101. Malé Mikulášské zamyšlení /10.12.14/

101. Malé Mikulášské zamyšlení

zdenekfritz

Může nám, lidem, kteří se snaží pochopit svět v širších souvislostech říci něco dnešní, téměř konzumní, pojem Mikuláš? Skrývá se i za tímto pojmem něco hlubšího, může nás to nějak poučit?

zdenekfritz

Člověk ve své izolovanosti od života ve stvoření, dává pojmům své pokřivené obsahy, protože se neumí napojit na děje ve stvoření. Přesto i tyto pokřivené pojmy mají vypovídací hodnotu a svědčí o skrytém obsahu.
Podívejme se na trojici Mikuláše – Mikuláš, jako ctihodná postava není tím, kdo by vykonával nějaké posouzení člověka. Další osobnosti však vykonávají ,,soud“ nad zkoumanou osobou. Ta sama je vyzvána, aby předvedla své skutky. Čert ,,odměňuje“ špatné skutky a jeho symboly jsou černá barva a uhlí, jako další symbol žhavé temné cesty dolů, do temných říší, do pekla. Anděl ve své bílém záhalu s křídly a spojením pouze s dobrými skutky, je symbolem harmonie se stvořením a vstupenkou na cestu vzhůru. Mikuláše můžeme chápat jako nepovedené a velmi zpozemštěné, dnes už i nevědomé, tušení Stvořitele. Bytostní /anděl a čert/ vykonávají zpětné působení dle skutků souzeného. To, že se tento akt provádí hlavně pro ,,děti“ je symbolem stavu člověka, ve kterém je ještě náprava možná. Tedy nejde jen o pozemské dítě, ale v širším kontextu, duch, jako dítě stvoření má ještě naději na změnu, na polepšení. Každou Mikulášskou ,,oslavu“ můžeme chápat jako připomínku soudu, jako podnět k polepšení a k vlastnímu zhodnocení stavu své duše. Žel ve skutečnosti nám nebude stačit zarecitovat básničku, jak to před čertem udělá Pepíček, bude to jistě chtít mnohem více.
To, že tato trojice chodí den před vlastním dnem Mikuláše, můžeme chápat, jako poslední varování před soudem, tedy jako další pobídku k práci na sobě. Nepřipadá Vám zvláštní, že právě tento den vychází na den Pánova odchodu? Na jedné straně to vypadá, jako by to bylo znevážení významu tohoto dne… Avšak na straně druhé je tu přece úzká souvislost mezi soudem nad námi a zavražděním Vyslance Božího. Jsou možná čtenáři, alespoň jsem se s tím již setkal, kteří odchod Abdrushina nechápou jako vraždu, ale jen jako ,,úmrtí“, což zní mnohem méně tragicky. Ale když se nad tím hlouběji zamyslíme, nemůžeme to označit jinak-budeme-li poctiví k sobě. Když si člověk přečte průběh Pánova odchodu, představí si, že ze všech 144 000 pečlivě vychovávaných lidských duchů se k jeho odchodu ze země dostavilo tolik lidí, kolik jich lze spočítat na jedné ruce, když si uvědomíme, že nad jeho umírajícím tělem ještě povolaný kýve virgulí, když si uvědomíme, jak před smrtí musel trávit čas pod vodou, aby zmírnil své bolesti a to jen proto, že jsme my lidé neodebírali jeho sílu… To, že shořel ve své síle, protože jsme ji neodebírali, je velmi blízké upálení za živa, což jsme po generace s oblibou dělali těch, které jsme nechápali.
I o tom tedy mluví den, kterému říkáme ,,Mikuláš“. Není třeba pohrdat těmito pozemskými formami, které nevědomí lidé vytvořili, ale je dobré si v nich najít poselství, které nám Mikuláš přináší. Vlastně není ani tak podivné, že mnoho lidí si velmi rádo nasadí blikající rohy, a to nejen v tento den. Postaví se rádi do role čerta, vždyť tato osobnost je dnešnímu lidstvu nejsrozumitelnější. Reklamu na sexuální přípravky umožňující ještě výraznější rozvíjení sexuálního pudu, ztělesňuje, jistě ne náhodou, Satan.
Jak jsem pochopil, všechny větší děje ve stvoření zůstávají jako energetický otisk, jemná forma, zachovány. Nic se neztratí, není-li to vyčerpáno, odpykáno. Jistě ani předčasný, bolestný a vlastně i ponižující odchod Pána nezmizel, ale zůstal, jako živý obraz, který připomíná připomíná naši vinu. Podobně, jako je tomu při vyslovení pojmu ,,pozemský člověk“, kdy se ve stvoření ztělesní nelibost a ta se snáší jako živé formy na nás… Tak se jistě tento bolestný odchod jako, živá forma, snáší na nás s obžalobou a trpkou připomínkou. Znovu si dnes, na Mikuláše, připomeňme, jak to mělo být: za života Abdrushina měla být dokončena očista. I zde na zemi už neměly zůstat žádné lidské duše, které nejsou schopny a ochotny vstoupit do Království Božího. Měla být, za jeho pozemského života, zbudována pozemská Tisíciletá říše se zcela novou lidskou celosvětovou společností, řízenou osobně jím. Ani povolaní, kteří žili v jeho těsné blízkosti, mu nerozuměli a neuměli jednat správně podle vůle Boží. A mnozí čtenáři si myslí, že dnes, bez něj, to dokážeme… Tehdy si povolaní také mysleli, že jednají správně, dokud jim slovně neřekl a nevysvětlil opak. Tak tedy dnes to máme zdánlivě jednodušší, dnes nám neřekne, že se mýlíme, a proto můžeme sobě i druhým tvrdit, že jednáme zcela správně. Víra v to, že nám vše řekne jasnoslyšně, mediáně, vycítěním je pěkná, ale žel, málo pravděpodobná. Na to musí být vyšší, velice čistý a svobodný duch a ne téměř každý čtenář, který si to přeje a myslí si o sobě to nejvyšší…Víra ve svou jedinečnost není vírou v Boha. Je jisté, alespoň pro mne, že bez pozemsky inkarnovaného Pána nedokážeme vybudovat zcela novou lidskou společnost, postavenou jen na Božím řádu. Nemluvě o tom, že společnost nebyla očistěna od duší, které se nechtějí změnit. Nebyly zbořeny umělé mosty, které jsme vytvořili a po kterých se sem tlačí méně hodnotné duše. Kdyby tyto mosty zbořeny byly, což se mělo stát ještě za jeho života, pak by se sem už nemohly vtělovat duše, které vidíme kolem. Na Mikuláše je ta správná chvíle k hlubokému zamyšlení nad významem nutnosti či nepotřebnosti pozemské přítomnosti Abdrushina na průběh soudu. Může to být užitečný impulz pro každého, kdo chce tuto příležitost využít. Jestli je však člověk přesvědčen, že předčasným odchodem Abdrushina se vlastně nic nestalo…pak je to jeho věc a může rok po roku čekat, že se ,,něco stane“ a na zemi bude konečně ten očekávaný odlesk ráje. Abdrushin byl částí Parzivala o němž je řečeno, že jeho přítomnost je tam nahoře nutná. Kdyby odešel, všechno by uvadlo, uschlo. Hrad Grálu byl zformován z lásky prastvořených, ale ze síly Parzivala, kdyby on tam nebyl-nic by nezformovali. V Abdrushinově první inkarnaci je zmíněno, že musel fyzicky přijet blíže k hranicím faraóna, aby se rozsudky vynesené Mojžíšem, mohly naplnit. To stojí na přemýšlení…
Podotýkám, že zde mluvím o velkých dějích, ne o naší snaze stát se osobně lepším člověkem. Tato snaha má svou plnou platnost stále…a možná, pod úhlem těchto úvah, může mít význam ještě větší. Není-li svět a lidská společnost řízena Světlem, musíme se snažit o to více, každý sám za sebe, hledat osobní cestu vzhůru. Jen nalezení, ale především osobní prožití pojmu Syn Člověka může každého vyvést tam, kde se přísliby naplní.

Proto chápu ,,den Mikuláše“, jako každoroční poslední varování a vážnou pobídku k vnitřnímu hledání Syna Člověka, jako jediné cesty k Bohu… A jako se kdysi Nahome, při smrti Abdrushina, připojila k jeho stoupajícímu duchu, můžeme se o to pokusit o Mikuláši i my. Zkusme v duchu sledovat svého Pána, následujme jej po Cestě naděje, kterou nám jistě zanechal…ZF