148. O symbolice… /25.6.16/

148. O symbolice…

Jistě každý, i průměrný čtenář, má ,,načteno“ z Poselství, že existuje jakási symbolika, která se vztahuje ke karmickému vyrovnání. Všichni jsme si mohli ,,přečíst“, že když se člověk snaží napravit nějaké své dřívější pozemské pochybení, musí se i přes naši velkou snahu, jako uzavření tohoto děje odpykání a nápravy, vytvořit jakýsi děj, který připomíná v nejvnitřnějším principu původní provinění. Symbolický děj však není bolestný, ale povzbudivý, až radostný. Jistě jsme to mnohokrát četli, snad o tom někteří i přemýšleli, ale nevím, kolik čtenářů má svoji praktickou, prožitou skutečnost tohoto děje.
Pro ty, kteří takový zážitek neznají, bych zde rád jeden svůj vylíčil.
Od doby, kdy jsem Poselství začal brát skutečně velmi vážně a svědomitě jsem nabyl dojmu, že jsem měl ,,cosi společného“ s životem pana Ježíše na této zemi. To ovšem taky nejspíš znamená, že se mi tehdy vše tak úplně ,,nepovedlo“ a že mám vůči Ježíši a té době nějaký dluh. Nemám žádný konkrétní obraz, co jsem tehdy dělal či neudělal, ani jsem po tom nikdy nijak nepátral. Ale ten vjem, ta lítost, ten pocit viny, to vše mluví jasnou řečí. Velké pátky jsem vždy prožíval velmi těžce, a proto jsem nikdy neměl pochopení pro čtenářská přání Veselých Velikonoc, ani skákajících králíčků či pískajících kuřátek. Vždy jsem to bral jako nepochopení, které by čtenář už neměl mít, ale což, to je věc každého a ne moje…
Ale vraťme se k té symbolice. Před nějakými roky jsem pojal nápad vyjádřit svou vděčnost Bohu, ale i stud nad naším tragickým činem cíleným symbolickým činem. Chtěl jsem věnovat svou péči nějakému opuštěnému, neudržovanému kříži s postavou Ježíše. Tenkrát jsme měli chalupu na Rýmařovsku. To je krajina s malou ekonomickou prosperitou, krajina chudá. Vesnice a osady nemají ten ,,glanc“ jako v blízkosti větších měst. Tak nebyl problém najít jeden takový kříž kousek od chalupy. Stál přímo u silnice, byl to dost vysoký dřevěný kříž s plechovou, notně rezavou postavou ukřižovaného Syna Božího. Nejdříve jsem hledal, které farnosti kříž patří, abych nebyl církví nakonec pokárán ve smyslu pořekadla ,,za dobrotu na žebrotu“. Nebylo jednoduché v těchto chudých obcích, kde není ani obchod, veřejná doprava, často ani kostel – najít někoho, kdo mi udělí souhlas. Nakonec se to ale povedlo. Tehdy přijel na návštěvu jeden známý a nabídnul mi pomoc. Cílem bylo demontování plechové postavy, její odvoz na chalupu, odrezení a nátěr nějakou dobrou barvou. Ten přítel je také čtenář a tak měl pro můj úmysl pochopení. Naložili jsme 6. metrový žebřík, jediný, který jsem měl, a dojeli ke kříži. Tam jsem zjistil, že pod křížem je ještě poměrně hluboký příkop zarostlý travou. Když jsme žebřík pracně postavili a já se po něm škrábal nahoru…dolezl jsem jen k nohám Ježíše a to jsem se ještě třepal na konci žebře a měl co dělat, abych nespadl dolů. Přítel stál dole, přidržoval žebřík a lakonicky pronesl: ,,chtěl ho sundat, ale už bylo pozdě…“. Až mnohem později mi došla hloubka toho výroku, o níž, podle mne, neměl přítel ani zdání.
Ježíše jsme tedy tehdy z kříže nesejmuli… Natřel jsem Jej jen barvou pomocí dlouhé tyčky a válečku… A život šel dál.
Po mnoha létech.
Mé manželce zemřela maminka a my nyní musíme něco podniknout s pozůstalostí. Jsou to starší věci pořízené s jiným vkusem, takže pro nás moc nepoužitelné. Ale již dávno jsem měl od maminky slíbeno, že až tu nebude, mám si vzít dřevořezbu hlavy Ježíše, kterou měli na zdi v pokoji. Líbila se mi a ona věděla, že jsem člověk věřící s vroucím vztahem k Ježíši. Zajímavé je, že dědictví bylo odkázáno nějakých vnoučkům a tak manželce toho, mimo hlavu Ježíše, mnoho nezbylo…
Tak jsem hlavu dovezl domů. Jak jsem psal, na zdi se mi líbila, ale doma jsem zjišťoval, že mnohé na ní mi není ,,příjemné“. Což je u hlavy s trnovou korunou celkem logické. Ale nebyla to jen ona ,,křesťanská“ forma, která mne nutila, něco s tím ,,udělat“, nějak to vylepšit. Dřevořezba je pěkná, ale je celá žlutá a textura dřeva není k poznání. Tak jsem si řekl, že ji obrousím a namořím, aby vypadala ,,přirozeněji“, že ji to ,,oživí“. I v tomto životě jsem se již s řezbářstvím potkal a pár jednodušších věcí i vyřezal. K nim patří i dvě řezby s Ježíšem… Začal jsem tedy obrušovat, ale nešlo to. Vypadalo to, že dřevo je nalakované. Nakoupil jsem různá rozpouštědla a několik dnů se snažil o odstranění čehosi, co na dřevě bylo. Nešlo to. Pak jsem začal razantněji a tvrději. Dost mi překážela velká trnová koruna, která vystupovala z hlavy a byla s ní spojena do jednoho kusu. Začal jsem po kouskách korunu odřezávat. Bylo to dost složité a musel jsem porušit i samotnou strukturu hlavy. Nakonec jsem korunu odřezal… A tu se mi teprve rozsvítilo! Ježíše jsem před lety sejmout z kříže nemohl, ale sejmout mu – alespoň symbolicky – bolest, kterou jsme Mu vytvořili – to jsem mohl. Pracoval jsem na tom několik dnů a práce mne naplňovala. Nemohu říci, že jsem měl radost, ani že jsem cítil úlevu. Jen jsem cítil silné nutkání v tom pokračovat. Pochopení přišlo, až byla koruna odstraněna, ne dříve. Celý obličej i vlasy jsou však napuštěny jakousi žlutou barvou, kterou musím odřezávat řezbářskými dláty, protože žlutá prosákla do hloubky dřeva až na několik milimetrů. Teprve když obličej osvobozuji z té žluté a on zbělá původní světlou barvou skutečného dřeva – si uvědomuji, že i zde ,,osvobozuji Ježíše od našeho pošpinění“. Je to tedy další akt ,,pokání“ a nápravy starých našich i mých hříchů.
Ale, co s tou trnovou korunou, kterou jsem tak pracně a po kusech odstranil? Rád bych se jí zbavil, zahodil ji, spálil, ale mám na to právo? Náš hřích odstranit nemohu. Ale mohu se snažit, aby jím Ježíš netrpěl. Tak jsem se rozhodl, že i trnovou korunu opravím a dám ,,dohromady“. Pokusím se ji opravit, co nejlépe, aby byla technicky ,,v pořádku“. Už ji ale nebudu spojovat s hlavou Ježíše. Tak symbolicky znázorním, že náš hřích trvá a připomíná se nám, ale už jím netrpí Bůh…
Musím k tomu zdůraznit, že pochopení přišlo až po uskutečnění práce. Celou dobu jsem jen cítil potřebu ,,vylepšit tu dřevořezbu“, protože se mi nelíbí. Nedělal jsem to tedy s nějakým duchovním cílem a už vůbec ne, jako odpykání. Ano, je to logické, jinak by to bylo chtěné rozumem, naplánované, a proto by to žádné odpykání nemohlo přinést. Až dodatečně mi také došlo, že ta žlutá barva působí jako barva ,,kalné žluti,“ zmíněná v Poselství jako barva znamenající nesprávné působení lidského ducha. On pak tuto barvu použije k vyjádření svého chtění a tím ukazuje i svou podstatu. Proto i výběr barvy pro znázornění Ježíše naší rukou ponese tuto pečeť nesprávného.
Toto mé symbolické vyrovnání nějakého dluhu, který si nesu k Synovi Božímu Ježíši, neproběhlo skokově, stálo mne mnoho úsilí, námahy, různých zklamání i odvážných rozhodnutí. Neměl jsem zpočátku odvahu sáhnout dláty na pěkné řezbářské dílo. Roky jsem na dláta nesáhnul a nejsem žádný řezbář, jen jsem si párkrát něco vyzkoušel a dál se tomu nevěnoval. Celý ten symbolický děj měl tedy mnoho různých rovin a mnoho různých emocí. To říkám proto, aby bylo zřejmé, že nelze vždy očekávat jen nějaké velmi jednoduché řešení, které je jen ilustrativně popsáno v Poselství. Co není skutečně prožito – to není z ducha a nemá duchovní hodnotu. To se těchto dějů týká vždy…
Jsem rád, že jsem právě tyto dny, kdy se přibližujeme ke Slavnosti, jako součásti velkých Božích dějů, směl prožít tuto pomyslnou ,,službu Ježíši“, sklonění se před Ním v pokoře a službě. Jsem rád, že před rozkvetlou Lilií smím pomyslně, ale i pozemsky položit tento obraz má vděčnosti, malosti a snahy po nápravě své duše i cesty…

zdenekfritz

Nakonec se vše podařilo. V den Předslavnosti jsem dokončil ,,osvobození Ježíše“ a tím ode mne rázem odpadl ten tlak, který mne neustále nutil to dodělat. Dřevořezbu jsem pověsil na zeď a tím okamžikem, jakoby mne přestala zajímat, odpadlo to ode mne. A tak to má být, když člověk vyplácí své karmické dluhy… ZF
Zde je symbolický obrázek