222. Ješitnost vznikla objevením se ženy ve stvoření…
Chcem sa Vás spýtať, ako Vy rozumiete slovám v závere predášky 86. CIT,“Ve skutečnost vzniklo pŕece všechno zlo jen z tohoto jediného, dnes každému viditelného pochybení. Toto pochybení bylo jen výplodem ješitnosti, která vznikla objavením se ženy ve stvoření.“ s.590.
Viete, nechcem sa dotknúť ženy takýmto či podobným výrokem Pána, len sa pýtaním, ako tomu rozumíte….D.S.
Odpověď ZF
Dobrý den přeji a děkuji za dotaz. Souvisí s ním i nějaké mé další postřehy, které uvedu.
V této souvislosti považuji pojem ,,ješitnost“ za projev rozumu. Žena je díky duchovnímu přídavku vnímavější k vnějším impulzům. Kdyby stála pevně ve své původně určené roli spojnice s vyšším děním, pak by jí tato vnímavost byla užitečná. Protože se ale duchovní zárodek při svém vzdálení od zdroje síly, dostává do menšího tlaku, umožňuje mu to snížit svou aktivitu – dostává se, všeobecně, z aktivního působení do pasivního a je tak snáze vydán vnějším vlivům. Proto je i žena, při své otevřenosti, zranitelnější. Proto i snáze podlehla rozumu. Přesto, že její působení, myšlení a vnímání, nese stále rozdílné formy od muže /pokud není už dobře emancipovaná/, neprojevuje se to u ní v duchovní aktivitě-citu, ale v silnějším pocitovém vnímání. To je ovšem opět rozum. Tak tu máme muže, který se řídí rozumem a ženu, která se řídí pocitem-tedy opět rozumem. Protože však má stále druhově danou zprostředkující roli, přikotvuje muže ještě více k rozumu. Zdánlivě jej od racionálního vede k empatickému, ale ve skutečnosti to tak není. Muž se svým racionálně logickým uvažováním má stále určitou brzdu v tom, že chce, aby to bylo ,,logické“, což je vlastně ,,zákonité“, smysluplné a ne iracionální. Žena však má tendenci o problému ,,nepřemýšlet“, ale z vnitřního popudu jej vykonat. Že je to nelogické, ji nezastaví, protože jí to ,,tak připadá dobré“. Pokud by se skutečně řídila citem, pak by mohla usměrňovat mužskou racionalitu k vycítěnému řádu stvoření. Protože ten je také logický, nenastal by žádný střet, ale jen doplnění a upřesnění. Protože však i žena podlehla mámení rozumu, ale v méně zjevné formě pocitů, je její působení ještě nebezpečnější, než u muže.
Ona první podlehla mámení rozumu a ten se demonstruje v sebestřednost, pocitu důležitosti a… ješitnosti. Proto se na ženě nejdříve demonstroval tento projev rozumu a následně jej přejal i muž. Proto je zde ta pasáž, že s ní povstala ješitnost v pozdějším stvoření. Mohli bychom polemizovat a teoretizovat, že muž by k té ješitnosti taky došel, i bez ní, ale to na věci nic nemění. U ženy se ješitnost projevuje v marnivosti, snaze se předvádět, ,,líbit se“, vydražďovat pudy muže, být středem pozornosti. U muže pak následně v rozumové pýše na své ,,objevy“, dobývání a podmaňování přírody, a mnohém jiném.
Přesto, že onen výrok směřuje k ženě, jako iniciátorce, nalezneme také výrok, že muž se jí nemusel přizpůsobit a proto jeho vina není o nic menší…
A to bych chtěl zdůraznit. Výroky o pádu ženství často v mužích vzbuzují různorodé pocity. Jednak jakýsi soucit, na druhé straně možná i nějaké odsouzení a domýšlivost. Jsou také čtenáři, kteří pořád hledají ty ,,pravé ženy“, protože se příliš váží na výroky o ženině prvenství a její důležité roli. A vzniká v nich přesvědčení o vlastní malosti a neschopnosti dosáhnout k Duchu, když jim ta ,,pravá žena“ nepomůže…
Myslím si, že tím vším si jen přidáváme další kameny na už dost složitou cestu. Poselství nám ukazuje základní principy fungování stvoření a odhaluje, kde jsme udělali chybu. To ale nemá být podnětem k posuzování, odsuzování a dokonce ani sebesnižování nikoho/ani sebe sama ne/. Máme se postavit zpříma každý DO TÉ SVÉ ROLE a nechat ostatní, aby si oni sami našli tu svou dle svého chápání, zkušeností i iniciativy.
A vrátím-li se k výroku, který stál na začátku otázky – je zde uvedeno, že problém je v ješitnosti ženy. Co z toho vyplývá? V prvé řadě, že si to má ŽENA UVĚDOMIT a nemít o sobě příliš vysoké mínění, naopak se soustředit, aby v této chybě už nepokračovala. V druhé řadě – muž si to má také uvědomit, ale jinak, jako neosobní princip chyby a nepodporovat v ženě ješitnost. V třetí řadě – nebyla nám určena role soudců, proto si má každý hledět svých chyb a snažit se o svou změnu. Ani žena, ani muž nemá právo odsuzovat a posuzovat jiný druh.
Jestliže jsou čtenáři, kteří se násilně sklání pod ženu, pak v ní jen pěstují to, co by naopak mělo být odstraněno. Navíc tu jde o zjevné nepochopení. Duchovní zárodky jsou si na počátku zcela rovny, později se druhem činnosti rozdělí na dva rovnocenné druhy. Jeden z nich však má přídavek něčeho vyššího a TOTO jej odlišuje od druhého druhu. Pokud tedy chceme něco vyzdvihovat, nebo snad ctít, pak je to onen ,,přídavek vyššího bytostného“, protože jen on ,,povyšuje ženu“. Kdybychom se na to dívali takto, pak by naše úcta stála na ,,systému stvoření“, který tento přídavek vytvořil a ženě ponechal. A tento ,,systém“ je jinak řečeno Božím řádem a ještě jinak pojmenován – Boží vůlí… A tak se dostaneme k tomu, že naše úcta zamíří k Bohu a nebude se snažit dělit jeden stejný druh duchovních semen na cosi ,,lepšího“ a horšího.
S nepřirozenou a myšlenkově zkonstruovanou ,,úctou k ženě“ mezi muži čtenáři jsem se setkal vícekrát a vždy jsem ji pociťoval jako ,,vyčtenou z knihy“ a rozumem uplatněnou, nic z přirozené úcty, která má vycházet ze skutečnosti a ne přání, jsem nespatřil. Až se žena vypracuje na skutečnou Ženu, pak teprve může být duchovní pomocnicí muže, ale on zase má být hrubohmotným pomocníkem ženy. Obě role jsou vyrovnané, obě jsou cenné a nikdo nemá právo něco, nebo někoho nadřazovat. Až dojdeme do zralosti, kdy budeme schopni věcně a nezaujatě pohlížet na obě role, pak se můžeme zamýšlet nad druhým druhem, než je ten můj /pokud by nás to v té době ještě napadlo – dost o tom ale pochybuji /. Do té doby by se každý měl starat jen o rozvoj svého vlastního druhu a ten druhý ponechat bez svých vymyšlených ,,pomocí“. Muž se má stát dobrým mužem, žena se má stát dobrou ženou. Když se tak stane, budou se doplňovat…a to je vše. A v Poselství se lze dočíst, že se na to ani nemusí znát…
Hlavně by vše mělo zůstávat v rovině přirozenosti a ne ,,chtěné role“, kterou hrajeme, ,,protože je to tak psáno v Poselství“.
Pokud člověk ,,touží po Bohu“, automaticky jeho chtění míří k Jeho projevu, tedy k Boží vůli ve stvoření, k Jeho Řádu. Tím také míří ke všemu, co se v tomto řádu správně pohybuje. Součástí toho správného pohybu je i správná činnost ženy. Takže člověk usilující o soulad s Božím řádem se automaticky spojuje i se správně působícím ženstvím a je jedno, jestli je na Zemi, nebo v jiné úrovni. Čtenář zná souvislosti, takže, aniž by se rozumem musel nějak konkrétně zaměřovat k někomu či něčemu, jeho duchovní chtění míří do Božího řádu a tím ke správnému ženskému principu. Naplánovat si, že chci hledat ,,správnou ženu na Zemi“, toužit po tom, trápit se, že žádnou nenalézám…to mi připadá, jako snaha mířit duchovní chtění do hmoty. Proč hledat ideály na Zemi, když na nebi je jich nepřeberně mnoho? Snad proto, že to potřebujeme mít ,,zmaterializované“, protože vše automaticky hledáme jen ve hmotě?
Jsme lidé mnohotvární. Každý z nás má dobré i špatné stránky a to zcela individuálně. Potkám-li kohokoliv, ať muže, či ženu, který bude mít dobrou vlastnost, schopnost, rád se u něj přiučím-ale jen v tomto. Rád také takové schopnosti pomohu z principu harmonie a řádu, ne však proto, že je to žena, nebo muž. Podporujme dobro a odklánějme se od zla…a půjdeme správně.
Pokud se žena nebude chtít změnit – znamená to snad, že muž MUSÍ zůstat sedět vedle ní ve hmotě? Já si myslím, že ne. Prostě se spojí s ŽENSTVÍM a u něj najde tu pomoc, kterou hledá v Božím řádu. A samozřejmě i naopak – touží-li žena po skutečném mužství, pak je nalezne ,,v duchu“ a nemusí se proto mučit v marném hledání na zemi mezi zpitvořenými NEMUŽI, kteří tu žijí.
Ve větách, které měl Abdrushin proslovit k různým povolným je i věta o které se dá v těchto souvislostech přemýšlet a podle ní hledat nový postoj k tomuto tématu:
,, Je potřebí, aby žena mohla k muži vzhlížet. Vždycky chce ráda vládnout, pouze tehdy se ale cítí dobře, když může k muži vzhlížet.“
Reakce DS
Stále nevím spracovat ten moment: „Toto pochybení bylo jen výplodem ješitnosti, která vznikla objavením se ženy ve stvoření.“ s.590., teda dôraz je na „objavení se ženy ve stvoření“.
Reakce ZF
K té pasáži o ženě vlastně nevím, co Vás tam mate. Snad to, že pojem ,,objevení se ženy ve stvoření“ vztahujete na vrchol stvoření, tedy objevení se ženy na počátku vzniku celého velkého stvoření? Protože je tu však řeč o pádu ženy, je tím míněn pád ženy našeho druhu, nikoliv žen vyšších úrovní. Tam k žádnému pádu nedošlo, neexistuje tam hřích a vše funguje v Božím řádu, proto tam nevznikla žádná ješitnost.
Co je tedy míněno ,,objevením ženy“? Musíme jít cestou vývoje. Zárodky ducha se rozdělily na pozitivní a negativní, což je až když vystoupily z duchovní říše a vstoupily do nižších úrovní jemnohmotnosti a pak hrubohmotnosti. Ale v tomto případě, kdy mluvíme o ,,ženě“ to musíme vztahovat ještě k nějakému stupni uvědomění, což je až hrubohmotnst. Co je výše a dříve, to bereme jako zárodky pozitivní a zárodky negativní. Takže až negativní zárodek, který sestoupil do hrubohmotnosti, získal prožíváním určité uvědomění, tak se podroboval rozumu a TÍM ZAČAL BÝT PYŠNÝ A STAL SE JEŠITNÝ na své schopnosti a možnosti. Teprve v době, kdy tento zárodek získal uvědomění, můžeme mluvit o tom, že se OBJEVILA ŽENA, předtím to byl jen zárodek ducha s negativním směřováním. Touto ,,proměnou“ zárodku v ženského ducha skutečně povstala, vznikla, zformovala, začala existovat – objevila se ŽENA. Tak to chápu já…
Reakce DS
Ano snažím se to brát stejně i já, a cez to všetko je tu „ženy ve stvoření“, teda né v druhotném, né, že by mé to mátlo jen jakosi se mi nezdá, že by to bylo jen tu v tomto vyvinutém svete. Veď zlýhali aj vedomí lidskí duchovia, (Amfortas a pod..)….
Reakce ZF
Myslím, že by bylo dobré do těchto myšlenek začlenit ,,časovou posloupnost“. Ty naznačené děje, jako je vyšvihnutí se Lucifera někam výše, jakož i pád Amforta, apod. vztahujeme do doby vrcholu moci Lucifera ve stvoření, jenže ,,vznik ženy“, pokud jej budeme chápat jako obecný pojem k celému stvoření, musel vzniknout mnohem dříve. Nejprve přece bylo Prvotní stvoření, dokonalé, bez viny a temna. A už v něm přece ,,byla žena“ . To však jistě nebyla žena ovládaná ješitností, protože tehdy se ještě vše zachvívalo v rytmu Božího řádu, kde žádná JEŠITNOST NEEXISTOVALA. Když si např. vezmeme přednášku ,,Zkřivený nástroj“, pak je zde řeč jednoznačně o ješitnosti svázané s rozumem. To jsou děje Pozdějšího stvoření, kde už není takový tlak Boží síly a entity se proto mohou vyvíjet různorodě. Vyšší tlak nepřipustí vývoj ,,mimo řád“, to jde jen níže, kde už tlak je omezený. Pak ještě níže se entita může ,,skrýt do ochrany hrubohmotnosti“, což ji sice neochrání, ale při zvrůstajícím zhutnění to ,,zpozdí zpětný náraz“. Tím vznikne čas, po který se entita může kazit dále ve směru, který si sama zvolila. Ješitnost je zcela vázána na sebestřednost při nesprávném sebeuvědomování. Žena si uvědomila své půvaby – to je nesprávné uvědomění si sebe sama ve smyslu …já jsem někdo úžasný …a toto je DOMÝŠLIVOST a JEŠITNOST. Muž udělal totéž, ale v rovině trochu jiné, nicméně podstata je stejná – já jsem úžasný…Rozum vyhodnocuje sebe sama jako něco mimořádného, protože není schopen se vnímat ,,ve stvoření“. On se vnímá v interakci na okolí, a může to být klidně okolí široké – Země, vesmír. Vždy najde sebeoslavující postoj – pokořím přírodu, doletím k Marsu, atd. Jen duch, který nabyl sebeuvědomění, se může chápat ,,jako součást něčeho velkého“, a protože je jen nepatrnou součástí, vzniká z toho správný pojem ,,své hodnoty a významu“. Ješitnost tedy vznikla v určitém stupni uvědomování si sebe sama, pod vlivem vzrůstající síly rozumu. Protože žena je ,,otevřenější“ a citlivější, podlehla tomuto nesprávnému postoji první, ale muž ji následoval. Žena je tu tedy označena za nějaký prvotní zdroj našich potíží, ale mnohde jinde je tím označen přehnaný a jednostranný rozvoj rozumu. Takže, podle mne, to musíme vzít ve správném pořadí. To hlavní je předání vlády rozumu – to je obecný hřích lidského ducha pozdějšího stvoření. V tomto hříchu byla první žena a za ní muž – vina je stejná a není pro nás tedy správné si zdůrazňovat, že za to ,,může žena“. A ješitnost je jen projev, důsledek povýšení rozumu a ten se první projevil u ženy. Je to žena Pozdějšího stvoření, které nevzniklo z prvotního aktu Budiž Světlo, ale později a jen v něm se vyskytují protiklady a postoje proti Božímu řádu. Ten nejvýraznější se nazývá Ješitnost…
Reakce ZF
Po včerejším osobním rozhovoru s tazatelem bych rád ke svým slovům ještě něco doplnil…
Tazatel souhlasí s mými postřehy, ale pořád se mu to jeví tak, že zmíněná věta ,,ješitnost vznikla objevením se ženy ve stvoření“, nějak souvisí i s ženou nad pozdějším stvořením.
Zamýšlel jsem tedy opět nad tím výrokem a mým chápáním souvislostí. Znovu raději zopakuji, jak to chápu. Na počátku vzniku stvoření, tedy ve stvoření prvotním nemohla být žádná ješitnost a žena, která tehdy povstala, tedy vydělila se ze svazků záření, jistě nemohla být ješitná, ani jinak jdoucí proti Božímu řádu. To by popíralo mnohé výroky z Poselství, ale i celý mechanismus dělení, štěpení a formování z výtrysku ryzího Božího záření. Na tomto svém názoru tedy nemohu nic měnit, aniž bych nemusel současně rozbít vše, co jsem z řádu stvoření pochopil. To dělat nebudu.
Při hlubším uvažování mne však napadla určitá myšlenka, která může doplnit, co jsem napsal a určitým způsobem rozšířit pohled jným směrem a do jiných souvislostí.
Jsem přesvědčen, že k pádu ženy muselo dojít až v pozdějším stvoření /což jsem podrobněji rozepisoval dříve/ a při tom bylo nutné, aby duchovní zárodek, jdoucí vývojem k formě lidského ducha nabyl nějakého stupně uvědomění – protože v nevědomém stavu je krásný a bez hříchu. Teprve špatným způsobem uvědomění se může zkazit. To jsem rozepisoval již dříve, proto to nebudu opakovat, ale chci k tomu něco přidat…
Bereme to tak, že naše problémy, hříchy a pokřivení se odehrávají jen v pozdějším stvoření. Vyšší světy ve své síle a čistotě jsou ochráněny před naším pošpiněním. Jenže není to tak zcela. V přednášce o praduchových úrovních je popisován Bílý zámek, v němž jsou činné dvě prastvořené – Marie a Terezie. Nehodlám zde popisovat nic o jejich činosti, to si každý může nastudovat sám z Poselství. Chci jen zmínit jedinou, ale důležitou, informaci. Maria z Bílého zámku byla spojena s lidským duchem Marií z Nazareta. Tento duch selhal…a prastvořená Maria byla jeho zatemněním postižena natolik, že se nemohla vrátit do Bílého zámku. K návratu mohlo dojít až tehdy, když bylo toto spojení násilně přerušeno. Druhý postřeh: Ve větách, které proslovil Abdrushin v azylu ke svým návštěvám byla i tato: Byl jsem přítomen, když rytíři Grálu nesli zavražděného Syna Božího do Hradu Grálu. Šel jsem jako prvý za ním. (K tomu někdo dopsal toto vysvětlení: Tělo Kristovo nesené do Hradu Grálu bylo symbolem. Nebyl vražděn Ježíš jako člověk, nýbrž Ježíš Kristus, Slovo Boží. To bylo dění, jehož účinek sahal až vzhůru ke Hradu Grálu.)
Z těchto dvou poznámek jsem nabyl dojmu, že naše různá pochybení, pokud se dotýkají velkých pojmů, se na nich podepisují tak, že se dotknou i toho vysokého základního. Vše je nějakým způsobem propojeno…
Musím tedy připustit, že pochybení ženy v Pozdějším stvoření se sice odehrálo tam, mělo dopad na vývoj vyvinutého lidského ducha, na Pozdější stvoření samotné, ale mohlo se dotknout i samotného POJMU ŽENA. A tento pojem vzniknul na samotném vrcholu stvoření. Chceme-li tedy na děje pohlížet v celém jejich rozsahu, a já si myslím, že bychom se o to měli snažit, pak nemůžeme nikdy věci a děje chápat izolovaně, ale musíme je vnímat v pohledu na celé stvoření.
Jako je například naznačen velký děj ,,rány, kterou způsobil Lucifer“ a která musí být Božským zásahem zacelena. Tedy to, že se zárodky nenavracejí do duchovní říše. Tak můžeme také chápat pád ženy Pozdějšího stvoření, jako ránu způsobenou POJMU ženství, žena. A tato rána se pak procítí v celém stvoření, nejen v tom Pozdějším, kde vzniklo.
Ve výkladu přikázání Miluj otce a matku je nám ukázáno, jak máme chápat děje – nezosobňovat je, ale brát je všeobsáhle a vztahovat je k POJMU, ne osobě. Tedy nemáme přikázání chápat, jak je křesťansky vykládáno – Miluj otce SVÉHO a matku SVOU, ale obecně jako lásku k pojmu MATEŘSTVÍ a OTCOVSTVÍ. V tomto smyslu musíme chápat i pojem ŽENA, jako pojem vztahující se k základnímu principu ŽENSTVÍ. A naše pochybení a zkřivení se dotýká jistě i tohoto základního pojmu.
Takže, když to shrnu. Onen výrok o ješitnosti a ženě, vztahuji k úrovním našeho uvědomování v pozdějším stvoření, ale jeho důsledky jdou až vzhůru a bolestně se dotýkají samotného pojmu žena.
Doplnění pana MR:
Rád by som poukázal aj na originálne znenie prednášky 86. (Cit) Empfindung
– (nutný kontext – tá sa nájsť aj na internete napr. http://www.svatygral.sk/de/86-empfindung)
(…)
So gibt es außer diesen genannten üblen Folgen noch viele, die der Eingriff des Menschen in die göttlichen Bestimmungen nach sich zog; denn in Wirklichkeit erstand alles Übel nur aus diesem einen doch jedermann heute so sichtbaren Verfehlen, das lediglich eine Frucht der Eitelkeit war, die durch das Erscheinen des Weibes in der Schöpfung erstand.
…
Nepoznám všetky špecifiká nemčiny (napr. zpodstatňovanie – môžem sa preto mýliť,…), ale v tomto odseku je „das Erscheinen“ , ktoré sa v Posolstve (v slovenčine a češtine) prekladá ako sloveso „objaviť sa“. Ak by sme to ale „videli a chápali“ ako podstatné meno „prejavenie, zjavenie, v zmysle pôsobenie.. ženy“ (bez „sa“) , tak naozaj ide o „dej“ vzniku „ješitnosti“, teda márnivosti, či márnomyseľnosti v hmotnosti z pôsobenia (u ženy kvôli jej jemnosti skôr, to ale nevylučuje i chybu muža! ktorý určite v tom nehľadá vinu u druhého, ale vníma i vlastnú … ) pod vplyvom rozumu a následného uvedomenia – „to robím ja – žena, /resp. neskôr ja – mu ž“ (tak zlýhal i Lucifer – princíp sebavyžitia a pokušenia) . To už popisujete v úvahách pre zamyslenie a vlastný pohyb aj Vy.