91. Náboženské a ,,civilní“ prezentování Poselství a osobností s ním spjatých /10.7.14/

91. Náboženské a ,,civilní“ prezentování Poselství a osobností s ním spjatých

zdenekfritz

Oslovil mne nedávno jeden známý s dotazem, co si myslím o tzv. ,,oficiálních“ vyjádřeních čtenářů do sdělovacích prostředků a médií. Citoval mi odstavce z internetu a časopisů, které popisují, především osobnost Abdrushina, řekněme v nenáboženském chápání. Tedy bez označení Syn Boží, Syn Člověka, nejvyšší Vyslanec Boží, apod. Poselství není představováno jako Boží Slovo, ale jako výjimečné dílo vysvětlující stvoření, svět a mechanizmy v něm působící. Tazateli se to jevilo jako zapření a popření Božství a Božské role. Protože jsem se sám častěji zamýšlel nad tím, jak dnes vystupovat proti materiálnímu světu a materialistickému Českému národu, vím, že to není jednoduchá otázka a není na ni ani jednoduchá a jednoznačná odpověď. Všechno by bylo jiné a jasnější, kdyby zde žil Abdrushin a vše probíhalo podle plánu, ale žel mnohé, velmi mnohé se změnilo a proto jsou některé věci obtížně řešitelné.

zdenekfritz

Jistě můžeme ignorovat fakt, že za života Abdrushina mělo dojít nejen k roztřídění lidstva na poučitelné a nepoučitelné, odchod nepoučitelných a školení poučitelných ve velké škole vývoje s názvem Tisíciletá říše.
Můžeme to ignorovat a vystupovat tak, jako že se to stalo. O to se tu již pokusilo více čtenářů od doby odchodu Abdrushina, ale výsledek nepřinesl kýžené očekávání. Jistě můžeme chodit po světě a každému povídat o Bohu a o Synu Člověka a třeba se někdy i podaří, že to někoho osloví. Většinu to spíše popudí, menšině to bude jedno. Můžeme říci, že na tom nezáleží, naše hlásání působí jako součást soudu a tím i třídění. Jistě můžeme i v samotném Poselství nalézt pasáže, které můžeme takto chápat a tím i svůj postoj chápat jako Bohu milý a správný. V praktickém životě bychom naopak nalezli více konkrétních případů, kdy takovéto hlásání nakonec vede jen k pomlouvání a znevažování Poselství. A výroky o tom, že Poselství/ale tím i pojmy s ním přímo související/, mají být dávány jen hledajícím a toužícím, ne tedy ,,rozhazovány“ komukoliv, tyto výroky ve smyslu ,,polož Slovo na vysokou skálu, aby se každý musel sám namáhat“, spíše mluví o obezřetnosti. Zdatný čtenář tedy najde výroky, kterými může podepřít svůj postoj v obou případech.
Ve vzpomínkách učedníků najdeme výroky, kdy některý z nich na veřejnosti zcela otevřeně označoval Abdrushina jako Pána, Syna Člověka a Božího Syna. Jakou to mělo odezvu nevíme, ale podstatné je, že dnes už není Poselství stavěno na nějakou samostatnou úroveň, ale je chápáno jako jedno učení jakési malé církve, nebo ještě častěji sekty, která má na kontě různé skandály. Vše je postaveno jako jedno učení z mnoha jiných a čtenářské spolky jsou jen jednou sektou z mnoha jiných sekt, které se odvolávají na jakéhosi Boha, asi taky jednoho z mnoha. Podle některých výroků z Poselství /např.: Desatero se probírá ve škole…/, ale i z dochovaných poměrů v našem národě je jisté, že tehdy měla podstatně větší část populace a národa blíže k existenci Boha, než dnes. Proto tehdy výroky o Synovi Božím mohli vyvolat souhlas nebo odpor, ale ne masové zesměšnění, jako je tomu u materialistického národa dneška. Proto, když tak o tom přemýšlím, mi nepřipadá zcela reálné, že by nám dnes Abdrushin řekl jako kdysi učedníkům: ..nyní běžte a zvěstujte Slovo…“ Spíše si umím představit nějaký výrok o neházení perel sviním. Těžko dnes tedy najít nějaký univerzální postoj, bude to jistě různé pro různé situace. Když ale vezmu konkrétní dotaz tázajícího se známého…já sám bych taky nesděloval do televizních novin stanice Nova, nebo do senzacechtivých bulvárních plátků, že ,,Poselství je Svaté Slovo přinesené Synem od Otce“. Ne proto, že bych tomu nevěřil, ale proto, že by mi bylo odporné pak číst a poslouchat, jak je to následně překrucováno a zesměšňováno. Samozřejmě je něco jiného, mít své webové stránky zcela ve své režii. A zase, pokud taková stránka funguje jako nějaký komunikační prostředek mezi čtenáři samotného Poselství, pak není důvod k nějakému znevážení. Je-li to však stránka, obracející se na neznalou a mnohdy zaujatou veřejnost, pak je situace zase jiná. Ovšem je také třeba zmínit nebezpečí, že by člověk při všech těch ústupcích a zamlčováních tomuto materiálnímu světu a lidstvu mohl nepozorovaně dojít ke zbabělosti. Jistě, že na přímý dotaz by měl dát čtenář a stoupenec přímou odpověď, ale jestli by měl sám od sebe, aniž se ho na to někdo ptá, začít líčit tyto velké pojmy komukoliv a kdekoliv….to mi přijde velmi diskutabilní. Zažil jsem jednou při návštěvě Vomperbergu, jak nadšená čtenářka poučovala naprosto naznalou a nechápající manželku řidiče autobusu, který nás tam jen dovezl, aniž měl s tím vším co do činění. Čtenářka ukazovala nechápající paní na protější kopec, kde tvoří nezalesněná část kopce optické místo připomínající tvarem kříž – ,,vidíte vlevo je Imanuel, vedle Abdrushin….“ Výsledem bylo, že po nedlouhé době, kdy se paní od řidiče autobusu místo líbilo, a projevovala zájem, o co to tu vlastně jde, přestala po aktivitách čtenářů s námi komunikovat a už se nám až do odjezdu jen vyhýbala.
Došel jsem k jednoduchému postoji – hledajícímu a tázajícímu se, dám jistě jasnou odpověď, přiměřenou jeho chápání a zralosti /…i začínající čtenář s vnitřní blokádou k náboženstvím může být zaskočen ,,náboženským“ chápáním Poselství, které zatím bere spíše filozoficky a jako výbornou nauku/. Ostatním nic nepovídám a tím ani nemusím řešit, jakou formu volit, jestli náboženskou či nenáboženskou. To je možné u osobního života, ale ne při nějaké veřejné činnosti spojené s Poselstvím, jako jsou veřejné přednášky, vydávání časopisů, apod. To, že v těchto případech jsou osoba Abdrushina a Poselství podávány ,,nenábožensky“ mne nijak neuráží a beru to, jako formu vynucenou nezralostí a materiálností našeho národa. Samozřejmě pro mne zůstává otázkou, jestli je vůbec nutné tyto pojmy veřejnosti nějak ,,objasňovat“. Vyzvednou hodnotu Poselství je jistě správné, ale nevím, jestli je nutné, aby veřejnost dostávala bez ptaní informace o osobním životě Abdrushina, když souvislosti a skryté mechanizmy nemůže bez přečtení Poselství ani vytušit. Jestli by nebylo lepší takové informace dávat až čtenářům, kteří to již mohou chápat v jiných souvislostech, než veřejnosti, která vše bere jako klepy, v lepším případě jako ,,zajímavost“.
Závěrem bych tedy shrnul, že ,,náboženskou rovinu“ Poselství a osobnosti jeho autora nijak nezdůrazňuji a uvádím ji jen v případě přímého dotazu vážného tazatele, který se ptá z vážného zájmu, ale ne jen tak ze zvědavosti, nebo proto, aby to vše pak mohl pomluvit. Snažím se však, aby tato opatrnost se postupně nastala zbabělostí, nebo nějakým pohodlným zvykem, ale aby to vždy bylo jen pozorným tříděním, které má být ku prospěchu všeho a všech, ne tedy jen mne.
ZF

zdenekfritz

Dodatek:
K těmto úvahám bude správné ,,vymezení pojmů“, protože stejná slova můžeme chápat rozdílně. Jedná se o pojmy náboženství, církevnictví a víra.
Náboženství, jak slovo naznačuje, by mělo pojmenovávat vztah a cestu člověka k Bohu. Žel, ve skutečnosti je používáno jako pojmenování různých církevních skupin. Tak máme náboženství křesťanské, židovské, islámské, apod. Ve skutečnosti nám toto slovo splývá s příslušností k nějakému druhu církve. Náboženství je veřejností chápáno, jako skupinová, nějak konkrétně definovaná, metoda víry. Pojem církevnictví se obecně tak často nepoužívá a proto nám splývá se slovem náboženství, protože obě slova jsou chápána v úzké souvislosti s nějakou církví. Ze všech tří slov jedině slovo víra má méně ohraničený význam a chápe se, jako ,,víra v něco“, protože věřit lze i politikovi, partnerovi, atd. Protože toto slovo není chápáno jen ve vztahu ke Stvořiteli a má i obecnější význam, není tak pokřivené směrem k věroukám a náboženstvím se všemi jejich chybami a omyly.
Tyto pojmy zde vymezuji proto, že Poselství zaujímá zajímavou a pro obecné chápání poněkud nejasnou roli. Poselství samo o sobě se dá chápat jako ,,nauka o světě a stvoření“, tak, jak to bylo i zamýšleno. Proto může čtenář Poselství chápat jeho obsah i jako dílo filozofické nebo naučné. Přesto, že na mnohých místech je hovořeno o Stvořiteli, není to způsobem obvyklým v náboženstvích a proto to ani na čtenáře nábožensky nemusí působit. Když si však vezmeme děje ,,kolem Poselství“, tady výroky autora k učedníkům, úkony Grálu, slavnosti a další, najdeme výraznou zevní podobnost s křesťanskými náboženskými obřady a ceremoniemi. Tato ,,dvojí tvář“ Poselství může na veřejnost působit poněkud matoucím způsobem, protože se vymyká naučenému roztřídění na věci náboženské a světské. Když k tomu přidáme výroky autora, že nezakládá žádnou církev ani nové náboženství, je pak celkem jasné, že pro člověka, který chce veřejně představovat Poselství a jeho autora je tu problém. Jak vysvětlit veřejnosti, která má pojmy klasifikované podle určitého schématu, něco, co působí dojmem, že zapadá do protichůdných skupin? Ono vlastně Poselství nezapadá do žádné skupiny a stojí samo o sobě jako zcela jedinečný druh. To ovšem materialisticky chápající společnosti lze těžko vysvětlit a ona to také nemůže být ani schopna pochopit. Společnost se také může cítit být obelhávána, nebo alespoň má pocit jakéhosi mlžení a nejasností, když něco, co po všech stránkách ,,vypadá jako náboženství“ tvrdí, že není žádným náboženstvím. Myslím si, že tento aspekt se také výrazně podílí na problému, jak veřejně prezentovat Poselství a jeho autora. Vím i o případech, kdy vážný čtenář Poselství se setkal se skupinami čtenářů, kteří jej co nejrychleji postrkovali na pobožnosti. Tento byl naprosto vykolejen, protože najednou mu bylo Poselství ukazováno jako součást náboženských rituálů, když on je do této doby považoval za naučnou knihu s hlubokým všeobsáhlým obsahem, avšak nenáboženskou. Slyšel jsem o případech, že některé čtenáře takováto ,,nová tvář Poselství“ úplně odradila. Nelze se tomu zase tak moc divit. Ve všech těch inkarnačních smyčkách našich životů může být nejedno dramatické a tragické setkání s náboženskou krutostí, bigotností a fanatismem. To pak může vyvolat v člověku hluboký nevědomý odpor k takovým falešným formám. Proto mohou být tyto ,,dvě tváře Poselství“ uhelným kamenem nejen pro neznalou a mnohdy i zaujatou veřejnost, ale i pro samotného čtenáře Poselství.
ZF