95. Otázka: Mužské a ženské rozdílné vnímání vnějších dějů /18.9.14/

95. Otázka: Mužské a ženské rozdílné vnímání vnějších dějů

zdenekfritz

Nedávno mi popsala moje známá svůj následující postřeh. Často si povšimne toho, že když s manželem společně sledují nějaký film, každý jej později interpretuje úplně jinak. Manžel i po delší době umí zopakovat, co kdo říkal, včetně toho, že napodobí hlasy a pohyby postav a to zcela věrně. Ona, jako žena si ani nevzpomene, že by tam některé situace vůbec viděla, ale vzpomíná si, že si poplakala a jak ji to dojalo. Tento rozdíl si vysvětlila rozdílným vnímáním světa mužem a ženou. Muž přijímá rozumem a žena citem… Ještě si povšimla, že i jiné její kamarádky mají podobnou zkušenost.

zdenekfritz

Duch přijímá a vyjadřuje se v obrazech. Každý obraz je možné popsat slovy. I když pozemská slova jsou poměrně úzce ohraničená a mají problém popsat např. vysoké duchovní děje, jistě zvládnou popisovat obrazy z běžného života. Je jisté a logické, že žena a muž přijímají a zpracovávají vnější i vnitřní děje poněkud rozdílně. Je to dáno tím, že žena si ponechala přídavek vyššího bytostného, což jí umožní lepší citové působení. To je ovšem popis ideálního působení, jak mělo být. Víme, že žena klesla hlouběji, než muž a její původní správná citová schopnost je značně omezena/u muže samozřejmě také/. Podle Poselství jsem došel k tomu, že duchovní /citové/ prožití je takový děj, který vytvoří silné obrazy, které lze kdykoliv i po létech vyvolat stejně silné a živé, jako byl původní děj. Tím se právě liší od všech myšlenkových a pocitových obrazů. Pokud by tedy ve zmíněných případech žena ,,duchovně“ prožívala nějaký film, dokázala by bez problémů vyvolat živý obraz a ten do detailů popsat i slovy. Že si z filmů dokáže vyvolat hlavně jen emoční stavy/dojetí, pláč/, vyvolává spíše závěr, že se jedná o pocity. U čtenářek, které do jisté míry pohrdají rozumem a nechtějí ho používat je samozřejmě možné, že popřávají důležitosti svým pocitům/emočním stavům/, které považují za city. Protože však neumí vyvolat živé obrazy dějů, je to důkazem, že to city nemohou být. Muž se tolik nebrání používání rozumu a nezvýrazňuje tolik pocity, takže si alespoň rozumem dokáže ,,zapamatovat“ z filmu mnohem více, než žena, které tento způsob není vlastní. Tento rozdíl ve vnímání filmu/ale i života/ tedy není důkazem lepšího duchovního života ženy, ale jen potvrzením, že ani muž, ani žena již nežijí v duchu. Současně je ukázkou, že rozumem bychom neměli pohrdat, protože i ve svém pokřivení nám je pořád užitečný.ZF