163. Dilema /9.12.16/

163. Dilema

Mám dilema…

Toužím po míru, nenásilí, aby se lidé měli rádi a usilovali vzhůru k větší harmonii. Svět míří jinam a má mnoho prostředků, které jistě vedou do záhuby a to nejen těl, ale i duchů v nich přebývajících.

Nelíbí se mi to, nepřeji si to, a když mohu, chci, aby tyto destrukční síly nemohly ke mně, nemohly k národu, ve kterém žiji. V praktické rovině si nepřeji, aby sem vtrhly davy islamistů a vytvořili prostředí bojů, rozkolů, násilí, barbarských zvyků znásilňování, řezání hlav, ponižování žen a jiné.

Mám tedy vnitřní postoj ochránce, který tyto negativní síly odtlačuje pryč od našeho národa, od mé rodiny a ode mne.

To je přirozený a správný postoj, protože temno, zlo, násilí musí ducha odpuzovat a cítí k němu odpor.

Potud je vše jasné a nevyvolává žádné dilema.

Jenže…

Bůh nám dal svobodnou vůli a možnost prožívání, ale i poučení ze zpětných nárazů, které jsme si sami vyvolali. Nenutí nás k dobru, ale nechává nás prožít zlo, námi vytvořené a dává tak příležitost ke změně.

Když pozorujeme dnešní lidský svět, dal by se základní lidský postoj rozdělit na pouhých pár druhů.

Jsou tu lidé, kteří vědomě škodí, a vyhovuje jim to. Těmi není nutné se zabývat. Jestli ještě k něčemu dojdou a budou chtít se změnit je docela málo pravděpodobné. Negativní zpětný dopad u nich bude spíše jen spravedlivým vyrovnáním, ale ne už poučením.

Pak je tu skupina, možná jen skupinka, lidí, kteří snaží být lepšími a chtěli by lepší svět míru. Pro ně bych si ten mír přál také.

A nakonec je tu dosti početná skupina lidí, kteří jakoby spali. Vlastně nežijí své životy, ale žijí to, co jim naplánovali jiní pomocí názorů, módy, zvyků, rodin, grilovacích přátel, apod. V této početné skupině jsou lidé, kteří jsou líní a nic, ani utrpení je neprobere k jiným postojům. Při utrpení se dopracují snad jen k apatii a odhození lidské důstojnosti. Ale jsou v této skupině i jiní, kteří se ještě utrpením mohou probudit a začít hledat nějaké hodnoty, bojovat o ně a usilovat k nim a přitom se jejich duch začne probouzet. V těchto lidech je tedy jistý skrytý potenciál a mnozí z nich ještě mohou být zachráněni. Jejich způsob života, poměry, prostředí, zvyky, to vše ale nedovolí probuzení jinak, než násilným zbořením stereotypů, ve kterých žijí. Tito lidé potřebují, v kladném slova smyslu, tvrdé prožití, ztrátu hodnot a svého stylu života. Lze zjednodušeně říci – tito lidé potřebují prožití se znásilňováním, přímým ohrožením života, týráním žen i dětí, apod. Jinak se neproberou – to je pro ně poslední a asi i jediná příležitost k možné záchraně ducha. To je jediná milost, kterou jsou schopni prožít, jiné jsou uzavřeni!

A nyní nastává to mé dilema. Když si přeji, aby hořký osud, do kterého se cíleně Evropa žene, minul náš národ, když chci svým chtěním chránit náš národ a lid před bolestí – nestavím se proti milosti, která jediná může probudit některé lidi?

Není tedy nakonec mé přání míru a pokoje proti Boží vůli, která chce probudit národ utrpením? To je otázka, na kterou budeme těžko hledat pevnou odpověď…

Co tedy dělat, co si přát, aby člověk nakonec nešel proti proudu, který může být chtěný, i když působí negativně?

,,Tvá Vůle se staň…“, vzpomene si nyní možná mnohý. Ať je to, jak On to chce….jenže v Poselství čteme, že takový postoj je neupřímný, protože v podstatě lidského ducha je něco jiného. Navíc – my máme poznávat Jeho Vůli a ne ,,nechat Ho, ať si ji naplňuje“ a my Mu jen v tom nebudeme bránit.

No zkusme si to představit konkrétně v situacích, které se nyní neustále odehrávají v různých zemích Evropy. Tlupa imigrantů znásilňuje ženu… Co uděláte? Řeknete si – je to její karma. Nebo – utrpením procitne její duše – je to pro ni a její blízké užitečné… A dokážete si to říci z hloubky srdce i když budou znásilňovat vaši dceru, manželku, podřezávat krk vašim blízkým…řeknete si a procítíte, že je to ,,v pořádku“? Řeknete si ,,Tvá vůle se staň“?

Takže apatický a nihilistický postoj nebude ten správný. Pozitivní přání míru a života bez utrpení je jistě přirozené a správné. Avšak nyní v konkrétním stavu světa může jít proti ,,Božímu záměru“, proto může toto obecně správné přání, být přáním nesprávným.

Přece si ale naopak nemohu přát, aby byla válka, aby sem přišli muslimové, aby byly atentáty – i když rozumově vzato, by to mohlo pomoci ke změně názorů politiků, spící skupiny lidu, k probuzení národa, dokud ještě úplně nezdegeneroval. Protože v některých národech, jako je například Švédsko, se zdá, že lidská duše je již v agónii a na týrání reaguje jen odevzdaností, schouleností a strachem i apatií. Tam to vypadá, že národ je již ztracen a jen někteří jednotlivci, kteří se oddělí a fyzicky odstěhují, mají naději. Jak je na tom náš národ není zřejmé, protože zazděné jádro národa se projeví až pod zvýšeným vnějším tlakem – takže utrpení by mohlo pomoci, když dění kolem, které se dá spoluprocítit – mnozí ignorují.

Ovšem přát si utrpení vypadá dost úchylně a je proti lidské přirozenosti.

Máme tu tedy přirozenou touhu lidské podstaty po míruplném budování, harmonii mezi lidmi a řádu, který nás vede.

K tomu máme poznání, že člověk je téměř nepoučitelný a když s ním nepohnul Bůh skrze své vtělené Syny, pak, pokud s ním ještě něco vůbec může pohnout – pak jedině utrpení. Takže utrpení je v našem případě dobré, je pomocí a proto má být námi i takto chápáno.

Jak ale sloučit tyto dva, tak rozdílné, postoje?

Co tedy s tím? Bytostní, nemající svou vůli se pohybují v řádu a tím nemají tento rozpor. Máme se tedy snažit o nějaký podobný postoj, jako oni? Ale naše podstata, ale i cíle jsou jiné.

V tomto duálním světě protikladů je asi přirozený rozpor pro toho, kdo míří vzhůru, nebo pochází shůry. I u Ježíše, Syna Božího máme Jeho údajná slova: „Otče, proč jsi mne opustil?“ Což můžeme v jistém smyslu chápat také jako rozpor mezi směrem tohoto světa/jemuž byl vystaven/ a řádem, což i On bolestně pociťoval.

Vyplývá mi z toho určitý postoj, který zní logicky, ale mít ho v sobě bez uvažování, jako vždy přítomný postoj pro každou situaci…to nebude lehké, ale bude nutné se to ,,naučit“. Usilovat k pozitivním hodnotám, toužit po nich a přát je i svému národu a spolubližním. Být si ale v tomto postoji současně neustále vědom, že lidský duch může velmi často dojít k pozitivním postojům jedině přes utrpení. Takže i při svém přání po míru, být stále připraven k přijetí utrpení, bez ohledu na to, jestli bude dopadat na hřešící i snažící se. Protože nikdo z nás není bez viny, naopak – všichni jsme hříšníci. Jen někteří už nastoupili na cestu pokání a na jiné teprve ta cesta čeká.

Přát si mír a vzdorovat zlu platí a platit bude vždy. Jen je nutné si k tomuto přání vždy přiložit ten velice důležitý dovětek, že utrpení může být milostí a proto je nutné mu ve svém přání vědomě vždy zachovat prostor a místo. Přeji si, aby sem nedorazila vlna atentátů, no-go zóny, znásilňování, ale…pokud tento národ je tak tupý a zatvrzelý, že jinak nedojde k procitnutí, pokud Bůh chce jej takto probudit – pak přijímám bez reptání a s díkem vše, co si takto vynutíme… Umíte již tento postoj? Bude dobré se jej brzo naučit. ZF