211. Duchovní snahy…/5. 9. 2017/

211. Duchovní snahy…

Dostal jsem dotaz od pana K.M. k následující pasáži z Poselství, jmenovitě z přednášky Duchovní statky:

Protože v důsledku tohoto zvláštního stanoviska všechny duchovní snahy musely dosud býti odkázány na oběti a dary jako žebráci, vetřelo se tím nepozorovaně i vůči duchovním snahám podobné stanovisko, jaké se zaujímá vůči žebrákům. Tyto duchovní snahy nemohly proto nikdy získat onu vážnost, jaká jim vlastně v první řadě přísluší. Z téhož důvodu musely však předem nésti samy v sobě zárodky smrti, protože nemohly nikdy státi pevně na vlastních nohách, nýbrž zůstávaly vždy odvislými od dobré vůle lidí. Vážně usilující člověk nesmí opovrhovati pozemskými statky právě proto, aby vůči lidstvu chránil a opatroval své nejsvětější duchovno! Tyto statky musí mu dnes v hrubohmotném světě sloužiti převážně jako štít, aby mohl odrážeti rovné rovným. Přivodilo by to nezdravý stav, kdyby v době materialistů chtěli lidé usilující vzhůru, opovrhovati nejsilnější zbraní bezohledných protivníků. Byla by to lehkomyslnost, která by se mohla těžce vymstít.

Vlastně ani nevím, co tazateli nebylo v této pasáži jasné, tak zkusím zareagovat na to, co si myslím, že by třeba někomu mohlo připadat zvláštní. Z celé citace je to snad nejvíce věta, že duchovní snahy nesly v sobě už předem zárodky smrti…

Jsme lidé různí…když eliminujeme rozdíl ve vzhledu, zálibách a sklonech, pak nás z pohledu stvoření odlišuje především síla přesvědčení a samozřejmě směr, kterým je toto přesvědčení vedeno. Jsme lidští duchové, tedy naše skutečná podstata je duchovní. Proto i duchovní nauky, pokud jsou skutečně tím, co nesou v názvu, souvisí s naší nejvnitřnější podstatou. Pro mou osobnost je tedy ze všeho toho, čím se zabýváme ve hmotě jednoznačně jedině duchovní skutečně zásadní a podstatné, protože jen ono je spojeno s mou skutečnou existencí. Zatímco co ostatní souvisí jen s mým přechodným a momentálním prožíváním. Je to pomíjivé a nejsem to ,,já“. Duchovní snahy v té nejobecnější podstatě jsou tedy tím, co mne vede po mé cestě vývoje a tím mne to vede k Bohu. Není nic, co by bylo důležitějšího a proto musím mít velké přesvědčení o důležitosti tohoto děje. Toto přesvědčení ukazuje sílu mého vztahu ke stvoření a od určitého stavu vývoje ukazuje i na sílu mé touhy k Bohu. Pokud je mé přesvědčení malé, plýtké, povrchní a podlehne lehce vnějším tlakům, pak vypovídá o mé bezcennosti pro stvoření. Potom je v takovémto slabém přesvědčení skryt zárodek smrti pro mé ,,já“. Je to smrt duchovní, protože duch nemající přesvědčení je duchem spícím, který míří do stavu ducha mrtvého a tento pak je rozemlet v soudu.

Kdo dovolí, aby jeho duchovní snaha byla pro okolí něčím nevěrohodným, něčím, co sám skrývám, nebo se toho hned vzdám a popřu to, jen abych nepřitáhnul pozornost, nezesměšnil se, apod., ten tím ukazuje, že jeho přesvědčení o ,,věcech ducha“ je malé. Postrádá duchovní sílu, která z živého ducha musí nějak vyvěrat ven-v jeho postojích, slovech, názorech a…síle přesvědčení. Pokud to vše je posunuto do poníženosti vůči jinak smýšlejícímu okolí, pak v tom nebyla síla přesvědčení, a proto je v tom i zárodek smrti.

Chcete nějaký příklad? Máme tu jeden za všechny. Křesťanská církev, která říká, že je přímo postavená na přesvědčení v Ježíše, Syna Božího, celé generace přesvědčuje svět, že tento postoj je tím nejvnitřnějším, nejzásadnějším, je samotným srdcem i pilířem křesťanství… A přesto stačila změna situace, kdy se do Evropy valí miliony muslimů a jsou politicky a mediálně propagováni, aby došlo k velké otáčce v postojích církve /nemluvím o jednotlivcích, ti mohou mít svůj individuální postoj/. Církev chápe svého ,,Nejvyššího“ /papeže/ jako přímé spojení k Bohu, jako Boží nástroj mezi lidmi. Proto to, co papež veřejně vyhlašuje je chápáno jako postoj celé církve. Muslimové neuznávají křesťanství, nesnáší kříže a chtějí, aby to vše bylo odstraněno. Křesťanská církev by nyní mohla, ba přímo měla a musela demonstrovat své přesvědčení a obhájit to, na čem stojí a existuje. Místo toho její ,,hlava“, papež se sklání před muslimy a omývá jim nohy. To není projev jeho osobní pokory, ani to není opakování Ježíšova aktu mytí nohou učedníkům. Toto je jasný projev sebeponížení křesťanství před Islámem. Muslimové chápou sebe sama za jediné omilostněné a čisté, kdo není muslimem je nečistý a musí jim jako méněcenný otrok sloužit, nebo konvertovat, nebo být usmrcen. Kdokoliv se před nimi skloní, není chápán jako hodný, ochotný a vstřícný, je to chápáno jedině tak, že dotyčný se klaní jejich Bohu, protože On ho k tomu donutil. Podobně berou každou pomoc, dobrou vůli-nic z toho není považováno za dobrotu a klad, ale pouze a jen jako povinnost, které nepřísluší žádná vděčnost. Alláh prostě donutil nevěřícího psa k poslušnosti – budiž tedy chvála Alláhovi. Takové postoje muslimů jsou obecně známy, a proto je zcela jistě musí znát i papež. Proto mu musí být jasné, že tímto aktem neoslavil Ježíše, ale sklonil Jej pod Mohameda. Tím prokázal, že celá historie křesťanství, postavená na Ježíši, je nyní odvržena a pošlapána. Tato neúcta, nevážnost k vlastní víře také v sobě již nese zárodek smrti a je velmi přesným ztělesněním onoho citovaného výroku. A že další činovníci této církve dobrovolně sundávají kříže ze svých budov je jen podtržením řečeného. Ježíše hodí do sklepa, aby se muslimové necítili špatně…kde je síla nějakého přesvědčení? Neexistuje!

Duchovno je to nejcennější, protože ono jediné s námi skutečně souvisí a ono jediné vede k ,,životu věčnému“, ono jediné vede k Bohu. Proto musí vše hmotné sloužit duchu a ten musí být vždy na prvním místě. Hmota má tedy sloužit jako plášť ducha a pozemský majetek má být ochranou pro duchovní hodnoty. Jako je tělo ochranným pláštěm ducha na zemi, tak má být majetek ochranným pláštěm pro duchovní činnost ve hmotě… -ZF-