216. Žebřík do nebe…/26.9.2017/

216. Žebřík do nebe…

Jeden tazatel mi poslal dotaz k pasáži z přednášky Hrubohmotnost, jemnohmotnost, vyzařování, prostor a čas… Dotaz se sice týká konkrétní pasáže, ale já si myslím, že je nutné jej rozšířit na celou přednášku.

Dobrý den pane Fritzi, mohl byste se prosím podívat na Poselství I.díl, strana 435, druhý odstavec 2.  Je to o barvách a jejich vyzařování a přitažlivosti stejnorodého, ale pak tam je pasáž… Vždyť barvy označují jen druh a druh udává barvu..

Chtěl jsem se zeptat, co je na tom tak zásadního, že Abdrushin píše pak, …V tom je i ztracený klíč k pravému královskému umění…?

Proč je to klíč k umění života a ke stupnici duchovního vzestupu?

A pak ještě ta věta… Stupnicí nebo takzvaným žebříkem do nebe není míněno nic jiného, než prostý nástroj,…

Co je myšleno tím nástrojem?

Děkuji PK

Reakce ZF

Děkuji za dotaz. Než se k němu vyjádřím, rád bych zmínil jistý výrok, který mne při tom napadl. Abdrushin nás vyzývá, že máme dbát na každé slovo Poselství…a já bych k tomu dodal, …ale nemáme se tak ostře vázat na jednotlivá slova. To vypadá jako protimluv, protože já jistě nijak nechci popírat to, co Abdrushin vyslovil – pouze k tomu doplňuji své rozšíření. Je jistě životně důležité brát vážně vše v Poselství řečené. Vše má svůj hluboký význam a důležitost. To si uvědomujeme a snad právě proto chceme každé slovo pevně vtisknout do své mysli. Jenže vše jsou původně živé, neustále se proměňující děje, které byly v určitém okamžiku lapeny do statického lidského slova. Autor mluví všeobsáhle a málokdy mluví ,,definitivně“, ale pouze popisuje nějakou věc či děj právě z jednoho určitého úhlu pohledu. Jinde děj popisuje z jiného úhlu a náhle to vypadá, jako, že si protiřečí, ale není tomu tak. Top jen my to bereme příliš dogmaticky. Jeho slova nejsou dogmatem, ani zákonem, ale pohyblivým dějem. Jestliže tu máme přednášku, která popisuje různé věci, ale vždy pod úhlem námětu přednášky, pak je to jen jeden úhel pohledu, ne kompletní, ne dogmatický a neměnný. Tak to beru i v tomto případě. Přednáška je o vyzařování a pod úhlem tohoto děje jsou pak popisovány i děje ostatní. Jenže, zkuste popsat ,,vyzařování“, je to něco těžko slovy popsatelné a tak je nutné popisovat jen to, ,,jak se to jeví“, jak je to vidět, což je právě ta barva.

Pro lepší pochopení uvedu příklad. Člověk je naplněn zlobou, ale navenek ji neprojevuje. V souboru jeho vyzařování bychom viděli červenou barvu. Můžeme o ní hovořit, definovat ji a vysvětlovat, proč je červená a ne zelená, apod. Podstata děje je však to, že člověk cítí zlobu, jeho chtění je namířeno tímto směrem, jestli se projevuje v barvě, tvaru, formě-to jsou projevy, pro mne, jako aktéra je ale nejdůležitější pochopení mechanismu.

Moje chtění vytváří určitý konkrétní druh a tento druh se pak může spojit jen se stejnorodým druhem ve stvoření…to je hlavní sdělení. Ta barva je vnějším vyjádřením toho děje, ale ona sama nám k nějakému vzestupu nepomůže – informace o barvě je určena ,,pozorovateli děje“. Ten, kdo děj vytváří, musí hlavně vědět, že ho vytváří, proč ho vytváří a jaké to má důsledky. K tomu patří pochopení mechanismů. A tímto mechanismem je fakt, že chtění člověka se spojuje se stejnorodostí ve stvoření. Jeho chtění se také odráží ve vyzařování jeho těl – to je základní informace, ale je tu i ,,stav těla“, který se do vyzařování těla promítá. A opět je tu ten mechanismus ,,pozorovatele“ a ,,aktéra“. Pozorovatel pozoruje věnec záření, může jej popsat, ale aktér jej sám tvoří svými postoji, chováním a samozřejmě i stravováním, pohybem, apod. – jenže tato část informace/stravování/ se pak týká ,,stavu těla“ a ne příčin toho stavu. Podíl stravování na věnci záření je jiný, než ,,duchovní chtění“ člověka, ale oboje věnec záření ovlivňuje a formuje. Když člověk ,,pochopí mechanismy“, pak se svým určitým druhem zaměření napojí na stejnorodé proudy a děje. V kladném smyslu se pak může napojovat na již zformované jemněji hmotné formy spojené s uměním astrologie a tak se jeho vlastní poznávání tohoto oboru rozšiřuje. Podobně pak v jakémkoliv oboru, umu. Barvy jsou zde skutečně jen ,,výrazem“, prostředkem a proto ony samy člověka nikam nedovedou a nejsou žádnými příčkami do nebe. Těmito příčkami jsou jednak různé druhy forem, proudů a záření, která všechna pak v sobě mají stejnorodost daného druhu a druhak je to poznání těchto zákonitostí, které člověku pomáhá je využít jako pomoc, jako nástroj, jako žebřík. A člověk svým chtěním, zaměřením, otevřeností a životním postojem, samozřejmě i stupněm poznání, se pak napojuje na tuto síť a v ní nalezne stejnorodost ke svému postoji. To jej posílí, inspiruje a dodá mu nové poznatky, aniž možná ví, odkud přišly. A toto je to zmíněné umění ladění svého vyzařování na děje ve stvoření, na sítě ve stvoření již existující… Kdo toto chápe/kdo jiný by měl, než čtenář/, ten si tento děj uvědomuje a proto se snáze spojí a lépe toho využije… Ovšem v praxi to nebude obvyklé. Kdyby bylo, pak by většina objevů, vynálezů přicházela od čtenářů Poselství, jenže…

Klíč k umění života je tedy vědomé využití těchto dějů vázání stejnorodosti, jejich využití v určitém směru, který mne zajímá, oblažuje a uchvacuje – protože jen takovým živým duchovním usilováním se mohu s těmi ději spojovat…

Vázat se tedy na barvy a čekat, že to člověka dovede do Ráje..nebude mít úspěch. Podobně je to s rozšířenou snahou čtenářů o ,,čistotu myšlenek“. Udržuj krb svých myšlenek čistý… to znamená, nauč se používat své cítění, protože ono má být krbem, z něhož sálají/vznikají/ ty správné myšlenky. Vázat se tedy na myšlenky, znamená vázat se na mozek. Hlídat čistotu svého myšlení znamená soustředit se na rozum, tedy nevšímat si svého ducha… to nebude cesta, která by nás někam pozvedla. Člověk by se tedy měl snažit v sobě ,,vytvořit prostor“ pro své cítění, ne se tlačit do cítění, ale umožnit cítění, aby žilo. Tím, že se zaměříme na ,,čistotu myšlení“, nebo na správnou výslovnost, nebo na správnou chůzi, nebo na cokoliv jiného naplánovaného – jen směruje naše chtění přesně daným směrem, který je navíc dopředu přesně ohraničen, takže se spoutáváme a ducha nenecháme volně prožívat, co je správné a co ne jeho vlastním procítěním, zkoumáním. Poselství pak obecně používáme jako ,,sbírku zákonů“, které je nutné se nabiflovat… ale Poselství je děj, pohyb, život sám, jako raní paprsky slunce na tváři, slza na líci, let ptáka, který vyvolá touhu srdce. Poselství není dogma, ale řeka, která proudí proměnlivým korytem, různou krajinou k cíli, který je víc touhou, než hmotným předmětem. Zkusme k Poselství najít nějaký nový postoj, který mu neubere na vážnosti, ale neupře mu pohyb, který v něm, námi dosud nepoznaný, pulzuje.