121. Hledání Tisícileté říše
zdenekfritz
O tom, že budeme mít s Tisíciletou říší ,,problém“ psal již Abdrushin, když říkal, že kdybychom věděli, jaká bude v Tisícileté říši přísnost, ještě bychom si ji nepřáli. Z tohoto výroku vyplývá, že naše ,,představa“ o Tisícileté říši byla mylná již tehdy, a proto to jistě nebude jiné ani dnes. Inu není to nic nepochopitelného, protože v této říši má panovat, vše ovládat a řídit jen Boží vůle. Jenže tu jsme přece nikdy skutečně nepoznali. Pokud by snad někdo argumentoval, že jsme ji znali a žili podle ní v počátcích osídlení země, pak ani s tím bych tak docela nesouhlasil. Jednak jsme v té době nebyli ještě vědomí, a proto nelze říci, že jsme něco ,,znali“, jen proto, že jsme se něčemu neprotivili. Na druhé straně už v životopisu Efezus, který popisuje počátky, jsou zmínky o situacích, kdy člověk začínal s nerespektováním této vůle. Tato naše neschopnost věrohodněji si představit a uvědomit pojem Tisícileté říše se promítá i do dnešního zmatku v pozorování stavu země a lidstva. V Tisícileté říši měla vládnout jen Boží vůle, tedy se vše mělo řídit podle ní – k tomu si oprávněně představujeme, že nikde nebude lež, nepravost, zločiny a tmářství. Když však pozorujeme lidskou společnost a chování lidí, pak těžko můžeme říci, že jednají správně, ve smyslu Řádu stvoření. A nastává problém… Věříme různým výrokům v Poselství, které naznačují, že tehdy, když to bylo napsáno, měla tato říše začít. Abdrushin nikdy veřejně nenapsal, že by Tisíciletá říše nenastala. Vzniká v nás jistý rozpor – věříme, že Tisíciletá říše nastala, ale vše kolem mluví o opaku. Hledáme tedy vysvětlení. Chápeme se různých vět, abychom jimi podpořili svůj postoj, své přání. Temno musí nakonec sloužit Světlu…tak nějak je to napsáno, neznamená to, že Světlo nyní nutí Temno ke všem těm aktivitám, které vidíme kolem? Je tedy vše kolem vlastně ,,dílem Světla“? Někteří si to myslí. Jiní naopak chápou dění kolem jen jako vládu temnot, jako projev toho, že nás Světlo opustilo, lépe, že my jsme opustili je. Nechci rozhodovat, kdo z obou skupin má ,,pravdu“, protože naše pravda je vždy ovlivněná našimi přáními a málokdy je tak čistá, aby se nad vlastní představy a přání dokázala povznést. Ponechám tedy na každém, jestli přijímá to, že jsme zklamali a přiklání se k názoru, napsaném p. Wagnerem v jeho vzpomínkách na Abdrushina. Vzpomínkách, ve kterých je uvedeno, že údajně i Abdrushin bral tuto říši pro Efezus již za ztracenou. Podobný názor píše i učedník M. Schlauroth. Jistě si ale každý může myslet, že zde přesto panuje Světlo a jen projevy kolem nesprávně chápeme. Rozhodnutí o tom, jak přijímat tyto skutečnosti kolem nás, je na vnímání každého jednotlivce. Chtěl bych spíše pozornost čtenářů přesunout k jiné, všeobecnější myšlence.
Nedávno mi jedna čtenářka napsala, že každý by si měl budovat Tisíciletou říši v sobě samém. Pokud nebudeme tuto myšlenku chápat doslovně, ale pokusíme se v ní najít jen základní princip, pak zjistíme, že je nejen správná, ale vlastně objevná a vysoce motivační pro tuto nejasnou dobu. Pojem Tisícileté říše v sobě zahrnuje několik rovin – nějaké časové období, pak nějaké místo a především princip. Ten princip života jen podle vůle Boží je všeobsáhlý, a proto použitelný i pro jiné situace.
Pokud bychom tedy chtěli ideu Tisícileté říše aplikovat na sebe, pak bychom ji mohli vztáhnout k tomuto pozemskému životu a naší osobnosti. Místo velké tisícileté říše, o níž vedeme spory a nechápeme ji, můžeme, každý sám pro sebe, uplatňovat princip života ve vůli Boží. Pokud tuto malou ,,říši“ nebudeme zaměňovat se skutečným pojmem Tisícileté říše, jak byla zaslíbena, pak nemůžeme udělat chybu. Velký pojem Tisícileté říše ve stvoření v nás pak vyvolává přání uskutečňovat ve svém osobním životě a vývoji základní principy Tisícileté říše, a to bez ohledu na vnější dění. Bez ohledu na to, jestli kolem panují temnoty, nebo jsou to jen projevy temnot pod tlakem světla. To vše pak člověka nemusí mást, protože v sobě samém ví zcela přesně, co ho motivuje, co si přeje a za čím usiluje – naplnit v sobě vůli Boží. Hledat ji, snažit se ji pochopit, uchopit a vetknout do každého svého rozhodování všedních i svátečních dnů. Tak bude naplňovat princip Tisícileté říše v sobě samém a je pak pro něj nepodstatné, i když třeba nepříjemné a bolestné, co se děje v okolním lidském světě…
Nechci, ani v nejmenším, snižovat velký význam Tisícileté říše, také nechci nikomu brát jeho představu o tom, jestli již zde je, nebo teprve přijde, nebo jsme ji již snad dokonce propásli. Chtěl bych naopak ukázat cestu, jak je možné naplňovat ideály Tisícileté říše i když tomu svět ,,nepřeje“. Zdá se mi, že všichni jen čekáme, až ,,to přijde“, abychom teprve ,,potom“ naplňovali Království nebeské. Někteří čtenáři čekají na katastrofy, jako by jen ony teprve měly přinést to vytoužené Světlo, jiní se utíkají k sebepřesvědčování, že kolem jsou krásné dušičky a vše je nádherné, že už je tu vlastně Ráj a kdo ho nevidí, ten je sám temný. Takto se dostáváme k realizaci pohádky o císařových neviditelných šatech. To vše není nutné, když si přejeme Tisíciletou říši, …nikdo nám nemůže zabránit, abychom si její malý obraz nevytvářeli v každém okamžiku v sobě.
A až si vybudujeme svou malou Tisíciletou říši v sobě, pak nás život jistě dovede do té velké, zaslíbené. Není nutné se nyní trápit tím, kde a kdy nastane, jestli to bude tady, nebo snad někde jinde – my si stále poneseme ten námi uskutečněný její obraz v proměně své osobnosti ve znovuzrození svého ducha… A vlastní proměnou budeme pomáhat k proměně světa, ale bude to pak proměna přirozená, jako následek přirozeného života jedinců. Ne vykonstruovaná, jako výkvět vlastních přání, bez ohledu na jejich realitu. Ne jako fantazie, naivita, ani projev sebepřeceňování. Máme se stát lidmi, skutečnými lidmi, ne anděly, ne spasiteli, ne vládci Země…,,jen lidmi“. To se mnohému zdá příliš málo, ale to jen proto, že jsme ještě nepoznali, jak nevýslovně daleko jsme od pojmu ,,člověk“.
Budujme tedy Království Boží v sobě a ponechme Boží řád, aby zajistil ostatní…a komu se to zdá málo, na toho prohlédnutí teprve čeká.