87. otázka: Odpykání a odpuštění /17.5.14/

87. otázka: Odpykání a odpuštění

O. J.

Dobrý deň pán Fritz,

chcel by som Vás poprosiť o Váš názor. Pán v prednáške v Ríši démonu a fantomu líči, že človek svojim citovím chcením môže vytvoriť citové útvary ktoré môžu na svojej púti priľnúť k slabej duši a tá môže pod takýmto vplyvom spáchať hriech a padnuť dole. Nápravu a vlastný vzostup sploditeľa može sploditeľ urobiť keď dovedie takúto osobu späť k vzostupu a k odpusteniu. Čo ak mu ale poškodený neodpustí? Môže sploditeľ začať vlastný vzostup aj keď mu poškodený neodpustí? Ja som to v prednáške pochopil tak, že bez odpustenia poškodeného nieje vzostup sploditeľa možný. Aký je Váš názor?

Ďakujem.

S priateľským pozdravom,
O. J.

zdenekfritz

Děkuji za dotaz.
Při této otázce se mi vynořila jiná, která nás dříve trápila. Je sice o něčem jiném, ale jádro problému má podobné. Podle úkonu Grálu probíhá uzavření manželského svazku ve smyslu Poselství. Nepamatuji se na přesné formulace tohoto slibu, jen na výsledný dojem, který nám z toho vzniknul. Šlo o to, že tímto slibem se zdálo, že oba lidé jsou tak spojeni, že pokud jeden půjde ve svém vývoji dolů, bude jej druhý muset následovat bez možnosti záchrany. Tehdy to vyvolávalo mnoho dotazů a polemik, citovalo se i nějaké vysvětlení pana Vollmana. Tím se ale nechci nyní zabývat, jen nějakou prostou úvahou ve smyslu spravedlnosti a Božího řádu, alespoň v rovinách našeho chápání. Věřím, že v Božím řádu je spravedlnost a respektování svobodných rozhodnutí lidských duchů. Věřím také, že je náprava chyb vždy možná, tedy až do okamžiku rozkladu osobnosti, za tímto bodem již není co napravovat, protože viník ve svém druhu osobnosti již není. Do té doby je však vždy nějaká cesta, i když v některých případech to bude cesta, alespoň pro nás, spíše teoretická, protože prakticky nám náš sklon nedovolí ji realizovat. Nutnost odpuštění je metoda vedoucí k rozvázání spojovacích vláken mezi oběma subjekty – viníkem a postiženým. V základní formě je pravděpodobně nutné, aby postižený odpustil viníkovi jeho vinu, což může být mnohdy docela problematické. Jasnovidná léčitelka paní Pilchová popisuje jí viděné osudy duší, kdy viník potřeboval pro odpykání své viny se inkarnovat k dříve postižené, která nyní měla být jeho matkou. Ona pozemsky o těchto věcech nic nevěděla, ale její duše měla hluboký odpor a hrůzu z druhé duše, která ji dříve zavraždila. Tento hluboce prožívaný odpor nedovoloval kající se duši přiblížení a vtělení, což pro ni bylo velkým utrpením. Pomocníci přiváděli v noci, ve spánku pozemského člověka k jeho duši tuto prosící druhou duši. Ta zoufale prosila o odpuštění, plakala, klečela, prosila, ale strach druhé duše byl silný. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec, za velké pomoci pomáhajících duší z onoho světa se to podařilo…. To může být ukázka toho, že to může být těžké, může se to velmi protáhnout a viníka to omezit ve vzestupu. Myslím si, že většinou tu půjde o případy přibližně stejně vyvinutých duší. Mezi nimi je určitá stejnorodost a různorodá provázanost. Tazatel se však ptá na jiný případ. Pokud bychom měli jednu duši, postiženou, které ve vývoji úplně zaostala, nebo jde prudce dolů a proti ní jinou duši/viníka/, který silně usiluje vzhůru, je jisté, že propast mezi nimi by se intenzivně zvětšovala. Spojovací vlákna se mohou táhnout přes celé úrovně a světy. Jako příklad, i když jiného druhu, můžeme uvést to, když prastvořená Maria z Bílého zámku byla spojena vlákny s lidským duchem Marií z Nazareta a protože tento duch pochybil a směřoval dolů, byla jím prastvořená svázána tak, že nemohla vstoupit do zámku. To je jistě velká vzdálenost… Ovšem zde se nejedná o vlákna vzájemné viny a odpuštění, ale o spojení za nějakým účelem. Uvádím to jen kvůli následujícímu pomocnému ději. Tato vlákna byla násilím odstraněna a prastvořená se mohla vrátit do svého působiště, zatímco lidský duch klesal dolů. Myslím, že naše vazby mohou podléhat podobným mechanizmům. Vyvinutější duše viníka jistě nemůže dojít do Ráje, protože na ní visí břemeno. Nemusí to však být břemeno věčné. Tak, jak jsou nyní v soudu rozvazována bytostnými slabá vlákna a to i ta světlá, tak je možné, že budou přetržena vlákna, která spojují opačně směřující duše ve smyslu výroků, že v soudu již taková spojení nemají obstát. Je tedy docela dobře možné, že do doby soudu mohl takovýto vztah zabránit provinilé duši vstupu do ráje, ale děj, který je popisován ve spojitosti se soudem, tedy že duše čekající ve vyšších úrovních na další postup byly v soudu očištěny a tím osvobozeny pro další postup, takovýto děj jistě může pomáhat rozdělit spojení mezi vzhůru usilující duší a duší jdoucí opačně. Je to dáno i příslibem, že se v soudu musí oddělit temno od světla. Zde samozřejmě nemyslím, že vzhůru usilující je ,,světlo“ a druhý je ,,temno“, ale oba se připojují k těmto pojmům svým chtěním a proto se děje musí projevovat i na nich. Můžeme si to také představit jako dvě veličiny, které vší svou silou táhnou jedno lano, ale opačným směrem. Přesto, že toto lano je velmi pružné, musí jednou nastat moment, že se přetrhne, tím spíše, že v soudu má být posílen proces oddělování vzhůru a dolů usilujícího chtění.
Také si myslím, že jsme se seznámili jen se základními mechanizmy, bude ale existovat mnoho dalších, které zapadají do těch základních, ale pro nás vypadají jako jiné, nebo dokonce jako působící mimo zákony. Berme jen výroky o tom, že je nutno se znovu inkarnovat, aby člověk napravil věci mezi příslušnými lidmi a v určitých kulisách. Naproti tomu tu máme zmíněnu možnost, že duše z onoho světa může rozvázat vlákna na nějakém místě na zemi, na nějakých lidech a souvislostech zprostředkovaně, tedy tím, že pomáhá jinému člověku na zemi a skrze něj odpyká. Věřím, že mohou být podobné pomocné metody, které umožní se vyvázat z viny a osvobodit se i v případech, že postižený je tak zatvrzelý, že neodpustí.
Odčinění neboli odpykání, musí nastat vždy, pokud člověk chce stoupat vzhůru. Ve většině případů přichází i odpuštění. V některých případech, zcela opačných cest dvou vinou spojených duší, dojde, podle mého názoru, k jejich rozdělení i bez odpuštění, ale odpykání musí být vždy. To však jistě nebude ihned, ale až po nějakém čase, možná dost dlouhém, zcela rozdílnou cestou a mimořádnou zatvrzelostí ukřivděné duše. Jiné to však bude u ní. Svou zatvrzelost, uraženost a ublíženost musí ona sama odložit, aby mohla vystoupit vzhůru. Jistě jí může být různě pomoženo, ale to odpuštění u ní nastat musí a musí je provést/prožít ona sama.
Myslím si, že podobné to bude i u svazku manželského a to i v případě, že mu bylo požehnáno shůry. I zde musí být nějaká možnost, aby se duše rozešly, když usilují jedna vzhůru a druhá dolů-jinak by to odporovalo mnohému v Poselství. Z.F.