98. otázka – Riskování
O.J.
Dobrý večer pán Fritz,
chcel by som sa Vás spýtať aký je Váš postoj a postoj vyplývajúci z Posolstva Grálu k otázke riskovania v živote. Sú rôzne situácie v živote, ktoré môžeme považovať za riskantné a ktoré keď konáme môžu priniesť stratu alebo ujmu napr. finančnú. Je z hľadiska Posolstva Grálu risk proti Božím zákonom? Mali by sme konať iba tak, aby sme mohli svoje kroky a z nich vyplývajúce dôsledky predvídať? Môžeme pokladať postoj vykročenia do neznáma za risk alebo je risk niečo iné nap. môžeme risk pokladať za viac podobný hazardu a z neho vyplývajúcich dôsledkov vecou náhody? Čo vlastne v tomto kontexte znamená byť zodpovedný?
Ďakujem.
S priateľským pozdravom,
Ondrej Janíčko
Zdenek Fritz
Děkuji za otázku, která je v základě prostá a jasná, ale protože používáme slovo a řeč neprávně, překroutili jsme jednoznačnost slov do mnohoznačnosti a změnili i smysl slov – proto není tak jednoduché odpovědět stručně.
Slovo ,,riskovat“ používáme ve smyslu něčeho obecně nebezpečného, ale i ve smyslu něčeho ,,hazardního“, kde úmyslně vstupujeme do situací, kde stojí na jedné straně zisk/nejčastěji finanční/ a proti tomu na straně druhé ztráta. Musíme se zamýšlet nad oběma významy, protože každý má úplně jinou hodnotu a tím i význam pro pojem ,,správné a nesprávné“.
Riskování majetku, zdraví, svobody, postavení ze zištných důvodů, nebo pro zábavu je pohrdání tím, co jsme Boží milostí dostali, nebo čeho jsme dosáhli. Právě ty ,,důvody“ jsou tím nejpodstatnějším, co z riskování děla špatnou, či dobrou věc. Ve vzpomínkách učedníků je zmínka, jak jedna paní ráda chodila i v noci na procházku po horách a spoléhala se na pomoc bytostných. Abdrushin jí to vytknul, jako zneužívání jejich pomocí. Jistě, nikdo ji tam nenutil, nemusela tam jít, šla tam pro svou zábavu. Proto to byl nesprávný risk, jdoucí proti zákonům stvoření. Ovšem kdyby tam ta samá osoba šla, protože tam někdo zabloudil a volal ji např. telefonem o okamžitou a naléhavou pomoc a ona nemohla jinou pomoc rychle zajistit…pak by prosila o pomoc bytostných oprávněně a její cesta horami by sice opět byla jistým rizikem, ale s vyšším obsahem a posláním. A tento obsah by její riskování povýšil z aktu pohrdání životem do ušlechtilého činu ,,nasazení života“ při pomoci jinému. Pozemský život, jak víme, není ,,celou naší existencí“ a my nejsme tímto tělem. Ztráta tohoto těla tedy není tragédií, ani zánikem, ale jen ukončením určité vývojové etapy, proto by člověk neměl na pozemské existenci lpět přehnaně. Na druhé straně je toto tělo a tento život milostí, darem a příležitostí, proto si jej musíme vážit a být za něj vděčni. Riskování života by tedy mělo být vždy vyváženo nějakou přiměřeně vysokou protihodnotou, což jistě nebude osobní prospěch, materiální výhody, ani adrenalinová zábava /která mluví o přesycenosti životem a tím nevážnosti k němu/. Samozřejmě to má nesmírně mnoho nuancí a podob, které budou odlišné. Vidím, jak se někdo topí v řece-impulzivně skočím do vody, abych mu pomohl. Nerozvažuji, jestli je to riziko, jestli je to vhodné, apod. impulz je – pomoz! A já konám. Velmi podobná situace, ale já neumím plavat – skočím do vody a utopím se, aniž bych vůbec ,,mohl někomu pomoci“ – pak to snad ani nebyl risk, ale jen hloupost. Riskování života dobrodruhů, kteří jdou např. nyní do války na Ukrajině není srovnatelné s riskováním místních lidí, zachraňující souseda.
U těchto příkladů riskování života se hodnota dá do nějaké míry porovnat a ,,zvážit“. Těžší se to zdá být v případech finančního riskování. Ale jen na první pohled. Vezměme takovýto příklad. Člověk má málo prostředků a tak musí žít velmi skromně, na hranici chudoby a své rodině, svým milým, nemůže dát to, co by jim rád dopřál. Snaží se poctivě zajistit prostředky, ale nedaří se. Rozhodne se tedy a vezme veškerý majetek své rodiny a jde jej ,,vsadit“ do nějakého hazardu s přáním vyhrát ,,pro rodinu“ to nejlepší. Zde je úmysl pěkný, ale zvolená cesta nesprávná. Jednak nemá právo ohrozit svou rodinu – riskuje nejen sám za sebe, ale zatahuje do ,,svého rizika“ i druhé a ze své vůle riskuje jejich osudy. Za druhé se dává všanc jemnohmotným silám, které při takových zábavách vstupují do hry. Že to nebudou síly ušlechtilé, vyplývá z toho, že hmotu může účinně ovládat a na ni působit jen to, co je hutnější a hmotě svou tíží bližší, což jsou temnější duše a hutnější formy. Ty pak mohou sázejícího lehce dostat do své moci a tím, že vsadil majetek své rodiny, zatahuje i je do této hry, která je jistě nepovede vzhůru. Zodpovědnost v tomto případě znamená, že člověk nesmí ubližovat druhým. Je-li v jeho plánu, a to i v takovém, který chce dobro pro bližního, reálné riziko, že mu ublíží, pak takový plán není ušlechtilý. Člověk nemá právo hazardovat s osudy druhých, on nemá nad těmito osudy vládu a oprávnění. Neměl by je tedy brát do svých rukou.
Zodpovědnost úzce souvisí s pojmem sebeuvědomění. Sebeuvědoměním člověk chápe svou roli ve stvoření, chápe své spolupůsobení a uvědomuje si, že on nedostal oprávnění ovládat cizí osudy, byl mu svěřen jen ten jeho. Chápe tedy sebe ve stvoření – uvědomuje si sebe v souvislostech a dějích. Protože ví, že nesmí negativně zasahovat do dějů stvoření a došel k vnitřnímu přesvědčení, že nechce způsobit škodu, vznikla v něm zodpovědnost-tedy vědomí důsledků vlastního konání. Čím bude lidský duch sebevědomější, tím bude zodpovědnější. Nechápu tedy zodpovědnost jako něco samostatného, ale vlastně jako přirozený projev sebeuvědomění.
Vrátím-li se k hlavní otázce. Riskování nelze jednoznačně označit jako akt jdoucí vždy proti Božímu zákonu, záleží na pohnutce a okolnostech. Každé hledaní nových cest, každá změna může vypadat jako riskování, protože opouští ,,jisté“ a jde do ,,nejistého“, ale to patří k pohybu, zrání a prožívání. Ono ,,jisté“ by bylo ustrnutím a stagnací. Ovšem naopak může zevně podobné opuštění stávajícího pod vyhlídkou kariéry nebo dobrodružství být nezdravým rizikem, či spíše útěkem od zodpovědnosti jen k ,,lepšímu prospěchu“. Jde tedy také o hodnotu cíle. Protože jsme z ducha, musí být náš cíl ku prospěchu duchu s vědomím odpovědnosti k sobě, svému poslání, stvoření a Bohu. Pak nebude jistá míra rizika něčím nesprávným, ale jen povzbuzujícím kořením naší Velké cesty. Z.F.