227. Tyče, které čekají (…že by i na nás?) /8. 11. 2017/

227. Tyče, které čekají (…že by i na nás?)

Nosnou myšlenkou této úvahy je výrok z přednášky Povinnost v původním znění /bude zveřejněna/ ,,Kdo stojíš, hleď, abys nespadl. Kdo leží, nemůže padat. Všechna varování jsou určena těm, kteří stojí, nebo se zvedají“.

Mezi čtenáři je skrytě vžitý postoj, že vše kritické, odsuzující a jaksi negativní proti člověku, řečené v Poselství, je určeno těm, kdo nečtou Poselství. To pozitivní, příjemné a povzbudivé je však řečeno nám,  čtenářům… Jaká je v tom logika – určité výroky jsou napsány pro ty, kteří to nečtou…

Tento náš ,,sebeobranný zvyk“, kdy se stavíme mimo výroky, které by nás svou příkrostí mohly probudit, je pro nás nesmírně nebezpečný a vlastně je i vzepřením se proti Božímu řádu, který v Poselství spočívá.

Proto si při každém nepříjemném výroku v Poselství směrem k lidstvu i člověku připomeňme, že: ,,Všechna varování jsou určena těm, kteří stojí, nebo se zvedají“. A ten, co stojí, nebo se zvedá, to je přece člověk, který se snaží žít podle vůle Boží – TO JSEM JÁ!

Když už nejsme schopni pohlédnout sebekriticky na sebe sama, dívejme se alespoň na jiné. Ne v kritice, ale v bdělém, neosobním zkoumání souvislostí. Jistě najdeme velice mnoho, z našeho pohledu, nesprávného na jiných čtenářích. Nedívejme se ale při této zkoušce na své známé, své oblíbené, členy stejné skupiny, ale na čtenáře s jiným smýšlením, možná na ty v jiné skupině, než uznáváme, nebo ty osamocené, které neuznáváme, čtenáře Nového, nebo Starého vydání Poselství – podle toho, co sami uznáváme. Vezměme si prostě ,,protiklady“ v tom, co sami uznáváme – mezi čtenáři. Připusťme, že tito, pro nás protikladní čtenáři, taky upřímně usilují žít podle Poselství, žít správně podle Boží vůle… A jestliže připustíme, že ,,poctiví čtenáři“ přesto žijí nesprávně, musíme připustit, že i my se můžeme právě podobně mýlit. Vždyť z jejich pohledu chybujeme zase my. Co nám dává to přesvědčení o naší neomylnosti a jejich nesprávnosti? Upřímně – není to snad pýcha?

Čteme v přednášce V zemi soumraku o tyčích nesprávných představ, které brání duším v dalším postupu. No ano, nejsou tam uvedeni čtenáři Poselství, ale jiní. Jenže princip dogmat, tedy příliš ,,pevných postojů“,  platí pro všechny – je to přece základní, obecný princip, jestli se projeví na tom, či onom, to je principu lhostejné. Všichni patříme ke stejnému, nesprávně vyvinutému, duchovnímu druhu, nebo snad ne?

Už na těch ,,protikladných čtenářích“ musím přece vidět základní fakt: I čtenář podléhá různým dogmatům, není od nich osvobozen. A ona dogmata pak vytváří ty tyče na onom světě v přednášce popsané.

Čtenáři se, podle mých postřehů, dělí na dvě velké základní skupiny. Jedni o větách a výrocích v Poselství moc nepřemýšlejí. Jednak proto, že je to příjemné a taky proto, že si vytvořili své vlastní dogma: Rozum je nepřítelem Božím a odvedl nás od Něj. Je proto nezbytné nedopřát rozumu ,,vládu“, tedy moc jej nepoužívat. Toto dogma jde někdy až do absurdit. Když před těmito lidmi v rozhovoru řeknete, že jste o něčem ,,přemýšleli“, ihned vidíte varovně pozvednuté obočí, nelibost v jejich tváři, nebo vám dokonce přímo vytknu, jak nesprávně jednáte. Dokonce stačí, když použijete slova ,,rozumí“, ,,porozumění“, aby vás poučili, jak to s vámi jde s kopce. Tito čtenáři nemají pochopitelně nějaké problémy s výkladem nějakého pojmu, věty, pasáže z Poselství. Oni plavou Poselstvím bez snahy něčemu ,,rozumět“/…to by bylo přece Rozumářství!!!!/, plavou jen v příjemných pocitech, které bedlivě sledují a v sobě cíleně posilují, což na venek i rádi zdůrazní, aby svět viděl, jak dobře ,,cítí“. Když se jich zeptáte na něco konkrétního z Poselství, odpoví, že to se nedá popsat, protože oni to tak ,,cítí“, ale do slov…to přece dát nejde. Jestliže Abdrushin dokázal do slov převést i Božské děje…pak můžeme jen děkovat, že nám sem místo Něj ,,neposlali“ Čtenáře… Ten by jen řekl ,,…já to tak cítím“ …a odešel by pryč. A my bychom zůstali beznadějně hloupí, jako před Jeho příchodem. Pomyslnou ,,výhodou“ těchto čtenářů je, že nemohou dojít k hloubalství. Nevýhodou, že z Poselství si odnáší ,,dobrý pocit“, ale žádné ponaučení. Nebereme-li za poučení to, že si myslí to, na co již upozorňoval učedník pan Fritsch:

Absurdní je také černobílé vidění nositelů kříže, kteří sebe a sobě podobné považují za dobré, světlé a čisté, zatímco všechny, kdo stojí stranou – hlavně ty, kteří nechtějí nic vědět o Poselství – považují za špatné a temné. Síla Světla působí a proudí, a zasáhne všude tam, kde je půda k tomu připravena. Člověk v daleké Asii – který ještě nikdy neslyšel o poselství Kristově nebo o Poselství Abdrushinově, jehož nitro je však očištěno pravým sloužením – stojí ve velké síle a využívá jí ke vzestupu. Naproti tomu člověk, který zná Bibli nebo Poselství Grálu nazpaměť, avšak jeho duch tím není naplněn, může využívat sílu jen nedokonale nebo vůbec ne, a ocitá se v nebezpečí, že kráčí dolů místo vzhůru…

Druhá skupina čtenářů /osobně si myslím, že je to spíše skupina menší, ale nevím/, se v poctivé snaze snaží pochopit, co nám Abdrushin chtěl svým Poselstvím sdělit. Správně tuší, že to moc nechápeme, i když to pořád poctivě studujeme. Je to jistě správný postřeh, vždyť i duch s vyšším poznáním i schopnostmi, uvedený učedník, pan Fritsch, napsal:

Kdo tenkrát žil na Hoře, mohl vždy znovu vidět a poznávat, že jsme všichni, bez výjimky, nebyli schopni pochopit poukazy, rady a příkazy a slova Pánova, ba ani vytušit je v jejich pravém duchovním významu jsme nebyli schopni….

Poznání naší malosti je jistě tím nejlepším ochranným mechanismem proti pýše a lenosti, před kterou nás Abdrushin neustále varuje.

Poctivá snaha ,,pochopit“/slovo pochopit můžeme vztahovat i k duchu, nejen k rozumu, jak to někteří činí/, je jistě správným hybným momentem pro ducha, který se chce vzpamatovat po uspávající době vlády rozumu. Slepá víra koupající se v příjemných pocitech vlastní, už zajištěné, spásy, zcela jistě nevede k pohybu ducha…

To vědomí, že každé slovo Poselství má svůj hluboký význam, který nám zřejmě uniká, to nás vede k usilovné, ale přece jen poněkud ,,problematické“ aktivitě.

Pochopitelně obě skupiny čtenářů o sobě ví a mají k sobě výhrady. Je to celkem logické a pochopitelné. První skupina spílá té druhé do ,,rozumářů“ a věří, že oni nikdy nedojdou do Nebe, protože ,,propadli rozumu“. Druhá skupina zase vnímá tu první jako tlupu snílků, hledačů příjemných pocitů, kteří z bohatství Poselství nepřijali nic, než ten pocit, a ani ten není z Poselství, ale je jen jejich vlastní…

Nehodlám nikoho upřednostňovat, ani posuzoval. Věcně vzato a z vlastní zkušenosti prožito, musím konstatovat, že při dotazu na něco konkrétního z Poselství, málokdo z první skupiny dovede smysluplně odpovědět. To je vcelku logické, protože oni ani po něčem takovém netouží. Není to tedy z mé strany ani žádná pohana, ale prosté konstatování tohoto směru chtění určité části čtenářů. Dál je zbytečné se tím zabývat.

U druhé skupiny je to však složitější. Je tu nepřeberné množství možností, ,,jak“ se zahloubat do Poselství a z toho vyplývá velké množství různých přístupů ke způsobu, ale i intenzitě ,,bádání“. Protože není předmětem tohoto zamyšlení nějak třídit a analyzovat postupy, ale spíše jen upozornit na nebezpečí, nebudu zde nic rozpitvávat, ale uvedu jen ta rizika.

Při našem správném tušení důležitosti každého slova Poselství a současně velké snaze to ,,správně“ zpracovat, ovšem při použití mozku a rozumu, jako vstupní brány při čtení Poselství vzniká určité schéma. Toto schéma, tedy pevný mechanismus ,,zpracovávání“, vše přicházející stěsnává do předem dané formy. Uvedu příklad. Říkala mi kdysi jedna čtenářka: ,,…když tomu nerozumím, čtu ten odstaveček pořád dokola, dokud mi to není jasné…“ Takovouto násilnou činností nemůže duch vůbec dojít k nějakému ,,otevření se“, protože intenzivně pracující mozek k němu nic nepustí, ale mele si to pořád dokola a nutí se do pocitu ,,chápu to“.  Duchovní pochopení přichází jako přirozený, nenásilný děj ,,spojení“, tedy člověku se to najednou ,,ujasní“ a on ,,ví“, jak to bylo myšleno /tzv. se mu ,,rozsvítí“/.  K tomu dochází, až se různé myšlenky a postoje v člověku do sebe poskládají a vytvoří předpoklad k pochopení. Ano, jistě zde musí být ,,chtění“, ale nenásilné, nevynucované, vycházející ze všeobecnějšího citu ,,touhy po Bohu“ a ne násilného ,,pochopení textu“. Člověk by v sobě měl mít touhu – to je cit, rovnající se vzletu, stoupání, snahy najít něco, čím bych byl užitečný, touhy se přiblížit Bohu…a pak by měl TAKY mít i pozemskou potřebu ,,pochopení, co se po mně chce“. Tato pozemská potřeba by se neměla stát příliš úzce zaměřená /jedno slovo, jedna věta/, ale měla by zůstat ve všeobecnější a tím i neutrálnější rovině.  A dále k tomu přichází ,,impulz“.  Člověka něco ,,napadne“, někdo se ho na něco zeptá, něco si někde přečte a to vyvolá otázku – jak to vlastně je správně? Jak to funguje? Jak je to myšleno, apod. Tak toto téma zaměstná jeho mysl intenzivněji. Protože však ,,nad tím“ stále spočívá obecná snaha ,,pochopení, co se po mně chce“, neměla by se snaha o rozluštění dané otázky stát tvrdým rozumovým úsilím, ale spíše jen nasměrovanou touhou. Potom si člověk nebude ze všech sil ,,vynucovat odpověď“ násilným stlačováním slov a vět z knihy a jejich vtlačováním do nějaké formy, ale nechá děje plynout, jen jim dá svým chtěním směr. Nemusím se odpověď přece dozvědět ihned, ale život mi ji časem jistě přinese…pokud na svou otázku zcela nezapomenu. To ovšem neznamená si otázky ,,biflovat“, opakovat, psát, ale ,,nést ji volně ve své mysli“. Není tedy nutné ,,na ni stále myslet“, jen ji v ,,sobě nést“, tedy mít ji jakoby odloženou na blízkém pozadí mysli – jako na viditelné poličce, o kterou každou chvíli zavadím zrakem – vím o ní. Jestli se ta otázka časem vytratí, aniž něco přinesla, nevadí, asi za moc nestála, nebo můj zájem o ni nebyl tak opravdový, jak jsem si myslel. Ale pokud je živá – zůstává a vysílá proud síly vzhůru, jako ,,dotaz“ a prosbu současně.

Protože DOGMATA nejsou jen naučené články víry, naučená schémata, ale i ,,metody“, které jsme přijali, nebo nám byly vnuceny a už si ani neuvědomujeme, že je používáme. Tedy i to, jak se snažíme věty a slova, pojmy a informace v sobě ,,zpracovat“ se velmi lehce stává schématem a z něj pak vzniká dogma. Tedy pevně a nehybně daná forma, která je ,,jedině správná“.  Toto dogma se pak člověk často snaží vnutit druhým jako jedině správné.  I Abdrushin nás nabádá, abychom našli nový vztah k Poselství a to nám dá úplně jiné a nové poznatky. Z mého pohledu je i v tomto Jeho postřehu naznačeno, jak jsme stále otroky svých původních schémat myšlení, chápání a zpracování informací.

A když se vrátíme k Přednášce V zemi soumraku a těm tyčím, které brání duším v cestě dále, můžeme si nyní snadno představit část dogmat, které vytvoří ,,čtenářské tyče“. Vezměme ty nejzevnější. Určitě si umím představit dav, který se hádá před tyčemi, které Poselství je správné, to předválečné, to poválečné? A jiní se zase hádají, který učedník měl lepší spojení se Světlem, a proto musí oni být přece vpuštěni do Ráje, když byli jím zpečetěni. Další se odvolávají na to, že oni jezdili pravidelně na Vomperberg a tam jedině bylo spojení s Bohem, proto oni mají mít cestu otevřenou… Jiní jsou v šoku, že je před nimi zavřeno, když oni pořád cítili tu Boží milost a chodili na ty krásné pobožnosti…

To jsou skupiny s konkrétním dogmatem, ale pak přichází duše s individuální, příliš zakořeněným ,,názorem na to, jak to funguje“. Jsou příliš přesvědčeni o ,,svém správném názoru“ a toto pevné přesvědčení taky vytváří tyče. Vzpomeňme na tu ženu z oné přednášky – ona odložila své názory a v důvěře šla za ,,hlasem srdce“. Nyní jistě pookřejí čtenáři první skupiny a řeknou, ,,…ano my nejsme zatíženi nějakými zformovanými názory z Poselství, proto před námi žádné tyče nemohou být. My nemáme názory na to, ,,co tam je“ a ,,jak to funguje“, a proto jdeme jen za hlasem svého srdce…“. ,,My nemáme dogmata, protože nemáme vytvořené žádné konkrétní názory.“

To je ale vlastně nevědomá slepá víra. Taková víra byla použitelná v určitém stádiu vývoje nevědomého duchovního zárodku. A takovéto ,,nevědomé putování“ je možné jen do určité, velmi blízké úrovně. V soudu je od lidského ducha už vyžadován vědomý postup, jinak zůstává jen v úrovních nevědomého bytí. To jsou úrovně, ze kterých se dalo před soudem ještě pomalu vyjít v dozrávání k vědomějšímu vnímání, ale v soudu jsou to úrovně zahrnuté do recyklace. Čtenáři, kteří chtějí putovat nevědomě, jen s dobrým pocitem, příjemnou vírou ve vlastní spásu-daleko nedojdou.

Touha po poznání a pochopení, otevřená mysl, která i své ,,poznaní“ je schopna kdykoliv odložit, přijde-li k ní něco vyššího a správnějšího. S velkou touhou po Bohu, ale vědomím své nedostatečnosti, které drží ducha v pokoře, ale nevyvolává pocity sebezničujících výčitek – vždyť, co já vím… Jsem malý, nepatrný, napáchal jsem možná strašné věci, ale mám v sobě touhu sloužit Bohu – ať On rozhodne, jsem-li hoden být, nebo ne – rád od Něj příjmu cokoliv, jen bych Jej chtěl opravdově milovat a udělat Mu radost… Jsem připraven ke své změně, o kterou se ze všech sil snažím, jsem připraven odložit cokoliv, co mi brání jít Jemu blíž, NA NIČEM NECHCI LPĚT – na ničem, ani na DRUHU SVÉ VÍRY, na svých názorech, postojích,  vztahu ke druhým a ke světu. Co já vím, co je dobré, jen se snažím a chci být takový,  jak Ty řekneš, ale úsilí do toho dám rád ze sebe sama. Tobě Otče jsem otevřen a cokoliv dokážu, když Ty mi k tomu dopomůžeš…

Tato úvaha nemá být nějakou kritikou čtenářů, jejich tříděním nebo snad dokonce znejistěním jejich snahy. MÁ za úkol poukázat na nebezpečí, která nejsou tak patrná, ale přesto, a o tom jsem přesvědčen, nás obklopují. A píši-li o čtenářích, jako o obecném pojmu, tak se do něj beze zbytku počítám též, proto píši vždy i o sobě, protože: ,,Všechna varování jsou určena těm, kteří stojí, nebo  se zvedají“. A ten, co stojí, nebo se zvedá, to je přece člověk, který se snaží žít podle vůle Boží – TO JSEM PŘECE I JÁ!

,,Nechte mou přísnost, aby vámi projela jako oheň“ – nám říká Abdrushin a toto upozornění na ,,čtenářské tyče“ k tomu jistě patří též…

-ZF-

---