179. Slova /6.2.17/

179. Slova

Nedávno jsem zde diskutoval s panem Janíčkem a měli jsme problém se dohodnout na významu pojmu neutrální síla. Nechci tuto otázku znovu otevírat, ale dovedla mne k jiné, obecnější, otázce. Tou otázkou je význam jednotlivého slova a jeho chápání při studiu Poselství.

V samotném Poselství najdeme zmínku o tom, že je třeba chápat text jinak a že teprve potom se dostaví i jiné pochopení. Uvědomil jsem si, právě při zmíněném rozhovoru, že je skutečně důležité, jak čtenář bude chápat jednotlivá slova a věty v Poselství. Každý poctivý čtenář bere text Poselství vážně a nechce být při čtení povrchní a bezmyšlenkovitý. To je na jedné straně jistě správné, ale nese to v sobě nebezpečí jakéhosi dogmatismu, absolutismu a tím i určité nehybnosti v chápání pojmů, které nehybné nejsou.

Pokusme se zamyslet, jaká může být vazba mezi nějakým popisovaným dějem a napsaným textem. Lidské slovo, jako takové, má velmi ohraničenou možnost k vyjádření popisované věci a děje. To je první problém, dalším je, že jeden děj můžeme popisovat různými slovy, nebo také, že jedno slovo může mít více významů, především u popisu dějů. Stačí si vzít slovník a zkusit nějaké slovo přeložit, hned uvidíme několik možných významů k jedinému slovu. Význam jediného slova je tedy vzhledem ke skutečnému ději velmi ohraničený, ale současně mnohoznačný a tím nepřesný. Hmota je jen velmi hrubým obrazem duchovních dějů a lidské slovo se snaží pohyblivé děje zachytit do statického pojmu, což zákonitě musí být jen přibližné. Ale pojďme dále. Abdrushin při popisu nějakého děje vychází z možností našeho chápání. Tato možnost sama o sobě je taky značně ohraničená, ale současně je zatížena pokřivením jednotlivých pojmů. Když by nám podával vysvětlení přímo, tak jak původní pojem slov byl vytvořen, chápali bychom popis zcela jinak, protože chápeme jednotlivá slova odlišně od jejich skutečného významu. Pokud nám tedy mělo být vysvětlení podáno, bylo nutné začít s vysvětlováním postupným přetvářením pojmu. Nejprve se tedy muselo začít tím naším pokřiveným pojmem a pak jej postupně narovnávat. Proto nelze kterýkoliv výrok, kteroukoliv větu z Poselství vzít jako ,,definitivní“, protože ona může být jen ,,budující, přetvářející“, je jen cestou ke skutečnému významu, který stojí až na konci tohoto učebního procesu. S tím souvisí další fakt. Abdrushin vysvětluje jednotlivý pojem ve vztahu většinou nikoliv fundamentálním, ale vztažený k jednotlivé přednášce. K ní je onen výrok postaven tak, že doplňuje a podporuje vysvětlení oné přednášky. Ovšem v pořadí dalších přednášek je pojem vysvětlován v jiných souvislostech a jeho význam se mění. Teprve až na konci všech vysvětlení, což ale nemusí znamenat konec Poselství, ale jen závěr vysvětlování onoho pojmu, tak tedy až tam můžeme říci, že to tak skutečně je. Pokud ale budeme citovat, a to i doslovně, znění vysvětlení nějakého pojmu dříve, než nastane konečné vysvětlení, pak v ,,dobré víře“, sdělujeme nepravdu, kterou předkládáme jako ,,Pravdu“. Když člověk čte pozorně Poselství, jistě si povšimne zdánlivých rozporů, kde je něco posáno nějak, ale později zcela jinak, možné i opačně.

Proto jsem postupně dospěl k názoru, že ,,citování“ může být nejen zavádějící, ale vlastně i deformující určitý pojem. Podle mého je lepší, když si člověk sám vytvoří v daných posloupnostech nějaký pojem a ten pak svým, lidským a jemu vlastním způsobem sdělí druhému. Tak se nedopustí deformace Poselství, protože on pak nesděluje Poselství, ale jen svůj vlastní názor, postřeh, myšlenku. Že je inspirována Poselstvím je jistě správné a jestli sdělí, ze kterých přednášek čerpal, pak to nemůže být na škodu. Když však začne uvádět konkrétní pasáže, citáty a skládá je k sobě – tak už vnucuje druhému svůj úhel pohledu, ale předkládá jej ne jako svůj názor, ale jako ,, TAK JE TO V Poselství“, nebo-li ,,Pán pravil“ a to zcela jistě není Pravda, protože i sám Abdrushin píše, že když někdo opakuje jeho slova, už to nikdy nejsou jeho slova. Je to snadno pochopitelné. I když budu přesně opakovat nějaký cítát dávám mu už dikcí, tónem, přízvukem a hlavně svým vnitřním postojem určitý, mnou daný směr. I kdybych druhému člověku nesděloval to k čemu jsem došel, tak mu poskládáním citátů a celkovým předložením tématu předkládám svůj závěr. Na jedné straně se mnohý čtenář ani neodvažuje říci svůj názor, aby snad ,,neovlivnil druhého“, ale nebojí se citovat, ve kterém však podává ,,svoje chápání Poselství“ jako samotné Poselství. Myslím si, že říci svůj názor, říci ho poctivě s tím, že je to jen můj postoj a názor, při kterém se za nic neschovávám – to může svést jen někoho, kdo názory nemá, ale naopak se naučil jen přebírat názory druhých. Pak je to ovšem jeho lenost, slabost a špatný návyk, ale ne chyba člověka, který pronese svůj názor a upozorní, že je to jen jeho osobní pohled na věc. Mezi čtenáři už by mělo platit jakési chápání mechanismů stvoření, a proto je to pak tím spíše chybou tupě přijímajícího, který má za povinnost si vše sám svým věděním, cítěním a svou aktivitou ověřovat.

O tom, jak ošidné je vysvětlování nějakého pojmu jsem se přesvědčil při našem zmiňovaném dialogu ohledně neutrální síly. Na druhé straně nutno poznamenat, že mne tento rozhovor donutil se nad pojmem zamyslet ještě více a to mi dalo možnost dojít k širšímu pochopení.

Vezměme tedy slovo ,,neutrální“. V našem pozemském významu, např. na řadící páce auta je ,,neutrální rychlost“. Tento název je nepřesný, mělo by se to spíše jmenovat neutrální poloha řadicí páky, protože neutrální rychlost je žádná rychlost, na rozdíl od všech ostatních. Je to pozice na řadící páce, ze které je možné řadit různé rychlosti vpřed i rychlost vzad. Je to tedy něco, co nic nědělá a dává to jen možnost k něčemu dalšímu přejít. Vezměme číslice. Číselná řada začíná nulou, ale s ní je to podobné, jako s neutrálem řadicí páky – máte-li nulu, nemáte nic, ale od nuly začíná číselná řada kladných čísel a na druhou stranu i záporných čísel.

Vypadá to, že neutrální nemá žádnou hodnotu, ale je možné z ní k nějakým hodnotám směřovat. To by odpovídalo našemu chápání neutrální Boží síly. Ona sama je nezformovaná, ale dá se zformovat k dobrému, nebo zlému, do nesčetných podob a tvarů. Takže toto je význam slova neutrální? Je skutečně zcela neutrální? Vrátím se na chvíli do našeho hmotného vesmíru. Ve vesmírném prostoru je vakuum. Vakum bylo chápanáno jako nic, jenže makrofyzika už mluví o energii vakua, takže i zde vychází naše představa jen z neznalosti skutečné podstaty. Pojďme k lidskému duchovnímu zárodku. Ve své podstatě není ani pozitivní, ani negativní, nemá názor, nemá směřování, ale může se stát různou osobností – mohli bychom říci, že je neutrální. Je ale skutečně neutrální? Vždyť v sobě nese předpoklady pro různé schopnosti, takže není prázdný. Přesněji tedy musíme říci, že duchovní zárodek není neutrální, ale jeho projev je zatím neutrální. Vrátím se k neutrální síle. Je ona snad ,,prázdná“, nenese tedy v sobě nic, je ,,deskou nepopsanou“. Musí v sobě nést Boží vůli, Boží záměr. Má v sobě své určení: ,,necháš se zformovat lidskou vůlí, ale bude to jen ve smyslu mých zákonů“. Takže ani tato síla není tak neutrální, jak by se při zběžném závěru zdálo. Ona je vlastně jen ,,otevřená našemu působení“, ,,nebrání se našemu vlivu“, pro což Abdrushin použil nám známý výraz ,,neutrální“, Tedy z omezeného výběru slov použil takové, které nejlépe vysvětluje určitou schopnost této síly. Ona ale není skutečně neutrální, jen se nechá od nás formovat, snad by se dalo říci, že je neutrální k naší reakci na ni. Ale ani to by přece nevystihlo skutečnou podstatu děje. Kdyby byla skutečně ,,neutrální“, pak by pro ni neexistovaly žádné zákonitosti. Podle mého názoru nemůže ve stvoření být nic skutečně neutrální, protože ve všem už spočívá Boží záměr, Jeho vůle, zákonitosti a řád. Abdrushin zde použil toto slovo, aby nám demonstroval určitou vlastnost této síly, ale nepopisoval její skutečnou podstatu. Je to příklad toho, že nelze jednotlivé slovo v Poselství brát otrocky a fundamentálně. Vše jsou proměnlivé děje, které jsou lidským slovem jen na okamžik zachyceny, zmrazeny ve svém letu, jako když zachytíme fotoaparátem jeden okamžik rychlého letu ptáka. Z tohoto okamžiku nelze ,,definovat podstatu zachyceného objetu“, ale jen jakýsi momentální postřeh a vjem.

Vůbec mi nejde o analyzování slova neutrální, chtěl jsem jen demonstrovat, že držet se staticky nějakého slova v Poselství může být dost zavádějící. Na druhé straně, právě uvedený příklad současně ukazuje, že není prakticky možné každé jednotlivé slovo Poselství takto rozpitvávat, analyzovat a hodnotit. To by Poselství bylo jen pro úzký okruh jazykovědců, nebo různých přesmykovačů slov. Ale Poselství je přece určeno pro každého, i toho nejprostšího, člověka. Takže toto by nebyla dobrá a hlavně správná metoda.

Co tedy s tím? Říkám, že citovat není dobré, bezmyšlenkovitě číst taky není dobré, rozebírat jednotlivé slova taky ne. Tak, co tedy s tím?

Pokud jsem si to správně zapamatoval, vzpomínám si na varování, že jsme nedokázali příjmout Slovo duchem, že jsme je nechali maximálně vstoupit do záhalů duše, což nestačí. Naše podstata je duchovní, duch přijímá jen obrazy a reaguje v citu. Pokud se tedy zabýváme napsanými slovy, je to činnost mozku a jen si můžeme přát, aby za touto snahou, za tímto úsilím bylo i nějaké chtění ducha, protože jinak je to jen pozemská činnost. Sice užitečná, protože pozemské pochopení různých vysvětlení a poučení v Poselství nám může pomoci se chovat lépe a nedělat tolik chyb. Nicméně duch se spojuje s duchovními proudy a formuje se jen prožitky, tedy ne čtením, psaním a vykládáním. Čtenáři často citovaná stať, v níž se píše, že si máme skládat jednotlivé kameny mozaiky pojmů, bývá námi vysvětlována jako nutnost skládat věty a slova z Poselství. Jelikož duch se ,,vyjadřuje poze v citech a obrazech“, nebude toto skládání vět pro něj nějak moc užitečné/Slovo jste nepustili do ducha/, ale může pomoci v rozumovém pochopení souvislostí. Pokud však současně nedochází k ,,prožití“, pak tato činnost samotného ducha míjí.

Je tedy, podle mne, jisté, že takzvané studium Poselství musí být dvourovinné. Rozum a jeho nástroje čtou Poselství, přemýšlí o slovech a větách, snaží se pochopit souvislosti a současně musí duch vše přijímat a zpracovávat v obrazech a současně prožívat v citu. To se lehce napíše, ale mnohem nesnadněji uskuteční, protože jsme všichni lidé rozumu, což je dáno i fyzicky nevyváženým mozkem, ale i naučenými schématy a postupy. A protože první kontakt s textem Poselství je zrak a rozum, je tento ve výhodě a snaží se jí využít. Zpracovat, roztřídit, nevhodné odložit a správné uložit. To je správná činnost rozumu, ale při jeho síle už nepropuští dát to, co považuje za neužitečné, naopak se až přehnaně věnuje formě, obsah mu však uniká. Je jistě správné se ponořit do textu Poselství, je i správné se snažit pochopit souvislosti, dát si dohromady to i ono, ale nemělo by to být násilné skládání, protože tam se ihned začne uplatňovat schopnost rozumu třídit a ukládat. Ta práce s Poselstvím by měla být nenásilná, nevynucená, volná a plná touhy po Bohu, ne ,,snahy pochopit“, protože jen rozum potřebuje ,,pochopit“, duch však ,,procítit, prožít“. Čtenář by tedy při své snaze měl stále nechávat prostor pro svého ducha a ne příliš tlačit, duch se tak nechová, duch touží, ale nevynucuje, nebaží po výsledku… Ten rozdíl se dá postřehnout, jen si jej člověk musí uvědomit a věnovat tomu trochu pozornosti. Tím ovšem nemám na mysli to, co provozují někteří čtenáři, když se soustřeďují na své pocity, aniž vlastně dochází k nějakému pochopení. Pak mají příjemné pocity, ale když by měli něco druhému vysvětlit, řeknou, že to nejde, protože oni to ,,tak cítí“. Když si duch vytvoří nějaký pojem, umí ho i verbálně popsat. Jistě nezachytí pohyblivost živého děje, ale statický popis dokáže, jeho vnitřní obraz není nějaké ,,nic“, má tvar i obsah.

Až se člověk dopracuje k tušení mnohotvárnosti dějů a omezenosti lidského slova, nebude tak hystericky lpět na jednotlivých slovech, protože bude tušit ten život, který se za slovy skrývá. Pak nebude mít potřebu druhým otloukat jednotlivá slova o hlavu, nebute potřebovat je poučovat, ,,chytat každého za slovo“, aby mu jeho slova mohl vyčítat. Za slovy druhých bude zase vnímat jejich chtění, jejich snahu, nebo prázdnotu a pak bude hodnotit, lépe vnímat výroky druhých podle jejich neviditelného chtění, ale ne podle slov.

Kdo se tak vášnivě chytá vnějších slov, ten hledá oporu ve vnější formě. Čím plameněji člověk poučuje druhé v jejich krititce, tím méně má své vlastní vnitřní svobody a tuto svou ,,kotvu“ chce vnutit druhým, protože jejich volnost jej rozčiluje.

Jak jsem již psal v otázce č. 61, kde jsem popisoval, jak jsem byl trestán za to, že jsem položil růži na rakev zemřelého, aniž by se někdo namáhal tím, proč jsem ji tam položil, jaké jsem měl vnitřní pohnutky. V této otázce jsem napsal následující slova/a i dnes je vnímám stejně/: U všeho záleží na obsahu, motivaci, úmyslu v prvé a podstatné řadě, vnější formy je potřeba hodnotit za spolupůsobení citu, který pomáhá odhalit vnitřní podstatu dějů. Pokud budeme hodnotit jen podle vnější formy, bez ohledu na vnitřní motivaci, můžeme se lehce dopustit bezpráví i když si myslíme, že konáme právo a spravedlnost…