85. otázka: Vyřešení situace podle chtění a názorů blízkého okolí /9.3.14/

85. otázka: Vyřešení situace podle chtění a názorů blízkého okolí

Paní M.

Chtěla jsem se zeptat čtenářů, na to jak by se zachovali. Teď čtu na internetu, že 3-letá holčička zachránila život italské darováním srdce. Rodiče souhlasili s darováním orgánů. V knize Svět, jaký by mohl být, je jasně vysvětlené, že jde o zásahy do osobní sféry člověka, kterým je zemřelý bezbranně vydán a nemůže se bránit. Co je zde platný každý souhlas, když je dán v neznalosti poměrů na onom světě.
Jak byste se rozhodli? Unesli byste ten tlak z okolí, jak by na Vás hleděli, když byste nesouhlasili? Uvažuju nad tím… Díky za odpověď. Paní M.

zdenekfritz

Na otázku je možné pohlížet z různých úhlů pohledů. Může to být jen jakési postesknutí, nad tím, že řešení situací v tomto našem společenském stereotypu není snadné a že člověk je slabý, aby prosadil svůj názor. Nebo je to vážně míněný dotaz, jestli tedy je transplantace tak špatná, jak se proslýchá. Za těmi různými otázkami vidím tu hlavní a nevyřčenou, tou je jestli máme skutečné vnitřní přesvědčení o tom, že chci žít jen podle Pravdy. V tomto případě je to o to těžší, že v Poselství nikde není přímo napsáno: ,,transplantace je špatná a kdo ji dopustí, chybuje…“, nebo něco podobného. Jsou tu ovšem naznačeny mechanizmy provázání astrálních obrazů částí těl s fyzickými částmi /fantómové bolesti po amputaci končetiny/, ale přímo proti transplantaci zde řeč není. Mnohé závěry si prostě musíme udělat sami z různých výroků, možná to nás pak může znejistit, jestli se nemýlíme. Nicméně když už člověk po upřímné snaze o pochopení věcí a dějů kolem nás i v nás, dojde k nějakým názorům, zcela jistě by se neměl nechat manipulovat okolím, které se o pochopení nesnaží a je zcela ovládané obecně vžitými názory, které, jak víme, správné v drtivé většině případů, jistě nebudou. Takže já tuto otázku spíše chápu, jako úvahu na téma: mé přesvědčení proti mé slabosti pro rodinu a blízké okolí. Jak přísloví praví – dvěma pánům sloužit nelze, a přece se o to mnohdy pokoušíme. Chceme mít ,,nové a netradiční“ názory, ale přitom si chceme současně zachovat svou tradiční oblíbenost v rodinných kruzích. Ne nadarmo věnoval Abdrushin hned několik přednášek tématu škodlivosti rodinných svazků, kde jeden mluví do cest druhého a chce je ovlivňovat, Tyto svazky jsou označovány jako jámy na duše…které v nich nakonec vzájemně spoutány zahynou. Ovšem řešení takových nezdravých vztahů až v nějaké takto vyhrocené situaci, je dosti obtížné, protože zameškané. V takových situacích je vše ještě více vyhrocené a tím postavené do konfrontačních rovin. Čtenář by se měl postupně uvolňovat z takových nenormálních vztahů. Nejde-li to zcela /ve vnějších rovinách/, alespoň vnitřně – to je, podle mého názoru přímo jeho povinnost. Právě tak, jako musí svými jasnými a osobními postoji neustále dokazovat svému okolí, že do jeho osobních názorů si mluvit nenechá. I když se to rodině jistě líbit nebude, časem kapitulují a smíří se s tím, nebo budou tak nenávistní, že čtenář sám pochopí, že takto už žít dále nechce. Vždy to povede k něčemu lepšímu, jenže je nutné s tím začít ihned a nečekat až na nějaké krizové situace. Já jsem se postupně a bezbolestně rozešel se všemi příbuznými a celou rodinou, zůstala jen maminka, která se vyrovnala s tím, že já mám své názory, které nebudu měnit jen proto, že to někdo chce. Tento rozchod s rodinou byl postupný a nebyl provázen žádnými výbuchy emocí, pravděpodobně mne pomlouvali, ale na tom mi nezáleží. Člověk by neměl dobrovolně zůstávat ve vztahu, kde si druhých nemůže vážit. Pokud mi někdo nadává, nebo se mi posmívá, za mé přesvědčení, které je mi ,,svaté“/pokud ovšem opravdu je…/, pak si jej docela jistě nemohu vážit a mohu se s ním stýkat jedině ve vynucených rovinách a za cenu jisté přetvářky, abych se s ním ,,nehádal“. Pro mne jsou takové vztahy nečestné. Vím, že někteří čtenáři zůstávají v podobných vztazích, protože se domnívají, že tím druhého změní a dovedou k Poselství. Měli bychom si vždy vzpomenout na výrok, že když se vyšší /řekněme v tomto případě raději pokročilejší/ se spojí s nižším, pak tento na něm visí jako závaží a je jen málo případů, kdy tento vyšší toho druhého skutečně někam posune. Myslím si, že většině případů dojde k jedinému efektu, vyšší se přibrzdí ve svém vývoji, nebo klesne níže, aniž si to uvědomí. Naše víra a důvěra v Boží řád by měla být mnohonásobně větší, než rodinné vazby-pak by tato otázka ani nevznikla. Pokud není, pak je tu důvod se tím začít zabývat mnohem vážněji a důkladněji.
Samozřejmě tím nechci říci, že se dva lidé, jeden čtenář a druhý ne, nemohou mít rádi. Nicméně, je-li pro mne víra v Boha tím nejvyšším, jak mi to první přikázání doporučuje a pro druhého je to bezvýznamné, ne-li směšné, pak nás rozděluje něco tak významného a důležitého, že se to na hloubce a kvalitě vztahu musí projevit. A i když nás třeba spojuje láska z předchozích inkarnací, myslím si, že toto je prubířský kámen, jestli vztah bude pokračovat, nebo jeden půjde nahoru a druhý, v lepším případě, zůstane stát na místě.ZF

Příspěvěk paní TŽ:
Já bych otázky paní M. rozšířila ještě o situaci, jak přistupovat k transplantaci u dárců, kteří neumírají a ani aktem transplantace nezemřou.

Jako pozorovatel jsem se vyskytla u následujícího příběhu. Asi třicetiletá maminka malé holčičky onemocněla vážnou nemocí – označila bych to rakovinou krve. Podstoupila několik chemoterapií a lékaři již oznámili jejím rodičům (ona to slyšela a v ten stejný moment vnímala, že to tak nebude!), že má už jen tak týden života před sebou. Nezemřela, ale chemoterapiemi jí zničili ledviny a musela chodit obden na dialýzu. Řekli jí, že nevidí šanci, že by se to mohlo změnit k lepšímu.

Paní našla léčitele působící energií a na základě jejich působení se téměř úplně zbavila těch „látek“, které byly v krvi nedobré. Ledviny však byly natolik zničené, že nešly obnovit. Matka této paní se svobodně rozhodla dát jí jednu ze svých dvou ledvin. U lékařů nastalo pozdvižení – zda tak nemocný člověk vůbec může zdárně podstoupit transplantaci (uzdravení krve a žádost o transplantaci se uskutečnily ve stejné době). Podařilo se – ženě transplantovali jednu ledvinu její maminky. Obě jsou nyní zdravé a zcela normálně fungují.

Obě znám osobně. Osobně znám i léčitele, kteří pomohli.

Jakožto stoupenec PG jsem měla docela problém, jak k tomuto příběhu přistoupit. Raději jsem mlčela a o nevhodnosti zásahů do osobní sféry člověka jsem naprosto pomlčela. Nevím, jestli příběh bude mít někdy v budoucnu ještě nějaký vývoj … je to asi dva roky.

U mě opravdu nejde o nějaké postesknutí, ale o zjištění názoru druhých, zda i v případech podobných výše popsanému má člověk svými pochybnostmi o správnosti „akce“ narušovat zdárnost procesu. Odpadl při něm problém zabití ještě ne zcela mrtvého dárce (který by se třeba ve výjimečných případech i mohl vrátit do těla), ale zásah do osobní sféry a myšlenka toho, že vadný orgán je možno vyměnit nebo nahradit, tu přetrvává.

Bylo konkrétní vyřešení vyhnutím se záměru Prozřetelnosti, nebo bylo toto skoro zázračné řešení naopak Jejím záměrem?

Je to pro mě dosud nerozlousknutý „oříšek“. Co si o tom myslí ostatní?