207. Existuje náhoda? /30.7.17/

207. Existuje náhoda?

Dobrý deň pán Fritz,

srdečne Vás pozdravujem. Chcel by som položiť otázku do vašeho fóra. Sú naše rozhodnutia, priania a naša slobodná vôľa vecou náhody? Správa sa človek náhodne? Ak naša slobodná vôla nieje vecou náhody ale je zákonitá ako všetko vo Stvorení, môžeme hovoriť o slobodnej vôli? Nieje potom ak naša slobodná vôla nieje vecou náhody určená presná dráha človeka od počiatku?  Nechcem ísť teraz do diskusie o karme a tým spojeným obmedzením slobodnej vôle. Zaujíma ma predovšetkým na základe čoho sa ľudský duch rozhodoval keď ešte nebol zaťažený karmou. Ľudský duch je aktom Ducha Svätého a pochádza z neho, je duchom ako je Duch Božou Vôľou, preto by existencia a správanie ľudského ducha mala byť zákonitá. Existuje vôbec náhoda v Stvorení ktoré je prísne zákonité? OJ

-ZF-

Děkuji za dotaz.

Záleží, jak slovo ,,náhoda“ budeme chápat. Jestli jako cosi, co nemá žádné předpoklady, ničím není dáno a proto nemůže být ani nic předpokládáno? Pokud bychom chápali náhodu takto, pak, podle mého, taková náhoda neexistuje. V Poselství, pokud se nepletu, je přibližně takováto myšlenka – ve stvoření jsou jednoduché formy/v omezeném množství/, které jsou v obrovském množství vnímány a projevují se v mnohotvárnosti. Ve smyslu naší úvahy – je tu základní předpoklad – určité schéma a to se pak rozvíjí v mnohých podobách, podle podmínek a okolností. Každá úroveň dává určité ,,možnosti“ dané místními podmínkami prostředí. V tomto prostředí jsou určité vyčleněné meze, v nichž pak dochází k vývoji a rozvoji. I identity, které tu vznikají, jsou podrobeny podmínkám a zákonitostem dané úrovně. Sice se mohou rozvíjet individuálně, ale přece jen v určitých hranicích, což zase dá omezené možnosti – není to tedy náhoda, ale danost, ve které se pak vše rozvíjí už individuálně. Každá individualita se ze svého pohledu může jevit jako náhodně vyvinutá, ale z většího odstupu je jen část této svéráznosti dle jejího ,,rozhodnutí“. Ale ani toto rozhodnutí není úplně ,,její“, protože je opět dáno proudy, které přinášejí určitou ,,potřebu stvoření“, ta bude proměnlivá, takže v danou dobu může být určitý obecný ,,požadavek“ určitého zaměření, který vyvolá tlak na příslušné individuality. Která je svým druhem tomuto tlaku otevřenější, v té vznikne touha, která je takto posílena a dojde k rozvoji této osobnosti daným směrem. Je v tom její ,,chtění“, ale současně je tu tolik tlaků, že bychom těžko oddělovali, kde začíná a kde končí to osobní a kde je toto osobní jen projeveným obecným tlakem. Máme tu duchovní zárodky, které jsou na počátku bez individuálního chtění, je v nich jen obecná touha po sebeuvědomění. Jak to, že některé směřují k pozitivní a jiné k negativní činnosti? Už tady, kde žádné rozdělení není, dochází k roztřídění. Co kdyby se všechny rozhodly být aktivní? Došlo by k odvržení přídavku vyššího bytostného u všech, což by jistě vytvořilo v oblasti zárodků nerovnováhu. Myslím si, že tady přichází k výrazu určité proudy, které mají pozitivní a jindy negativní charakter, ty pak působí na ty zárodky, které jsou otevřenější tomu, nebo onomu. Pravděpodobně však nejsou zárodky ani v této fázi naprosto identické, protože jinak by skutečně vše vznikalo v naprosté schematičnosti a o nějaké svobodné vůli bychom nemohli v tomto smyslu vůbec uvažovat. Zřejmě – a tady je to jen můj odhad či dohad, to není jako ve fabrice u pásu, kde ze stroje padají úplně stejné součástky. Stvoření není mašina, i když v něm působí určité ,,mechanismy“, přesto je to živoucí dění, které v neustálých proměnách a formování vytváří mírně odlišné ,,produkty“. Jako když ručně budeme tvořit koláče, snažíme se, aby vypadaly všechny stejně, ale přece je každý trochu jiný. Tak i duchovní zárodky budou každý ,,trochu jiný“ a proto ,,otevřenější“ tomu, nebo onomu. Ona ,,svobodná vůle“ je v tom, že ,,nemusí, ale mohou“, na rozdíl od koblihy vyráběné strojem při pásové výrobě.Takže si myslím, že jsou dány předpoklady – tedy možnosti, které mají sice určitý ohraničený okruh, ale uvnitř nich se může osobnost rozvíjet různě. Rodiče, když vybírají jméno pro ratolest mají ,,svobodnou vůli“ a mohou si vybrat jakékoliv jméno. Jenže ve skutečnosti si budou vybírat jména jen z určitého ohraničeného množství, které má jisté parametry. Oni to samozřejmě takto nechápou, jeví se jim to tak, že ,,mohou vybrat cokoliv“. Jenže toto jméno se jim nelíbí, jiné je ani nenapadne, atd. Jejich ,,svobodná vůle“ je tedy ,,svobodná“ jen v určitém smyslu a pokud bychom chtěli být přísně přesní v pojmenování toho děje, pak bychom se zdráhali slovo ,,svobodná“ asi použít. Ale je to vše u úhlu pohledu. Jako příklad můžeme uvést, jak jsou bytostní řízeni lidským chtěním. Z jistého úhlu pohledu to tak vypadá, ale s větším odstupem, jsou řízeni Zákonem. Trochu podobné je to i s tou svobodou. Z pohledu aktéra existuje svobodná vůle, z pohledu vyššího je rozhodnutí již dopředu definováno mnoha faktory.Přesto si myslím, že dráha vývoje jednotlivé entity není naplánována od počátku do konce. Jsou tu jen předpoklady, nejprve dané nějakými ději ve stvoření/rozhodnutí pro aktivní a pasivní roli/. K těmto předpokladům přibývá určitý druh zárodku/nejsou všechny stejné, protože při jejich i prvotním formování vznikají různé odchylky/. Těmito předpoklady z vnějšku a druhem zevnitř vzniká určitá ,,pole pro chtění“. V tomto poli se může v rámci vymezených hranic zárodek ,,rozhodovat“ tak, či jinak – a tím pak začíná vznikat jedinečná osobnost. Později i v jednotlivé inkarnaci přichází ještě karmické mantinely a předpoklady, ale i zde je mechanizmus obdobný v tom, že karmou jsou vytvořeny situace a okolnosti, ale v nich se osobnost může rozhodovat volně. Nicméně ono ,,volně“ je ještě omezeno druhem osobnosti – tedy například dogmatik se bude rozhodovat různě, ale vždy dogmaticky, a podobně podle vlastního druhu.Existence a vývoj člověka je zákonitý, protože se odehrává uvnitř zákonem vymezených hranic, ale tento prostor umožňuje různé variace, přesto z vyššího pohledu je pořád zákonitý. Čím výše bychom šli ve stvoření, tím menší by byla různorodost forem určitého druhu. Protože čím je entita více spojena se zákonem, tím méně je tam prostoru pro různorodost. Lidský duch, tedy duch vyvinutých je ale v takové vzdálenosti od zdroje záření, že mantinely pro individuální rozvoj osobnosti jsou mnohem širší, než je tomu například v prastvoření. Proto se může vyvíjet mnohotvárněji. Nakonec však, až vývoj dokončí, tedy bude žít v souladu s Vůlí Boží v rámci svého druhu, budou to zase různé osobnosti, které vznikly různým vývojem. Pokud by svobodná vůle vůbec nebyla a vše se vyvíjelo jen zákonitě, nevznikaly by různé osobnosti, ale něco jako identické kopie jednoho prototypu – tedy, z našeho pohledu – vznikaly by klony.Pojem ,,svobodná vůle“ je tedy nutné chápat šířeji a z různých úhlů, tedy, řekněme, z různých ,,pozorovacích míst“.

Tak to chápu já….ZF

Dodatek pan O.J.

Dobrý deň pán Fritz,

ďakujem za vašu odpoveď. Mal by som ešte jednu doplňujúcu otázku aj keď viem, že je mimo možnosti skutočného vedenia vyvinutého ľudského ducha na ňu realne odpovedať, ale predsa len možno máte na ňu nejaký názor.

Je pád Lucifera náhoda alebo sa tak stalo zákonite? Je jasné, že Boh Lucifera nevyslal na to aby padol. Ako je teda možné že padol. Mohol Lucifer nedospieť k tomu, že chcel všetko vedieť lepšie ako mu ukazovala Božia vôla? Veď Lucifer dokonale poznal Božie zákony a tak musel vedieť že keď nepôjde presne podľa Božej Vôle, že padne. Ako je možné že sa rozhodol pre pád? Ako je možné že prišiel na to, že vie niečo lepšie ako Boh?

Ďakujem. OJ

Reakce ZF

Děkuji za dotaz. Skutečně to už jsou bytosti, do nichž se nedokážeme vmyslet a jejich původ je také mimo náš dosah. Je jistě pravda, že děje kolem Lucifera jsou ve stvoření a to dokonce v nižších částech stvoření, takže ještě pro nás nějak představitelné a pochopitelné, ale už to, že to souvisí s ději, který byly už ,,před námi“ je pro nás omezujícím faktorem.Ale pokusím se. Když to chci nějak zformulovat, zjišťuji, že je obtížné sloučit pojmy ,,zákon“ a ,,zákonitost“. Zdánlivě je to stejné, ale při uvažování se to rozpadá na pojmy dva. Zákon je pevný a nějak definovaný soubor vymezujících pravidel. Zákonitost je spíše mnohotvarý projev dějů v reakcích na Zákon. Proto i entita nedodržující zákon je podrobena zákonitostem ze zákonu vycházejících.Náhoda, tak, jak ji chápeme, tedy zcela nelogický děj, který nemá žádné zákonitosti – to zřejmě ani neexistuje. Selhání Lucifera, podle mne, nebyla náhoda, ale důsledek několika dějů a předpokladů. Pohyb dějů ve stvoření je vyvolán Božím Řádem, nebo jak říkáme, Boží Vůlí, nebo taky Zákonem. Tento pohyb má sice své určené parametry, tedy jakýsi rámec a základní popis, ale projevuje se různorodě. V každé úrovni, podle tamních poměrů, formujících sil, místních projevů akcí a reakcí vzniká forma tohoto Řádu. Tedy původní impulz je pořád stejný, ale jeho projev se mění, není statický a neměnný. Čím blíže je zdroji, tím je vynucující síla silnější a tímto tlakem nedovoluje velkou různorodost reakcí a projevů na tento tlak. Kdo by se chtěl stavět proti této donucující síle, byl by okamžitě přitlačen k návratu do harmonie, kdyby se více bránil, pak by byl silou zničen. Nebo by přes ni ani nedokázal své chtění uskutečnit. Síla je tam, výše, silnější, než chtění entity. Se vzrůstající vzdáleností klesá intenzita síly, tím se podle prostředí proměňují výsledky/projevy/ tlaku, který síla vyvolá. Od určité vzdálenosti od zdroje je intenzita síly už tak nízká/oproti vyšším úrovním/, že dovolí entitám ,,konat proti pravidlům v ní obsaženým“, tedy jít proti Řádu. Přesto vždy zůstává entita podrobena ,,zákonitostem“, což jsou, řekněme ,,dopady“. Takže může jít proti Řádu, ale je podrobena zpětnému dopadu.Tento jev je dán ,,vzdáleností od Boha“, tedy vzdáleností určité vývojové úrovně od vrcholu stvoření. Každý, kdo žije v takové úrovni je podroben těmto účinkům – jak to nazvat? Snad zákonitost projevu vzdálenosti od zdroje záření.Jestliže se tedy Lucifer dostal do takové vzdálenosti, kde už jej záření netlačilo k ,,životu v Boží vůli“, pak toto byla zákonitost, nikoliv náhodná, ale daná prostředím. Do této situace byl ,,umístěn“, on ji nevyvolal, ale byl jí podroben. Další zákonitostí bylo, že když poklesl vnější tlak, automaticky se jeho osobnost mohla projevovat různoroději, než když byl výše. Ani toto není náhoda, ani jeho selhání.K tomu si musíme uvědomit, že pozdější stvoření nevzniklo přímo z aktu Božské vůle ,,Budiž Světlo“. To, že tu máme zmínky o tom, že prastvoření prosili o další pokračování vývojové příležitosti i pro nižší duchovno, tedy i pro nás, to jsme zde už rozebírali, takže to už zde znovu rozebírat nechci. Zmiňuji to pro jednu důležitou věc. Jestliže tento ,,náš vývoj“ nebyl součástí Budiž Světlo, ale vzniknul jako určitá nástavba, naznačuje, že už to bylo podrobeno zeslabenému, dodatečnému ději. Já osobně si myslím, že vývoj duchovních osobností v takové veliké vzdálenosti od vynucující síly, je už problematický. To je dáno ,,omezeností tohoto duchovního druhu“ – je to to poslední z duchovního, co zůstalo, když se všechno ,,lepší“ už odloučilo. Druhým problémovým faktorem může být i prostředí, které je tak vzdáleno od nutící síly, že se zde může všechno rozvíjet příliš různorodě a dokonce i proti zákonitostem. Toto prostředí je tedy zcela specifické a je na nějakém ,,pomezí možnosti“ správného vývoje. Musí být tak daleko od nutícího tlaku, že dovolí různorodost postojů, ale současně to vyvolává absenci toho, že entitu tlak tvrdě vrací zpět do správných kolejí, když z nich sjede.V takovém prostředí je tedy mnoho faktorů, které ,,dovolí“ sklouznout ze správné koleje. To, že Lucifer ,,sklouznul“ není tedy jen projevem jakési jeho ,,hlouposti a zla, ale do jisté míry i okolností a prostředí. Ovšem to vše vyvolává jen ,,možnosti“, nikoliv vynucení selhání. V jisté nadsázce bychom mohli říci, že Lucifer měl ,,pracovní úraz“, ale museli bychom v pozemském příkladu uvést, že byl na nebezpečném místě, ale protože nedbal bezpečnosti práce a naopak hazardoval a přitom ještě užíval omamných látek/pýcha je taky taková látka/, proto se mu stal těžký úraz…

Jak je možné, že se Lucifer ,,rozhodl pro pád“? Přesně tak, jako když má člověk ,,chuť“ na kořalku i když ví, že po ní bude mít snížené reakce a udělá něco špatně, za což ponese nepříjemné následky. Zkrátka – chuť je větší, než strach. Podobně mohl Lucifer cítit silněji své nadšení ze svých možností, než tlak Boží vůle, od kterého byl v takové vzdálenosti, že byl o hodně slabší. Takže na jedné straně slabší tlak tlačící osobnost do Božího řádu, na straně druhé sílící vědomí sebe sama a svých možností. Když poměr těchto dvou sil překývne více na stranu osobní, pak začne osobnost ,,hřešit“, tedy konat proti Řádu. A ta síla vlastního přesvědčení o sobě samém, ta přebíjí poznání velikosti Boží, přetlačí i obavu z následků a vyvolá vnitřní rozpor. Ten se pak projeví jako vzdor a ublíženost – tak se snažím, tolik jsem vykonal a ještě mi za to budou nadávat – můžu se na ně vykašlat – však já jim ukážu…já jim dokážu, jaké mám schopnosti. Z lidského pohledu nejedná Lucifer nijak ,,nelidsky“, ale chová se, jako my. Možná bychom mohli říci, že se od nás něčemu ,,přiučil“ a to, za co námi pohrdá, to sám už do jisté míry extrahoval do sebe. To, že si Lucifer sám začal ,,připadat jako Bůh“, je dáno dvěma faktory – jeho ego bylo stále silnější a současně cítění Boha stále slabší…což opět vyvolalo pocit ještě většího ega. Čím silněji osobnost ,,cítí sebe sama“, tím méně má pochopení pro řízení zvenčí, uzavírá se mu vnitřně a tím méně jej cítí, tím více mu pak připadá, že zvenčí nepřichází nic, co by mu k něčemu bylo. Lucifer se tak nejen stal duchem, ale i ve smyslu projevu – ,,člověkem“ v tom nejnižším slova smyslu. Člověkem ve smyslu ,,lidských postojů“. Při jeho osobní síle a schopnostech by jistě dokázal zůstat ,,nástrojem Božím“, ale vzniklé uvědomění mu přineslo nový pocit – příjemný pocit sebestředné osobnosti. Tady je jeho hřích, že přijal to ,,příjemné“ a to časem přerostlo v sebestřednost, která mu zatemnila vyšší vedení i cítění – stal se více ,,sám sebou“, tedy čímsi bez vyššího spojení, spojen jen sám se svým pocitem nadřazenosti. Což se v různé míře děje lidskému duchu neustále…Jeho selhání by tedy pro nás mělo být docela ,,pochopitelné“, i když jeho druh chápat nemůžeme. On sám se stal obětí principu, který nám předhodil, protož i on podléhá svodům, které svobodná vůle umožňuje a vzdálenost od Boha dovoluje…