233. Člověk a soud /13. 12. 2017/

233.Člověk a soud

Slovo ,,soud“ v člověku většinou nevyvolává nějaké příjemné asociace. Snad, je-li obětí nějaké nespravedlnosti, může v něm slovo soud vyvolat naději v nápravu. Ve vinících však slovo soud automaticky vyvolá další slova – rozsudek, odplata. To pak obavu před následky a snahu se jim nějak vyhnout.

Protože celé lidské pokolení je vůči Božímu řádu nejen dlužníkem, ale i viníkem, je vcelku logické, že lidský duch nemá ke slovu SOUD žádný toužebný vztah, ale toto slovo v něm vyvolává jiné asociace. Těmi jsou: obava, snaha se ukrýt před trestem, popírání své viny, snaha ji svést na jiné, či nepříznivé okolnosti, a podobně. Souhrnem vzato – v lidském duchu je ke slovu SOUD odpor a snaha uniknout i popřít jej.

Jen v prvních vtěleních, kdy lidský duch ještě nebyl zatížen vinou, v něm nebyl strach před následky, strach před Řádem, strach před Bohem. Ale už v prastaré době Hjalfdara máme první poznámku o tom, jak se lidský duch, tehdy ještě ne ve zlé vůli, v myšlenkovém hloubání staví proti ,,běhu věcí“ a tím i tkaní ve stvoření. Je jasné, že následně to pokračovalo stále hlouběji a postupně přecházelo ve vědomé protivení se Bohu. A ruku v ruce s tím, jak se hromadila vina, rostl i pocit strachu, výčitek svědomí a popírání viny, tedy vnitřní rozpor a stále větší odstup od slova SOUD.

Jako se dědičný hřích přenášel od generace ke generaci, jako vypálený cejch Lucifera, tak se nesla pokoleními vzrůstající revolta proti Bohu a tím i odpor k Soudu, jako TRESTAJÍCÍMU projevu Boží spravedlnosti.

Povědomí Boha a Božího řádu postupně z lidstva mizelo a zůstal jen ten nevědomý odpor proti řádu a pořádku. Ten se nyní zosobňuje v šílené snaze popřít a zničit vše v čem ještě přetrvává řád. Zdůvodnění jsou různá a aktéři většinou ani neví, že vnitřním popudem všeho dnešního běsnění v popírání nejzákladnějších principů řádu stvoření, jako je rozdělení na muže a ženu, je cosi jiného. Že to vše v nejhlubším principu vychází ze zkázonosné snahy ,,postavit se Bohu“ v předtuše pádu do zničení.

To, co se děje nyní je srovnatelné s největšími hříchy v minulosti. Svedení ženské úlohy z duchovní cesty na bytostné mateřství je nyní překonáno a znásobeno do už i zvnějšku pozorovatelné absurdity, která je ještě větším hříchem. Chce-li člověk popřít roli muže a ženy, pak sahá do nejzákladnějších procesů, které začínají na samotném vrcholu stvoření. Rozdělení na pozitivní a negativní, duchovní a bytostné, to patří k nejzákladnějším mechanismům a jestliže se snažíme dnes popřít i to, pak je to snaha sahající až k praprincipům. Toto už konají jen tvorové zcela propadlí zkáze, kteří se snaží před svým koncem zničit vše a všechny, a to i vlastního druhu. A k hybatelům takové destrukce patří i strach z Božího hněvu, strach před soudem.

Věřící lid by tedy na své cestě k Bohu musel poznat v prvé řadě svou vinu a stát se kajícníkem, který je naplněn pokorou a snahou po nápravě svých věcí.

To, že lid křesťanských církví si z vraždy Syna Božího vytvořil spasitelský čin je, mimo všeho ostatního, i obranná snaha odmrštit od sebe odpovědnost za své činy. Je to snaha vyhnout se soudu Božímu.

My, čtenáři Poselství, jsme nabyli nesprávného dojmu, že čtením Poselství je pro nás vše napraveno a změněno. Avšak! Dědičný hřích pokřiveného mozku, jenž je podroben rozumu a všem jeho nectnostem, ten sdílíme i my. Čtením Poselství se nezmění mozek, jen se v nejlepším případě oživí lidský duch. Také se ale nezmění naučená schémata, která si neseme inkarnacemi dál a dál, pokud nejsou poznána a odložena. Nevědomý odpor k soudu si neseme i my. Jen jej nevyjadřujeme verbálně a spontánně, protože chápeme, že tím bychom se stavěli proti ,,liteře Poselství“ a to my nechceme. Je však hluboko v nás už přebudován postoj k soudu?

Nepřipadá mi to tak. Vždyť je zvykem, i nás čtenářů, se nechat stále unášet starými stereotypy, jen si to neuvědomuje. Jestliže křesťanský svět vytvořil klamnou mystifikaci k ukřižování Ježíše, jako ,,dobré věci“ a tato se pak přenesla do světa materiálního jako ,,veselé velikonoce“, nebo do světa ,,přírodních zvyků“, jako ,,svátky jara“ – stává se to všeobjímající myšlenkovou formou. Protože ani v nás čtenářích nedošlo ke skutečnému ,,znovuvzkříšení“ v duchu, ale stále jsou v nás po generace užívané a udržované zvykové postoje, pak nevědomky přebíráme i tyto zvyky. Tak i čtenáři rozesílají přání k veselým velikonocům, nebo konají o Velkém pátku děkovné pobožnosti. Vůbec v nás nepovstal zcela nový pojem ODPOVĚDNOSTI. Tato vnitřně přijatá ,,odpovědnost za svá rozhodnutí ve všech inkarnacích“, nejen za to, ,,co si pamatuji“, by nám dala ,,postoj viníka, který se stává kajícníkem“. Každý historický akt selhání lidského ducha bychom pociťovali ne jako ,,vinu lidstva“, tedy nikoliv jako ,,problém kohosi, kdo nečte Poselství“, a proto bude potrestán, ale cítili bychom to zcela osobně, jako SVOU VINU. Protože my skutečně neseme stopy své vlastní viny na všem, co se od Boha odklonilo. To vědomí, že si nezasloužím milost Boží, by nám dalo tu pokoru, která je dokonce VYŽADOVÁNA A PODMIŇOVÁNA pro vstup do Ráje.

Čtenáři však cítí uspokojení ke své osobě a slova o soudu vztahují automaticky k těm, co nečtou Poselství. Takovýto domýšlivý postoj nevede a nikdy ani nemůže vést k Bohu. Vypadá to sluníčkově a hezky se to čte i poslouchá, když k ukřižování Ježíše, nebo k námi vyvolané předčasné smrti Abdrushina, si posíláme povzbudivá přání i básničky. Slova o tom, že děkuje Bohu, jihneme, a slzíme radostí, nad Jeho milostí… Avšak ani slovo pokory, ani slovo o uznání své viny, ani slovo o tom, že Abdrushin měl vykonat soud na zemi, měl vybudovat Tisíciletou říši zde na zemi a my jsme MU TO NEDOVOLILI. Ano, On kvůli nám nemohl… a přitom se mezi čtenáři o tom vůbec nemluví a všichni to berou, jako by se nic nestalo – Pán donesl Slovo a odešel, my ho čteme, tak budeme zachráněni, ale ostatní budou souzeni….

Křesťané se radují při vzpomínce na ukřižování Ježíše, čtenáři Poselství se radují v den zavraždění Syna Člověka. Jaký je v tom rozdíl? Jak nás tedy to Poselství změnilo? Máme jiné názory, než ostatní církve a nevěřící?

Z těch e-mailů, které si čtenáři radostně rozesílali 6. 12. jsem tedy neměl žádný jiný dojem, než z těch, co si rozesílají křesťané o Velikonocích.

Proto vidím, že pojem SOUD nebyl doposud lidským duchem ani poznán, ale ani uznán a žel, zdá se, že se to týká i čtenářů, kteří čtou Poselství celá léta.

To není kritika, ani pomluva, to je můj postřeh z mnohých postojů jiných čtenářů, se kterými jsem se setkal. A myslím to zcela vážně, když řeknu: Je na čase se začít vážně zabývat slovem a pojmem Soud a to zcela osobně. Ne tedy jako něco, co postihne druhé /…dobře jim tak, když nečtou, nebo-chudáci, jen aby začali číst…/. Mně osobně trvalo léta, než jsem po nesčetném čtení, přemýšlení, komunikování…začal objevovat hloubku tohoto pojmu. A proto si dovolím zdůrazňovat to, o čem jsem přesvědčen. Kdo nenajde osobní a kajícný postoj k tomuto pojmu, nepochopil to nejdůležitější ke svému znovuzrození v duchu. O tom jsem přesvědčen. Kolik kdo přečte denně stránek z Poselství, kolik brigád absolvoval, kolik pobožností a Slavností navštívil a co při nich cítil nádherného a příjemného…To bereme, jako základní kritéria a dostatečné důvody pro záchranu člověka. Pokud toto splňuji, není důvod se nějakým soudem zabývat.

Snad jsem si to dříve myslel taky, ale nyní vím, že ke znovuzrození v duchu to nestačí… Abdrushin píše, že lidstvo se bude muset nejdřív naučit Boha bát. Taky píše, že ve vyšších světech, ale i v plánované Tisícileté říši, je a má být taková přísnost, kterou si ani neumíme představit…a i z toho mi vyplývá, že je nutné najít jiný postoj k soudu a Božím požadavkům, než ho máme nyní v příjemném pocitu spasení.

Často mám dojem, že jsem někde sehnal nějaké jiné Poselství, než ostatní čtenáři, protože mi z něj vychází zcela jiné závěry směrem k nám. Ne tedy v popisech úrovní, stvoření a základních dějů, ale v závěru, který ze všeho přečteného a vytušeného vyplývá PRO NÁS. Takový výrok, jako je následující, nevztahuji k nějakým odpadlíkům, nebo k lidem, kteří nedošli k Poselství, ale pro mne je to výrok, který má vyvolat v každém lidském duchu pozdějšího stvoření, potažmo v duchu našeho druhu na Efezu, určitý obraz Boží velikosti, vznešenosti, ale i Jeho obrovský odstup od naší malosti:

Úzkost a bezmezný strach by musel otřást lidstvem, kdyby mělo alespoň zdání o velikosti Boha zářivě trůnícího v bezbytostné všemohoucnosti, v nedosažitelných dálkách…

Ve mně to nevyvolává žádné blažené pocity, že už jsem zachráněný a že všechno bude fajn, když věřím a čtu….

Právě ten rozpor ,,dojmu z Poselství“ nás třídí více, než příslušnost k nějaké skupině organizovaných, či ,,divokých“ čtenářů /bonmot ve smyslu neorganizovaných – divocí ale někdy skutečně jsme/. Takže pojem ,,čtenář Poselství Grálu“ je něco tak širokého, jako slovní spojení ,,lidští duchové v různých vývojových úrovních“ od nízkých až po vyšší… A to je sice logické, ale přesto  v praxi překvapivé a hlavně to znemožňuje spolupráci i porozumění mezi námi čtenáři.

Jak je to vůbec možné, že jsou rozdíly mezi čtenáři až tak propastné?

Kdysi, kdy jsem ,,dělal osvětu“ a ,,šířil Slovo“, tedy roznášel knihy do knihkupectví a přemlouval je, aby je vystavili, pokud možno ne do čtvrté řady, kde je najde jen jasnovidec… a vůbec prováděl různé další aktivity pro propagaci Poselství, tehdy jsem se setkal s názorem, že takovéto reklamní šíření Poselství není správné. Tehdy jsem to odmítal, ale dnes už vidím věci jinak. A řeknu i proč je vidím jinak. Jednak nabízením Poselství různými komerčními pobídkami dáváme dílo na stejnou úroveň, jako mají jiné komerční ,,produkty“, ale Poselství mělo být ,,na vysoké skále“, ne v každé trafice. Touha po Světle, po Bohu, to je produkt duchovního usilování, výsledek hybnosti ducha. Pokud by se hýbal, toužil a usiloval, pak by Poselství našel i bez naší reklamy. Tím by docházelo k samovolnému třídění duchovně čilých, od těch méně pohyblivých, či nepohyblivých. Tím, že Poselství ,,děláme reklamu“, podbízíme ho každému, kdo se jen nebrání, nebo projeví jen slušnost a neodporuje, skutečně ,,přilákáme“ lidi, ve kterých není skutečná duchovní hybnost. A tak vznikají čtenáři, kteří mají jiné smýšlení a v Poselství nalézají něco podobného jako křesťané ve své víře – příjemné pohlazení, slib Nebe za věrnost a dostatečný počet ,,skutků“.

Myslím si, že i to je jedním z důvodů, proč mezi čtenáři tak zdomácněly různé postoje, tak podobné křesťanské mládeži a křesťanským spolkům. To jsme udělali my, a já se k tomu taky musím přihlásit, se svou snahou ,,přivést lidi k Poselství“, místo, abychom nechali jejich ducha, aby si sám k němu našel cestu svou hybností.

Tak, jak Poselství mělo stát vysoko, vysoko nade vší naukou, věroukou a církevnictvím, tak i jeho čtenáři se měli lišit od ostatních lidí svými novými myšlenkami, samostatností, schopností řešit všechny životní i společenské situace s nadhledem, prožitými zkušenostmi, málomluvností a jistým odstupem od všeho dosud všude probíhajícího. Tedy především odstupem od všech církevních i materialistických schémat. Měl povstat skutečně nový životní postoj ke všemu, protože my přece žijeme ,,ve všem“, tedy i v národě, společnosti, kulturních zvycích, i politice, která řídí naše pozemské životy. Nové a nezvyklé postoje ke všemu kolem, nic nám nemělo zůstat vzdáleno a neprožito a tím bez názoru… vše v nás mělo být konfrontováno a prožito a pak měl povstat nový člověk-ostrý a přece spravedlivý, jadrný a vážný s chápavým postojem ke všemu a přece s určitým vnitřním odstupem, který ale nevychází z nabiflovaných vět, ale vnitřního chápání všeho a všech, i sebe sama s klady i zápory. Člověk zralý, vážný a odvážný, nehádavý a kritizující, nepovznesený nad jiné, nezakotvený ve slovech, která hlásá, ale zakotvený v síle ducha, která z něj vystupuje, aniž by někoho poučoval a cosi kázal…

Nezdá se mi, že bychom se k tomu dopracovali…

Nicméně, i přes tuto nedostatečnost, kterou vidím kolem, ale pociťuji ji i v sobě samém, chovám naději…

Vím, že pokud v sobě skutečně a plně NEPROŽIJI A NEZPRACUJI SLOVO SOUD, neposunu se k dalšímu vývojovému kroku. Pokud se ale budu trvale a vážně zabývat tímto pojmem, půjdu mu s důvěrou vstříc s otevřeností a připraveností přijmout vše, co mne musí potkat, pak mi síla i řád pomohou.

Máte-li v sobě také takovou touhu, ale především takové odhodlání a odvahu PŘIJMOUT SOUD, pak Vám ze srdce přeji úspěch na této cestě k vykoupení.

***

Kdo už vše prožil, vším prošel, vše odložil a v duchu se znovuzrodil, pro toho už Soud není soudem, protože vše odpykal a není na něm nic, co by stálo ,,proti Bohu“. To jsou ti v Ráji a ti nad nimi, ale pro ně tuto úvahu nepíši, dost možná však, že od nich ke mně přilétla….

---