245.Má jest pomsta a já dám odplatu…/21. 2. 2018/

245. Má jest pomsta a já dám odplatu…

Docházím k tomu, že správné zpracování tohoto výroku bude stále obtížnější, ale přitom stále důležitější.

Svět je rozdělen! Vidíme to nejen při volbách, ale při každé významnější společenské události. Vždy se vytváří dvě základní skupiny. Jistě, v praxi těch skupin a odnoží skupin, může být více, ale když se na ně podíváme s větším odstupem, jsou to vlastně jen dvě skupiny, jak jsem o tom psal již dříve. Raději to však zopakuji, aby nedošlo k nějakému nepochopení. Podle mne se národy lidstva stále výrazněji dělí do dvou základních skupin – jednak jsou to ti, kteří chtějí zachovat stávající základní postoje člověka k pojmům, jako je národ, stát, žena a muž, rodina a výchova dětí rodiči, normální pohlavní styk, zachování rozdělení lidí podle barvy pleti… A pak tu máme ,,inovátory“ toužící po ,,změně“. Všechno to staré je pro ně jen přítěží a zastaralým přežitkem. Doba si, podle nich, žádá ,,nového člověka“. Kdo je to ten ,,nový člověk“ ukazují vehementně prosazované ,,novinky“. Ovšem, nejsou to většinou žádné skutečně nové věci, ani postoje, ale jsou to již existující excesy, úchylky, zvrhlosti, perverznosti a různorodé ,,převrácené pojmy“. Tím posledním pojmem je myšleno, že původní pojem se naplní obráceným obsahem. Například pomyslné nedocenění kvalit černé rasy lidstva se nahradí cíleným pomlouváním bílé rasy. Pojmy láska a slušnost se pokřikují při výtržnostech na ulicích a o spravedlnosti řvou chuligáni vytloukající výlohy a zapalující auta řádných občanů. Jiní ,,noví“ zabaví protizákonně cizí dům a odvolávají se na svoje ,,práva“, nepokrytě a veřejně ignorujíce práva těch, kterým ukradli jejich majetek. A tak bychom mohli pokračovat do zemdlení… Zkrátka to ,,nové“ znamená především popření jakéhokoliv řádu a pořádku, naopak nastolení ,,svobody“, kdy si každý dělá, co se mu líbí, nehledíce na kohokoliv a cokoliv kolem. ,,Jen já mám právo a všichni mi musí jít z cesty“ – to je principem toho ,,nového“. Ale toto nové se nevztahuje jen na lidi kolem, ani na právní řády společností, ale i na Řád vesmíru, když ,,noví lidé“ nechtějí respektovat ani rozdíl mezi pohlavími a rasami a mnohé další. Tito ,,Noví“ jsou tedy pouhými nástroji Lucifera a jejich vzdor jde proti Božímu řádu a tím i proti Bohu. Jejich cíl je zcela jasný, ale pro ně je skryt za horizontem falešných představ, pokřivených slov a předstírané ,,dobroty“. Ten skutečný cíl, ke kterému neúchylně směřují, ovšem, aniž si to uvědomují, je naprosté zničení vědomé osobnosti ducha, jako nepotřebné a škodlivé zrůdy.

Osud této ,,poloviny lidstva“ je zcela jasný a nemá smysl se jím zabývat. Žel, matoucí forma tohoto směru je mnohdy natolik kamuflovaná převrácenými pojmy, že se k ní přidávají i lidé, kteří mají zcela jiné cíle, dokonce i duchovní cíle. Tito pak žijí v bludu, že tímto rozvratem slouží Bohu.

Druhá skupina se snaží zachovat stávající řád a to z mnoha důvodů, z nichž jen málokterý bude mít na zřeteli Boží řád. V tom stávajícím systému je velmi mnoho špatného, ale jsou v něm ještě pozůstatky dřívějších stop vyššího vedení, fragmenty Řádu stvoření. To však neznamená přímo víru ve Stvořitele, ale třeba jen chápání toho, že stát se musí chránit před vnějším ovlivňováním, že rodiče mají vychovávat své děti, a ne stát; že rodina znamená muže a ženu a ne dva homosexuály, apod. Takové názory mají ještě pořád spojení s Božím řádem, a i když tito lidé v Boha nevěří, Jeho řádu se neprotiví, což jim dává jistou naději.

Tato skupina je však motivována velmi mnoha důvody, proč lidé chtějí zachovat to stávající, proto nelze všeobecně tvrdit, že je to ,,skupina dobrá“, ale jen to, že v tomto proudu se zachovaly zbytky řádu a proto má mít nějakou budoucnost a možnost zrání.

To vše ale není tak ,,jasně zřejmé“, pokud se tím člověk nezačne zabývat hlouběji. Zevně je tu přece nesčetně mnoho různých směrů a proudů, které zdánlivě chtějí dobro pro potřebné, chtějí pomáhat, chtějí ,,odstranit rozdíly mezi lidmi“, které, podle nich pak vedou k rozepřím a násilí. Ta skupina ,,Nových“ nese před sebou štít lidskosti, soucitu, přátelství a jistě budou mnozí, kteří dokonce věří, že jejich snahou skutečně bude na světě méně násilí a větší mír. Jsou to jistě lidé naivní, nebo zaslepení svým přáním. Podobají se vyznavačům komunistické utopie o dokonalých a úplně stejných lidech, kteří ničeho nezneužijí… ale my už přece víme, že tento postoj jde proti Řádu stvoření a vlastně i celá lidská historie ukazuje, že je to jinak, než teoretici plánovali. V tom je právě ten největší problém. Že skupina, která naplňuje Luciferův plán sebevyhlazení člověka, věří, že dělá ,,vše pro blaho člověka“. Jistě jsou v této skupině inovátorů velmi zlí a podlí lidé a o nich není zdrávo ani přemýšlet, ale bude tu i mnoho takových, kteří s nadšením slouží Zlu, myslíce si, že naplňují jen a jen dobro.

Je nutné zmínit ještě jeden podstatný aspekt tohoto třídění lidstva. Skupina ,,staromilců“, která má, podle mého, ještě naději k něčemu dospět, protože uznává jisté hodnoty Božího řádu, má v sobě i snahu tento řád CHRÁNIT a ZACHOVAT. V jistém zevšeobecnění bychom mohli říci, že tato skupina ,,bojuje o zachování Božího řádu“, aniž si to v těchto souvislostech uvědomuje. Aspektem této skupiny je tedy BOJ.

Druhá skupina naopak prosazuje ,,mírumilovnost“. Hlásá ,,toleranci, ústupnost, podvolení se druhým…“ Při údajném průzkumu v Italských školách už většina žáků odpověděla, že by raději přijala Islám, než se mu bránila. To je jedna ,,malá ukázka“, za níž následují další a další. Odstranění role muže a ženy, aby se necítil špatně ten, kdo neví, kým je. Upřednostnění homosexuálů, a všech ostatních sexuálů a úchylek. Tato ,,mírumilovnost, ústupnost“ však okamžitě končí, když se to někomu nelíbí. Pak nastupuje nenávist, pomluvy, hanobení…takže ona ,,lidskost a slušnost“ jsou pouhou iluzí, přetvářkou pro získání nástroje k přesvědčování těch, kdo nechápou. Toto je důležité si uvědomit, dobře to všude kolem pozorovat. Ti ,,hodní, slušní a mírumilovní“ jen skrývají svou pravou podstatu agresivních, nelaskavých násilníků, kteří chtějí násilím vnutit druhým svůj styl života, který nakonec všechny povede jen k bolesti, utrpení a v mnoha případech i k duchovní smrti.

 

Toto dělení a boj proniká všechny skupiny obyvatelstva a nemá žádných hranic, které by je zastavilo. Tak pochopitelně musí zasáhnout i do kruhů věřících a ani čtenáři před tím nemohou být uchráněni. Nedávné spory kolem volby prezidenta jen povytáhly na povrch to, co už tu dávno je.

Zdá se, že aplikovat rozdělení lidí na skupinu chtějící zachovat řád a skupinu chtějící jej zničit, přece nemůžeme na čtenáře Poselství, kteří věří v Boží řád a chtějí ho respektovat! A přece tomu tak je. Jenže u čtenářů není motivací k jejich postojům ,,rozbití Božího řádu“, ale touha ,,zachraňovat druhé“. Jenže – když topím v sudu koťata, můžu to vysvětlovat jakkoliv, tvrdě, hrubě, lidsky, intelektuálně, světonázorově, z hlediska přírodního řádu a kdoví jak, ale pořád to bude jen ,,topení koťat“. Laskavé otevírání hranic státu je vždy průlomem do bezpečnosti státu a ve svém důsledku podpořením napadení státu vnějším nebezpečím. Že to byla z mé strany ,,ušlechtilá myšlenka“ nic nezmění na tom, že je to proti ,,Božímu záměru“, v němž se každý národ musí vyvíjet sám v sobě a s ostatními jen spolupracovat, ale musí sebe sama chránit před vším, co by mohlo narušovat jeho individuální vývoj. Otevření, nebo zrušení hranic, dobrovolné pohlcení národa do jiného národa, zůstane vždy jen hříchem a ne čímsi ,,lidským a morálním“.

Z toho vyplývá, že se budou stále více a výrazněji formovat nepřátelské a protichůdné postoje mezi lidmi. Už se objevují postřehy, jak toto třídění zasahuje nejen do zájmových kroužků, sdružení, kolektivů, ale jde hlouběji až do rodin, přátel.

Je tedy zcela jisté, že toto nás bude zasahovat neustále a přitom dojde ke zvláštním situacím, které zde chci zdůraznit. Je totiž důležité s nimi počítat a být na ně připraven.

V malém jsme to mohli zažít při sporech o dva kandidáty na prezidenta. Dva protichůdné kandidáty, z nichž jeden sliboval to ,,nové“, které ,,zní pěkně a morálně“, ale v praktických dopadech se to už ztvárňuje v mnohých negativních pochodech v Evropské unii. A tento rozpor mezi ,,dobrým“, který při hlubším pozorování už dobrý není a ,,zlým“, který při pozorném úsudku dává jistou naději, že naše zničení alespoň přibrzdí. Takto podáno je to srozumitelné, ale při podání Dobrý-Evropský a Zlý-Ruský už není možné dosáhnout ani diskuze.

A ta má stěžejní otázka se týká právě těchto situací. My, s větším rozhledem, bychom mohli jasněji vidět, že nějaký směr, nebo nějaký vůdce, nás dovede do strašného utrpení, ale naše okolí to nebude chtít vidět. Prohlásí vás za hloupé a prosadí si své.

Vy budete jasně vědět, že tato jimi prosazená cesta přivodí všem lidem, ale i nám, velké utrpení, snad i smrt, nebo mučení nejhoršího druhu. A otázka zní – jak budete vnímat tyto lidi? Oni jsou prakticky jasnými škůdci lidstva a dokonce se chovají i jako naši nepřátelé, protože nám chtějí vnutit bolest a smrt. To, že to ,,tak nemyslí“, nám nic nepomůže, když víme, co bude následovat.

A tady vnímám ten problém. Tito lidé jsou mí nepřátelé a chtějí mé zničení. Taky si uvědomuji, že jdou proti Božímu řádu. Je mi zcela k ničemu, že to myslí dobře, pro mne jsou to mí nepřátelé. ALE, CO KDYŽ TO BUDOU VAŠE DĚTI, MANŽEL, MANŽELKA, PŘÍBUZNÍ, LIDÉ, KTERÉ MÁTE RÁDI?

Budete je mít stále rádi, když vás budou chtít zničit? Nebo to v sobě přehodnotíte a budete je brát jako nepřátele, bez ohledu na to, jestli vám byli milí, jsou věřící, nebo dokonce čtenáři stejného Poselství, jako čtete vy?

Jsme připraveni brát každého, bez ohledu na jeho příslušnost a roli v našem životě, zcela neutrálně? Půjde-li proti Božímu řádu, tak jsme připraveni ho od sebe odvrhnout? Protože nelze kráčet k Bohu a Luciferovi současně!

Vzpomeňme na poznámku, že jsme ovládáni vnitřními vlivy blízkých lidí, se kterými jsme se spojili a že na nás dosáhnou velkého vlivu. Jsme připraveni opustit každého, kdo půjde proti Božímu řádu, i když bude mluvit o lásce, lidskosti, nebo snad i o Bohu? Jsme připraveni, nepůjde-li to jinak, se odpoutat ode všech a zůstat ,,sám se svou touhou po Bohu“, ostatními pomlouváni, haněni a to dokonce i čtenáři?

Pokládejme si tyto otázky, než nám je položí život. Vžijme se do té situace a připravme se na ni, ať už nastane či nikoliv, protože člověk přece musí být vnitřně sjednocen s možností ,,opustit vše“. Čím dříve se to sami naučíme, tím to budeme mít zítra snazší. A je možné, že ,,zítra“ může být vše o tolik těžší, že pak to nezvládneme. Jak nám ukázala situace kolem voleb – napadání blízkými, ponižující slova od ostatních čtenářů, pocit, že všichni kolem jdou do propasti, ale ani mi nedovolí to říci, aniž by mne neostouzeli…to vše ukázalo, že na to NEjSME PŘIPRAVENI, protože nás to zasáhlo, bolelo to, trápili jsme se. Je to ukázka, signál a my bychom jej měli ,,slyšet“ a začít se vnitřně trénovat.

Četl jsem kdysi jednu orientální báseň, v níž byl tento verš:

 

Dny prchají, mládí vadne, křehké květiny umírají pro nic za nic

A mudrc mne varuje, že život je jen kapka rosy na lotosovém listu.

Je moudré nechat si puknout srdce kvůli té, která si své odnáší?

Je to nehorázně hloupé, protože čas je tak krátký….

 

A stejně nehorázně hloupé by bylo dávat svou lásku a přátelství těm, kdo své srdce položili na cestu vedoucí k temnému obzoru.

Vzpomeňme na knihu z nakladatelství Patmos – Svědectví ze života po smrti. Tam se ,,dobrý člověk“ nedokázal odpoutat od svého příbuzného, kterého považoval za ,,správného člověka“. Tak šel za ním, ze své slušné záhrobní úrovně stále níž a níž. Až v Pekle prozřel a zoufale musel bojovat o cestu zpět. To ovšem nebylo v závěru soudu. Už není čas na takové omyly a neodpoutat se od někoho, kdo ,,vypadá jako dobrý člověk“, ale pomáhá světu a lidstvu do zkázy, takový omyl už dnes může znamenat totální odklon od cesty k osvobození z umírající hmoty. Podle mne je na čase začít se touto otázkou se vší vážností zabývat a při vhodných příležitostech vědomě trénovat ,,osvobození“. To neznamená, že člověk musí hned všechny opustit, ale podobně, jak je psáno o manželství, že jestliže si jeden z manželů nemůže ,,vážit druhého“, je to důvodem k rozchodu, pak musíme své vztahy a přátelství s rodinami také podrobit přísnějšímu a věcnému pohledu. Totéž pak platí o ostatních čtenářích.

Tím ovšem v žádném případě nevyzývám k tomu, aby se lidé okamžitě rozešli a rozvedli. Je to velmi individuální. Měl jsem dobrého známého, který zoufale bojoval s manželkou. Líčil ji jako člověka tvrdého, vulgárního, který mu trvale ztrpčoval život do té míry, že se před ní schovával na WC, když chtěl mít chvíli klidu. Tehdy jsem věřil, že rozvod pro něj bude osvobozením a začátkem duchovního růstu. Rozvod se uskutečnil, ale duchovní růst už ne. Tak jsem si uvědomil, že v TOMTO PŘÍPADĚ /to je nutné zdůraznit/, byla nepříjemná manželka iniciátorem jeho obrany, tedy nutné aktivity. Když tlak manželky zmizel, zmizela i potřeba ,,boje“ a člověk upadl do příjemného nicnedělání. Duchovní aktivita byla nahrazena příjemným pospáváním u televize a ,,věnování se dětem“, které o žádné ,,duchovno“ zájem neměly a tak se nenápadně vytratilo kamsi do vzpomínek… Pro tohoto člověka byla ,,zlá manželka“ požehnáním. Na druhé straně však Abdrushin mluví jasně o tom, že člověk nemá žít s jiným, když si ho nemůže vážit. A vážit si někoho, kdo se mi posmívá za mé přesvědčení, to jistě nejde. U dětí pak zase platí, že po dosažení dospělosti mohou rodiče s dětmi být ve spojení jen na bázi duchovního souznění, což vylučuje, aby se mi děti, vnučky a vnuci posmívali, apod. S manželem i dětmi lze tak v případě různých cest a nesouladu zůstat ve spojení jen na hmotné úrovni. Jistě budou případy, kdy člověk z nějakých vnějších důvodů nemůže vztah rozbít, ale co jsem tak vyslechl od různých čtenářů, bývají to u nich často jiné důvody. Slyšel jsem o vícerých manželstvích, kde čtenář zůstává s druhým, protože si myslí, že je to jeho ,,karma“ a tak se sám ničí. Nebo si myslí, že druhého ,,převychová“, bez ohledu na to, že ten mu nadává, neváží si ho. Čtenář tak sám znásilňuje svou duši a brání svému duchovnímu rozvoji, protože se dobrovolně připoutává na druhého. Ano, karma nás dovádí k sobě, ale často jen proto, aby došlo k doteku, po němž má následovat odpoutání u duší, které jdou každá opačným směrem.

Ovšem nesmíme zapomenout ještě na důležitou jednu věc…člověk by se neměl zatvrzovat proti druhým ,,definitivně“. Pokud jsou naplněni odporem, ne-li dokonce zlobou, pak je jen stěží lze brát jako ,,přátele“, ať už je jejich rodinná či příbuzenská role jakákoliv. V takových případech by se, podle mého, měl od nich člověk vnitřně odpoutat. Měl by ale zůstat vnitřně natolik pohyblivý, aby dokázal svůj postoj k druhému zrevidovat v tom případě, kdy druhý dokáže svůj životní postoj radikálně změnit. V tom spatřuji tu duchovní živost a pohyblivost, že umí své pohledy na svět měnit podle měnících se dějů i když si při tom ponechá neměnný svůj pohled vzhůru. Ten může jen sílit, prohlubovat se, být vroucnější, ale k jednotlivým lidem se může změnit radikálně podle jejich proměny postoje k Božímu řádu a světu.

Doba, ve které se už nacházíme, bude stále tvrdší a nestejnorodost nebude tolerována. Nejen Božím řádem, ale i samotnými lidmi. Lidi nám prostě nedovolí mít jiné názory, než jsou ty ,,uznávané“. A ty ,,uznávané“ to jsou ty ,,nové“, které podporuje Lucifer.

Buď zvolíme ,,podvolení“, což bude znamenat ve svých důsledcích i popření Boha, nebo budeme ,,bojovat“.

A ten nejtěžší boj bude s těmi nejbližšími. Tam se bude srážet naše láska k nim s naší vírou k Bohu a Jeho řádu. Je to však jen pomyslné dilema. Pokud je druhý člověk ,,hoden skutečné lásky“, pak nikdy nepůjde proti řádu světa, protože jen v tomto řádu může být skutečná láska. Pokud takový člověk jde proti Řádu a nám, pak to, čemu říkáme ,,naše láska k němu“ není pravé, ale je to jen nějaký zvyk. To bychom si měli přiznat, i když to nebude příjemné. A po přiznání musí následovat i odtržení od nesprávného postoje. Pokud se mi někdo posmívá, pokud chce nastolit ,,nový řád světa“ v jakémkoliv směru, pak není mým přítelem, protože on míří k Luciferovi, ale já chci k Bohu.

A až dojdeme k tomuto těžkému rozhodnutí, pak přijde další problém. A ten už je obecný a není vztažen jen k blízkým, ale všem ,,inovátorům světa“. Nepřítel Boží není a nemůže být mým přítelem. Čím pak ale je? Nepřítelem! A k nepříteli zaujímáme bojovný, nebo jen odvrácený,  postoj.

Když si uvědomíme, že tento a tamten se snaží zničit svět, i když to nechápou – vyvstane otázka – co s nimi? A první, co člověka napadne, je ,,zničit nepřátele Boží“. V historii bychom našli mnoho příkladů, kdy ,,pravověrní“ pobili nevěřící rouhače. Dokonce i se souhlasem ,,shůry“. Nejvzdálenějším příkladem máme Hjalfdara ze životopisu Efezus.

A zde spatřuji problém. Odpor k rouhačům, nelibost, snad i hněv, jsou přirozenou reakcí, ale snaha stát se ,,trestající rukou Boží“ je už dosti problematická. Dejme tomu, že půjde o něco konkrétního, kdy nějaké konkrétní osoby vyvíjejí činnost vedoucí ke zničení národa/nebo hodnot, které ,,dal Bůh člověku k jeho vývoji“/, ale podávají to jako něco dobrého. Přirozeně se v člověku vzedme hněv a snaha jim v tom zabránit. Jenže možnosti jednotlivce, tedy mé, jsou velmi omezené, a proto jim v tom zabránit nemohu a kromě myšlenkového, nebo verbálního projevu, nemohu víc udělat. Mohu si říci v odevzdanosti s hlubokým povzdechem ,,to je naše karma“ a já s tím nemohu nic dělat. Jenže pak přichází myšlenka, že i když je to i moje karma, mám se snažit vše napravit, tedy bránit zlu, aby ničilo Boží řád a ne jen v nečinnosti přihlížet.

 

Jak to tedy udělat, aby člověk ,,nebral spravedlnost do svých osobních rukou“, ale současně nebyl ,,korektní ke zlu“ a tím ho nepodporoval? Aby také svou lenost a strach neschovával za snahu nejít proti příkazu ,,má jest pomsta“?

Určitě to bude chtít se naučit ,,odosobňovat v těchto bojích“. Aby se z mého postoje nestala snaha o ,,osobní pomstu“ proti tomu či onomu. To bude těžké, zvláště v případech, kdy se jedná o lidi, které osobně znám. Ale bude to nutné. Měli bychom se učit ,,věcným postojům“, kdy si budeme plně uvědomovat, že tato věc je špatná a já chci, aby se vrátil Boží řád, chci tomu napomoci, ale nesmím to řešit jako osobní akt mé pomsty ode mne k viníkovi. Pochopit princip, jádro toho problému a neosobně do něj posílat sílu, kterou získávám svým postojem k Boží vznešenosti. Já vím, že tento daný čin je špatný a že musí být zničen, ale já do toho nechci vstupovat jako aktér zničení, ale jen jako nástroj pro ,,ruku Boží“, která sama rozhodne, co a jak. Na to ale nestačí ono naučené, fatalistické čtenářské ,,má to tak být“, nebo křesťanské ,,Tvá vůle se staň“. Tyto postoje přesunují vše na Boha a my se vyvlékáme z odpovědnosti a aktivní spolupráce při řešení tohoto problému. Bylo by tedy nutné aktivně hledat spojení s Boží mocí a tuto cíleně posílat do ,,falešného principu toho problému“, ale bez osobního postoje k osobám, které jej vykonávají. Být tou pověstnou ,,čočkou“, kterou prochází plameny a spálí, co ony chtějí. Ale my musíme současně být i tou rukou, která čočku natáčí potřebným směrem. To je ještě srozumitelné, ale obtížné bude v sobě oddělit vědomí, že paprsky vše spálí, od toho, že já si to spálení přeji, protože zde sice jde o princip, ale současně o konkrétní lidi. Já vím, že budou spáleni, když je žár dostihne, já chci zajistit provedení toho aktu, ale zničení těch lidí si osobně nepřeji, i když chápu, že k němu dojde. Já osobně chci být jen aktivním nástrojem v Boží ruce a dál se chci odosobnit, nejen proto, abych to osobně škůdci přál, ale také abych ho osobně chránil před následky.

Najít tento postoj mi připadá dost obtížné, protože my jsme vždy a ve všem osobní, ale tento postoj vyžaduje věcnost místo osobního.

O jednom jsem přesvědčen. Je čas na tom začít intenzivně pracovat. Zabývat se tím, vcítit se do toho a zkoušet, jak se s tím dokáži vyrovnat. Hledat nové postoje k lidem i situacím. Skutečně to bude velmi těžké, stačí si jen přečíst různé autentické reportáže z prožitků lidí ve státech, kde už Islamismus a neomarxismus přebírají otěže. To však člověk nenajde v ,,denním tisku“ politiky podporovaných plátků, ale bude se muset snažit hledat po světě, aby si mohl udělat reálný obrázek o tom, co se k nám mílovými kroky blíží. Kdo si však, alespoň takto, neprožije tuto přicházející realitu, ale bude ji popírat, před ní se schovávat a ignorovat ji, ten se nemůže vnitřně připravit na to, co přichází.

Učme se novým postojům už dnes, zítra to bude o hodně těžší a hlavně se neotáčejme zády k realitě a nežijme ve snech a iluzích, protože okamžik roztříštění této fata morgany je za dveřmi. Dokonce pod nimi už často nakukuje…

---