125. Cesta stvořením jako modlitba /10.11.15/

125. Cesta stvořením jako modlitba

zdenekfritz

Tato úvaha je rozsáhlá, protože je to dlouhá cesta, na níž Vás nyní zvu. Je to cesta příliš důležitá, než aby se na ní něco dalo přeskakovat nebo opomíjet. Mějte tedy trpělivost, bude-li pro Vás dlouhá, zastavte, odpočiňte si, vstřebejte nalezené a pokračujte, až to ve Vás ožije, usadí se a zapustí kořínky pochopení. Není nutné projít hned napoprvé celou tuto cestu, je možné ji procházet po etapách, záleží jen na Vás. Já ale nemohu tuto cestu osekat, jen proto, aby byla kratší a šla rychleji projít…

zdenekfritz

Život v našem pokřiveném světě není pro člověka, usilujícího k duchovnímu cíli, snadný. Proto je důležité, aby hledal k neharmonickému vnějšímu světu vyrovnání ve svém, jinak směrovaném, vnitřním světě. Pouhé čtení nepomáhá, člověk si musí vytvářet a nově formovat pojmy a hodnoty v obrazech, které budou jeho vnitřní svět oživovat a naplňovat. Jednou takovou pomůckou může být duchovní cesta, kterou bych Vám rád popsal. Použiji dvě věty: ,,Celý Váš život by měl být modlitbou“ a ,,naše vývojová cesta je současně cestou různými úrovněmi stvoření“, tedy je to vlastně ,,cesta stvořením“. Z těchto dvou vět mi vyplyne jediná:
,,Naše cesta stvořením má být živou modlitbou…“
Tuto větu můžeme chápat všeobsáhle a obecně, ale můžeme jí současně použít jako pomůcku pro nalezení spojení s celým stvořením, jako prožitou modlitbu i jako obraznou cestu. Budeme-li touto cestou pravidelně putovat, budeme v sobě neustále oživovat základní principy, které jsou v našem duchu uloženy, jako semena připravená k rozvinutí do krásných květů.
Mnohým čtenářům jsou pasáže z Poselství, které hovoří o vysokých světech v Prastvoření, tak vzdálené a cítí k nim takový odstup, že se v posvátném stavu mysli jimi ani raději moc nezabývají. Snad se i bojí, že by se ve svých malých myšlenkách dopustili nějakého znevážení toho vysokého a čistého, co nám vždy má být ,,nedosažitelným vzorem“. Ano, jistě si máme zachovat úctu a oprávněný odstup. Nejsou to ,,naše končiny“ a nikdy až tam nedojdeme a také je nikdy nemůže ,,skutečně pochopit“, to ale neznamená, že se jimi nemáme vůbec zabývat, nebo se jim snad dokonce vyhýbat. Poselství nás pouze varuje, že se jimi nemáme zabývat ,,výlučně“, ale že se s nimi zabývat máme je dáno již tím, že jsou v Poselství dost podrobně popsány, zatímco duchovní říše, která je naším cílem, popsána není téměř vůbec/…proč asi?/.
Došel jsem k tomu, že každá z těch vysokých úrovní, každá z těch vysokých bytostí a každý z těch nedostižných tvorů nám mohou, v rámci své činnosti, dát něco pro nás stravitelného a velmi užitečného. Jen si musíme stále uvědomovat, že ono ,,něco“ je jen malým dílkem jejich činnosti. Nemůžeme si tedy myslet, že jsme je snad ,,pochopili“, že jsme jim nějak osobně blízko. Obraz některých jejich schopností a vlastností jsme však v menším, a nám přizpůsobené formě, schopni nejen prožívat, ale i rozvíjet. Tím s nimi navazujeme určitý druh spojení, a to je pro nás nesmírně užitečné. Není to spojení ,,osobní“, proto od nich nemůžeme očekávat nějaký ,,kamarádský vztah“, ale jen posílení toho, co nám pomáhá na cestě vzhůru, rozvíjí vlastnosti, které patří ke zralosti a ušlechtilosti.
Taková pomyslná každodenní ,,procházka“ stvořením, i když je to jen v našich myšlenkách, může být velkou posilou pro našeho ducha, a proto ji mohu každému jen doporučit…Ke každému z těchto pojmů musí však člověk i ve svých myšlenkách přistupovat s díkem, díkem Stvořiteli, ale i díkem těm vysokým osobnostem, jež můžeme v pokoře poprosit o něco, co nám chybí, a je součástí jejich působení. Pro takové spojení o jejich činnosti musíme alespoň něco vědět, což nám umožňuje Poselství..
Když poklekneme před samotným pojmem Stvořitele, uvědomíme si, že je, a vždy bude pro nás nepochopitelným a nespatřeným, nicméně v Jeho milosti je, že Jej můžeme hledat v Jeho Synech – Ježíši a Imanueli. I oni jsou pro nás sice velkou neznámou, ale protože i oni mají své nižší obrazy, lze i k nim hledat v těchto nižších podstatách cestu. Zde je dobré si uvědomit, že na počátku všeho byl Bůh sám, oddělil ze sebe své části právě proto, že formoval další děje a světy. Měli bychom si tedy již zde znovu uvědomit, že fakt existence obou Synů je prvním obrovským AKTEM milosti a být za něj neustále vděční. Nestalo se to sice ,,kvůli nám“, ale přesto i naše existence je součástí této milosti. V díku tedy jen poklekneme před oběma Syny a skrze ně děkujeme i Otci, protože Trojice je pro nás společným i rozděleným, i když vzdáleným pojmem. Pak kráčíme dále.
Prakrálovna je pro nás vzdáleným pra-principem ve dvou rovinách – Královna všech nebes a současně i Pramáti. Oba principy jsou pro nás nesmírně důležité, proto je musíme hledat i oslovovat oba. Ten první vyvolává patřičný odstup od vznešenosti pravzoru královského ženství. Tento princip nám může pomáhat při hledání prapodstaty ženství, který potřebují najít nejen ženy, pro něž má být základem pro postoj jejich ducha, ale i muži. Oni mají přece v sobě přirozenou potřebu se sklánět před principem vyššího ženství, což na zemi nemohou nalézt, a proto jsou nejistí a vnitřně, většinou nevědomě, hledají oporu. Zde mohou v duchovní snaze vytušit, alespoň velmi vzdáleně, závan tohoto principu, který je duchovně přitahuje. Pra-princip mateřství v té nejvyšší formě, zbavený plození dětí a podobných pozemských vazeb, potřebujeme všichni a v nás všech je zakódován. Proto je v nás pojem ,,matka“ vždy něčím vyšším, což zřejmě vedlo při výkladu přikázání Desatera k zosobnění přikázání Cti otce a matku k doplnění o slovo ,,svou“. Nejen křesťané, ale i my čtenáři hledáme každý z pojmů především ve své blízkosti, tedy ve hmotě. Pojmy ,,nebeské“ jsou pro nás vždy mlhavě vzdálené. Prakrálovna Elizabeth je nám jistě velmi vzdálená, ale když si uvědomíme, že se z ní neustále řinou mocné tvůrčí proudy, které ve stvoření nalézají formy, pak už je lépe představitelné, že je možné hledat tyto, nám sice neznámé, ale jistě existující osobnosti. Tyto nesou princip ušlechtilé královské ženy a ušlechtilé spojující a podporující matky. Ve svých životech zde na zemi je pro nás problematické spojovat vizi těchto pravých a ryzích pojmů s pozemskými pokřiveninami, protože naše ženy ani naše matky již nereprezentují tyto vysoké hodnoty v jejich původním smyslu. A přece…člověk cítí jakési pouto k ženě, pouto k matce, i když v nich nenalézá to vysoké a ideální… Tato reakce, či odezva jsou vyjádřením prazákladů v našem duchu. Jsou to zárodky/semínka/ těchto pojmů, které jsou uloženy v každém duchu, a proto může i v nás samotných docházet k určité vazbě mezi oním vysokým ideálem, po němž toužíme, a tím malým pozemským. Touto ,,vazbou“, která nemá rozumové ani myšlenkové opodstatnění, ale jde jen o cit, dochází k vnitřnímu spojování obého a tím i nenásilné podpoře správných praprincipů v našich ženách i matkách. Bylo by však pošetilé brát to pozemské za ideál a před ním se sklánět a mu podrobovat, právě naopak. To pravé je jen ,,v nebesích“ a tam to hledejme. Prosme Prakrálovnu o nalezení skutečných pojmů Matka a Královna…
Ale pokročme níže. Vědoucí zvířata, čím nám mohou být příkladem a vzorem? Jsou vzorem pro každého ve své neúchylné službě! Oni slouží naprosto přirozeně, samozřejmě, bez vlastního rozhodování a uvážení, ona žijí ve službě – to je dobré téma k uvažování a srovnávání svého postoje k Bohu. Oni žijí jen pro Boha! Uvažujme o tom, zkusme se vžít do toho, kdyby člověk nepřemýšlel, nezvažoval, nerozhodoval se, ale jen ,,žil v Bohu“. Je to pro Vás příjemná představa? Nebo by Vám chyběla svoboda rozhodování?
Andělé a archandělé – vznášejí se ve službě Bohu, jsou poslové a vykonavatelé Jeho přání, Jeho vůle, Jeho rozkazu. I oni žijí jen pro Něj a to že se vznášejí ve službě, jim ,,vytvořilo křídla“ – tato služba jim je vytvořila. Druh činnosti vytváří formu! Učme se od nich! Ale pozor. Stačilo se jen hodně vzdálit od Boha a už jeden z nich zcela zklamal a křídla mu odpadla – už neslouží, už nežije pro Stvořitele. U jejich pojmu můžeme tedy zatoužit po pravé službě a prosit je o pomoc k jejímu nalezení a současně tu prožijeme varování, jak snadné je od Boha se odklonit a jak strašné to má dopady-anděl bez křídel a bez služby již není skutečným andělem. Můžeme uvažovat o tom pocitu – být tak blízko Bohu a o tom protikladu – cítit moc jako Lucifer nad celým stvořením – a můžeme si klást otázku – nepodlehl bych, kdybych měl tu moc, nebo je pro mne touha po Bohu větší, než cokoliv?
Nejstarší na okraji Božské říše. Co od nich mohu načerpat, co se mohu naučit? Oni jsou nejvzdálenější v Jeho říši, a přesto žijí jen pro Něj. Jsou Králové ducha a tím nám o maličkou trošku bližší, protože oni se již trochu bližší pojmu ,,duch“. Můžeme u nich hledat jisté spojení a pomoc pro náš ,,duchovní postoj“. I v Janově zjevení jsou symbolizováni jako ti, kteří Jej vzývají: …Svatý, svatý je On… Proto by pro nás mohli být symbolem skutečného a pravého uctívání…
Vstupujeme do stvoření. Budiž Světlo, to je to, co nás osloví nejvíce, a klademe si otázku. Jak dokonalý musí být Stvořitel, když jen z Jeho pouhého vyzařování vzniklo celé stvoření? Všechny ty světy, úrovně, sféry, krajiny, bytosti a tvorové, to vše v nepochopitelném množství, velikosti a různorodosti…a to vše z pouhého VYZAŘOVÁNÍ. Z celého tohoto neuvěřitelně velikého děje vystupuje pojem Parzival – prazáklad celého stvoření spojený s pojmem ,,Oběť Boží v Synu“. Zastavme se a přemýšlejme o tom, že Bůh od sebe oddělil částečku své Vůle – neměnnou a dokonalou, jako On sám. A tu spojil se stvořením, můžeme říci, připoutal ji ke stvoření a podrobil ji vývoji! Dokonalou část, která nepotřebuje žádný vývoj, protože je dokonalá, podrobil tomuto procesu, protože bez ,,přizpůsobení se zrání stvoření“, by vznikla oddělují mezera mezi Ním a stvořením. Celé stvoření podléhá vývoji, a proto tento postupující vývoj musela sdílet a prožívat i část Boha ke stvoření připoutaná. Přemýšlejme o velikosti této oběti! Syn Člověka – věčný prostředník mezi Bohem a Jeho dílem… Snažme se to pochopit. Spojením oddělené části Vůle Boží s Ním povstal ve stvoření Věčný prostředník – tím je vlastně řečeno, že Bůh sám je nyní přítomen ve stvoření ve svém Synu. A protože víme, že v Boží Trojjedinosti jsou všechny části spojené s Otcem, můžeme to chápat tak, že nyní může každý sebevědomý tvor dosáhnout cestou záření spojení se Synem Člověka a tím i s Otcem, což nikdy dříve nebylo možné, je to nový děj, který vyžaduje náš nový vnitřní postoj. Přemýšlejme o tom neustále! Hledejme svého Pána, hledejme spojení se Synem Člověka, bez Něj je vědomá existence v nové době nemožná. On je tím uhelným kamenem, on je sítem, na Něm se vše třídí. Přemýšlejme o tom…
Boží Láska ve stvoření nalezla ztělesnění v Marii, hledejme k ní cestu! Pozemské působení Trigonu bylo nepochybně nesmírnou obětí, nesmírnou milostí, nesmírnou pomocí, ale právě ta pozemskost jejich těl a jednání nám dává nesprávný pohled na jejich podstaty. Snažme se odpoutat od pozemských forem, které nám je sice přiblížily, ale současně jsme jim vtiskli nesprávné formy. Prosme tedy tyto skutečné osobnosti na vrcholu stvoření, abychom je poznali v jejich skutečné podstatě a osvobodili se od našich pozemských představ. Prosme Marii, aby se nám dala poznat a aby nám ukázala skutečnou lásku, která nám nepochybně zůstala nepoznána. Co si představit pod výrokem, že nedílnou součástí Lásky je přísnost? Máte pro to nějakou praktickou představu? Je Vaše láska naplněna přísností? I k tomu a těm, jež milujete? I k sobě? Nebo máte ,,ke svým“ spíše tu falešnou křesťanskou, změkčilou a ustupující lásku bez očisťující přísnosti? Zde je to správné místo pro tyto otázky…položte si je a chtějte po sobě pravdivou odpověď, bez příkras a sebeomluv…
Irmingard – nepochopená a nepoznaná. Vzdálená, a přece nejbližší všemu nižšímu…a tím i nám. Čteme ve vzpomínkách, že nikdy neměla mezi lidmi přátele, osobní vztahy. Působila věcně a chladně. Myslím, že to je dobré si uvědomovat – čistota je chladná, bez našich vášní, výbuchů citů a emocí, podobná slanému chladnému mořskému vzduchu, podobná třpytivému chladu zamrzlé ledové pláně. A ona je spojnicí k nám, to stojí za uvažování. Není celé to naše pojetí změkčilé lásky, kamarádského spojování se navzájem do nějakých shluků v ,,lásce“ nakonec jistou překážkou k nalezení spojení s Irmingard? Irmingard byla ve spojení s lidským duchem, proto zůstává spojnicí k nám. Kdo nenajde správné pochopení a vztah k pojmu Irmingard, nemůže najít spojení s pojmy Maria, ani Syn Člověka. To je důležitý postřeh, ne?
Rytíři Svatého Grálu. Rytíř – pojem související s mužností a odvahou, ale i ušlechtilostí, charakterem a ,,rytířskostí“. Zdálo by se, že to jsou pojmy jen pro muže a ženám nemají co dát. Ale odvážný postoj v různých životních situacích, jejich pravdivé řešení, charakter, aj. to vše potřebuje žena právě tak, jako muž, jen to má jiné vnější formy. Proto u nich můžeme hledat posilu pro tyto postoje, a to jak muži, tak i ženy.
Josepha, Cella a Johana. Zde by se naopak mohlo zdát, že tu budou pomoc hledat jen ženy, já však zde prosím o to, abych i já poznal ty ženské ctnosti, které v podobě hodné muže, jsou i pro něj nesmírně důležité. Například cítění, které jediné je spojnicí od našeho ducha kamkoliv vzhůru. Bez cítění je duch jako bez života. Chladná, ušlechtilá důstojnost, která přivádí muže k přirozenému odstupu a úctě – to se zde snažím naučit. Vztah k pojmům rodina, vlast, vztah k celému Božímu dílu, které je také mou ,,vlastí“ a společenstvo celého stvoření je mou ,,rodinou“. Zde můžeme hledat poprvé pojmy ,,ženství“ v pro nás nějak uchopitelné formě…hledejme je, prosme o pomoc s jejich pochopením. Také si zde můžeme u Josephy vyprosit pomoc s naším tělem, jeho zdravím a pochopením tohoto pojmu.
Vasitha, její ostrý pohled, který proniká vším, její kopí, které ukazuje cestu –zvláštní, že? Žena a přece s prvky bojovnice. To vyvolává otázky, jestli ten náš poněkud jednostranný pohled na ženu, jako pěstitelku růžiček, roditelku světlých dušiček apod., není trochu jednostranný. Co nám ukazuje Vasitha, co se můžeme od ní učit? Pevný, nezdolný postoj, vším pronikající pohled, kopí, kterým ukazuje cestu. Zde u ní prosím o otevření svého zraku, abych viděl do hloubky věcí a dějů, abych pochopil podstatu a nenechal se zmást vnější formou. Zde prosím o nalezení pevného postoje v životě a o nalezení takového osobního přesvědčení, abych jím, jako kopím, mohl ukazovat ostatním putujícím cestu správným směrem. Vasitha je pro mne v tomto vzorem.
Ostrov Růží, Lilií.
Boží Láska zde působící v ženách a dětech…to ale není vazba na pozemské vlastnictví dětí, ani na rození dětí, jako ozdravného prvku Země. Děti tu chápu jako vývojový element, jenž mi připomíná i naši vývojovou cestu a ženy zde, jako vůdčí prvek. V širším aspektu – jako prvek vedení, který všichni potřebujeme, který všichni máme hledat a toužit po něm. A děti, dětskost, prostota, nezáludnost a nekomplikovanost jsou cestou k uchopení a otevření se tomuto vedení. Jaká je vlastně ta správná láska – kladu si opět otázku v této úrovni. Ta naše vášnivost ve víru neustálých emocí, hned někoho ,,hrozně milujeme“ a vzápětí jej odsuzujeme. Není v nás klid, mír, hladina je rozbouřená a vlny s vodní tříští oslepují zrak. To je naše láska, neklidná, bouřlivá, plná zvratů, ale jaká je ta Boží láska? Ptejme se na to zde, těchto žen, těchto dětí.
Lilie, krásné, cudné, chladné a vzdálené. Jako chladný mořský vzduch, který rozechvěje, vzbudí posvátné zachvění a odstup. Mrazivá třpytící se pláň, chladný jas a miliardy záblesků z ledových vloček. Úcta, zachvění duše, touha, která se neodvažuje pozvednout zrak před majestátem vzdálené a nepochopitelné velikosti Boží. Vznešená důstojnost, která nutí k úctě a bohabojnosti, …střeží a bezohledně požaduje…známe takovou Čistotu? Jistě ne, ale známe alespoň věrnost, která má být pro nás nástrojem a přitom být spojena s pojmem čistota? Víme, co je věrnost? Komu jsme věrní v našich pozemských dnech? A komu jsme nevěrní při svých přáních?
Ostrov Labutí. Věrná služba-to je to, co zde hledám. Služba, která zcela prostupuje osobnost, takže pak nemůže dojít k rozporům, služba, která vede jasně k cíli. Ale k jakému cíli? Komu sloužíme? Opravdu Bohu? Tomu, kterého ani neznáme? Nebo lidem, sobě, či snad nikomu a jen nás unáší vír života? Ptejme se Labutích panen, ptejme se Schwanhildy. Zkusme najít to, co je vede ke skutečnému štěstí. Chtěl bych se od nich učit takové službě, která vyvolává ve sloužícím skutečné štěstí…Také bych se chtěl vznášet ve službě, jako krásná píseň, která měkce stoupá skalní rozsedlinou kamsi vzhůru – k nebi.
Is-ma-el – To je ten, který nikdy nezklamal. Mnozí ve hmotě neunesli její poskvrnění a nechali se jí spoutat, i Lucifer podlehl vábení svobodné vůle. Ale Is-ma-el vždy sloužil naprosto věrně a neúchylně Synům a tím i Bohu. To se od něj chci učit, o to jej prosím. Ale on také připravuje velikou novou dobu se vším tím, pro nás příliš rozsáhlým, a proto těžko pochopitelným, děním. Chtěl bych vstoupit do této nové doby jako věrný služebník, a proto prosím, aby mne Is-ma-el vedl po cestách, kterými lze tohoto cíle dosáhnout…
Marie a Terezie v Bílém zámku. Zde si vždy znovu uvědomím naše strašné selhání, protože až sem dosahují jeho účinky. Pro naše selhání byla tato Marie vzdálenými vlákny obtížena tak, že nemohla vstoupit do Bílého zámku. Zaplavuje mne zde stud, tak jsme trápili a mučili Syny Boží a ještě jsme ublížili i této Marii. Omlouvám se a děkuji, že se Synové vrátili do Světla. Že se i Marie vrátila do svého zámku. Prosím za odpuštění a prosím o pomoc, abych se i já naučil nesobecky sloužit Lásce a Vůli.
Patmos – zde byli vyučováni ke službě povolaní…ale většina jich selhala. I já bych chtěl sloužit, ale nestavím se do nějakých konkrétních rolí. Nepotřebuji být ,,povolaným“, ,,vyvoleným“, ani ničím ,,vysokým“. V tom není velikost, ta je ve vroucnosti služby. Proto bych i já chtěl být spojen nějakým vzdáleným vláknem s tímto místem a být vyučován skutečné službě.
Duchovní říše. Co o ní vlastně víme? Skoro nic, snad jen, že je nějakou kopií prastvořených světů. Pro mne je pojmem ,,budoucnosti“, cíle. Chtěl bych tam dojít a děkuji, že o ní vím, že se k ní mohu stále snažit. Proč? Abych byl šťastný? Aneta Langerová/zpěvačka/ zpívá v jedné své písni: ,,…pro krásu světa, učím se létat…“. Hluboká myšlenka. Kdyby se nás někdo ptal, jestli chceme létat, jistě bychom přisvědčili, ale při otázce ,,proč“, bychom odpovídali ledacos. Myslím ale, že málokdo by odpověděl, že chce létat, protože by to např. ,,pomohlo stvoření“. V tomto duchu i já chci dojít do úrovně duchovních světů proto ,,abych tam mohl být víc užitečný, než jsem nyní zde“.
Pozdější stvoření. Děkuji za všechny ty nádherné hmotné světy. Děkuji Bohu a děkuji Jeho nástrojům, bytostným, kteří působí nejen ve svém bytostném kruhu, ale i ve všech hmotných světech. Děkuji za všechny ty vývojové možnosti, příležitosti a situace, jejichž prožití dává NADĚJI a MOŽNOST ke zrání. Rozhlížím se kolem, vidím náš pokoj, dům, své ruce, květinu, ptáka na nebi, Zemi, vesmír, Efezus a tuším mnohé další světy. Děkuji za vše, co vidím a tuším, děkuji i za to, co nevidím, za PŘÍLEŽITOST vývoje. A stydím se, za všechnu hrůzu, kterou vidím v dokumentech televize, za vše co neustále konáme po celém světě, za vše špatné s čím jsem se setkal a stydím se za utrpení, které v každém okamžiku způsobujeme. Děkuji za milost vývoje. Vím, že tato vývojová cesta je cestou lásky, neustálé pomocné, formující a vedoucí lásky. Co jsme však zde vytvořili, jak jsme se vzdálili od té nádherné Cesty lásky? Lituji, že jsme pokazili pozdější stvoření, že ničíme práci bytostných, trápíme zvířata, ničíme přírodu. Lituji, že už vůbec nechápeme, kdo jsme, proč jsme a co tady máme dělat. Lituji, že ničíme celé světy a táhneme je dolů do rozkladu. Lituji promarněné příležitosti vývoje…
Děkuji Bohu za nepochopitelnou milost, v níž dovolil, aby do tohoto hnusného močálu sestoupili Jeho Synové. Děkuji Mu, že dovolil, abychom na nich mohli rozvinout celou škálu svých špatností, protože Oni by jinak nepoznali to zlo, které jsme vytvořili a proto by ani nemohli pomoci…
A uvědomuji si, jak jsme trápili Ježíše a nakonec v naprostém pohrdání životem Jej přibili na kříž. Prosím Jej o možnost mého odpykání. Snímám Jej v duchu ze všech křížů a vracím Jej k Otci – ,,již nebuď, prosím, spojen s tímto temným uctíváním, ať tyto kříže naší hanby zůstanou prázdné, ať Tebe nezatěžují, ale prosím, zůstaň ještě vzdáleným světlem, které vede naše duše k Otci…, a dovol ať smím odpykat svou vinu na Tobě Učiteli náš a Mistře“
Jak hrozné! Druhého Syna jsme mučili celý Jeho život. Trápili jsme Jej ještě mnohem více, než toho prvního, jak strašné! Šlapali jsme bezcitně a s chutí po Jeho světlé duši, házeli po Něm pomluvami a urážkami, až udušen naší zlobou odešel. Stojím v duchu u Jeho úmrtního lože. Kde je lidstvo, které zde mělo v nekonečných zástupech klečet a děkovat, vzdávat hold Bohu za námi nezaslouženou Naději? Nikde, nikdo, všemi opuštěn odchází ,,nepochopený, neuznaný a nemilovaný Syn jediného Boha“! Snímám Jej z tohoto úmrtního lože našeho nepochopení a vracím Jej do těch rukou, k těm, kteří jej milují beze zbytku, bez nároků a požadavků. A prosím Jej – Pane neopouštěj nás, slíbil jsi, že zůstaneš. Prosím, ponech k sobě cestu ještě stále otevřenou, aby každá duše, která ještě procitne, k Tobě mohla dojít a tam dokončit svůj vývoj. Ty jsi rozťal temnotu a vytvořil Cestu, Ty jsi spoutal Hada a připojil Živé Slovo k Poselství. Prosím, ponech ještě Cestu otevřenou, ponech spojení Slova s Poselstvím, aby ono i nadále mohlo být živou spojnicí a ponech nám možnost dokončení vývoje, prosím Tě o to a děkuji Ti, Pane.
Tak jsme prošli velikou poutí od Stvořitele přes Jeho Syny celým tím velikým dílem a uzavřeli kruh nalezením cesty zpět k Synům, které jsme opět málem minuli. Soud je konec jedné velké epochy stvoření a vstup do epochy nové. Je to též uzavření kruhů staré doby, abychom mohli vstoupit do nového a staré nás již nepoutalo. I Imanuel v Parzivalovi – počátek celého bytí ve stvoření uzavřel svůj kruh a spojil se opět s Otcem. To je první veliký vesmírný uzavřený kruh, po němž mají následovat všechny ostatní. I my musíme, chceme-li jít dále, uzavřít své kruhy, a to je možné jen spojením se Synem Člověka. To je vyvrcholením této pomyslné pouti. To je poselstvím pro každý den, který je nám ještě povolen…
Ale člověk nesmí při své veliké a dalekosáhlé cestě zapomenout na ,,své nejbližší“. Je krásné mít upřen pohled k dálavám, ale sem, tam se musíme také dívat pod nohy, jinak padneme dříve, než dokončíme prvních pár kroků. Tito ,,nejbližší“ však nejsou naši rodinní příslušníci, ani různí ti, kteří mají podobné názory, a proto je bereme ,,jako dobré“. Ti nejbližší jsou mnohem ,,vzdálenější“, protože neviditelní a tím i neznámí. Přesto právě oni – ty neviditelné pomáhající duše, jsou prvním schůdkem na neviditelné cestě k nebesům. Bez prvního kroku není cesty a bez prvního schodu nezačne stoupání. Hledejme tedy své přátele, kteří nám pomáhají, zkusme je lépe poznat, pojmenovat. Pr126. otože s anonymním, bez tvaru, jména a představy se těžko hledá spojení. Volejme je do svého života i do svých dnů. Čím častěji na ně budeme vzpomínat ,,bez příčiny“, tedy bez přání, jen z radosti a přátelství, tím lépe pro nás i pro ně…
Hledejme a děkujme i bytostným. Rozhlédněme se kolem sebe, nyní v tomto okamžiku a uvědomme si, že tyto ruce, které se zvedají k modlitbě, tato ústa, která děkují, tato místnost, tento dům, tato příroda, země, vesmír a hlavně všechny možnosti našeho vývoje – nic z toho by nebylo bez bytostných. Oni jsou prsty nekonečně vzdáleného Stvořitele a v nich, v jejich působení se zrcadlí Jeho milost, Jeho velikost. Vzdejme Jemu dík skrze dík bytostným…