184. Je ještě vůbec možné zde dosáhnout ,,správného života“? /13.3.17/

184. Je ještě vůbec možné dosáhnout ,,správného života“ v tomto nesprávném lidském hemžení?

To je jistě zcela zásadní otázka a měli bychom si ji klást často a trvale ji zpracovávat ve svém nitru. Odpověď na ni bude obtížná a jistě i individuální. Současně však by měl existovat určitý nadhled na tuto otázku, tedy pohled použitelný pro každého. Rád bych se o takový pohled pokusil, protože se tím již delší dobu zabývám.

Jako každý čtenář, který léta Poselství nejen čte, ale o něm i uvažuje, jsem si vytvořil nějaká ,,očekávání dění“ tak, jak jsem je pochopil z Poselství. Musím přiznat, že s postupujícími událostmi v lidstvu zjišťuji, že má ,,očekávání“ se rozchází se skutečností. Je tedy zřejmé, že má ,,očekávání“ nebyla správná. Na reakcích jiných čtenářů a stoupenců vidím, že nejsem sám, což mne ale nijak neuklidnilo. Vážný čtenář logicky očekává vítězství Světla, poražení všech nesprávných principů a nastolení řádu, který bude vycházet z Boží vůle. Celé dění ve světě však poukazuje na něco jiného. To, že se už zcela zjevně začínají do společenského řádu národů prosazovat úplně zvrhlé a nesmyslné ideologie ukazuje, že svět je řízen Luciferovým principem – a on nás za pohrdání něčím tak pomateným a zavrženíhodným, co stále více prosazujeme, žene do zkázy. Jestli si tu zkázu přímo vytvoříme, nebo ,,jen“ narušíme mechanismy, které Řád udržovaly, nemění nic na výsledku. Nepochybně nás musí mást, že se vlády nad světem velmi rychle zmocňují zcela zvrácené mechanismy. Matoucí je to už v tom, že jsme spíše očekávali nějaké ,,zlé projevy“, ale ne zcela pomatené názory, které budou veřejností téměř bez reptání přijímány. Možná i to je jistá zkouška, ale ne zkouška Boží, ale Luciferova, podobně jako v Ráji příběh s jablkem. Různé lsti a to i takové, které jsme neprohlédli, jako je pokřivení pojmu mateřství, mají alespoň nějakou pochopitelnou logiku, nějakou ideu a jistou inteligenci. Ale dnešní nápad typu zrušení pojmu žena a muž, jejich nahrazení ,,třetím pohlavím“, to je už skutečné bláznovství. A přesto se nepozvedne žádný větší odpor, naopak mnozí se přidávají a jásají. Očekával jsem v soudu boj dobra a zla – jako dvou pevných principů, ale nečekal jsem, že budeme pohlcováni bláznovstvím. Nečekal jsem ani tak zjevné převrácení pojmů, které špatné činy a špatný směr nazývají dobrem, lidskostí a láskou.

Zdá se, při srovnání s minulostí, že lidstvo muselo zdegenerovat ještě více, než si to dokážeme uvědomit. Dříve musel Lucifer vytvořit ,,lstivý plán“, aby nás oklamal. Dnes stačí vyslat naprosto pomatené, průhledné a jasně poznatelné ,,názory šílenců“ a svět je přijme – to vypovídá o stavu lidstva víc, než cokoliv jiného. A to, že mnohý čtenář ani po létech či dokonce desítkách let čtení Poselství nedokáže rozpoznat co je ,,dobré“ a co ,,špatné“ v situaci kolem imigrantů a nechá se tímto Luciferským principem převlečeným za Světlo, dobro a pravdu zmást natolik, že se bojí někam přiklonit, aby nakonec nešel ,,špatně“, to ještě více podtrhuje stav nás, lidí dneška. Tak i my – stoupenci a čtenáři plaveme v tomto chaosu jako ve zkažené omáčce a nevíme si rady. Ten říká, že je nejlepší se tím vůbec nezabývat, protože tím se člověk spojí s temnem. Jiný zase vstupuje do politických kruhů ve snaze být nějak užitečný a stát na straně alespoň morálky, národa a rodiny, když o Světlo zde nikomu zjevně nejde. Další se schovávají do svého vlastního myšlenkového světa, který si vytvořili při četbě Poselství. A jiní opět ignorují tento boj světa a věnují se raději bojům mezi samotnými čtenáři. A takových bojů je mnoho – Hora proti ,,nížinám“, jedno Hnutí proti druhému, stoupenci ,,starého vydání“ proti poválečným vydáním, stoupenci předválečného vydání pana Kováře proti vydání pana Peroutky, skupiny podporující Hnutí proti skupinám, stojícím proti všem Hnutím a další a další menší skupinky. Pak ještě můžeme přidat boje o jednotlivé názory či závěry, které si člověk vytvoří vycházeje z Poselství a tím ,,pobouří“ jiného čtenáře, který si vytvořil jiný názor a závěr. Jsme zmateni, všichni, i ti, co jsou o sobě přesvědčeni, jak dobře už všechno ví. Jsme zmateni a hledáme viníky tohoto chaosu. Pojmenování Temno a Světlo je příliš obecné a tak cítíme potřebu materializace, konkretizace, což se snadno dá přenést na jiné lidi…

Jedno je jisté, tato metoda a tento pohyb, který jde lidstvem na Zemi – nepřinese ani klid, ani mír, ale jen stupňování boje. Těžko říci, kam až to dojde. Ortodoxní čtenář samozřejmě ,,ví“, že Světlo zvítězí a na Zemi bude Ráj, lépe řečeno Tisíciletá říše. Ať už se bude dít cokoliv, tento čtenář ,,věří“, že se stane, co má /…mělo to tak být…/. Nikdo z nás však ve skutečnosti neví, co a jak bude, protože ,,všechno bude jinak“, jak měl vyslovit Abdrushin. A skutečně, právě text přednášky o Tisícileté říši, kde je jasně řečeno, že Vůle Boží v těle a krvi na Zemi vytvoří Tisíciletou říši po předchozím zhroucení temných principů – to u myslícího čtenáře jistě vyvolá určité otázky… O těchto věcech jsem psal už tolikrát, že je nebudu opakovat, raději bych se po tomto shrnutí současného stavu vrátil k základní otázce – jak v tom dosáhnout ,,království nebeského“ alespoň ve svém srdci, když ve světě probíhá něco jiného?

Stvoření, jako uzavřený prostor má svůj tvar, rozměr a svůj vývoj. Vývoj je dán nějakými časovými úseky, při nichž dochází k vývojovým změnám. Tento velký, základní princip se pak přenáší do různých nižších rovin dějů. Například vznik, zrání a rozpad vesmírných těles. S tím spojený vývoj živočišných a rostlinných druhů. Temperamenty v působení lidského těla. Časové úseky dne ve funkci tělesných orgánů a mnohé jiné.

V tělesném vývoji dětského plodu dochází k zopakování historického vývoje těl živočišných druhů, předcházejících ,,tělo lidské“. To mne dovedlo k úvaze, že je možné hledat jistou podobnost mezi časovými úseky tělesného zrání těla, nazývané temperamenty, a velkými úseky lidského vývoje duchovních semen. I náš velký druhový vývoj bude mít své vývojové úseky, při nichž je očekáván a vynucován jiný druh činnosti, než v tom předchozím. Žijeme v jakémsi bouřlivém období kvasu a třídění. Jelikož mu předcházelo dlouhé období zrání, kdy jako jablko jsme nasávali vše z okolí i z kmene, přichází nyní krátká doba k upotřebení, než nastane hniloba. Vše nám bylo dáno a o všem jsme byli poučeni, přesto svět uchvacuje šílenství, perverznost, což vše je cesta proti Bohu. Vrátím se k temperamentům, zralé stáří, které prošlo kvasem života, se ve své moudrosti odvrací od světa a svůj pohled míří vzhůru. Jen nevyzrálé stáří se nechce smířit se změnou a lpí na pomíjivém/staří se oblékají jako mladí a chovají se jako puberťáci v domnění, že tím si zachovají věčné mládí/. Podobně jako zralé stáří obrací svou pozornost k duchu, tak by se lidstvo v tomto vývojovém úseku mělo obracet od uctívání hmoty k hodnotám ducha. Když to nechápe lidstvo, měl by to pochopit ten lidský duch, který byl poučený Poselstvím. Moudrý starý člověk se však nechová nijak extrémně, nepoučuje druhé, protože si dobře vzpomíná, jak dlouho trvalo jemu, než opustil nějaký zlozvyk a názor. Je prostě více obrácen do sebe, než k pomíjivostem světa, které ho už tak nelákají. Změnil druh a směr svého usilování, což je vnitřní stav, ne vnější demonstrace… Ve stejném smyslu se člověk, který nalezl něco málo z pojmu Bůh, obrací více do svého nitra, protože tuší, že jen tam je cesta k Němu. Proto by měl člověk dneška, který se dostal do příslušné fáze svého vývoje/jako by do jiného temperamentu/ více hledat podstatu, než obal – a to ve všem, co ho obklopuje a potkává. To ale není jen o věcech materiálních, ale i o odpoutávání se od rodin, domů, zahrádek, evangelizace a mnohého dalšího. Nic z toho není špatné a nemá to být rušeno, jen přemístěno na své správné místo.

Šílenci /…z pohledu duchovních semen – semena, která zmutovala a musí zaniknout/ ženou svět do zkázy. Podle zákona stejnorodosti si šílenci musí vytvořit šílený svět a temní, zde inkarnovaní, si vytváří temný svět – oboje je odvrácené od Boha, proto je v tom stejnorodost a může to spolupracovat.

Nezralí, upadlí do nečinnosti se mohou ranami umírajícího lidského řádu /v němž může zahynout i to lepší – nedá-li si pozor/ ještě probudit – budou-li bojovat o morální hodnoty lidství. Těmito hodnotami pro lidi, kteří ještě nenašli pojem Bůh, jsou rodina, národ, žena a muž, příroda, morálka, spravedlnost. Pokud si ještě uvědomí hodnotu těchto pojmů a budou o ně bojovat proti šílencům, pak v tomto boji zesílí a mohou později hledat i vyšší pojmy. Tak mohou časem najít i touhu po Bohu, která leží nerozvinutá v lidském srdci /duchu/.

Lidé, kteří našli cestu k pojmu Bůh /k nim ovšem nelze paušálně řadit žádná náboženství, věrouky a to dokonce ani všeobecný pojem ,,čtenář Poselství“/, ti mají nyní zaměřit své úsilí k Bohu mnohem intenzivněji, než ,,včera“. Tato doba to po nich vyžaduje – ,,najdi spojení“ a vše ostatní dej až na druhé místo. To není nijak jednoduché a neuměli to ani povolaní, co žili přímo ,,vedle“ Abdrushina. Slovo VEDLE je nutné zdůraznit, protože ono nás od té doby provází stále až do dneška. Toto jistě platí po celou dobu soudu, ale když pozorujeme tento svět, který jako potápějící se Titanik se pomalu překlápí a příď už je pod hladinou, pak se jistě něco změnilo. Židé stále čekají na Spasitele, národ Němců se opět dere ke svému postu vyvoleného Hlavního národa světa. Myšlenka Evropské unie je pomalu opouštěna a je nahrazována samotnými nejvyššími představiteli Německa novým názvem Nová Evropa, což je jen maskovací název pro Novou Německou říši. Tyto vyvolené národy nepochopily, že kolo osudu se stále točí a to, co včera bylo povoláním, je dnes již minulostí. V tomto duchu je nutné neustrnout na výrocích Poselství, ale chápat je v běhu vývoje i běhu rozkladu. Proto nestačí být od doby napsání Poselství zakonzervováni v jednotlivých větách, aniž bychom se současně nepoddali pohybu vývoje. Na smyslu a významu se jistě nic nezměnilo, ale náš postoj, myšleno vnitřní postoj ducha, se musí měnit v závislosti na pohybech soudu.

Dětská víra stačila v určitém vývojovém stádiu duchovního zárodku, pak se víra měla změnit v přesvědčení – o tomto pojmu však reálně máme také jen svoji ,,představu“. Náboženství si kladou za cíl ,,věřit v Boha“, jenže, podle mého, chce dnešní doba již více. Vzpomenu svou oblíbenou knihu o Rámakrišnovi, kde autor srovnává křesťanskou víru s něčím vyšším, co je ale Evropanovi vzdálené. Věřit v Boha je dobré pro ,,dětský věk ducha“, ale dalším stupněm je ,,Boha zažít“, některé filozofie říkají Boha ,,realizovat“. To není nic proti ,,liteře Slova“, jak by se snad mohlo zdát. Vždyť v přednášce Všudypřítomnost je jasně popsáno, že v nové etapě vývoje má být člověk schopen prožít Syna Člověka v živém ,,osobním“ obrazu. A jestliže si uvědomíme, že Syn Člověka je částí Boha ve stvoření a my Jej můžeme ,,prožít“, pak nám ,,realizace Boha“, nebo ,,Jeho prožití“, už nemusí být nijak nepochopitelné.

Ano, můžeme si položit otázku, jestli je v dnešní době vůbec ještě možné takto prožít Boží všudypřítomnost. Má odpověď je, že není tak důležité, jestli je to ,,možné“, jako to ,,se o to stále intenzivně snažit“. Tato snaha totiž vyvolává duchovní úsilí směřované vzhůru a to zcela konkrétním, chtěným směrem. Ať už tento svět, po selhání povolaných a předčasném odchodu Syna Člověka bez vytvoření Tisícileté říše Jím samotným, zažije ještě nějaký návrat k hodnotám, nebo to bude jinak /aby mne někdo nechytal za slova/, platí pořád to stejné – jen ,,prožité spojení“ zachrání každého a vytáhne jej jako lanem z bažiny. Člověk by neměl klesat na mysli, že nevidí ,,obraz Syna Člověka“, protože i toto zjevení může mít dnes jinou podobu. Co my, pozemsky víme o tom, co skutečně vnímá náš duch, když mozek a rozum vše blokují? Proto se tak nepoutejme na konkrétnosti. Jde o to, prožívat spojení se stvořením. Ale ne jen s elfíkem sedmikrásky, ani správcem lesní mýtiny, či domácím pomocníčkem – to patřilo k ,,dětské éře vývoje“, a že je takové spojení dáno určitou fází vývoje osobnosti, je možné zaznamenat i u velkých osobností v životopisech. Myslím, že dnes jde o nutnost vyššího spojení. Poselství nám načrtlo velký obraz Stvoření a jednotlivých úrovní. Není nutné se trápit každou jednotlivostí, pro spojení je nutné mít v sobě zažité ,,pochopení pro ten velký obraz“. Tento velký obraz by měl člověk neustále cítit, ale nemusí si opakovat každou jednotlivou úroveň a pojmenovávat každou bytost a tvora. To činí, když si o tom čte, nebo přemýšlí. Ale pro uvědomění spojení stačí si v sobě trvale nést velký obraz bez pojmenování a jednotlivostí. Takovéto ,,spojení se stvořením“, kterému předcházelo letité čtení a přemýšlení už potom nepotřebuje slova ani myšlenky, ale stačí mu vjem. Tento vjem je součástí probíhajícího spojení. A takovéto spojení se stvořením je již uskutečňovanou cestou k Synovi Člověka, v Němž je Stvořitel ve svém díle – je to tedy cesta k ,,realizaci Boha“…

Čas vývoje lidského ducha pokročil a my jsme se dostali do etapy, kdy musíme najít zmíněnou ,,realizaci Boha“. To je vyšší stupeň, než jen prostá víra v to, že ON jest. Bude-li člověk dnem i nocí v sobě cítit a oživovat toto spojení se stvořením, tento vědomý prožitek sounáležitosti, pak bude prožívat ,,Království nebeské“ v sobě. V tom mu pak nemůže zabránit stav tohoto světa.

Je to, podle mne, něco jiného, než se obecně chápe. To není o čtení z Poselství, ani o mluvení o něm, dokonce ani o přemýšlení o slovech a větách. Toto vše řečené je dobré k ,,pochopení“, ale ,,spojení“ může dosáhnout jen duch a ten přece nepřemýšlí. Proto je nutné tyto dvě věci, které jsou obě důležité, chápat odděleně. Četba, studium, výpisky, skládání pojmů, vět, slov, přemýšlení – to vše je důležité a nutné, ale samo o sobě ducha do nebe nedovede. Ducha vede touha a ,,pochopení“ mu ukazuje cestu. Mně se to jeví tak, že čtenáři se dělí na dvě hlavní skupiny. Většina těch, které jsem poznal, se snažila žít v nějakém příjemném vnitřním stavu, ale pochopení Poselství považovali za rozumové hloubání a proto se mu spíše vyhýbali. Druhá část se zase snažila pochopit souvislosti a skutečně se jim to, oproti té první skupině, dařilo. Ale oni, při své poctivé snaze, zase nevěnovali dost pozornosti vnitřní touze ducha, kterou zaměňovali za touhu po pochopení – to však není totéž. Oběma skupinám chybělo něco ze snah té druhé skupiny, protože obě snahy tvoří poloviny jednoho celku. Ale z obou snah se nyní do popředí prioritně tlačí ta, kterou můžeme nazvat ,,touhou po spojení“. Tato touha, aby duch směřoval správným směrem a někde nebloudil, potřebuje zažité ,,pochopení“, vzniklé mnohým poctivým přemýšlením. Kdo tedy léta žil jen v příjemném pocitu, že ,,má Slovo“, by se měl urychleně snažit pochopit souvislosti, poctivým zanořením se do slov a vět a ne jen šťastným sprchováním se ,,pozitivní energií ze Slova“. Teprve potom se jeho cítění vydá správným směrem. A ti, kteří se poctivě snažili pochopit, by se nyní měli snažit prožít a procítit. Myslím si, že kdo poctivě a léta přemýšlel a hledal odpovědi na otázky svého nitra, ten už chápe souvislosti natolik, že to jeho ducha může vyvést k záchraně – nemusí tedy toto své úsilí už stupňovat dále, ale měl by nyní ,,změnit nástroje“, proto by měl veškeré úsilí zaměřit na posilování touhy svého ducha… Po letitém úsilí ,,hledat odpovědi“ se pod stupňujícím tlakem soudu může člověk snadno jednostranně zakousnou do ještě hlubšího zkoumání, ale na svého ducha přitom snadno pozapomene…

O intenzitě /to slovo zdůrazním, nejde tedy o obsah, ale jen o elán/ takového hledání spojení si můžeme udělat malou reálnou představu z životopisu zmíněného Rámakrišny.

Křesťanské církve mají svou ,,cestu do nebe“ postavenou na ,,skutcích“. Je to jednak ,,evangelizace“, tedy přesvědčování nevěřících k víře. A pak různé rituály. Chození na mše, ke svatému přijímání, apod. O cíleném prožití spojení a usilování k němu se snad můžeme dočíst jen u zvláštních jedinců, např. u křesťanských mystiků, i když ve skutečnosti o žádnou ,,mystiku“ zde nejde. Jak je to u nás, čtenářů a stoupenců? Nabízení Poselství je jistě velmi podobné evangelizaci a ,,skutky“ při pořádání přednášek, organizace pobožností, přijímání svátostí o Slavnostech, to vše je také velmi podobné křesťanským rituálům. Zdá se, že to vše jsme si přenesli ze svých předchozích křesťanských inkarnací a proto ani nic jiného nehledáme, jsme s tím spokojeni. Ano, zevní formy nám ukázal Abdrushin/pobožnosti, apod./, proto jsou jistě správné a není o nich žádná pochybnost. Pochybnost je však o vnitřním obsahu a jednostrannosti ve snaze o ,,vnější“.

Rámakrišna toužil celým svým nitrem najít spojení s božstvem. Počáteční etapa jeho duchovní cesty byla podobná mnohé cestě ,,náboženské“. Sloužil v chrámu a prováděl předepsané rituály. Jeho duše však tak toužila po spojení tak silně, že zapomínal na zevní a proto také snadno zapomenul na to, či ono ve vnějších rituálních zvycích. Časem úplně opustil tuto zevní formu a hledal jen vnitřní spojení. Celé dny jen hledal vnitřní spojení. Každý den večer padl k zemi a plakal, že opět nenalezl spojení, že promarnil další den. To trvalo více, jak deset let! Zkoušeli jste někdy ,,nic vnějšího nedělat“ a jen hledat spojení? Já mnohokrát, ale vždy docházím ke zvláštnímu poznání. Když člověk ,,něco dělá“, tedy věnuje se nějaké konkrétní činnosti, pokud není špatná, ale je nějak užitečná, pak cítí příjemné ,,uspokojení“. Práce ho může naplnit uspokojením, nebo i určitou radostí. Ale ne skutečným štěstím. Takové štěstí přináší jen spojení s něčím vyšším. Ta vnější činnost, i když je užitečná a přináší uspokojení, nedovoluje duchu naplno hledat spojení. Když však jsem ,,nedělal nic“ zevního pak mne to začalo uspávat, ale nedokázal jsem vydržet v duchovní bdělosti a touze. Bylo to tedy horší, než když jsem dělal ,,něco“ a připadalo mi spojení nedostatečné. Docházím tedy k tomu, že to není tak jednoduché a bude nutné se to učit. Ale bez znásilňování sebe sama, nejde si z toho udělat umělý mechanismus, ani rituál, pak by to sklouzlo do toho všeho, co dělají církve. Chce to tedy najít osobní, přirozený stav ducha, který v touze usiluje vzhůru a zevní činnost řízená mozkem ho neruší…

Mám ještě jeden příklad z naší oblíbené literatury. V životopisu Nemare je popsáno, jak mladý Faraon hledal spojení se světlým knížetem El-Arem. Nedařilo se mu to, ač se o to léta snažil. Tak se naučil při každé příležitosti ,,ptát se El-Ara“ na jeho názor. Jak by asi řešil tuto situaci El-Ar, co by na to řekl, jak by reagoval? I když neslyšel odpověď a neviděl obraz El-Ara, přesto se každou otázkou s ním nějak spojoval, nebo alespoň vysílal své chtění k němu. Postupně pak jej každý takový vážný dotaz skutečně spojoval se světlými proudy, které pak i začínal více vnímat. Nevím, jak dlouho toto jeho úsilí trvalo, ale čteme, že bylo těžké, že se zmítal v pochybnostech a ani by nedokázal říci, jestli ten čas prožíval skutečně ,,správně“, ale vytrval a to ho stále vedlo dále a dále. Vytouženého El-Ara spatřil až v okamžiku své pozemské smrti a od něj se dozvěděl, že jeho úsilí po spojení mu toto spojení skutečně přinášelo, i když si to pozemsky nedokázal uvědomovat. A to by mohla být cesta i pro nás, hledající Všudypřítomnost Syna Člověka…

A dovolím si ještě přidat jeden inspirující obraz. Tentokrát z životopisu Krišna.

Po náhlém odchodu Krišny mnohým chyběl jako duchovní hodnota a spojnice. Byl však jen jeden, jehož touha po blízkosti Krišny byla tak velká, že potlačila vše vnější. Král Jadavů, vládce velké říše odložil svou moc, oblékl si poutnický oděv a se svou ženou se vydali na cestu, o níž nevěděli, kam vede, ani jestli je vůbec dovede k cíli. Jejich touha byla tak velká, že neváhali, nehleděli na obtíže, odložili obavy a jen šli a šli. Touha jejich srdcí je vedla přes všechny překážky a nedovolila jim sejít z cesty, zastavit se… Jen šli a šli …a skutečně po dlouhé době došli až k sídlu Krišny a tím i k němu…. ,,Jako věrný  pes, který našel stopu  svého pána a nechce  ji opustit, tak pevně se celou silou  své vůle držel tohoto zjevu. A do toho se vpletla myš­lenka: Jakou sílu dává bolest a touha lidskému duchu!…“. ,,Vedeni duchem, nalezli namáhavou stezku.  Nedbali námahy, kráčeli po ní a věrně se navzájem podporovali. Teď byli u cíle…“

To je podobné i snaze Rámakrišny a zřejmě i jiných. To úsilí, ta nezlomnost a to vše vychází z touhy duše…to je ten ,,způsob“, který nás může dovést až k prožití Syna Člověka. Ne hned a ne podle naší představy. Proto se nevažme na formu, nenechejme pochybnost, aby nám svázala nohy. Kdo má malé cíle, ten k velkému nemůže dojít. Já věřím, že je stále možné najít a prožít Syna Člověka. A když tomu věřím, pak je to pro mne i možné.

Ovšem velmi důležitým tématem je ,,člověk a svět“. Je to téma ve stálém pohybu a s mnoha rovinami, proto je nesnadné pojmenovat nějaký konkrétní postoj. Máme lidem a světu pomáhat, nebo nechat staré, aby se samo zhroutilo? Obojí je v Poselství uvedeno. Je tu řeč o pomoci hledajícím a my si to vykládáme, jako že je tím míněna jen pomoc těm, kteří čtou, nebo chtějí číst Poselství. Pak nás samozřejmě matou výroky typu, že je mnoho lidí, kteří Poselství neznají, ale již podle něho žijí. Není tedy tak snadné a ani správné zaujímat ,,pevné a jedině správné“ postoje, protože mnohé je mnohotvárné a nelze to dogmaticky zaškatulkovat. Všichni jsme se inkarnovali do tohoto světa /Země a přilehlé okolí energií/ právě v této době. To jistě znamená, že je to pro nás ,,dobrá doba“ a máme ji nějak smysluplně využít. Izolace v hloučcích stoupenců, kteří v tomto světě ,,vidí jen cizí zlo“ a proto ho ignorují, snažíce se ,,žít“ ve svém světě představ a očekávání, jak si je vytvořili četbou knihy – to mi připadá jako ,,zbytečný zájezd na Zem“. To jsme mohli zůstat v nějaké té ,,své“ úrovni s ostatními stoupenci, dělat si tam setkání a na nich si citovat věty z Písma a vzájemně si říkat, že to, že jsme zde, ukazuje, jak jsme duchovně zralí… Jistě zde máme prožívat a odžívat, proto jsme zde. Pro mne je jistotou, že se nemám vyhýbat ,,prožití“ současného stavu světa.

Byl jsem životem podivuhodně veden, aniž bych to tehdy chápal. V dobách socialismu, v rodině, kde každý měl jedno zaměstnání celý život, jsem procházel různými obory i funkcemi až to vzbuzovalo u lidí údiv. Vždy jsem rychle poznal pokřivenost a tak mne to přestalo bavit a hledal jsem něco lepšího. Až dnes vidím, že to bylo nutné, abych zrychleně prožil mnohé, což mi pomáhá vidět svět i sebe v širších souvislostech a také ,,porozumět“, protože to mám osobně prožité. Pro dokreslení té ,,cesty prožívání“ mohu uvést, co vše jsem dělal – byl jsem slévačem barevných kovů, zámečníkem, pokrývačem, klempířem, energetikem, technologem, pracovníkem evidence základních prostředků, mistrem údržby, vedoucím technikem, opravářem počítačů, grafikem a tvůrcem webů, malířem a natěračem, fotografem…zkusil jsem pracovat u pásu, zkusil jsem být řezbářem, keramikem, spisovatelem, pořadatelem přednášek, poradcem, byl jsem kuřákem, krátkodobě osamělým pijákem, vášnivým hráčem počítačových her…byl jsem kdečím, něčím krátký čas, jiným delší, ale vždy to se mnou zatřáslo a vrylo se hluboko do mé osobnosti. Jsem za to vděčný, i když to často nebylo nijak příjemné. Ale dnes už vím – bez prožívání nemůže být poznání, bez prožitých zkušeností člověk ,,nic neví“ a jen o věcech žvaní.

Nedávno jeden politik psal, že je vděčný za imigranty, protože obava z nich probouzí lidi k činnosti. Jsem přesvědčen, že totéž, ale ještě zvýrazněné a podtržené platí i pro čtenáře a stoupence. Právě ta složitost situací, to že mnohé špatné je nazýváno dobrým, že Lucifer působí přes své stoupence na úrovni ,,lidskosti, soucitu a lásky“, to musí čtenáře vyburcovat k velké bdělosti, snaze nenechat se zmást slovy, ale hledat podstatu. A právě takovéto hledání musí oživovat i ducha, protože mnohé je tak silně zmanipulováno, vylháno a zkřiveno, že je nutné vytušit, vycítit, co je pod povrchem. Je to tedy doba nepříjemná, ale velmi užitečná k probuzení ducha. Při naší tuposti a lenosti se takové probuzení odehrává často bolestí a strachem. Strach, který vyvolává pud sebezáchovy a tím chemicky a nervově bičuje tělo. Bylo by dost neužitečné se před tím ukrýt do svého příjemného myšlenkového světa. Bylo by však také špatné se s tímto umírajícím falešným světem pevně spojit a být s ním hnáni do rozkladu. Není proto vůbec snadné najít tu správnou ,,míru“ a my čtenáři v tom tápeme, což je docela pochopitelné a logické. Tento svět vyžaduje silného ducha, který jako odvážný bojovník pohlíží do válečné vřavy a pln posvátného nadšení se vrhne do boje, aby chránil hodnoty ducha…

Podobenství o našem působení vylíčené v Poselství, kde je řečeno, že máme být čočkou, která shromažďuje záření a vede je k cíli, je nutné si trochu více rozvést pro naši dnešní realitu. Jistě jste to někdy zkoušeli – mám na mysli zapálit papír pomocí čočky a slunce. Zdá se, že to ,,nic není“, ale je přece nutné mít tu správnou čočku, pak ji musíme správně nasměrovat ke slunci a hledat správnou vzdálenost od předmětu, kam chceme paprsky soustředit. Analogicky, pro děje duchovní a postoj ducha – musíme znát Světlo a jeho působení, musíme ,,znát i protipól“, tedy tu temnotu a její ,,vlastnosti“. Vzpomeňme přitom jiné stati, kde se píše o tom, že mezi Světlem a Temnotou je nepřekročitelná druhová propast, kterou překlenuje člověk – on je spojnicí obou těchto protipolarit. On je ,,bitevním polem“, na němž se koná zápas Světla a Temna. Aby se tak vůbec mohlo stát, musí mít oboje prožité, což znamená, že je s obojím spojen. Jistě jsme se s mnohým špatným v průběhu četných inkarnací spojili, a proto může někdo namítnout, že on už to dnes nepotřebuje. Já si však myslím, že dnes stojíme ve zcela jiné roli a proto se musíme znovu s těmi špatnými principy osobně vnitřně, někdy i vnějšně, konfrontovat, protože dříve jsme byli jen nevědomě taženi, nebo radostně pohlceni, ale dnes se máme vědomě a v odboji postavit proti jako bojovníci a služebníci Světla. Proto si myslím, že je nutné se zajímat o mechanismy tohoto našeho pokřiveného světa. Tento ,,zájem“, nesmí být jen zběžný a okrajový/je to vše temno, nechci o tom ani slyšet/, protože jinak by nedošlo k prožití, my přece právě tímto prožitím vytváříme to bitevní pole, na němž se setkají tyto pokřiveniny se správným principem Boží vůle, ke které nás táhne touha našeho ducha. Kdo se vyhne tomuto nepříjemnému prožívání, ten se vyhne své roli Bojovníka Světla, kterou zákonitě jako stoupenec Poselství přijal. Ve svých důsledcích se tomu ani vyhnout nepůjde, je zjevné, že Luciferovi pracovníci ženou svět do konfrontace a proto to vypadá, že každý se bude muset dříve, či později rozhodnout. V některých Evropských státech už takové situace nastávají – nejde tady jen o imigranty, ale o zrůdné geoinženýrství, generovou teorii a další pomatenosti, které jdou zjevně a nepokrytě proti přirozenosti, přírodě a tím i Boží vůli. Bylo nám řečeno, že máme ukázat, čího Ducha jsme děti…že si to vysvětlujeme jen jako přitakání ke čtení Poselství je příliš zjednodušené a neodpovídá to současné situaci v národech. Budeme se dost možná muset postavit zjevně a odvážně proti všem takovým zrůdnostem a je možné, že nám to přinese mnohé potíže. I v tom je jistě soud, dokázat, co mi za co stojí…  Naše představa, že se nás svět bude ptát na Poselství a my se k němu přihlásíme a tím ,,vybojujeme svůj boj“ se zdá být málo reálná. Spíše to vypadá na otázku typu – ,,miluješ homosexuála nade vše? nebo ,,přísahej, že nebudeš používat slovo žena, protože takový pojem už je zakázaný“…a podobné blázniviny. Ano, zevní věci a postoje se dají nějak ,,naplánovat“, obtížnější se mi jeví to ,,dávkování zájmu“ o věci vnější, když jsem v předchozích odstavcích uvedl, že přicházející doba po nás bude chtít intenzivnější zaměření našeho ducha k Duchu. A tady je problém, který nemohu ,,naplánovat“, ani ,,přesně definovat“, protože to souvisí s citem a druhem osobnosti jednoho každého člověka, jeho naturelem, ale i určitou situací, ovšem i s postupujícím stavem soudu. Proto jsem psal, že se mi toto jeví jako velmi obtížné. Pokud se člověk ,,uleje“ a vyhne se nepříjemnostem zabýváním se tímto světem, pak nesplní to, čím on sám má přispět k vítězství Světla. Pokud se naopak příliš ,,namočí“, pak jej temnota bude zatěžovat a bude snažit zatemňovat jeho mysl. Tady bude muset každý sám najít tu svou nutnou rovnováhu. Jinak to bude u důchodce na zahrádce a jinak u manažera firmy. K temnotě tohoto světa, ale každý toužící MUSÍ, jako protipól procítit spojení se Světlem, které mu dá vyvážení, aby nemusel propadat beznaději. To by mohlo být určitým měřítkem správného postoje – člověk vnímá pokřivenost světa v různých zmatcích, o kterých se informuje a poznává je, oškliví se mu, ale současně cítí to k čemu je tažen jeho duch a co přes něj proudí k poznanému /prožitému/ zlu, aby je odstranilo z Božího světa…

Zkusím to celé nějak shrnout. Domnívám se, že i v dnešní době je možné dosáhnout nezbytného spojení a tím i vytvoření Království nebeského ve svém nitru. Nebude to vůbec snadné a nebude stačit jen zvýšené úsilí. Podle mne je nutné najít nový způsob, jak k tomuto ,,problému“ přistupovat. Doba se změnila, a proto se musí změnit i druh a způsob našeho přístupu. Nechci to nazývat mechanismem, protože by to snadno navodilo nějaké schéma. My sami však neustále žijeme v určitých schématech /to je dobré, to je špatné, tak se to má dělat, to se nesmí říkat…/ ale onen ,,nový způsob postoje“ vyžaduje naopak opuštění vžitých schémat. Proto je pro mne obtížné to nějak popsat a nějak nazvat. Lidé, kteří žijí v příjemných pocitech, že ,,mají Slovo“ budou má slova o zaměření se na větší uvědomění si svého ducha v sobě samém, chápat jako to, co oni ,,cítí“, takže to pochopí jako mé přitakání jejich postoji, ale já přitom mluvím o něčem jiném. Druzí, kteří se zaměřili na ,,práci se Slovem“ zase možná budou mít dojem, že jim jejich činnost chci vymlouvat – ale není tomu tak. Je jistě nutné číst, přemýšlet, hledat souvislosti, ale je taky nezbytné nezůstat jen u toho a už vůbec ne do toho zabřednout a přitom dokonce zapomenout na touhu svého ducha. Duch netouží po čtení, zkoumání a přemýšlení, on chce stoupat v proudu světla blíže k Bohu. Ale jako pomůcku pro svou cestu z pokřivených forem hmoty, námi vytvořených, nezbytně potřebuje to, co pojmenovávám zkoumáním, čtením, přemýšlením a hledáním souvislostí. Touha ducha po stoupání je jako impulz předávána rozumu, který tlačí na čtení a hledání souvislostí. Rozum nelze vyloučit, nemáme jím pohrdat, ale dostat jej pod kontrolu ducha – to je něco zcela jiného, než ho ignorovat. Když je však příliš aktivní, přebírá iniciativu, do problému se ,,zakousne“ a bičuje své úsilí tak, že duch se opět dostává mimo hlavní aktivitu. Zde je pak třeba přibrzďovat vnější a posilovat vnitřní. Celé to naše úsilí musí být mnohem intenzivnější, než bylo, musíme mu dopřávat více pozornosti a energie. Je také nutné si uvědomovat, že mnohé čtenářské aktivity, brané jako ,,duchovní úsilí“, jsou posilovány a živeny nižšími proudy a nevedou k Bohu, ale jen k dějům pomocným, vázaným na hmotu. To jsou všechny ty aktivity kolem bytostníčků, léčitelství, duchovních příčin nemocí. Aktivity kolem výchovy dětí, zahradní činnost, apod. jsou jistě užitečné a nic proti nim ani v nejmenším nenamítám, ale je nutné si uvědomovat, že toto není skutečné duchovní úsilí a nemá být za něj považováno.

Buďme skromní ve svém očekávání, volní ve způsobu, jak k tomu má dojít, možná tak, jak si to neumíme ,,představit“, podporujeme v sobě tu touhu, která vede k Bohu, ale nevnucujme se do ní násilím, pak se totiž opět stává manipulací, poutem pro ducha. Ten chce volně stoupat jako balon naplněný esencí touhy po Bohu, snahou Mu porozumět, aby se ukázal být hoden Jeho přízně a lásky. Nenechejme se uspat sebeuspokojením, že ,,máme Slovo“, není to pravda – my žádné Slovo nemáme, my máme jen touhu a pokřivené názory. Snad i nějakou snahu, ale často ani nepoznáme, jestli je to skutečná snaha po zušlechtění duše, nebo snaha po tom, být něčím ,,významnějším“, což není daleko od duchovní pýchy. Když ale spojíme svou touhu se snahou ,,uslyšet hlas svého Pána a následovat jej“, pak nás to povede ,,samo“, jako krále Jadavů. Jen si musíme stále uvědomovat, že v této temnotě to bude chtít dlouhou a vytrvalou, nekolísající snahu, bez pochybností… ani o sobě ne. Rámakrišna věnoval deset let svého života jen a jen snaze najít spojení…a taky je našel. To pro nás může být inspirací, ale i zdůrazněním nesnadnosti tohoto nejvyššího z cílů ducha ve hmotě…každý večer uléhal s pláčem: ,,…další den opět uplynul a já jsem Tě zase nenalezl…“. Žádné sebeuspokojení, jen zvýšená touha, která ducha táhne a tlačí vzhůru. Žádné vnější ,,skutky“, evangelizace, přednášky a poučování, žádné zakládání skupin přívrženců…jen vnitřní touha po Jediném. Jak sám ukazoval ve svém podobenství – je-li v jedné místnosti zloděj a v druhé poklad, pak ten zloděj nebude schopen myslit na nic jiného, než na ten poklad a na to, jak jej získat. My máme v Poselství jiný příklad – člověka umírajícího žízní v poušti – on dokáže celé své úsilí věnovat jedinému cíli – jak získat vodu. To jsou příklady, které ukazují na nezbytnou velikost touhy, která potlačuje vše ostatní a člověk tak žije jen v jediné touze – touze po Bohu. Neznám nikoho, kdo by byl tak pohlcen touhou po Stvořiteli, kdo by vše ostatní považoval za nepodstatné. Rámakrišna označuje tento stav jako ,,zpitý Bohem“. Nevím jak vy, ale já denně poznávám, jak jsem vzdálen takové touhy, která by mi vůbec nedovolila se nechat ,,pohlcovat všedním životem“. Stále znovu si večer uvědomuji, jak jsem zase byl vláčen všedními věcmi a na svého Pána jsem si ani nevzpomenul. Jsem přesvědčen, že v tomto je nutná změna, pokud máme přicházející dobou svým duchem vítězně projít. Možná tedy ten večerní pláč, že jsme opět nenelezli spojení, by mohl být dost silným impulzem k překonávání povrchností našich životů.

Hledejme obraz Syna Člověka, vdyť On sám nás k tomu vyzval! Ale buďme připraveni na to, že se nám může vést jako Nemaréovi, že jej skutečně ,,spaříme“ až při osvobození z pozemskosti. Avšak, prožívat jeho přítomnost můžeme, tak, jak ji pociťoval i on i když Jej neviděl. Ptal se, kladl si otázky, dělejme to taky : ,, …jak by tuto situaci asi řešil Abdrushin? Co by řekl na toto? Souhlasil by s tímto?“

Takovými otázkami Jej budeme volat do svého života, ale ne všeobecně, ale konkrétně do konkrétních situací a tím se může postupně stát součástí našich životů a tím i součástí nás samotných – poneseme Jej ve svém srdci…a jednou Jeho obraz i spatříme. Jestli to bude dnes, zítra, nebo až při odchodu z těla, to není podstatné. Hlavní je pocítit Jej ve svém životě, čemuž můžeme napomoci tím, že Jej do tohoto života budeme svými otázkami přivádět. Osvěžme si pasáže ze životopisu Nemare a oživíme si i tuto možnost…

-ZF-

---

Dodatek:

Ještě jsem se nevyjádřil k otázce, kterou jsem si sám položil – máme světu pomáhat, nebo nechat staré, až se samo zhroutí?

Myslím si, že i v tomto ohledu to zbytečně komplikujeme.

Zlý člověk nepomáhá nikomu. Vychytralý pomáhá těm a tam, kde se mu to vyplatí. Hloupý/naivní/ pomáhá všem a proto ho to zničí /Sluníčkář/, moudrý člověk pomáhá těm, tomu a tehdy, když je to  správné z hlediska Božího řádu /to je náš cíl, ale ještě ne náš současný stav/.

Dobrý člověk pomáhá ,,dobru“, tedy ne jenom ,,dobrým lidem“, ale všem dobrým dějům. Zbývá si definovat, co je to ,,dobro“. Ti lidé, kteří nestudují žádné nauky, nejsou hluboce věřící, ale jsou ,,jen slušnými lidmi“ by dokázali snadněji odpovědět, co je ,,dobro“. Ovšem člověk, který je nějak veden, vyučován, který zkoumá, ,,co je dobré a co ne“, ten to má těžší. On i to, co je užitečné a prospěšné lidem i jemu začne zkoumat, jestli to není proti liteře duchovních zákonů a tak snadno zavrhne i to dobré, když to nezapadá do jeho přijatých schémat. Tak i stoupenci si vytvořili různá schémata a místo dělení lidí na ,,k dobru usilující“, lidi slušné, obětavé a uznávající morálku, hodnotí všechny na ,,čtoucí Poselství“ a nečtoucí /zavržené/, případně ještě na ty, kteří by snad ,,mohli číst“ a těm pak věnují svou pozornost /evangelizace/. Jenže svět, světové dění i třídění není nějaký mechanický a strnulý děj, je to živé dění, které dokáže zhodnotit samotnou podstatu člověka, o které často ani on sám neví. Jak jsem již uváděl zmínkou o lidech, kteří Poselství žijí, aniž je znají, jde tu o vnitřní otevřenost, nezaujatost a touhu po ,,hodnotách“. To se nemusí vnějším způsobem projevovat náboženským hledáním, ale ,,jen“ v tak ,,obyčejných věcech“, jako je cit pro spravedlnost, morálka, zodpovědnost, a jiné. To vše pak spadá do širokého pojmu ,,dobro“, jako ještě mnohé a mnohé pozitivní pojmy spadají pod všeobsáhlý pojem ,,pravé lidství“.

Proto jsem přesvědčen, že zralejší duch bude ze své přirozené potřeby vždy pomáhat všemu pozitivnímu /a vůbec to nemusí přímo souviset s vírou ve Stvořitele/. Bude to dělat zcela samozřejmě, bez rozvažování, pokud ho v tom nezastaví naučená schémata… Nemáme ,,měnit svět“, ale máme pomáhat všemu, co usiluje k pozitivním hodnotám. Jak jsem již uvedl vícekrát – pro mnohou duši jsou pozitivní hodnoty /jako je snaha bránit vlast, snaha chránit pojmy manželství, rodina, mír/ prvními stupni na cestě k hledání Zdroje všeho pozitivního, tedy k hledání Stvořitele. Takovým duším je možné pomáhat jen na těchto úrovních chápání a to jim ve druhém kroku pomůže i k hodnotám duchovním. Když ale pohrdneme příležitostí podat pomocnou ruku takové duši, pro kterou tyto hodnoty jsou v této chvíli tím nejvyšším, pak se proviníme. My už máme mít větší rozhled, abychom pochopili, že takovou pomocí, která se nezdá být ,,duchovní“ ve skutečnosti pomáháme určitému duchu najít skutečnou duchovní cestu.

Většina rozhodne. Bude-li zde převažující většina lidí, kteří jsou už tak pokřivení, že skutečně věří ,,moderním názorům“ o nutné likvidaci národů, států, rodin a dvou různých pohlaví, pak bude lidstvo eliminováno, protože takové zrůdy nemohou dlouhodobě rušit Boží řád. Je však možné, že je zde ještě dost takových, kteří právě pod tlakem šílených zrůdností nového myšlení si uvědomí v sobě touhu po něčem ,,normálním“. Zdaleka to není ještě touha po Boží blízkosti, ale je to první krok k ,,normálnosti“. A normálnost je ve skutečnosti jen v Řádu stvoření. Podle mne je povinností každého procitlého ducha pomáhat takovýmto duším a pomáhat všemu, co vede k návratu společností k řádu i skutečnému, nevylhanému smyslu věcí. Nemyslím si tedy, že máme vytvářet nové politické strany Lásky a spravedlnosti, ani nějaký ,,správný společenský řád“. Lidstvo není připraveno něco takového přijmout a mocní světa to ani nepřipustí. V tomto smyslu můžeme nechat ,,staré ať se zhroutí“, ale máme bojovat proti aktivitám a živlům, které chtějí ,,vytvořit nový řád“, řád ještě horší než byla idea Adolfa Hitlera. Věřím, že je naší povinností podporovat vše, co nechce připustit nastolení takového ,,zlořádu“, který se chce zcela protivit řádu přirozenosti. Podporovat aktivity, lidi i myšlenky, podporovat vše, co hledá ,,hodnoty“ a brání nástupu zvrácenosti. Potom to není boj o ,,zachování starého lidského systému“, který samozřejmě je špatný, ale boj o zachování a posílení těch ,,hodnot“, které ještě nějakou hodnotu mají. Současně je to i posilování lidských duší, které v této ,,válce mezi zrůdností a hodnotu“ mohou najít směr ke skutečné ,,cestě ducha“. Zkusme se na lidi, děje, národy a názory dívat z takového ,,širšího hlediska“ a upusťme od snah ,,lidi třídit podle Slova“. To je děj, který probíhá stvořením, ale není to náš děj, my nejsme určeni k tomu ,,třídit“. A jestliže je v jedné nezařazené přednášce uvedeno – …pomozte mi třídit čisté a od nečistého…, pak se to děje právě takovou všeobecnou posilou kladných hodnot v lidech a jejich usilování. Nikoliv v dogmatickém třídění druhých podle našeho posouzení. -ZF-

---

Postřehy jedné bdělé čtenářky:

Pohled podle mého vnímání zatím:

Slova „Staň se Vůle Tvá“ – myšleno líným duchem, je asi často takové podobné, jako Východní způsob meditace, chápaný tady některými lidmi, kteří ještě neočišťují svou duši, kdy člověk nezapojuje své cítění, ale zůstává v nečinnosti ducha, v pocitech,  mdlé mysli, vlastně odpočívá, neprožívá vědomě….

V životopise Nemare je ukázána živě MODLITBA, tj. spojování s posilujícími proudy Světla, spojuje se citem v pokoře a vrací se mu požehnání – posílení k tomu, aby žil, co pochopil.

…………..

Mé prožití (považuji za mimořádnou Milost Boží), pro mne nezapomenutelné, ke kterému se snažím vracet:

Při děkovné modlitbě jsem bdělá ( moje pozornost a vnímání je tak ostré a čilé, že mne ani nemůže přepadnout spánek a únava je ta tam – nelze docílit úsilím, podle mne je to vyprošená Síla) a můj cit  je tak probuzený, že letí Nahoru, jsem celá uchvácená vděčností, díkem ke Stvořiteli a Bohu. Mám dojem, jako by mi skutečně narostla křídla…vnímám podporu v citu od světlých pomocníků, kteří se připojují k mé modlitbě….

Podle mne je to prožití, k čemu si můžeme vyprosit Sílu od Imanuele…

Tak nějak jsem prožila Děkovnou Modlitbu, velmi intenzivně jsem také nyní prožívala životopis Nemaré, proplakala jsem noc a den a stále mne oslovovalo, co jste nám doporučil…. Nyní mi skrze celé tělo fyzické pochodují bolesti, vroucně děkuji, má duše i tělo se očisťují….Nemaré žil uprostřed temna, jak se i dnes k tomu přibližujeme, lidé kolem něho nemohli pochopit. Tak se i my dnes můžeme snažit „sami“ – vždyť nikdy nejsme sami, když se upřímně snažíme…a tím nejvíc pomáháme i okolí (fyzickému i neviditelnému) tím, co vyzařujeme….

---