75. otázka: Tykání /14.9.13/

75. otázka: Tykání

Jedna čtenářka

Dobrý den pane Fritz, ráda bych se zeptala na váš názor na vykání – tykání. Téma mezi čtenáři Poselství až příliš dle mého názoru probírané. Ale z toho je vidět, že nemáme jasno… Je lepší dle vás jít opravdu tvrdě za tím, že jediné vykání (krom manželství) je přípustné, jak by se mohlo zdát po přečtení příslušné pasáže v Poselství nebo k tomuto přistupovat benevolentněji – sice zvažovat, ale nehrotit? V prvním případě leckdy hrozí, že místo toho, abychom navázali oboustranně prospěšný vztah, budeme považováni za „někoho podivného, zvláštního…“ a spíše se ze společnosti leckdy kvůli absolutnímu odmítání tykání vyčleňovat.
Děkuji za názor.

---

ZF

Dobrý den přeji. I já mám ten postřeh, že tento pokyn v Poselství je sice často diskutovaný, ale stále nepochopený. Jak sama píšete, jeho dodržování přináší menší či větší problémy a proto stále hledáme, jak to udělat, abychom splnili, co je v Poselství požadováno, ale aby to přineslo pozitivní hodnoty a ne trápení, nebo dokonce negaci. Já osobně mám dva výraznější zážitky, kdy mne někdo požádal o tykání a já jsem odmítnul. V prvním případě šlo o elektrikáře, který nám měl dělat elektroinstalaci na celém domě. Ten se po mém slušném odmítnutí tak urazil, že už se mnou ani nekomunikoval a ignoroval mne. Pozitivní na tom bylo, že mne donutil, abych si tu elektroinstalaci nakonec udělal raději sám…takže jsme ušetřili, ale příjemné to nebylo. Druhý případ byl nedávno, sousedka, příjemná, avšak trochu až příliš lidová a spjatá právě s takovými zvyky, jako je tykání, mi to nabídla, jako projev své důvěry a přátelství. Již dávno se nesnažím nevěřícím lidem objasňovat své postoje odkazem na Poselství, nikdy to nic dobrého nepřineslo. Dnešní člověk a zvláště pak materialista je příliš otupělý a příliš ve vleku obecných postojů, aby něco vycítil a proto reaguje tak, jak rozum zavelí. Výsledkem je zbytečná negativní reakce k něčemu, co ani nezná. Snažím se své postoje vysvětlit nějakým obecným způsobem, který je jim srozumitelný. Tak jsem se i sousedce snažil vlídně a trpělivě vysvětlit, že prostě mám jiné zvyky a názory, než je zvykem, ale nemyslím to osobně vůči druhým. Je to zase můj zvyk a ostatní by ho tedy měli tolerovat, jako já jim nemluvím do těch jejich. Bylo to ale marné, pořád dokola říkala, že když nás má ráda, musíme si tykat, to prostě jinak nejde. Trvalo to docela dlouho a nakonec ustoupila, ale s velkým zklamáním, to mi bylo nepříjemné a obával jsem se, že naše přátelské vztahy tím značně ochladnou. Skutečně nějakou dobu jsme se sobě vyhýbali, ale postupně se to usadilo, aniž to někdo znovu vytahoval. Myslím, že náš vztah je stejný, jako před incidentem… Co tedy v takových situacích dělat?
Domnívám se, že všechna přikázání a zákony nám byly sdělovány povolanými a proroky v takové formě, jakou lidé bezpodmínečně v tu danou dobu potřebovali. I v Poselství čteme, že přísně vzato vlastně žádné zákony nejsou… co to znamená? Já si myslím, že i zákony a přikázání mají jisté nuance a situace, kdy budou fungovat jinak. Jako příklad si můžeme uvést přikázání ,,nezabiješ“, které vykládáno striktně, by znamenalo, že se člověk ani nesmí bránit, ale jen trpně přijmout jakékoliv týrání a ničení. Tak to asi nebude. Tím však neříkám, že např. přikázání ,,nepokradeš“ si můžeme v nějakých situacích vykládat opačně – i to jsem u několika čtenářů zaznamenal. Naše chápání stvoření a různých souvislostí v něm je tak nesmírně omezené, že se nám vše, v našem vlastním zájmu, musí podávat zjednodušeně a pokud možno tak, abychom to zase neobešli a nezkřivili. Ne ve zlém, ale přece jen …ke zlému výsledku. Proto jsem došel k tomu, že v tomto smyslu, by člověk každý příkaz měl vzít co nejvážněji a udělat vše pro to, aby splnil, co mu bylo řečeno. Nemělo by to však být bigotní splňování v zaryté tuposti, podobné fanatismu. Dobrý jezdec koně nikdy neztrhá a k cíli vedou různé cesty, není nutné jet i přes močál. Tak já jsem přesvědčen, že bychom se měli snažit i tento příkaz dodržovat, ale měli bychom hledat formy a cesty, jak to lidem nějak pro ně srozumitelně vysvětlit. Tak, aby to neznělo jako poučování, ani pohrdání jejich nabídkou /…a z jejich pohledu i jimi samotnými/, ani jako náboženský dogmatismus či fanatismus jakéhokoliv druhu. Zkrátka jako živí tvorové bychom živě měli hledat způsoby, jak naplnit to o čem jsme přesvědčeni, že je správné /ovšem…pokud jsme o tom přesvědčeni/. Ustupování jiným ze svých vnitřních přesvědčení nesvědčí o upevněném charakteru ani názoru. Ano, nebude to lehké, ale cesta k pravému člověku od zmetka, kterým jsme, určitě nebude lehká v žádném ohledu. To hlavní, co je na projevech čtenářů pro nevěřící okolí odpuzující, je jakýsi druh nadřazenosti, v níž poučujeme druhé, jako bychom byli dokonalí a moudří. Je v tom často i jakási skrytá domýšlivost. To pak vede okolí k odporu nejen k nám a našim postojům, ale i Poselství, které neopomeneme při poučování mnohokrát zmínit. Takže bych vysvětlení, proč si ,,netykám“, volil velmi obezřetně, protože právě touto formou lze mnohé ještě více pokazit. Jistě ale budou různí ,,elektrikáři“, kteří se urazí a na člověka zanevřou, …ale máme snad takových nekvalitních vztahů litovat?
Znám čtenáře, který mi vykládal, že s jiným čtenářem došli k názoru, že jsou tak stejnorodí, že jim tykání neublíží a tak si ,,potykali“. Po čase však onen člověk došel k tomu, že si vlastně až tak dobře už nerozumí. Tím chci říci, že skutečně nejsme schopni objektivně posuzovat ani situace, ani své pohnutky a proto jsou nám dány různé pokyny a příkazy, abychom se měli čeho přidržet a opět nesklouzli do mnohotvarých a různorodých výkladů čehokoliv, a to vždy tak, aby to bylo v souladu s naší představou, slabostí, strachem, nebo láskou k druhému. Jistě budou situace, kdy nezvládneme své přesvědčení prosadit proti brutálnímu tlaku okolí, nebo by naše zarytost vyvolala velkou škodu. Jistě si dovedu představit situace, kdy naše okolí, či státní moc může ZEVNĚ člověka donutit k různým věcem, ale vnitřní postoj je ryze osobní a je skrytý v srdci člověka. Zde je to jen o jeho síle přesvědčení, víry a směřování. Zevně tedy můžeme být donuceni, ale i v tomto případě bychom před tím vždy měli vyvinout maximální snahu o prosazení svého postoje. Tato snaha ukazuje míru vnitřního přesvědčení, což je živý děj, nejde tedy jen o to ukázat něco okolí, ale především se upevňovat sám v sobě. Je to tedy i o vlastní hodnotě a o vyjádření vztahu ke stvoření a tím ve svých důsledcích i k Bohu. Ale fanatismem, dogmatismem, poučováním druhých a jejich přesvědčováním o své pravdě k Němu dojít nelze… Avšak ani benevolencí a ustupování druhým ze svých vnitřních postojů. Pokud věřím, že je to příkaz od Boha, pak jej musím přijmout i kdyby se mi v mé malosti zdálo, že je to přehnané. Pokud však mám pochybnosti o podstatě příkazu, pak jeho plněním ve mně vzniká rozpor a hledám jak jej obejít. Vše je ve svých důsledcích o hloubce víry a síle přesvědčení, to však musí zpracovat každý sám v sobě, musí v sobě cítit žár tohoto přesvědčení. Zde nelze jednat podle toho, co říkají ostatní lidé …a je jedno, jestli čtenáři nebo nečtenáři. To vše jsou vlastně věci mezi člověkem a Bohem.

---

Reakce pan O J :
Dobrý večer pán Fritz,
Pán pisal v príslušnej prednáške o tykaní, že hranice rovnorodosti medzi ľudmi sa majú ešte len vytýčiť. Nachádzame sa preto v medziobdobý kedy sú medziľudské vzťahy ešte pokrivené a všeobecné povedomie správnosti prospešné pre všetkých je malé. Ja som tiež pri uplatnovaní tochto Pánovho prikázania narazil a nebolo to prijemné. Žial doba je taká, že si v rodine i v širšej od začiatku tykáme a tykám si aj s niekoľkými mojimi dlhoročnými priateľmi ešte skôr ako som poznal Posolstvo. Pán myslím pisal, že nemáme tieto staré vzťahy umelo meniť na vykanie. Ale pri nových som dosť prisne zato aby sa vykalo aj keď to spôsobí isté ťažkosti a isté vylúčenie z kolektívu. Dnešna móda hneď pri prvom kontakte si potykať je mi proti „srsti“.
S pozdravom,OJ

---

Reakce J S :
Tady v tomto jsme se posunuli snad ve všech svých prohřešcích, asi nejhlouběji. Pánova slova k tomu to, jsou jasná, každé tykání nějakým způsobem vytváří pouta mezi různě probudilými a následně po odtělení nás můžou svým „TY“poutat, i kdybychom jinak mohli výše. Naprostou groteskou je, že lidé znající Poselství a snažíce se dle toho žít si vzájemně vykají, ač dle Zákona oni mají k sobě daleko blíže a nejspíše se ve velikém počtu někde na cestě, potkají ve stejné úrovni a tam je pouze TY. Zkuste zabrousit někam do provozu manuálně pracujících, ne, že by to nebylo i jinde, ale tady to je nejzřetelnější. A osobně jsem zažil příklad, že čtenář Poselství nastoupil do takového provozu, a naprosto všem vykal, jak to správně pochopil. Výsledek byl, že on vykal všem a všichni mu tykali. Ale pak, jak může v takovém prostředí zasít semínka Světla, když je takovým postojem všemi vnímán za blázna?
Ano Pán nám to popisuje zcela jasně a o tom není diskuze. Ale, žel lidstvo se tady v tom posunulo takovým směrem, že to co ve 20. létech minulého století bylo čistě na možnosti volby, je dnes situací v soudu tak zpitvořeno, že v podstatě není volby. Věřím tomu, že po očistě hmotností (budou li tady ještě nějací lidé), se lidé vrátí ke slušnosti, a tykání jen nesměle nabízet. Tady bych, ne automaticky, souhlasil s panem Vollmanem, který tuto dobu a nešvar naprostého tykání všem a všude vnímá jako nějaký následný plod Luciferského principu. A jeho rada jak z toho: Budiž, je-li to takto, připusťte to, ale v nitru zachovejte odstup. No a zbývá nám něco jiného, nechceme-li vypadat jako pomatenci??

Reakce PP:
Dobrý večer,
moje osobní zkušenosti jsou, že vykání je základ. Tykáním bouráme pomyslný zdravý odstup. Několikrát se mi stalo, že jsem byl požádán o tykání a po odmítnutí jsem byl nazván studeným člověkem… temno vždy nabízí lísavější formy, to jistě cítíte.
Naopak vykám si dlouho s jednou paní, které si velmi vážím, vztah je hodně přátelský a nikdy by nás nenapadlo se požádat o tykání, oba cítíme silnou duchovní výměnu a víme, že tykání by to zbořilo. Vykání není nic podivného a zvláštního, když chceme žít podle zákonů stvoření a jít nahoru za světlem. Bude vždy silnou oporou směřující k pravdě a čistotě.
Přeji hezký večer P.P.

---

ZF

Je pravda, že okolí bude ve většině případů brát naši snahu nelibě, budou nám to vyčítat, budou uražení, a jak zde píše pan JS, budou nás považovat za pomatence. Asi to tak bude, na druhé straně dnes se toleruje kdejaká úchylka a zvrácenost-lidé si na to zkrátka zvyknou a nějak to přijmou, pak je jim to jedno, nebo je to nakonec i zajímá, protože jsou slabí ve svých přesvědčeních. Od doby, kdy jsem tento příkaz přijal za vlastní a to bude nějakých 20 let, jsem si s nikým nepotykal. Je pravda, že jsem v této době nepracoval v nějakých těch vysloveně dělnických profesích, které zmiňuje pan JS. Protože jsem se v nich pohyboval dříve, vím, jak je to tam zakořeněno a proto mohu těžko posoudit, jestli je možné si to tam nějak zavést nově, proti starým zvykům. Pořád si ale myslím, že to jde, i když prakticky to v těchto oborech vyzkoušené nemám. Rozhodně se však nekloním k tomu, takovým lidem to nějak vysvětlovat ve smyslu Poselství. Spíš je donutit, aby mne přijali i s mými názory a já jim nechám ty jejich. Nezáleží mi až tak na tom, že to nebudou chápat, ani že se budou zpočátku pošklebovat. Myslím si, že když člověk dokáže, že je silnou osobností, časem si na to zvyknou a nebude je to rozčilovat, musí ale poznat, že jsem pro ně přijatelná osobnost v ostatních směrech /např. v odborném, v životním postoji a názorech…/, když mne budou ,,brát“, vezmou i tuto mou, pro ně ,,úchylku“. Konec konců naučili se přijímat homosexualitu, narkomanii a kdeco, zvyknou si i na toto. Budu-li jim však k tomu dělat přednášku, jak oni jsou špatní a já dobrý, k tomu citovat z něčeho, co oni budou považovat za náboženskou literaturu – pak pro ně budu pomatencem, nebo náboženských fanatikem určitě. Až si časem zvyknou, že to ke mně patří, ale jinak jsem dobrý, pak možná nastane někdy příležitost to někomu z nich i vysvětlit, ale možná také ne. Stačí, aby mne respektovali, zbytek ukáže čas. ZF

---

Reakce jedné čtenářky:
Můj názor na toto téma je takový, že člověk by s nabídkou tykání druhým rozhodně neměl spěchat. Většinou teprve později vyjdou najevo skutečnosti, které v počátcích vztahů nebývají zcela zřejmé, a člověk pak může své unáhlenosti litovat tak, jak jste to na stránkách popsal u případu jednoho čtenáře Poselství.
Co se týče situací, kdy je nám naopak tykání nabízeno, např. v zaměstnání apod., lze podle mého soudu doporučit jediné – aby každý použil své vlastní cítění, které jediné dokáže zvážit každou zcela neopakovatelnou situaci, ve které se člověk nachází, i to, jaká varianta je při zohlednění všech okolností ta nejschůdnější. Pravidlo je v PG jasně dáno, ale aplikaci nelze v nečernobílé realitě podle mého soudu uplatňovat mechanicky, zákonicky, ale každý musí na svou vlastní zodpovědnost, ze které se nijak nevyvlékne, najít způsob, jak toto pravidlo v dané a neopakovatelné situaci aplikovat co nejlépe a nejpřirozeněji.

---

Reakce L H :
Mohu říci jen jak jsem Pánův příkaz řešila já.
Rozhodně jsem nezrušila tykání, které vzniklo v mládí. Jestliže jsem se po létech setkala se svojí spolužačkou, vyhýbala jsem se oslovení „ty“ pokud se to dalo. Většinou trvalo setkání velmi krátce a obě osoby již cítily odcizení.
Když jsem nastoupila na pracoviště, se všemi jsem si vykala a na návrhy jsem reagovala tím, že jsem poukázala na debatu v televizi, kdy odborníky bylo řečeno, že při vykaní na pracovišti vzniká méně konfliktů než při tykání (lehčeji se říká „ty vole“ než „vy vole“) a tím, když si s nimi vykám, je nemám méně ráda. Nebo ať mi nadřízená třeba tyká, ale já ji, nechť se nezlobí, budu vykat, protože si na tykání nemohu zvyknout. Na pracovišti to respektovali a vztahy byly dobré.
Jiné to bylo s mojí snahou, která druhé snaše odmítla po mém poučení (začínala číst Poselství) návrh na tykání. Byla z toho rodinná rozepře, která trvala léta, a odmítnutí bylo zavrženo jako nepřijatelné. K tomu, aby čtenář někomu odmítl tykání, a nebylo z toho „kyselo“, to vyžaduje už určitou zralost a obratnost .
Stalo se mému manželovi, že odmítl tykání navržené mu ředitelem a potom předsedou KSČ v podniku, ve kterém byl náměstkem. Jeden se urazil (KSČ), ten druhý to vzal na vědomí a na jeho post to žádný vliv nemělo.
Jediné, co jsem nedokázala, bylo vykat svým synům a vyžadovat, aby vykali oni mně. První manžel se to snažil násilím zavést, ale skončilo to naprostým odcizením. Jistě je správné si vykat s vlastně cizími dušemi, kterým jsme poskytli možnost inkarnace, protože tím „ty“ cítím, jak ke mně doléhá leccos, čeho bych jinak byla uchráněná.
Domnívám se, že nic nelze lámat přes koleno. Jestliže navrhující na tykání trvá, nechám ho, ale já mu případně s omluvou jakoby omylem vykám. To jsou mé zkušenosti s tykáním. Jestliže nás Pán před tykáním varuje, jistě je to k našemu prospěchu duchovnímu a je třeba se snažit řídit se podle Jeho vůle.

---

Názor čtenářky z Nového Zélandu

/ponechávám v původní formě, nikomu jistě nebude vadit, že to není gramatická čeština-tu stejně nezná téměř nikdo/:
V cestine je to lehke, titul pred jmenem dovoluje vykat, v anglictine toto neni a proto je to mnohem slozitejsi, zvlaste kdyz se ted vsude uziva krestni jmeno. Presto to resim tim, ze rikam lidem, ze si lehce budou pamatovat Mrs. xxx. Jinak opravdu tykani nedoporucuji. Lidi se meni, a dnes pratelsti, zitra mohou spolupracovat s temnem. Proto vzdy mohu doporucit netykat, pokud si opravdu nejsme jisti pribuzenstvim­…..preste tak, jak je to v Poselstvi. Pan nas nechrani nadarmo.

---

Reakce pan PK:
Tak já si myslím, že co je v Poselství, je jediné správné, ale je pravda, že v soukromém (sousedi, rodiče od spolužáků našich dětí) životě i v pracovním (kolegové, ale ne podřízení) se občas nedá tykání vyhnout. A taky žijeme na nějaké planetě, která se nachází na určité úrovni, a je osídlena chybujícími lidmi…
Je to na každém z nás, jak si lidi pustí k tělu tykáním.

Já se to snažím omezovat, což ale sebou nese tu nálepku podivína, např. se svojí švagrovou si vykám, což je unikát…

---

Reakce pan F J :
Dobrý deň! Ja to vnímam tak, že tykanie je osobnejšie a vykanie úctivejšie. Tykať by si mali tí, ktorí sú si navzájom rovnorodí. Manželstvo bolo uvedené Abd-ru-shinom ako príklad toho, že tykanie sa týka len rovnorodých. Zvyčajne ( pokiaľ to nie je rodičmi vopred dohodnutý sobáš ako to je zvykom v iných kultúrach) sa berú tí, ktorí sú si navzájom rovnorodí. Rôznorodým by mal vykať. No dnes, pod nadvládou rozumu, sa človek stal neschopným rozlíšiť kto je mu skutočne rovnorodý, preto tu dal Pán prikázanie vykania!
PS: Dnes som pozeral seriál Sultán. Tam si vykajú i manželia navzájom.

---

Příspěvek pan F K :
Přeji dobrý den, pane Fritz, reaguji na příspěvek o tykání, v první řadě musím říci, že slova Pánova o zásadním vykání, mají velký vliv a úctu člověka k člověku. Za mého mládí, to bylo v 50 sátých a 60 sátých letech, u nás na vesnici bylo hodně rodin, kde děti zásadně svým rodičům vykali. Byla-to výchova rodičů k jejich dětem, a tyto děti měli úctu nejen ke svým rodičům, ale i k ostatním lidem. Bylo nemyslitelné, aby dítě nepozdravilo dospělého člověka, zdravili jsme už na 5 ti metrovou vzdálenost, dnešní mládež nezdraví vůbec, a pokud ano, tak jedině sami sebe, a to tak že čau. O nějakém vykání ani nepřemýšlí, neboť je to doma neučili. Jako děti, ani jako dospělí jsme svým prarodičům nikdy netykali, dnešní vnoučata všeobecně svým prarodičům tykají, a dokonce i sprostě. Největší problém je ve výchově rodičů a jejich dětí, co rodiče po svých dětech nevyžadují, tak ty děti to dělat nebudou, a jejich děti už vůbec ne, vykat se má vždy a všude, pak si lidé jeden druhého daleko víc váží, a mají k sobě větší úctu. Moje tchyně je jenom o 16 let starší, nikdy mě ani nenapadlo, že bych jí tykal, její vnučka je o 40 let mladší, přesto si nedělá problém jí tykat a chovat se tak, že já bych si to nikdy ke své tchyni nedovolil. A opět jsme u výchovy, dělá to proto, že ji to její rodiče nenaučili, jak se má ke starším lidem chovat. Vezměme si jakékoliv pracoviště, 20.tiletý mladíček klidně tyká 50.tiletému spolupracovníkovi jenom proto, že spolu pracují, to je ten nejhorší příklad naší mládeže, která nemá žádných zábran. Ještě v 19. století si i manželé vykali, a jak jim to slušelo. Jsem zásadně pro, abychom si vždy a všude vykali, je to pro naše dobro.

---

Postřehy od jedné čtenářky:
Mé zkušenosti s uplatňováním vykání nejsou nijak příjemné ani povzbudivé. Konkrétně jsem zažila značné nepříjemnosti v pracovním procesu (v úřednických profesích) v menší (ale nikoliv malé, cca 120 zaměstnanců) soukromé firmě. Před mým nástupem do tohoto zaměstnání byl kolektiv zaměstnanců dané firmy úplně „jednolitý“ – všichni si tykali, velmi často pořádali různá setkání a večírky (jak v pracovní době, tak i mimo ni) –většinou s alkoholem a dalšími „srandičkami“ (vtipy, drby …). Kolektiv byl stmelen, nikdo proti tomu neprotestoval a nikoho v kolektivu nenapadlo, že do něj také může nastoupit někdo, kdo dosud zvolený způsob sjednocování a tmelení neocení. Ale stalo se, byla jsem to já, kdo odmítal chodit na večírky a klevetit tam o „důležitých věcech“. Tykání v tomto zaměstnání se mi nepodařilo zcela neuplatnit, ale jen prudce omezit „ pouze“ na pár nejbližších spolupracovníků. Z jejich pohledu nebylo vůbec únosné ho u nich nepoužít. I tak jsem po celou dobu působení v té firmě byla za „černou ovci“, která je jediná nekamarádská, nevstřícná, namyšlená, odtažitá, nesrdečná, nekolegiální – časem mě někteří i přestali za mou „nevstřícnost“ a „netýkavost“ zdravit. Nesourodost byla tak velká, že jsem se sama rozhodla z tamějšího prostředí odejít  – byla to snad pro mě zkouška, jestli jsem schopna zůstat „svou“, nebo to byla i příležitost pro ostatní členy firemního kolektivu uvědomit si i jiný zodpovědnější přístup?
Obecně moje zkušenosti, i v jiném prostředí než v pracovním, vedou k názoru, že drtivá většina lidí bere odmítnutí tykání a zapojování se do plytkých zábav jako velmi nevstřícný projev. Považují člověka za velmi nekolegiálního a nesrdečného.
Tím nikterak nezpochybňuji potřebnost naplňování oné rady v Poselství, jen popisuji těžkosti, se kterými je uskutečňování této rady striktního vykání mnohdy spojeno. Přišlo mi, že na srdečnost v praxi mají lidé dost rozdílný pohled …

---

Reakce jedné čtenářky:
Dobrý den pane Fritz,
po přečtení diskuze o tykání bych ještě ráda napsala jen pár takových svých úvah a myšlenek. Moc děkuju za všechny přínosné názory. Vůbec nechci polemizovat o užitečnosti vykání – také vidím, že by vůbec nebylo marné, kdyby děti vykaly rodičům jako ještě vcelku nedávno, kdyby bylo tykání nabízeno jen velmi vzácně a ne na potkání. Jenže… pokud bychom chtěli opravdu doslova dodržovat radu či příkaz z Poselství o bezvýhradném vykání (a tykat pouze mezi manželi), museli bychom trvat třeba i na výše uvedeném – aby nám vykaly vlastní děti. Zajisté jsou tací rodiče, kteří by za tím byli schopni jít. Ale jde o to, jak by to pak vypadalo na veřejnosti, v sousedství, škole. Asi stejně tak, jako když si vysokoškolský student chce uhájit vykání např. na kolejích. |Zajisté i toto jde. Ale v každém případě budou tito lidé za exoty a podivíny. Budou vždy stát mimo. Budou mít značný problém navazovat přátelství a po pravdě ne každý na to má povahu, aby toto ustál. Nabízí se úvaha, jestli by opravdu toto bezvýhradné vykání pro tuto dobu Pán doporučil. Vzpomínám si, že jsem četla ve Vzpomínkách, že na Hoře jednu dobu bylo zavedeno, že se přestala podávat ruka při setkání kvůli nevhodným energetickým výměnám, ale následně toto opatření bylo Pánem zrušeno, protože to nepůsobilo dobře na veřejnosti. Nemůže být toto obdobný příklad? Vždyť i forma Slova se mění dle doby a zralosti lidí, kterým je předáváno. Za Ježíše si přeci lidé dle historických pramenů tykali…
Rozhodně nechci snižovat hodnotu vykání, ale rozhodně s naplňováním tohoto doporučení nebudou mít tolik problémů starší lidé. Spíše mladí, studenti apod. A určitě je na zvážení každého, jak se s tímto doporučením z Poselství „popere“.
Pěkný den všem.

---

ZF

Moje reakce na poslední příspěvěk:
Dobrý den přeji a děkuji za reakci. Samozřejmě, …je to problém a ne malý. I já připouštím možnost, že některé věci by Abd-ru-shin možná dnes upravil, s ohledem na propast, do které jsme se ponořili, a to ještě mnohem hlouběji, než tomu bylo za něj. Proto, jak říkáte, každý musí vše sám vždy zvážit s ohledem na svou povahu /bojovník, nebo ne/ a situaci. Nic by nemělo být dogmatem a fanatismem…, podle toho by se každý měl řídit a sám rozhodnout, na to není všeobecná rada.
Jen bychom se na to neměli vymlouvat a udělat maximum Z TOHO CO JDE. Ale i to si musí zvážit každý sám, svým svědomím, cítěním, rozmyšlením, zkušenostmi…
Mějte se pěkně Z. Fritz

---

ZF

A ještě dovětek k mému poslednímu příspěvku:
Tak jsem si přečetl všechny příspěvky – podívali jsme se na tuto problematiku z různých úhlů, které jsou dány jednak druhem osobnosti každého nás, ale i situacemi ve kterých člověk tuto problematiku řeší a prožívá. Jistě bude jiná situace u důchodce s užším okruhem známých a menším přílivem nových lidí, kteří tykání vyžadují a zcela jiné tlaky budou v mladém kolektivu postiženém amerikanizací, kde se tykání považuje za samozřejmou povinnost, nebo v drsném dělnickém prostředí. I z tohoto důvodu mohou být některé postoje dost rozdílné. Nic méně, rád bych zde zmínil jednu rovinu, která zde vůbec nezazněla a je to dost zvláštní.
Touto opomenutou rovinou je spolupůsobení pomocných sil, které jsou všudypřítomné a souvisí s řádem stvoření a tedy s Vůlí Boží. O síle přesvědčení je celá jedna přednáška a samozřejmě mnoho výroků a souvislostí v přednáškách jiných. Pro čtenáře by takové věci měly být ,,denním chlebem“, čili něčím úplně samozřejmým, nad čím nemusí zvlášť přemýšlet, ale zcela samozřejmě to stále ,,žije“. Pokud v člověku žije nějaké ,,skálopevné“ přesvědčení, pak je pomocí citového chtění s ním souvisejícího napojen na síly stvoření, které mu pomáhají, obzvláště pak, je-li jeho přesvědčení v souladu s řádem. A jestliže nám Abdrushin tento pokyn dal jako zákon, což až tak často v Poselství není, pak je to významné a jistě i řádem podporované. Pokud by v nás takové přesvědčení bylo skutečně živé, tedy byla by v nás i živá víra, pak by se to jistě projevilo formujícím tlakem i na okolí. Věřím, že v mnoha případech by došlo k podivným událostem, které by odpůrce dovedly k nějakému odstupu, nebo alespoň k jistému respektování, zkrátka došlo by k tomu, že by toho člověka nějakým způsobem akceptovali i s jeho názory. Vždyť dnes se příjme kdejaká úchylka, ale chce to vytrvat. Také bychom mohli zmínit věty z PG, kde je hovořeno o prvních křesťanech, kteří měli takové přesvědčení a víru, že šli pro Slovo i na smrt a šli s vděčností. Naše nevíra, nedostatek odhodlání a přesvědčení se projevuje v myšlenkovém a citovém světě aby se rychle zformovali i ve světě zevním do pohrdavých postojů našeho nevědomého okolí. Ano, žijeme v pekle, kde možná jen čerti slaví zevní úspěchy, ale není to i proto, že jsme v nitru kapitulovali a přijali to jako součást tohoto našeho zvrhlého světa, se kterým my nic dělat nemůžeme? Proto čekáme na Kometu, aby to za nás vyřešila. Jistě se nemáme hádat a tlouct s okolím, politiky a tímto pokřiveným systémem, to bychom byli stejní a temno by zvítězilo, ale vnitřní přesvědčení o živém světě Poselství, jeho moci a síle…to moc z našich slov a životů nezaznívá. To dávám k zamyšlení, ani ne tak k diskuzím, ale k vnitřnímu zvážení.
Je sice pravda, že v takovém přesvědčení a víře neuměli žít ani povolaní na Hoře a proto to všechno tak špatně dopadlo, takže nelze očekávat, že bychom to my uměli lépe. Ale to neznamená, že to jen zkonstatujeme a nebudeme bojovat – bojovat sami se sebou. Já jsem přesvědčen, že, kdybychom měli dostatečně silné přesvědčení, pak bychom svůj názor ustáli ve všech situacích. To ovšem neznamená, že bychom nikdy neodešli z nějakých kolektivů, které míří svými zvyky do rozkladu a jdou odhodlaně proti Božímu řádu. Jenže odchod z něčeho takového je záchranou života /toho vlastního-duchovního/ a ne prohrou, jak to může být zevně chápáno. Otřepaný názor a slogan dneška – člověk to musí dělat kvůli obživě, bývá často jen pláštěm proti nepohodě a nepříjemnostem, ale ne skutečnou nutností.
Nechci, aby naše společné zamyšlení skončilo kapitulací a konstatováním, že to jinak nejde. Musíme se více snažit najít spojení s pomocí a více v sobě nechat rozhořet přesvědčení o moci Boha, ale i o tom, že jen Jemu chceme sloužit a ne tomu, který je proti Němu.

---

Příspěvek paní Z z NZ:
Holt je vidět, jak každý má své zkušenosti, a nechávají se vést Poselstvím, což je dobře.
Je také vidět, jak temno využívá nešvaru tykání. V minulosti si vykali i manželé, akorát sourozenci si tykali, nebo kamarádi v dětství. Dnes si tyká kde, kdo…
Vzpomínám si, jak moc jsem byla rada, když jsem se po 16 letech rozvedla, že jsem nikdy netykala mé tchyni. Myslela jsem si, že jsem s ní velmi dobře vycházela a zatím se ukázalo, že mě vůbec neměla ráda. Asi už i tenkrát, i když jsem o Poselství nevěděla, cítila, že jsem z jiného těsta? A s vážnějšími záj­my?

---

ZF

Stručná reakce na reakci č. 16 od autorky reakce č. 13:

O spolupůsobení pomocných sil jsem se ve své předchozí reakci nezmínila, ale domnívám se, že k jejich působení došlo. A to posílením mých postojů a názorů tak, že jsem nikdy nepochopením ostatních netrpěla, nikdy mi to nebylo líto a nikdy jsem neuvažovala o tom, že se přizpůsobím tamější morálce. U řady jedinců navíc k určitému akceptování mé specifické osobnosti došlo (ne však hlubšímu pochopení). Nedošlo k Vámi zmiňovanému dostatečnému tlaku na okolí v takové míře, aby v něm došlo ke změně. Ovšem očekávat změnu v jednání konkrétních lidí je asi dle mě příliš velikášské, oni uplatnili svou svobodnou vůli se nepřidat a nadále setrvávají u svých dosavadních zvolených návyků. Rozhodně však došlo k tomu, že si po počátečních snahách dále nedovolovali na mě a mé postoje nadále přímo útočit, neboť jakékoli snahy o šikanu se mi dařilo bezprostředně řešit. Výsledkem však bylo právě to zmiňované vydělení z kolektivu, které přesně jak píšete, každá „strana“ vnímala úplně jinak.

---

ZF

Děkuji pisatelce za tento příspěvek. Je nutné zmínit, že pomoc, která při našem správném postoji a prosbě následuje, vůbec nemusí mít podobu našeho očekávání. Bylo by jistě dost naivní, i když mnohý čtenář to tak chápe, čekat, že Světlo všechny ,,předělá“ a z nich se stanou zbožní hledatelé Pravdy. Ona zmíněná pomoc může mít mnoho podob, ale bude respektovat svobodnou vůli všech zúčastněných a nebude je ,,předělávat“, to musí každý sám. Ovšem i pomoc popsaná pisatelkou je jistě nejen povzbuzením a posílením, ale i potvrzením, že naše cesta je správná. V takových situacích může každý sám pro sebe zjistit a procítit, co může, co chce a co dokáže obětovat, a to má pro něj samého nesmírný význam. A to, že nás nebudou mít materialisté ,,rádi“ nás nemusí do hloubky trápit, i když příjemné to nikdy nebude. Musí přece dojít k roztřídění těch, kteří ještě chtějí /to jsme snad my/, a těch, kteří kategoricky nechtějí. Už to, že tyto cesty vedou opačným směrem, musí logicky přinést i zevní oddělení. I když jsem od některých čtenářů slyšel, jak jen svou existencí ,,předělávají“ bezvěrce a materialisty na usilující čtenáře, musím se přiznat, že si to tak nějak neumím představit v praxi a dokonce mi to ani moc nekoresponduje s mnohým v PG, ale každý vidí vše po svém a já to respektuji. Každá situace bude jiná, protože máme každý jinou osobnost a jinou karmu, do níž je zahrnuto jiné naše osobní okolí, tudíž nemůže existovat univerzální odpověď a já ji zde v žádném případě nechci ani náznakem předkládat. Také zde nehodnotím názory druhých, ale snažím se najít obecný směr, který nám všem může rozšířit úhel pohledu i skrze pohledy ostatních.

---

Je tu příspěvek od čtenářky T Š :

V zaměstnání jsem toto dilema řešila tak, že jsem kolektivu vysvětlila, že je to můj zvyk, tedy to, že já ostatním lidem vykám. Jak říkají oni mně, to je jejich věc, do toho já nikoho nutit nemohu, ale já budu vždy ostatním jedině vykat. Požádala jsem je, aby si na to zvykli a prostě to přijali, jako něco, co ke mně patří. Nikdy jsem s tím neměla žádný problém, všichni to přijali. Byla jsem vždy ke všem příjemná, slušná, ale i zábavná, když k tomu byla vhodná situace. Ostatní mne tedy vzali jako normálního slušného a společenského člověka, který má tento zvyk, který není vůči ostatním nějakým povyšováním, ani nevážností.