in natura, vypadá to tak, protože nežijeme v přírodě a nemáme ani možnost s ní tak souznít, že k otevření našeho zraku k tomuto účelu už nedojde. To potom není přesvědčující výklad. Podle Pána mají poučovat vědoucí – ale kde je najít? Samozřejmě, máme své zkušenosti a prožitky s přírodou, také různá tušení, ale stále bytostné nevidíme. To je pro nás městské lidi velká škoda. Uvědomili jsme si, že třeba Vámi uvedené spojení „radostná služba“ nebo další pojmy týkající se těch vzdálených bytostí jsou pro nás pochopitelnější a jaksi uchopitelnější do praxe, než když se trápíme tím, co nevidíme.

Pokud jsme se neotevřeli vidění bytostného v dětství, asi nám nezbývá nic jiného než hledat spojení v dospělosti pomocí těchto vysokých pojmů, které nám Pán dal, jako nějaké záchytné body. Nakonec se také jedná o bytostná působení. To nás pak snad dovede dál.

---

Děkuji za důležitou otázku. Opřete se pohodlně, dnes to bude ještě delší, jak jindy, ale o tak důležitých věcech nelze napsat ,,stručně“, to až budeme výš…tam bude stačit jeden obraz, nebo trochu níže jedno slovo a vyzáření lásky do prostoru…

---

Po přečtení dotazu, který považuji za velmi důležitý, se mi hned vynořila vzpomínka na jednu povídku od paní Halseband /Láska k bližnímu/, která mne už kdysi dávno oslovila a dnes se k tématu dobře ,,hodí“.

Nějaký muž chodil na pobožnosti, pravděpodobně na Vomperbergu do haly, kde právě působil Abdrushin. Velice ho trápilo, že kolem Abdrushina neviděl žádné jemněji hmotné úkazy, hlavně tvar kříže, přesto, že ostatní účastníci o svých vizích vždy mluvili. Po cestě z pobožností si o tom vyprávěli, ale on…neviděl nic. Také v místě jeho nedalekého bydliště mu sousedé, obzvláště jeden, předhazovali, že nemá žádný svůj osobní důkaz o Božskosti Abdrushina. Muž se tím velmi trápil a úpěl k Bohu:

„Ty, dobrotivý Bože na nebi, víš jistě nejlépe, proč jsi mi zavřel oči před svou vznešeností. Všichni ji vidí, cítí podivuhodné věci, jsou jimi naplněni a jen já stojím tu vedle nich a nevidím nic. Mohu jen klečet před tebou a modlit se. Nech mne jít správnou cestou, milý Pane. Chci se o to snažit dnem i nocí.“

Jednoho dne došlo k potopě a muž nezištně pomáhal sousedům při jejich záchraně. Přitom byl smrtelně zraněn a před smrtí, obklopen sousedy, uviděl záři kříže. To oslovilo sousedy natolik, že nevěřící soused se jal ostatním předčítat z Poselství /povídka je v sekci na stažení/.

Když opomeneme trochu naivní a až příliš idealistickou rovinu příběhu, zůstane nám tu pár reálných věcí, které se vztahují k dotazu.

Máme tu člověka, věřícího, který se poctivě snaží žít ve smyslu Božích zákonů, které mu byly zjeveny. Jeho poctivá snaha není korunována ,,důkazy“, které on i okolí považují za důležité. Přesto je zjevné, že žije správně, ale ,,důkazu“ o správnosti jeho cesty se mu dostává symbolicky až v okamžiku jeho odchodu z pozemského těla. Výstižná je promluva duchovního vůdce:

„Blahoslavení, kteří neviděli a přece uvěřili.“

K tomu si můžeme přidat i jiný příběh.

Nemaré z životopisu o faraonech se zoufale snažil najít duchovní spojení se světlým knížetem El-arem, kterého před tím potkal a který tak výrazně ovlivnil jeho směrování a celý život. Celý život jej hledal, toužil po něm, ale nenalézal ho. Až když umíral, teprve pak u sebe spatřil tohoto knížete a ptal se ho, proč se mu neobjevil dříve. On mu odpověděl, že byl stále u něj…

Znovu se ho zmocnila strašlivá bolest, ale pouze na jediný okamžik. Pak pocítil nevyslovitelnou blaženost, vlévající se do jeho zmučeného těla, jako by ho jemná ruka zbavila všech bolestí. Otevřel oči, které bolestí zavřel. Před ním stál v záplavě světla El-Ar.

 „El-Are!“ koktal faraon a jásot naplnil jeho duši. „El-Are, můj kníže, můj příteli! Konečně jsi přišel?“

 „Byl jsem u tebe vždy, Nemaré, vždy, kdykoliv jsi mne volal…

 

Pak tu máme zmínku o povolaných, kteří, podle výroku Abdrushina, neměli ,,vidět“, protože by je to odvádělo od jejich úkolu. K tomu byl určen jen jeden, který jim pak, jen v případě potřeby, měl vizi oznámit, ale zase z ní jen to, co pro ně mělo být zjeveno.

A ještě tu máme různé zmínky z různých životopisů, jak někteří povolaní v určité fázi života bytostné viděli, ale později už ne, nebo jen v nějaké konkrétní, důležité situaci.

Z řečeného vyplývá, že jemnohmotné ,,vidění“, vnímání bytostného světa, je jistě určitým přínosem, ale není nijak podstatné pro duchovní rozvoj člověka.

I já jsem prošel určitou fází života, kdy jsem nejen toužil, ale i silně usiloval o takové prožitky. Mohu tedy na sobě samém posoudit tu fázi, kdy jsem si myslel, že hlavně toto ukazuje na duchovní kvalitu člověka a tu dnešní, kdy situaci vnímám jinak. Není to tedy z mé strany jen nějaké teoretizování.

Chápu to tedy následovně. Lidstvo, ale i země a jemnější hmota kolem ní, prochází různými vývojovými stádii. Ty by měly být vzájemně v určité harmonii, což se ale u lidstva dávno nedá předpokládat. Vývoj lidstva, který měl jít souběžně s vývojem stvoření, zaostal, izoloval se a pak se od dění ve stvoření odtrhl a jde svou, nepřirozenou, rozumovou cestou. Jistě má každý jedinec své možnosti k individuálnímu vývoji, ale prostředí a to nejen to viditelné, sdílíme spolu dohromady. Také genetický vývoj těl je sdílen, což se dá vypozorovat na stavbě lidských těl ve starých filmech, pokud je srovnáme s dneškem. Dochází tu tedy k několika procesům současně. Vývoj na zemi probíhá a bytostní, jako tvůrci, ale současně i jako sami se vyvíjející, procházejí také různými změnami. K původnímu stavu planety byli nutní bytostní přizpůsobení tehdejšímu hmotnému dění, které je dnes už jiné, planeta přechází do rozkladného procesu, což vyžaduje jiné bytostné, než když byla ve fázi budování a rozvoje. Bytostní se tedy mění… Lidstvo, které se mělo měnit současně s nimi v dozrávání, se však dalo jinou cestou a tak se jim vzdaluje. Vzdaluje se jim v několika rovinách, jednak v rovině odlišně postupujících vývojových změn, ale současně i příklonem ke hmotě a odlučováním se od vnímání věcí nehmotných se vytváří ,,bariéra vnímání“. Mimo tuto bariéru vnímání nám tu stále zřetelněji vystupuje cesta člověka proti Božímu řádu. To vytváří ještě větší odcizení, tentokrát ,,z druhé strany“, tedy od bytostných. Jestliže tedy masívně budujeme homosexuální společnost s ničením historických vazeb /rozbíjení soch připomínajících nám, co ,,bylo včera“/, tím se cíleně snažíme oddělit od své vlastní vývojové cesty. Ta byla dána Řádem, ale i bytostnými v něm působícími. Ta křečovitá snaha o zničení rodiny, pohlavnosti, pojmu žena/muž, potlačení morální výchovy dětí, a mnohé další – to je cesta PROTI BOŽÍMU ŘÁDU. A toto vytváří odpor bytostných k celému pojmu ,,člověk“. Vzpomeňme, při této příležitosti, na větu: …“pozemský člověk“, kdykoliv zazní toto slovo, zavane stvořením nelibost a snáší se na lidstvo… A tato ,,nelibost“ je další dělící bariéra, odstup, z našeho chápání něco podobného jako odpor a hnus, jako když se odvrátíme od smradlavého opilce, tedy něco, co bytostné od nás odpuzuje. Máme tu tedy bariéru ve směru od bytostných, ale i bariéru od lidstva k nim. Pak tu máme bariéru nestejného vývojového postupu a dále pochopitelně neustále sílící vliv rozumu. A tomu vlivu rozumu bude zřejmě patřit i naše, až příliš násilná snaha ,,vidět bytostné“, protože jsme si to ,,přečetli v Poselství“. Proč je tak moc chceme vidět a slyšet: Jednak proto, že je to ,,psáno“, pak je to ,,příjemné“ a člověk by si pak připadal ,,lepším“. A ne na posledním místě bude i tušení, že přes všechno čtení a přemýšlení stejně většinou nevíme, co máme dělat. Co by se ale stalo, kdybychom s nimi, v našem dnešním stavu, mohli neustále a přímo komunikovat? No já jsem přesvědčen, že bychom se jich ptali i na to, jestli už mám jít na wc, když už se mi ,,chce“, nebo oni doporučují něco jiného… Zkrátka naše samostatnost by nikdy nemohla dojít k rozvoji. Také pohled na svět kolem, společnost, lidské dění by se stal ještě zoufalejší a ještě méně by se nám tím chtělo zabývat. Jakou malichernost, prázdnotu, šedivost a hloupost bychom viděli ve srovnání s bytostným světem. Chtělo by se nám ještě pro tento svět a pro toto lidstvo něco dělat? Těžko…

Pro nás v dnešní době, v Božím soudu, je nesmírně důležité o nich vědět, chápat jejich i naši roli, poprosit je o pomoc ve věcech, kde jsou oni opatrovateli. Při práci na zahradě, v přírodě. Není k tomu přece vůbec nutné je vidět, cítit, slyšet, ale je důležité být ,,otevřen pomocím“ v tom nejobecnějším smyslu a ve všech rovinách. Taková otevřenost pak dovolí zásah ,,náhody“, právě jako přírody, či člověka. Mezi čtenáři jsem se setkal s určitou jednostranností i v tomto, jakoby malí bytostní měli řešit náš lidský vývoj a naše úkoly i naše duchovní směrování, ale i každé běžné denní úkoly. Bytostní jsou ,,specialisté“ a ti, o kterých nejčastěji sníme, jsou určeni hlavně pro ,,přírodní rozvoj, udržení a rozklad“. Náš duchovní vývoj se tedy jejich činnosti dotýká jen okrajově a v určitých okamžicích. Není tedy správné se na ně neustále vázat. Každé naše příliš konkrétní vázání se na ,,něco“ je problematické. O tom ,,něčem“ máme naši ,,představu“, která může být skutečnosti velmi vzdálená. Takže, když se pak vážeme na svou představu, můžeme se vlastně odtahovat od skutečnosti, která je jiná. Jediné, co může mít jako ,,konkrétní cíl“, je touha ,,Bohu blíž“. S pochopením Poselství, alespoň tím zlomkovým, kterého jsme zatím schopni, máme tušení o nesmírných vzdálenostech, světech, úrovních, obrovských bytostech a mnohém nepopsatelném a nepochopitelném mezi námi a Ním. Máme ,,tušení o stvoření“, a proto když toužíme být ,,Jemu blíž“, bez pojmenování a přemýšlení, do toho vztahujeme to vše, co Poselství popisuje. Není nutné a ani to není možné, stále v každém okamžiku to pojmenovávat a na to vše myslet. Ten obraz by měl být ve své mnohotvárnosti uložen v našem duchu. Ano, neumíme si ho vyvolat – nevidíme ho, necítíme a neslyšíme, ale tušíme ho… A v tom tušení se pak ,,touha po Něm“ má zrcadlit v otevřenosti k Jeho řádu a tím i ke všem, kdo v něm správně působí. Tím jsme otevřeni pomáhajícímu bytostnému i duchovnímu. To, že přemýšlíme, čteme, případně diskutujeme, jak to vše funguje, to je jen jedna stránka věci, která se dá aplikovat jen v určitém prostředí a při určitých okolnostech. To jsou pomocné děje, které nám pomáhají posilovat, upřesňovat, stabilizovat a rozšiřovat ten obraz v duchu. Že ho nevidíme, nás nemusí nijak znepokojovat, podstatné je na něj nezapomínat. Nesmíme se hlavně nechat pohltit vnějším světem tak, že na obraz zapomeneme. Ale na druhé straně bychom neměli ,,vývoj znásilňovat“. Příliš silné chtění vyvolá nepřirozené stavy, fantazii, tvorbu umělých vynucených forem, podobně jako cílená snaha o ,,čistotu myšlenek“. Podobně, jako když náboženské blouznění po Ježíši vyvolalo u některých jedinců stigmata. V tomto případě se však nejedná o připomínku věcí minulých, ale o uměle vytvořený děj, vyvolaný silným chtěním v přítomnosti. Tak si také můžeme ,,přivodit“ ,,vidění bytostných“, ale k užitku nám to nebude. Je doba soudu, lidé běsní, svět je prostoupen myšlenkami a negativními formami nenávisti, děsu, strachu z války, touze po válce a po ničení. Snaze zničit svět a lidstvo ve jménu Lucifera, jehož symboly se stále častěji objevují ve veřejném životě. Buďme rádi, že tomuto všemu ,,nejsme více otevřeni“, protože být jemnocitný není jen jednosměrné k bytostným, ale je to obecně zvýšená citlivost ke světu neviditelnému.

Musíme vzít v potaz, že se nacházíme v době, která je extrémní, můžeme říci, že není zcela normální a proto si do ní nemůžeme násilně vsazovat věci a děje, které patří k normálnímu a zdravému světu. Proto si nelze stanovovat vlastní omezení a vlastní degradaci výroky, že kdo neviděl v dětství bytostné, je vlastně už ztracen. Jistě se v každém životě opakuje jistý vývojový proces, ale, jak jsem již psal, tato doba je extrémní, a proto je možné, že naše vnímání bytostných není tak zaniklé, jak nám to připadá. Jen se prostě neprojevuje v této dnešní době. Správně se odžilo v předchozích inkarnacích a nyní postupujeme dále, takový má přece být obecný vývoj poznání ducha, přes přírodní děje k bytostným, pak duchovním a praduchovním… to ale nemusí být pokaždé vše v jednom pozemském životě… Proto jsem přesvědčen, že když bytostné nevidíme, necítíme, není to žádný náš handicap ani prohřešek. Kdybychom však na ně a v ně přestali věřit, pak by to byl prohřešek proti Božímu řádu, který nám byl zjeven. Pokud je člověk správně otevřen vesmíru a přijde situace, kdy mu má být pomoženo, pak se to jistě stane a není třeba se tím trápit dopředu a už vůbec ne podléhat beznaději.

Berme to tak, že nyní je pro nás nejdůležitější zvládnout správný postoj k dějům borcení lidského světového řádu a při tom neztratit spojení s Řádem stvoření. Doba, kdy lidstvo potřebovalo hledat spojení s malými bytostnými, minula, a my musíme i v tomto popojít dál a hledat vyšší spojení. Pokud někdo něco ze spojování s malými bytostnými zanedbal v předchozích inkarnacích, nebo mu toto silné spojení zůstalo, pak je mu to umožněno v dětství, nebo si to podrží i později. Musí to být ,,samovolné“, ne vynucené ,,podle Poselství“. Takové nevynucené případy bychom měli podporovat a ostatní děti alespoň vést k ,,pochopení a uvěření“ ve svět bytostných sil.

Věřit v bytostné síly, jako projev Boží vůle, opět vede k Bohu a ne jen k ustrnutí na bytostných projevech, které vývojově stojí pod lidským duchem. Má je poznat, má je mít rád, může se u nich přiučit /třeba jen nějakým vnuknutím/ při nějaké jimi prováděné přírodní činnosti, ale lidské usilování jde přece výše a tak není nejmenší důvod se zakotvovat do bytostného. Vzpomeňme na ,,omyl ženy“, která svou ,,nejvyšší snahou“ o mateřství míří do bytostného a je to podáno jako něco špatného. Nedělejme proto podobnou chybu. Jsme duchové a míříme do duchovna. Bytostné se stará o stvoření – to jsou zcela jiné role, i když se vzájemně na různých místech dotýkají a nikdy by neměly jít proti sobě.

Jiná situace je v hledání duchovní pomoci a duchovního vedení. Ale i zde bych ,,neznásilňoval běh věcí“. Pokud člověk věří v systém stvoření a tím i v systém různých pomocí, je touto vírou a důvěrou ,,otevřen pomocím“, pak, podle mne, jde přirozenou cestou. Pokud se cítí součástí velikého řádu stvoření a i v průběhu všedních dnů u něj toto vědomí není zcela vytlačeno povrchním děním našich životů, pak je ,,připraven“. Pokud se obrací na pomocníky s prosbou o radu, ale přitom se sám snaží pochopit a prožít, co je správné a co ne, pak není vůbec podstatné, jestli při tom něco ,,vidí a slyší“. Pokud půjde nenásilně, ale věrně touto cestou, pak jistě půjde správně. Číst Poselství, přemýšlet o tom, ale nezůstávat u takového ,,školského studia“. Každý školák, když přijde do praxe, teprve zjistí, jak vzdálená byla naučená teorie od skutečného života. A až později v prožívání života, přijetí jeho pravidel, nebo bojem s nimi, si vzpomene i na tu školní teorii a může z ní čerpat poučení, ale jen tehdy, když je transformuje do podmínek a okolností skutečného života. To je asi srozumitelné a dokonce běžně i přijatelné, ale my, čtenáři, nechceme tento mechanismus přijmout a použít. Chceme Poselství oddělit od světa, ale autor nám přece řekl opak…

Život je sice soubor povinností a dá se říci i zákonitostí a příkazů, ale budeme-li to brát jen takto, pak se staneme otroky svých vlastních otěží, které jsme si vytvořili nesprávným chápáním slova povinnost. Život je také hrou a radostí. Není to ovšem hra lidského druhu, která ničí, ale hra vývoje, proměn, zkoumání a poučení. Jako když v životopisu Efezus je věta o bytostných, pro něž zápas a boj mezi živly ohně a vody je současně i jakousi hrou. Tak i naše poznání světa a Božích zákonitostí by mělo nabrat formu radosti a ne přísného sebebičování a sebeobviňování. Člověk musí být k sobě především důsledný, ale to neznamená, že se má deptat a pořád jen vidět, co neudělal, ale někdy se i trochu pochválit: ,,ano, to se ti povedlo, dobře jsi to udělal…“

Touha po Bohu je tady v temnotě až bolestná, ale přece i v té bolesti je ta naděje, která dává radostný vnitřní pohyb, povznesení duše. Ale není to radost ze sebeuspokojení, jen radost z toho, že jdu k Němu blíže…

 

Ještě bych se vyjádřil k větě z dotazu – ,,poučovat mají pouze vědoucí…“. Myslím si, že toto je docela problém, protože čtenáři mají v sobě silnou potřebu ,,poučovat“ a agitovat. A právě na té větě je zřejmé, že je to nesprávné. Až člověk zmoudří – tak zmlkne. Proč? Protože se před ním otevřou tak široké obzory, že si uvědomí svou nepatrnost – pozor – SVOU, ne těch, které chce poučovat. Zkusme se nyní pomyslně vyšvihnout vzhůru, až k bráně Ráje, kam jednou snad dojdeme. Duše, která tam přichází, prožije ve zpětném pohledu svou malost, špatnost a neschopnost a to ji srazí na kolena a uvědomí si, že ona sama, ač došla tak vysoko, je nic a nemá právo na vstup do Světla. Taková duše by nikoho nechtěla poučovat… Poučovat chce ten, kdo ještě ví jen velmi málo a dohlédne jen na špičku své boty, tu pak líčí v krásných barvách a kochá se její velikostí.

Takže já jsem přesvědčen o tomto – nikdo z nás není vědoucí, a proto nikdo z nás nemá právo poučovat druhé. Můžeme mluvit jen o tom, co jsme sami nějakým způsobem zažili, ale můžeme jistě říci i o tom, v co věříme, ale pak to musíme i takto podat. Nemohu o tom nikoho poučovat, ale mohu říci, že v to věřím, protože mé srdce se z toho raduje, dává mi to sílu projít podivným lidským světem a taky mi to dává naději, že tímto klopocením tady to nekončí, ale nemohu nikoho o tom přesvědčit…je to jen má víra a má naděje. Mohu o tom jen zpívat, plakat a mlčet – i  pro ostatní, pokud je můj pláč uchvátí a rozpláče taky.

Jak tedy v dnešní době hledat cestu k Bohu? To je zásadní otázka a budeme na ni trpce a stále hledat odpověď v prožívání světa, sebe a zklamání. Zklamání je zákonité, protože lidstvo se vzdálilo od Božího řádu a nyní už dokonce jde cíleně a nepokrytě proti němu. Každý z nás patří k tomuto lidstvu a každý z nás nese svůj díl viny na tomto stavu lidstva. Zpětný náraz musí dopadnout na každého člověka, tedy i na čtenáře. Oni však mají ,,dojem“, že když čtou Poselství, už jsou očištěni a spaseni, protože už do jisté míry opět žijí správně a tak i v Boží milosti. U lidstva dojde jistě k velkému zklamání, protože už zcela žije v pýše o své ,,nezávislosti“, ale u čtenářů musí zákonitě taky dojít ke zklamání, protože v nich většinou není dost pokory a je v nich nesprávné očekávání jejich spásy. Spása nám však nebyla dána, jen naděje a ta je v obrovském obratu člověka a jeho nutném znovuzrození. Podle mne jsme nepochopili a ani si neumíme představit, jak obrovskou změnu bychom museli udělat sami v sobě, abychom žili skutečně, opravdově a přirozeně v řádu Boží vůle. A protože si většinou toto nepřipouštíme, proto budeme zažívat zklamání z toho, že nás Bůh opustil, protože Boží pomoc bude vyhrazena jen skutečně pokorným.

Jsem přesvědčen, že člověk bude muset najít jiný postoj k pojmu Bůh, i my ho budeme muset najít. My jsme už nějakým způsobem uvěřili v Jeho jsoucnost, v tom jsme ,,dále“, než ti, kteří Ho ještě popírají, nebo je to zatím ,,nezajímá“. Ale, na druhé straně, když oni procitnou pod tlakem běd, bude v nich pokora. V nás, protože léta čteme Poselství a věříme ve svoji poctivou snahu, je jakési ,,očekávání“, že nás Bůh zachrání… Možná bychom to nepřiznali ani sami sobě, ale zvenčí a na druhých pozorováno, se to jeví tak, že čtenáři v sobě mají přesvědčení, že je Bůh URČITĚ zachrání, což je souznačné s postojem, že On nás MUSÍ zachránit. Ovšem například následující výrok, řečený k povolaným, mluví o jiném, než o příjemném pocitu ze spasení:

Každý z vás bude třesoucí se klečet na kolenou a prosit Stvořitele o slitování, nevěda, zda i jeho hodina se již neblíží, a cítě při tom, že darovanou jemu dobu k přípravě nevyužil tak opravdově, jak by byl měl a mohl!

Napadne vás již někdy, že ve zcela blízké době ona soudící moc ve své hrůze dopadne i na vaše hlavy a zasáhne vás právě na těch nejslabších místech, které v sobě chováte?

Jsem proto přesvědčen, že se musíme v prvé řadě zbavit toho uklidňujícího pocitu spasení, chceme-li soudem projít. Onen příklad s duší u nebeských bran, která prožije, že NENÍ HODNA vstoupit Ráje, bude podle mého základním kamenem k ,,znovuzrození člověka v soudu“. Podle mého je pro nás v soudu prvním příkazem nalezení takovéto pokory a právě takového prožití vlastní malosti a nehodnosti, jako u zmíněné duše. Dalším krokem je nepodlehnutí nihilismu z tohoto zjištění. I když dojdu k názoru, že nejsem hodem Boží milosti, nesmí mne to ani v nejmenším odradit od mé snahy se změnit. To není jednoduché, protože, upřímně a do hloubky duše prožito, musíme uznat, že naše snaha o znovuzrození je hodně motivována snahou o svou záchranu. Až na druhém místě to bude jen obecná snaha být lepší, nebo dobrý ve všeobecném smyslu – protože to tak ,,má být“. Tedy chtít se změnit jen pro ,,mechanismus stvoření“, ne pro ,,vlastní užitek“. I kdybych na sto procent ,,věděl“, že soudem neprojdu a že má osobnost bude zničena, pak bych stejně usiloval o svou změnu, jen pro ,,naplnění Božího řádu“. Zkuste se do toho neosobně a ostře vžít, nepropadli byste nihilismu, vždyť to nemá žádnou cenu, když ta osobnost, kterou chci změnit, bude tak, jako tak zničena, proč bych to tedy měl dělat….

Myslím si, že je toto je první krok k Bohu v soudu, ale pak musí následovat další.

Milovat Boha…o tom mluvíme všichni a někteří snad i věří, že už Ho milují. Naše názory mají však velikost jen v rozsahu našich osobností a tak i naše ,,představa“ o naší lásce k Němu je tím omezena. Já osobně, mohu přece mluvit jen za sebe, si myslím, že Jej miluji velmi málo… a mrzí mne to. Proč si to myslím? Protože kdybych Jej miloval skutečně, nemohl bych dělat nic jiného, než na Něj myslet stále a žít zcela pro Něj, jenže v tomto našem odvráceném světě každá činnost od Boha odvádí, protože žádná není k Jeho cti. A tak člověk většinu dne tráví v činnostech odvrácených od Boha, nemusí to být činnosti v principu špatné a zlé, ale nevedou-li k Bohu, vedou od Něj. Proto soud dává další podmínku – milovat Boha nade vše….

Jak se ale ,,naučit“ někoho milovat? Zkusme se nad tím pojmem zamyslet v našich rovinách. Vyjdeme na ulici a někdo nám v davu lidí ukáže na nějakého člověka a řekne – nyní ho budeš milovat z celého srdce… Jde to? Dá se to takto naplánovat? Kdysi, a není to ani tak dávno, existovaly sňatky z rozumu, tradice a zvyku. Zkrátka někdo někomu určil, že si má kohosi vzít a žít s ním. Myslím, že existovaly případy, kdy oba nešťastníci mohli přes tento ,,přikázaný mechanický začátek“ v sobě časem najít zalíbení a nakonec se do sebe skutečně zamilovat. Jak? Úctou… Prostě člověk v druhém postupně objevoval jeho kvality, začal si jej za to vážit a postupně se vztah zesiloval ve vzájemné úctě a spolupráci, až přerostl v lásku.

Cesta k lásce tedy nemusí být jen zášlehem a zábleskem zamilovanosti, ale i cestou úcty a poznání. My to, směrem ke Stvořiteli, máme ještě usnadněno. Zárodek té pravé lásky k Němu byl do nás od počátku vložen, nemusíme ho ,,nově vytvořit“, ale jen nalézt a posilovat. Jenže On je tak daleko a je bez formy pro nás poznatelné, neviditelný, ve své dokonalosti nepochopitelný. Jak Jej tedy poznat, jak se s Ním zdůvěrnit? Je psáno, že poznáváním Jeho díla. Jenže v řítící se společnosti směřující k zániku, zdevastované přírodě, kterou každou další minutou ničíme stále dále, ve vzdáleném a neprozkoumaném vesmíru kolem, vědeckých dohadech, obklopeni nekonečnou lží politiků… nebo snad jen ve větách Poselství, které opakujeme, ale reálnou představu o nich většinou ani nemáme a pokud ano, jsou to teorie. Věty, které opakujeme, ale náš ,,život pozemský“, ale i ten vnitřní, jdou jinými cestami, nejsou ,,součástí Poselství“, ale stojí opodál a ,,pozorují slova z knihy“.

Jak spojit svůj život s Poselstvím jinak, než jen čtením a evangelizací okolí?

Jednou z cest je, jak jsem psal ve své úvaze o Labutích pannách, prosba a snaha o využití ctností, které jako základní prvky své činnosti, mají prastvoření. Tyto ctnosti samy o sobě nám pomáhají stát se novými a současně naše snaha o pochopení a nalezení těchto ctností u konkrétních prastvořených, nás s nimi spojuje. Ale nejen to. Duchovní říše, kam jednou můžeme dojít, je kopií Prastvoření. Proto není v Poselství nijak moc popsána. Hledáme-li tedy konkrétní principy v Prastvoření, zákonitě musíme, po cestě nahoru, nejprve najít tytéž principy v nižší kopii – tedy v duchovní říši a ta je nám druhově podobná a proto i duchovně pochopitelná.

Pak tu máme hledání spojení se Synem Člověka, jak nám to bylo popsáno v přednášce Všudypřítomnost. To se nám asi moc nedaří. Máme tu ale inspirující příklad od Nemarého, který hledal spojení s El-Arem…/životopisy Egypt, Nemaré, Faraóni/ Jak? Zkrátka ho učinil součástí svého života jednoduchým způsobem. Když něco řešil, kladl si otázku – jak by to řešil El-Ar? A tímto způsobem byl veden, aniž to konkrétně ,,viděl v obrazech“, nebo slyšel ve slovech, jak si to dnes přejeme.

 

Faraon si navykl, aby vše, co chtěl provést nebo k čemu se odhodlal, přezkoušel napřed v myšlenkách se vzpomínkou na El-Ara. Jak by jednal kníže v tomto případě? Jak by asi uvažoval o této věci? A vždycky, když učinil Nemaré své rozhodnutí ve vzpomínce na někdejšího hosta, ukázalo se jako správné.

 

Co nám brání, abychom stejným způsobem ,,vzali Syna Člověka do svého života?“

A buďme praktičtí, protože teorie v životě příliš nepomáhají. Do Evropy se valí milióny muslimů a jedni čtenáři se jich bojí a nechtějí je, ale jiní těm prvním vyčítají ,,nedostatek lásky“, vyčítají jim, že jsou hříšníky a dokladují, že migrace tu byla vždy, není to nic špatného, to jen novináři to zveličují. Řekněme, že skutečně nevíme, který z obou názorů je správný. Ptáme se tedy ve své mysli Abdrushina, jak On by to viděl? Otevíral by hranice a odkazoval na lásku křesťanskou, nebo ne? Zapomeňme na chvíli na četné výroky ze samotného Poselství o kráse národů, bílé rase, nekřížení ras a mnohém jiném. Řekněme, že to vše nevíme, přesto, že čteme celý život Poselství, nebo to ,,chápeme jinak“, a proto chceme hranice otevřít. Ptáme-li se pak, majíce v sobě už vlastní přání, co by na to asi řekl Abdrushin, odpovíme si pochopitelně podle svých vlastních názorů: Abdrushin by jistě řekl, že máme milovat bližního a pomoci těm chudákům, kteří prchají před válkou a pak budou vděční a tím jim vlastně pomůžeme na cestě k Bohu… Dobrá, věříme tedy, že Abdrushin by to chtěl takto…a ,,cítíme“, že když chceme otevírat hranice, jdeme správnou cestou podle Vůle Boží. Dění ale pokračuje, přichází informace ze všech států, že imigranti vůbec nejsou vděční, ale naopak, nemají nás rádi a vyhrožují, že nás pohltí Islám a všichni se skloníme před Alláhem, nebo budeme zavražděni. Přibývá temných činů, znásilnění, přepadů a vyhrožování. Vznikají izolovaná území, muslimové nejen nejsou vděční, ale chtějí, abychom se my přizpůsobili jim, odhodili své zvyky i víru a zcela se jim podrobili podle jejich zvyků a jejich náboženství… Zjišťujeme, že jsme se mýlili – toto by si Abdrushin jistě nepřál. A tak pomalu poznáváme, že vkládáme Abdrushinovi do úst jen naše přání. To nám ale postupně pomůže narovnat své cesty a čistěji poznat Jeho vůli a tím i Vůli Boží. To je tedy další pomůcka na cestě k poznání Boha…

Nemyslím si, že našim největším problémem je malá znalost Poselství, ale hlavně malá přísnost k sobě a malá snaha jít v napsaném do větší hloubky bez ohledu na sebe, tedy zcela neosobně a věcně brát všechna slova a věty. Ale ještě větším problémem je, že když už ta slova skutečně bereme vážně, přijímáme je jako dogmata, tedy něco, co je jako neměnný, kamenný blok. ,,Svatý blok“ o kterém se nesmí moc přemýšlet, jinak by to bylo znevážením. Tedy brát vše jako strohý ,,příkaz“ a ten přesně bezmyšlenkovitě ,,vykonat“. Problém pak nastává, že Abdrushin tutéž věc popíše jednou tak a jindy jinak. Nelze nám tak vykonat oba příkazy ,,jeď“ a ,,stůj“ současně a vzniká rozpor, nebo popření jednoho z nich. Ale největším problémem se mi jeví První přikázání. Všechna ostatní Přikázání jdou vykonat dogmaticky, jako strohé příkazy, ale to První vlastně mluví o lásce a láska není dogma. Lásku nelze vykonat příkazově jako stroj. Když se podíváme na stavbu stvoření a Božskou ,,blízkost“, pak směrem vzhůru vystupuje stále zřetelněji to, že čím blíže je bytost a tvor Bohu, tím více se dobrovolně přizpůsobuje Jeho vůli. Když se v tuto chvíli nebudeme zabývat Jeho Syny, kteří jsou částí Jeho a Prakrálovnou, která je zvláštního druhu, pak to první s čím se setkáme, Jemu nejblíže, jsou čtyři vědoucí zvířata, která žijí jen pro Něj, nemajíce žádné jiné chtění. Následují Archandělé a andělé, kteří se vznáší v Jeho vůli, tedy přímo v ní žijí. …A zcela na konci, tedy nejhlouběji a nejvzdáleněji od Něj, jsme my, poslední duchovního druhu. My, kteří nejen neznají tuto Jeho vůli, nejen po ní netouží a k ní nesměřují, ale už cíleně a ze všech sil, s velkým elánem – jdou proti ní… Ničení národů, rodin, prznění dětí, zvrácení sexuality, pošpinění pohlavnosti a nesčetné ,,moderní výdobytky“ jsou přímou a velmi zpupnou cestou PROTI BOHU.  Čím jsou tvorové a bytosti hodnotnější, tím více usilují o splynutí své činnosti s Jeho řádem, s Jeho vůlí. A naopak míra jejich odklonu určuje míru jejich bezcennosti. Je tedy zcela zřejmé, že to nejpodstatnější, co by nás mělo zajímat, je ,,velikost naší lásky k Bohu“, protože ta pak přímo vede k radostnému a nenásilnému splynutí mé vůle s Jeho. Na to soustřeďme celé naše chtění, úsilí, odhodlání, celou touhu své duše i ducha….

Kdo však v pozemském bytí staví Boha nade všechno, nejen ve své představě nebo jen slovně, nýbrž v cítění, tedy opravdově a ryze, v úctyplné lásce, která ho poutá jako záliba, ten bude touto vázaností v důsledku stejného účinku usilovat ihned do výše, jakmile přejde do záhrobí. Vždyť si s sebou bere úctu a lásku k Bohu. Napojení na ně vede jen k jasné Pravdě Boží. To ho drží a nakonec nese do Ráje, kde pobývají čistí, vší tíhy zbavení duchové.

 

Jistě mnozí známe, co to je ,,záliba“, koníček, vášeň pro něco. Kolik času a elánu věnuje kaktusář svému koníčku /viz např. povídka pana Čapka/, kolik času jsem kdysi věnoval vylepšování svého auta, kolik času a elánu věnuje žena svému zkrášlování…a tak bychom mohli pokračovat do nekonečna. Když už nevíme, co to je skutečná láska, najděme cestu ve vztahu k Bohu pomocí naší naučené formy ,,záliba“. Zkusme si z toho udělat ,,ušlechtilou zálibu“, která nám naplní život radostným úsilím. Třeba už jsme tak zhloupli, že pro nás pojem láska znamená jakési dobrovolné zotročení a proto tomu nemůžeme dát ten vnitřní vzlet a nadšení. Stává se nám to ,,přikázáním“ a přestává to být ,,zálibou“.

Jsem přesvědčen o tom, že ,,víra v Boha“ už nestačí, je nutné hledat ,,prožití“ Boha, jak se o to snaží např. Buddhismus. Tomu však chybí poznání a tak jim mizí cíl, stáčí se v hledání ,,bohů“ a přes ně chtějí dojít k nirváně. My už ale ,,víme, o co jde“.

A víme, že část Boha je nyní v samotném stvoření v Synu Člověka a ten je všudypřítomný. Proto znovu – i když Jej nevidíme a neslyšíme, můžeme Jej neustále ,,zvát do svého života“ a tak Jej učinit součástí našeho bytí. Stačí k tomu ono prosté: ,,co by na toto asi řekl Abdrushin?“ Přidáme-li k tomu ty ostatní pomocné prvky, které jsem uvedl, pak se to jistě projeví. Když ne hned dnes, ani zítra, později jistě… Nezapomeňme na muže, který viděl kříž, až při umírání, ani na Nemarého, který spatřil El-Ara, až opouštěl tělo…a proto nepropadejme malosti, ale bojujme i nadále o velikost.

Vybudujme si obraz Grálu ve svém nitru:

---