210. Rozklad v soudu /4. 9. 2017/

210. Rozklad v soudu

Dobrý deň pán Fritz, srdečne Vás pozdravujem.

Chcel by som pre Vás a pre všetkých čitateľov tohoto fóra, ktorí sa zaoberajú štúdiom Posolstva Grálu podrobne a do hlbky a nie len letmo na sprijemnenie a obzvláštnenie života, poukázať na jeden moment z Posolstva Grálu, ktorý sa javí na prvý pohľad protirečiaci si.

Jedná sa o tieto dva protirečiace si citáty.

Prednáška „27. Hvězda betlémská“ „Avšak nic neprospěje, když zacpáváte svůj sluch před novým Slovem, že zavíráte zrak, aby vás Světlo neoslepilo a nevyděsilo! Násilně budete nyní vytrženi z tohoto žalostného omámení! Máte se třást mrazem před chladným Světlem, které vás nemilosrdně zbaví všech falešných záhalů. Třást mrazem, protože vaše duchovní jiskra ve vás nejde více zažehnout, aby se z nitra vroucně spojila se Světlem. K tomu je příliš pozdě! A toto příliš pozdě přináší ve strnutíduchovní smrt!“

Prednáška „11. Velká očista“ „Rozdrásáni nesmírnou nenávistnou závistí, budou prchat se strachem a úzkostí, zděšením, hrůzou, a žádná ruka se nemá pozvednout, aby zmírnila jejich zasloužené utrpení. Budou odstrčeni od všeho, co usiluje ke Světlu a duchovní svobodě. A zatímco budou za nevýslovné bolesti zmítáni sem a tam v nouzi a mukách, probudí se v nich následkem uvolňujícího rozkladu žalující duchovní jiskra, kterou ve Světlu nepřátelském úsilí drželi uvězněnou a chtěli ji nechat zahynout. Ona vyšlehne v každém jednotlivci, bolestně pálíc v neuhasitelné touze, a sežehne vše, co jí doposud drželo dole.  Tak probíhá rozklad současně zvenčí a zevnitř ruku v ruce s neuvěřitelnou trýzní staletí, tisíciletí, mimo jakoukoliv pomoc, daleko od každé úlevy, s neustále stoupajícím strachem a nejstrašlivějším zoufalstvím, až nakonec je vědomí vlastního já zcela rozežráno; neboť z něj nesmí zůstat nic.“

Tak ako je to? Tí čo sú zavrhnutí sa budú triasť mrazom, pretože ich duchovná iskra sa v nich nedá zapáliť alebo sa následkom uvoľnujúceho rozkladu prebudí žalujúca duchovná iskra a vyšlahne v každom jednotlivcovi?

Aký máte na to názor a pohľad pán Fritz alebo ktorýkoľvek čitateľ tohoto fóra?  Je jasné, že duchovná iskra, ktorá vyšla z Raja práve preto aby sa v prežitiach v hmotnosti rozhorela a vratila sa do Raja ako vedomý dozretý duch sa po rozklade predsa nemôže vrátiť ako rožhavená a znova nevedomá.

Po rozklade  by sa duchovná iskra mala vratiť opäť nevedomá a tlejúca v opätovnej túžbe po rozhorení a vývoji k sebauvedomeniu. Alebo sa vráti do Raja ako nevedomá a rozžhavená ako vynimočne iná oproti tím, ktoré ešte neprešli vývojom a preto bude mať lepšiu šancu pre opätovný vývoj ako iné duchovné iskry?

S priateľským pozdravom,Ondrej Janíčko

Reakce ZF:

Děkuji za dotaz. Zmíněné úryvky chápu jako popis dvou rozdílných situací. V prvém úryvku je popisován děj v soudu, ve druhém až po odsouzení v probíhajícím rozkladu vědomé osobnosti.

V soudu má zvýšený tlak vyzařování proniknout strnulým vnímáním a prorazit až k duchu. Ten, probuzen ze spánku, pocítí tlak čistého světla v jeho mrazivé neosobní přísnosti. Je to, jako když ostrý mráz pronikne oblečením a tělo se zachvěje mrazem. A pokud s tímto mrazem pronikne pod kabát i pochopení své viny, pak se člověk chveje i strachem. A podobný děj je popisován v prvním úryvku.

Ve druhém je to děj, kdy duch, který se oddělil od Božího řádu, je vtažen do nálevky rozkladu. Zde jsou rozemílány hrubou neosobní silou nejen všechny jeho záhaly, ale i vlastní osobnost. A právě tato osobnost procítí uvolňující se jádro v ní. To se může takto uvolnit jedině rozemíláním osobnosti. Toto jádro, při uvolňování ze zajetí osobnosti se spojuje se silou vesmíru a tím je prožhaveno – tento žár uvnitř sebe sama pociťuje umírající osobnost jako planoucí žár v sobě. Jistra je tedy posílena a prožhavena, ale osobnost umírá a je spalována zevnitř. Proto my sami jsme touto osobností, je tento děj popisem pro nás. Nevědomou jiskru nemůžeme nazvat sebou, v jistém smyslu bychom mohli říci, že s ní nemáme nic společného. Když je osobnost zničena, v nevedomé jisře nezůstane po ní žádná stopa, žádný otisk, je ,,deska nepopsaná“, vývojem nepoznamenaná. Myslím si, že ona jiskra je pak na tom přesně tak, jako by žádným procesem nikdy neprošla. Proto může, alespoň teoreticky, vstoupit do nového vývojového procesu, zcela neosobně a bez jakékoliv vazby na minulost. My tedy nemůžeme říci – já jsem byl duchovní jiskrou, protože duchovní jiskra nemá žádné sebeuvědomění a proto není žádným ,,já“. Také nemůžeme říci, že po zmařeném vývoji se opět můžeme dosta do nového vývoje. Zánikem v rozkladu zmizí osobnost, v našem případě tedy zmizím ,,já“ a co bude dál už nemá se mniou naprosto nic společného. Já bych definitivně, navždy přestal existovat. Kdyby tato jiskra, ze mne uvolněná opět prošla cestou vývoje, vzniklo by jiné ,,já“, kter by se ..mou“ už nemělo naprosto nic společného.

Ono zmíněné ,,rozžhavení jistry“ při procesu jejího uvolnění z osobnosti je vztaženo k osobnosti samé. Jiskra v úrovni své původní existence se oproti nám tady nachází v obrovké vzdálenosti a mnohem blíže zdroji záření. Svým uvězněním v tělech, záhalech a tím i v osobnosti samé je na tom podobně jako duch v hmotném těle. Je uvězněna a izolována od vnějších záření. Když se uvolňuje duše z hmotného těla, je také vystavena mnohem intenzivnějším zářením, než když je izolována hmotným a astrálním tělem od vnějšího prostředí. Podobně i duchovní jiskra, která se uvolňuje ze všech záhalů, je výrazně oživena. To nemá nic společného s vědomým bytím, ale s původním stavem. Každá jiskra v duchovní úrovni je oproti nám výrazně zářivější a živější, i když nevede sebevědomou existenci…

A právě tento ,,energetický rozdíl“ mezi normálně, nestísněně zářící duchovní jiskrou a nepohyblivým strnulým ,,já“ osobnosti, vyvolá v ,,já“ onen prožitek, že je spalováno zevnitř. –ZF-