80. otázka: Připoutaný k zemi /18.10.13/

80. otázka: Připoutaný k zemi

Kdysi mi jeden zkušenější čtenář říkal, že je přesvědčen o tom, že mnoho, snad většina čtenářů, zůstává po smrti připoutána k zemi. Také říkal, že někteří jasnovidní jedinci mu to i potvrdili.
Tehdy mne to docela zarazilo, ale nepustil jsem tuto otázku ze zřetele a dlouhodobě se jí zabývám. Je to přece docela důležité, a pokud by to byla pravda, pak bychom s tím něco měli dělat již nyní, pokud ještě můžeme mnohý postoj snáze změnit.

-ZF-

Mnohý čtenář si asi řekne, že toto téma se ho nemůže dotýkat, on se přece snaží žít podle Poselství a ví o nebezpečí připoutanosti k zemi, vícekrát četl tuto přednášku. On přece nemá přehnanou zálibu v jídle, pití, sexu, aj., které jsou zde zmíněny.
K tomu ale si stačí přečíst životopis Buddha, a pokud člověk není příliš domýšlivý, musí připustit, že i člověk snažící se ze všech sil žít podle vůle Boží je v tomto nebezpečí, a to zcela reálně. Buddha celou podstatnou část života prožil v intenzivní službě Bohu, byl ve spojení, a to vědomém, se svým duchovním vůdcem, byl cíleně veden životem tak, aby jej prožil výlučně ve službě Bohu. Kdo z nás může být tak pyšný, aby si to o sobě myslel? A přece tento služebník Boží zůstal po smrti připoután k zemi. Jak je to možné? On dovolil, aby obecné směrování a usilování lidského ducha, které vždy míří jen vzhůru, bylo namířeno do hmoty. Nedokázal v sobě oddělit ono obecné, povznášející usilování a toužení od momentálního spojení této touhy se hmotou. Člověk má jistě působit ve hmotě, ale jeho úsilí musí stále směřovat vzhůru, tím povznáší nejen sebe, ale i hmotu. A tady se Buddhovi nepodařilo tyto věci od sebe oddělit. Je to úplně pochopitelné, protože pokud člověk něčím ,,žije“, tedy prožívá to nejen rozumem, fyzickou prací, myšlenkami, ale i citem, pak je to živé. Toto ,,živé“ je duchovní a proto i správné, ale přitom si stále duch musí uvědomovat a opakovat, že toto ,,pozemské usilování“ je jen momentální a krátkodobé. On má působit ve hmotě a do hmoty, ale s plným vědomím cíle ducha usilovat do duchovna. To ale pro nás vůbec není jednoduché. Vezměme obecně přijaté a často diskutované pojmy – vyvolený národ, Tisíciletá říše na zemi, pozemské skupiny čtenářů, výstavba místností a budov pro pobožnosti, posvátná místa na zemi.
To jsou pojmy samy o sobě krásné a povzbudivé, nicméně naše pojetí může být stejně poutající, jako tomu bylo u Buddhy.
Vyvolený národ – veliké zaslíbení spočívá v tomto opakovaném a nepochopeném zaslíbení. Židovský národ jej nepochopil a nevyužil, nepoznal toho, který přišel a dodnes na něj čeká. Jistě i stále věří ve svou vyvolenost. Druhý vyvolený národ opět nepoznal a nepochopil a navíc intenzivně vyvražďoval členy předchozího vyvoleného národa. Ani jeden z těchto národů nepoznal, že jejich vyvolenectví dávno minulo. Tak se dnes opět mnozí přimykají k tomu, že Český národ je vyvolený. Jistě nikdo nepochybuje o slovech Abdrushina, ale měli bychom si položit otázku, jestli toto povolání ještě platí. Vždyť všichni povolaní zklamali, nikdo nedokázal naplnit to, co musel splnit, a to i ti z našeho národa. Je velmi pravděpodobné, že ty hlasy lásky a věrnosti, které tehdy volaly k Synovi člověka, jsou dnes již nahrazeny zcela jinými duchy a postoji. Nijak nezlehčuji snahy mnohých lidí žít, co nejlépe, ale od služby Grálu a služby Synovi člověka je to vskutku velmi vzdáleno. Tak i snaha po uskutečňování vyvoleného národa na zemi má jediný důsledek – poutání se k zemi a stálé rozepře mezi jednotlivci i národy. Naopak, kdyby každý čtenář našeho národa dokázal žít ve vůli Boží, pak by to celý národ pozvedlo zcela automaticky a bez škodlivých pout i domýšlivosti na ,,národní určení“. To je přirozený děj usilování vzhůru bez pout na hmotu, ale s jediným poutem – na Boha.
Taktéž pouta na pozemská posvátná místa jsou opět, jak slova sama říkají – pouty na místa na zemi. Bůh nebydlí na zemi a dnes už ani Abdrushin nebydlí na zemi, ani nikdo z vysokých osobností. Všichni jsou ,,kdesi na nebesích“. Chceme-li usilovat k nim, pak musíme svůj pohled mířit vzhůru a nebojovat vzájemně o pozemskou hroudu, která byla posvátná tím, že na ní spočívala svatá noha. Jistě i dnes je to místo hodné úcty, ale ne uctívání – to má přece patřit jen Bohu. Jako Buddha zůstal na onom světě trčet a zíral na ,,svou svatou horu“, tak se může mnohému dít i dnes.
A pojem Tisícileté říše? I on je v našem pojetí poutem na hmotu, podotýkám ,,v našem pojetí“, protože takto to být nemělo. Tisíciletá říše je úzce a zcela neodlučitelně spojena s pozemským působením Syna Člověka. Každý nezaujatý čtenář to najde na mnoha a mnoha místech. Je tu vždy zcela zásadní poznámka na pozemské působení SČ. Bez něj to prostě není možné. To se však již dnes neděje. Nejenže tu již pozemsky není Abdrushin, ale ani ostatní osobnosti spjaté s těmito ději. Tím se celé zaslíbení přesouvá z hrubohmotnosti této země na jinou úroveň. Bylo by tedy více než užitečné, abychom i my se pružně přizpůsobovali podmínkám, které jsme sami vyvolali a změnili. Pojem Tisícileté říše a náš vztah k tomuto pojmu zůstává nezměněn s celou vážností, pokorou a úctou, která tomu náleží. Jen bychom měli nechat na Božím řádu, jak a kde se vše nakonec odehraje, když jsme zde na zemi vyhnali toho, kdo měl všechny děje pozemsky vyvolat svou existencí a pozemsky řídit skrze povolané služebníky. Měli bychom zůstat volní a nedefinovat metody a formy naplnění – ať se vše odehraje tam, kde může, tak, jak může – já pouze chci tomu všemu pomáhat svým životem a být připraven pro jakoukoliv změnu, která může nastat v naplnění tohoto pojmu. Být otevřený změnám, ale současně být naplněný touhou po světle, touhou, kterou se nesnažím spoutávat svými představami…
Když budeme takovým volným a nespoutávajícím způsobem přistupovat ke všem pojmům, pak nás nic nemusí připoutat k zemi a pozemským pojmům, či jejich pozemským formám, jako se to stalo Buddhovi.