131.Nezabiješ! /31.12.15/

131.Nezabiješ!

zdenekfritz

Jistě bylo toto přikázání vždy důležité, ale v dobách, jako je ta dnešní, ale ještě více v té zítřejší, bude pochopení tohoto přikázání velmi důležité, zvláště proto, že je pro nás problematické a nejasné.
Proč to říkám?
Položte si následující otázky. A nejsou to otázky nijak přehnané. Na internetu naleznete mnoho reportáží ze zemí, kde jsou ve větším měřítku integrováni imigranti. Nemyslím jen ty současné imigranty, kteří sem proudí v miliónových vlnách, ale spíše ty ,,předchozí“, kteří přišli dříve. Právě u nich dnes můžeme vidět, že jejich integrace ,,se nějak nepovedla“, oni zůstávají věrni svým původním zvykům a celkovému pohledu na společnost i na vztahy muž, žena a dítě. Tak se dočtete o mnoha a mnoha, desítkách a stovkách případů, kdy imigranti znásilňují ženy a hlavně mladé dívky i děti ve věku pod deset let. Zkrátka, nebudeme-li osobní a kritičtí, pak jen lakonicky přijmeme, že k některým národnostem a jejich stupni vývoje patří i takovéto názory – malé děvče pod deset let je čisté a proto je pohlavní styk s ním něco posvátného a žádoucího, znásilnění ženy, která nevěří v Korán je správné, není na tom nic nemorálního. Zbití nebo zabití nevěřícího není nic špatného a nemorálního. Toto jsou dost rozšířené názory mnohých imigrantů /samozřejmě se s nimi do televizní obrazovky nechlubí, ale kdo jim rozumí, tan to potvrdí/. Protože masové přijímání imigrantů není obyvatelstvem nijak vítáno, je nutné veškeré negativní zkušenosti s nimi zatajit, aby se veřejnost proti nim nezatvrdila. To jsou postoje západních vlád, to jsou skryté, ale masově prováděné postoje v EU. Proto jsou i zločiny v nichž figurují imigranti bagatelizovány, zatajovány a oběti jsou stavěny do role, že si to vymyslely, nebo že přehání. Tak stoupá množství případů, že oběti /Němci, Švédové, Francouzi/ raději ani nic nehlásí. Při mase imigrantů, která se valí každým dnem je jisté, že tato situace se bude stále zhoršovat a občan dovolání u státních orgánů nenajde.
A tady se dostávám k té ,,čtenářské“ otázce. Co budete dělat, když Vaši dceru, manželku budou znásilňovat, nebo když je unesou a udělají z nich prostitutky? To se totiž děje v desítkách případů v severních zemích, kde se unášejí mladá ,,čistá“ děvčata. Už dnes by si tedy člověk měl položit zásadní otázku:
Co je z pohledu tohoto, ale i dalších přikázání v těchto situacích správné? Nemůžete-li zavolat nějakou ozbrojenou pomoc a budete-li v situaci, kdy budete přímo stát u toho, kde budou například znásilňovat vaši dceru.
Co uděláte?
Budete ji fyzicky bránit? Ale, co když zraníte, nebo nechtíc zabijete útočníka? Zhřešíte tím?
Nebo budete stát a dívat se stranou, říkajíce si, že je to ,,jejich karma“ a nic se s tím nedá dělat?
Nebo se budete jen modlit a přitom prosit o odpuštění pro útočníka, protože správně ,,milujete své nepřátele“?
Nebo vezmete jejich obranu do svých rukou a zakročíte pevně proti útočníkovi? Třeba klackem, nebo i zbraní s cílem ho zastavit silou a bude-li to nutné, pak jej i zabít?
Nebo si prostě říkáte, že když se snažíte správně žít – pak se Vám taková věc prostě nemůže stát. Budete ochráněni Světlem a nic se Vám nestane. Ale…co Vaše předchozí karma? Aha, jistě, bude to jen symbolika…Ovšem když se podíváte na vysoké a světlé osobnosti, zralejší duchy, pak zjistíte, že i oni museli mnohdy prožívat utrpení a to nebylo prostředí tak konfrontační, jako si chce nyní lidstvo samo vytvořit.
Myslím si, že je dobré si tuto otázku pokládat už nyní, protože situace ve světě je skutečně vážná, násilná a tyto hrůzy se dějí v blízkých sousedních státech, ne někde v pralese na Borneu. Nestačí si říkat, že tady je imigrantů pár a že sem už nikdy žádní nepřijdou. Nikdo imigrační vlnu nezastavil a nikdo ji ani zastavit NEHODLÁ, jen se řeší zástupné věci kolem, ale problém se neřeší a není žádná vůle, aby se vyřešil. Proto musíme být připraveni i na tyto situace. Ano přejme si, aby zde nenastaly, držme myšlenkovou stráž, odhánějme tyto formy, ale mějme i jasno ve svých postojích. Člověk měl by vědět, co je správné, ne podle vyčteného a teoretického, ale správné pro skutečnou situaci.
Vícekrát jsem se setkal s názory čtenářů, kteří tvrdili, že přikázání platí naprosto vždy a nezměněně pro kohokoliv, tedy i pro samotného Boha/myšleno v Jeho pozemském projevu – tedy v Synu/. Tak říkají, že když kdysi, když Abdrushin osvobozoval Nahome a přitom zabil nějakého padoucha, pak se dopustil hříchu a přivodil si těžkou karmu, kterou pak musel odpykat.
Většina čtenářů, které jsem potkal, chápala přikázání jako pevné a neměnné dogma. Takové, které je pevně popsáno, definováno a není žádných výjimek.
Zkusme se nad tím zamyslet v trochu širších souvislostech. Abdrushin nám říká, že Inkové byli poraženi a vražděni proto, že nepochopili a hlavně neplnili povinnost ,,bránit se“. Takže to, že se NEBRÁNILI byl ,,jejich hřích“, byla to nedbalost, nepochopení a možná i duchovní lenost, za kterou zaplatili mnoha životy a velkým utrpením. Pak, až zmoudřeli, naučili je bytostní, jak si mají vyrobit zbraně a jak se mají bránit…obrana tedy není nic špatného, ale naopak, je to nutnost pro pobyt v prostředí, kde se vyskytují i duše nezralé.
Obrana není tedy nic špatného, ale naopak, je chtěná a nedbat jí – to je hřích. Nyní si ale položte otázku: Není podivné, že dokonalý a spravedlivý Bůh nám dá dva protichůdné pokyny, z nichž vždy musí vyjít jediný výsledek – ať uděláš cokoliv, budeš hřešit. Protože – dostaneš-li se do nebezpečí – nebudeš se bránit-je to hřích. Budeš se bránit – reálné nebezpečí, že někoho zraníš nebo usmrtíš – zase hřích. Nevěřím, že by nás Stvořitel stavěl do takových patových situací, nevěřím, že každá z možností výběru vede v nějaké situaci do hříchu.
O nutnosti bránit sebe a svůj národ se zmiňuje jako o ctnosti dokonce i Poselství, a to v popisu jedné z nejvyšších úrovní Prastvoření /Josefa, Cella, Johana/, takže to zcela určitě není nic ,,špatného“.
Vzpomeňme i na Hjalfdara, čistého a vysokého ducha. On byl přímo vyzván, aby ,,osvobodil duše ze znetvořených těl“ a zastavil je tak na jejich nesprávné cestě – jenže, pojmenujme to bez příkras – on je zabil a nebyl to hřích, ale správný čin, chtěný ze Světla. Čin, který osvobodil přírodu od jejich špatného působení, čin, který odstranil špatný příklad pro ostatní, ještě nezkažené duše, čin, který zastavil tyto zbloudilé na cestě, která by je vedla do duchovní smrti. Takže zde vidíme další příklad, kdy dodržet příkaz ,,Nezabiješ“ by zde nebylo správné, ale naopak – to by byl hřích, kdyby je nechal takto falešně existovat.
A dále. Když vycházím z děje, kdy Ebranit vystupoval u faraóna jako falešná postava, která konspirovala a tím pomáhala Abdrushinovi, dojdu k tomu, že zde v temnotě prostě nelze aplikovat jen jemné metody, ale je nutné použít i to, co bychom mohli pojmenovávat jako ,,na pohled ne zcela čestné a přímé“. Právě u tohoto se vracím k výroku, že považujeme čisté za nečisté a mnohé, co září čistotou považujeme za nečisté, protože záleží na vnitřních pohnutkách, tedy na podstatě děje a ne tak zcela na jeho vnějším projevu/jistě – to nelze brát dogmaticky/… Je tedy možné, že se až příliš svazujeme dogmatickým chápáním příkazů, které vlastně nikdy nejsou tak strnule dogmatické, ale mění se podle druhu úrovní, ve kterých působí. Proto i zde je možné, že některé věci chápeme mnohem úžeji, než bychom měli.
Jak je to tedy s Přikázáním?
Ano, je pro nás problematické dávat do příčinné spojitosti přikázání Nezabiješ a různé ,,skutky“ i těch nejvyšších. Tak jsem po létech došel k momentálnímu postoji, který jsem už výše naznačil.
Pokud vezmeme lidstvo jako vyrůstající dítě, kterému jsou životní pokyny sdělovány v postupných krocích, odpovídajících jeho chápání, ale i jeho nedostatečnostem, pak bych mohl použít následující příměr. Malému dítěti se striktně označí horká kamna za nebezpečná. Většímu se již vysvětluje, že jsou sice nebezpečná, ale i užitečná/teplo, potrava/. A ještě větší už učíme, jak kamna používat k vaření a ohřevu. Myslím si, že i přikázání byla dána lidstvu v době jeho velmi dětského věku. Nemohlo se mu říci, že v různých situacích je i příkaz aplikován jinak, že má tedy do jisté míry určitou variabilitu, protože ono by si lidstvo vždy našlo výmluvu, jak přikázání nerespektovat. Teprve dospělý chápe, že příkaz je obecně vždy platný, ale v daném případě je určující úmysl a situace.

Pokud by přikázání bylo dáno v době, kdy bylo podáno s nějakými možnostmi, pak je zcela jisté, že lidé by vždy tvrdili, že právě nyní je ta situace, kdy přikázání ,,neplatí“. Nyní, pod úhlem Poselství už máme chápat, že směrodatné je při všem duchovní chtění, které je závislé na situaci, při níž se duch rozhoduje. Tedy jednou bude zabití hříchem, ale jindy oprávněnou obranou a pak z ní nebude špatná karma, protože karma vzniká z přestoupení řádu stvoření A tento řád obsahuje i možnost, ne-li spíše nutnost, bránit svůj pozemský život, ale i duchovní hodnoty, jakož i vyšší hodnoty, jako jsou národ, vlast, spravedlnost, a samozřejmě i Pravda. Položit život za Pravdu také není ,,sebevražda“, ale položit život pro dobrodružství a adrenalin hříchem je. Jde tedy o pohnutky v souvislosti s uznáním Božího řádu. To už bychom dnes mohli správněji vytušit. Ochránit své blízké a přitom zabít, když nejsou jiné možnosti, není podle mne hřích a není z toho těžká karma, ale dokonce to může být právě naopak nějaké odpykání.

Zopakuji ještě jednou.
Pokud bychom přikázání chápali doslova, pak by bylo kontraproduktivní-na jedné straně máme napsáno, že Inkové byli vyhubeni, protože se nechtěli bránit, na druhé, že obrana a zabití je hříchem. Nevěřím, že by Bůh vytvořil ,,patovou situaci“, kdy bychom volili mezi jedním, nebo druhých hříchem. Na doplnění – Hjalfdar nebyl kdysi potrestán zraněním medvědí prackou proto, že zabil ptáka, ale za to, že z neopatrnosti vyvolal utrpení, které nebylo nutné. Zabil lesní lid, protože je tím duchovně zachránil, protože nebyla jiná možnost, než je zabitím uvolnit z těl – nebyl to hřích, nevztahuje se tedy na to porušení přikázání. Ani přikázání nemůže být v pohyblivé a stále se měnícím stvoření statické, protože i ono, jako součást živých zákonů, je podrobeno nějakým proměnnám.
O tomto jsem přesvědčen. Jestli správně chápu přestoupení příkazu Nezabiješ, to nevím, ale o nedogmatičnosti přikázání přesvědčen jsem.

zf-

Reakce pan O.J,:
Dobrý deň pán Fritz,

o nedogmatičnosti Božieho prikázania Nezabiješ! som aj ja presvedčený. Tiež si myslím, že za určitých okolností zabitie človeka nieje hriechom. Dôkazom toho je príbeh „Zo života Keltov“ kedy na Boží príkaz keltský kmeň zo severu Anglicka si vyrobil meče, ktoré im pomáhali vyrobiť bytostný, a tento kmeň potom viedol na príkaz Boha vojnu s rímskym vojskom cisára Cezara. Takže zabiť človeka v sebeobrane, v sprvodlivej vojne alebo pri konflikte na záchranu iných ľudí, ktorím hrozí nebezpečenstvo straty života alebo násilia, pokladám za správne. Aj Abdrushinovi učeníci strážili Abdrushina po nociach s revolverom. No aj tento prístup sa nesmie brať dogmaticky. Ježíš sa dobrovoľne vydal na smrť a zakázal svojim učeníkom v záhrade Getsemane vytasiť meče a brániť ho silou. Áno, v prípade Ježiša to bolo duchovné víťazstvo aby jeho učenie nezapadlo prachom času a preto malo vysoko duchovné odôvodnenie. Vždy je potrebné posudzovať situáciu individuálne.

No čo robiť v prípade prenikania teroristických migrantov do našich krajín, keď nás zradili vodcovia našich národov a kolektívna obrana nieje vytvorená? Potom keď k nám títo teroristi vniknú bez zábran a sa strhne občianska vojna všetkých proti všetkým, teda skôr pôvodného obyvateľstva s migratskými teroristami, ktorí sú organizovaný? Vytvoria sa malé odiely sebeobrany, ktoré budú klásť odpor? Má v takej situácii šancu prežiť individuálny jedinec, ktorý nieje v žiadnej ozbrojenej skupine, ktorá môže odolať organizovaným viacpočetným skupinám teroristov? Samozrejme, že aj beznádejnú obranu jednotlivca voči zjavnej presile možno považovať za hrdinský čin. Aj k tomu však musia byť vhodné podmienky aby to nebolo zúfalstvo a väčšia provokácia a zväčšené utrpenie. Hjalfdar nezabijal upadnuté na zvieratá ľudské bytosti sám. Pomohli mu jeho súkmeňovci. Teda šanca na víťaztvo a pomer síl bol na strane Hjalfdar. Sám Hjalfdar by sa proti početnému kmeňu zvieracích ľudských duchov nepostavil aby ich zabil. To by asi neprežil. Ani Abdrushin nešiel oslobodzovať Nahome sám ale pomer síl bojovníkov bol na jeho strane. Preto nestojí otázka či sa brániť kolektívne proti teroru, keď sme si vedomí vlastnej sily a je nádej na víťaztvo. To je jasné áno. Otázka je čo robiť v prípade, že je jasná prevaha na strane nepriateľa. Teda napríklad ako má čeliť jednotlivec voči skupine teroristov, ktorí sú v jasnej silovej prevahe a sú lepšie ozbrojený ako Vy. Všetci bezpečnostní odborníci a vojenský psychológovia, ktorí vypracuvajú postupy prežitia zajatcov v nejakej vojne sa zhodujú, že v prípadoch zajatia je správna stratégia prežitia byť neagresívny a nedávať podnety a príčinu k agresii voči vám. (To robil aj Abdrushin) Každý vojenský stratég potvrdí, že keď krajina nemá šancu vojnu vyhrať, je lepšie s nepriateľom vyjednávať o miery a nejako sa dohodnúť. Keď Váš dom obkľúči skupina teroristov s samopalmi v rukách a budú chcieť znásilniť Vašu ženu alebo dcéru, asi im v tom nijako nezabrániťe. Keď sa postavíte na odpor, presila Vás jednoducho bez milosti zabije.

Zaobstaranie si strelnej zbrane pre jedinca voči ozbrojeným skupinám teroristov nepokladám za adekvátne. To má zmysel len keď sa bráni jednotlivec voči jednotlivcovi. Zmysel by malo vytvoriť nejakú brániacu sa skupinu, ktorá by mohla čeliť väčšiemu počtu teroristov. Potom by ozbrojovanie malo zmysel a pomer síl by sa vyrovnal. Ak vypukne vnútorná vojna v Europe, tak by neorganizovaný jednotlivec so nevojenskou zbraňou bol veľmi ľahká a rýchla obeť. Takže súhlasím, že nemožno byť dogmatický ale vždy sa zachovať adekvátne k situácii.

Ešte dodám svoje presvedčenie, že Božie Zákony pod ktorými sa deje všetko na zemi sú dokonalá spravodlivosť. Teda keď sa nám deje nejaké násilie, buď je to naša karma alebo je to prospešné pre náš ďalší vývoj ako to bolo u Inkov, alebo je to dobrovoľne prijatá duchovná úloha, ako to bolo pri Ježišovi Kristovi, Abdrushinovi alebo iných mučeníkov. Iná možnosť neprichádza do úvahy. Žiadna nespravodlivosť sa nemôže stať.

Ešte čo sa týka správnej stratégie v prípade presily. Zaujmavé sú údajné slová Ježiša z Lukášovho evanjelia : „31Alebo keď kráľ má tiahnuť do boja proti inému kráľovi, aby sa zrazil s ním, či si najprv nezasadne, aby sa poradil, či sa s desiatimi tisícami môže postaviť proti tomu, ktorý s dvadsiatimi tisícami tiahne proti nemu? 32Ak sa nemôže, vyšle k nemu posolstvo, keď je ešte ďaleko, a vyžiada si podmienky mieru. “ (Lukáš

S priateľským pozdravom,
O. J.

J.S.

Přeji hezký den.

Přikázání je nám dáno ze světla, a proto také je možné jej chápat jen z pohledu ze shora dolů, ne opačně.
Pohled ze zdola nahoru je celkem jasný, co je psáno, to je dáno.
Ale když se podíváme na určitý děj ze shora směrem dolů, tak v tu chvíli uvidíme mnohé další děje, které nám právě chyběly k pochopení různých činů.
Když zlý člověk jde ublížit jinému člověku a já mohu takovému činu zabránit tím, že útočníka usmrtím, abych pomohl! Skutečně jsem zabil? Já myslím, že ne. Ve skutečnosti jsem pomohl přece oběma, jak člověku, kterému hrozilo nebezpečí, tak i tomu, který chtěl způsobit utrpení, tím že jsem mu v tom zabránil i v dalších případných činech zla. Takže jsem mu pomohl, aby si nevytvářel další zlou karmu. Přetrhl jsem tedy řetěz dalších podobných činů, které by zlý člověk dale konal.
Ve skutečnosti jsem přikázání ,,nezabiješ“ neporušil, ale dodržel.
Kdyby byla jiná možnost, pak bych přikázání porušil, ale když to jinak nešlo, tak muselo dojít případně i k usmrcení člověka.
Kdybych tak neučinil tím, že bych nezasáhl a nechal zločince vykonat jeho úmysl, pak bych přikázání ,,nezabiješ“ skutečně porušil. Proč? Protože jsem v tu chvíli byl na místě, abych přece zločinu zabránil a ne jen tomuto konkrétnímu zločinu, ale i dalším, které by zlý člověk dále páchal, kdybych jej nezastavil tím, že jsem ho usmrtil.

Ale jak je to s trestem smrti?
Další téma k zamyšlení J.S.