59. otázka: Pobožnosti, náboženské obřady, modlitba a společné prožívání/26.2.13/

59. otázka: Pobožnosti, náboženské obřady, modlitba a společné prožívání

Jsou věci běžné a věci, které chápeme, od jistého stupně zralosti, jako posvátné. A to je správné, jen bychom neměli dojít ke stavu, že něco bude pro nás ,,tabu“, nebo dogma. Jako mi kdysi při rozhovoru řekl jeden křesťan“ ,,….a Vy o tom chcete přemýšlet? To je nesprávné, to je víra, to musíte jen přijmout, jinak je to rouhání“. Ovšem Poselství nás učí jiný postoj a proto bych se nad těmito pojmy zde rád zamyslel, protože jsem již mnohé s nimi prožil a mnohé od čtenářů k těmto pojmům i vyslechnul.

zf

Protože toto fórum navštěvují podle mých informací různí čtenáři, musím pro některé stručně vysvětlit pojem ,,pobožnost“, který zde bude zmiňován. Pobožnost je akt, při němž jeden vybraný, předem určený čtenář přečte jednu přednášku z Poselství a po tomto přečtení pronese vždy stejnou, určenou modlitbu. Před tím a potom je reprodukována skladba vážné hudby bez zpěvu. Předpokládá se více čtenářů, ale jejich počet není stanoven. Jsou čtenáři, kteří dojdou k Poselství bez přímého přičinění ostatních čtenářů a jsou jiní, kteří například jako děti čtenářů vyrůstají v rodinném čtenářském prostředí a výchově, nebo jsou jiní lidé, které osloví nějaká skupina čtenářů. V jistém smyslu se to jeví nepodstatné, ale právě ve spojitosti s náboženstvím a obřady to jistou důležitost má. V podstatě patřím do první skupiny, a proto mohu říci, že čtenář, který najde Poselství a není ničím nebo spíše nikým jiným ovlivňován, jej chápe úplně jinak, než čtenářské skupiny. Co tím chci říci? Zmíněný čtenář v Poselství ani po několikerém přečtení nenalézá to, co je v našem světě chápáno jako náboženství, tedy náboženské obřady. Avšak ve čtenářských skupinách je pro každého důvěrně známý pojem ,,pobožnost“, tedy náboženský obřad spojený s Poselstvím. A to je právě to zajímavé. Je to obřad spojený s Poselstvím a přece v něm samotném o tomto obřadu není v podstatě nic. Ono ,,v podstatě“ je vlastně jen pár vět, které jsou ještě poněkud nejasné /např. věta: …to by poněkud ospravedlňovalo vytvoření zvláštních oddělených hodin uctívání, když uctívání se má provádět samotným životem…/. Proto setkání osamoceného čtenáře se čtenářskou skupinou může pro něj být velmi překvapivé a nezřídka až šokující. Znám hned několik čtenářů, pro které poznání, že ono univerzální a všeobsáhlé vědění o stvoření je svázáno s nějakými náboženskými obřady, které ještě navíc v něčem připomínají klasické kostelní obřady, bylo velkým zklamáním. Toto zklamání je tím spíš pochopitelné, že čtenářské skupiny dávají mimořádný význam účastem na pobožnostech. Pak je logické, že osamocený čtenář si nemůže dát dohromady to, jak pochopil celý smysl Poselství s formou, kterou mu předkládají jiní čtenáři, formou, která mu silně připomíná náboženství a přitom je samotným autorem řečeno, že náboženství nepřináší. Teprve, když se člověk seznámí s pozemskými životy Abd-ru-shina, ať již tím vzdáleným, nebo nedávno minulým, pochopí, že on sám tyto obřady nejen schvaloval, ale i přinášel. Proč o tom tedy něco nenapsal v Poselství? S pojmů spojených či příbuzných zde máme celou přednášku o uctívání Boha a celou přednášku o modlitbě. Poselství hovoří o těch nejdůležitějších věcech, které člověk potřebuje vědět, aby se mohl vřadit do chodu stvoření a nemusel být z něho odstraněn. Je tedy zřejmé, že k tomu patří vztah člověka k Bohu, což je především v respektování Jeho zákonů, tedy uctívání Boha životem a dále pak modlitba, tedy hledání spojení. Pobožnost v sobě chová modlitbu i snahu o spojení s živým obsahem Poselství, nicméně není to zřejmě ta hlavní metoda hledání cesty k Bohu. Pokud by tomu tak bylo, pak by to zcela jistě bylo v Poselství mnohem více rozvedeno a zdůrazněno. Toto bychom měli vzít jako fakt a neměnit stupnici důležitosti. V prvé řadě musíme pochopit vše, co nám Poselství sděluje a vnitřně to zpracovat takovým způsobem, že se nám to stane nedílnou a neoddělitelnou součástí naší osobnosti. Nenápadně, ale velmi citelně se mezi některými čtenáři přesunulo pořadí důležitosti mezi pobožností a znalostí Poselství. Nyní jsou mnozí, pro které je pobožnost podstatnější, než znalost obsahu Poselství. Tito pak nového čtenáře, kterého potkají, co nejrychleji směrují na pobožnost a zdůrazňují, že to je to, co on potřebuje pro spásu své duše. Znám více případů, kdy takoví čtenáři jsou velmi rozčarováni z této, jak jim to připadá, náboženské aktivity, kterou navíc nepocítí jako něco úžasného, ale spíše matoucího. Jsou i případy, že takový čtenář opustí Poselství, protože se pro něj náhle ze světonázorové nadčasové a moudré knihy stane pouhým náboženstvím. Za to však nemůže Poselství, ale čtenáři, kteří nejsou schopni vycítit, že tento člověk není zralý na přijetí něčeho takového. Proč? Především proto, že nejsme na zemi poprvé a v každém jsou jiné prožitky a závěry. Jsou lidé, kteří v minulých inkarnacích prožili církevní křesťanství, nebo vůbec jakékoliv náboženství, jako něco příjemného a proto jim forma obřadu připadá zcela známá a nijak je neruší /možná dokonce nechtíc a nevědomky přenáší křesťanské vnitřní postoje do samotné pobožnosti/. Jsou však jiní, pro které jsou církve, náboženství a věci s tím svázané, spojeny s velkým zklamáním, ne-li trápením a bolestí /stačí se podívat na dějiny náboženství, tak krutě provázané s týráním, útlakem a mnoha lidskými omyly/…a možná bychom tam našli mnohou oběť, která se nyní zdráhá jít na pobožnost/. Tito pochopitelně budou pociťovat vnitřní odstup, ne-li dokonce odpor s čímkoliv, co připomíná církev a náboženství, aniž to musí mít konkrétní vnější důvod. Ovšem, na druhé straně to ten vnější důvod mít klidně může, protože skutečně jedině Poselství je hlasem shůry plným moudrosti a všeobsáhlosti, zatímco naše snahy i když jsou sebe lepší, jsou vždy snahami lidskými se všemi těmi nedostatky, které ten pojem obsahuje. Tady nestačí, že my se na takovém obřadu cítíme skvěle a říkáme: ,,kdo navštíví naši pobožnost, ten hned pocítí, že jen tady je světlo“. Připomínám mou návštěvu pobožnosti na Vomperbergu s 30 dalšími lidmi, z nichž každý cítil něco úplně jiného, od světla až po tmu. Nelze v tomto případě být tak jednostranný, abych ,,ty druhé“, tedy ty, co to vnímají jinak, než já, označil za špatné, nebo k temnu obrácené. Toto naše ,, cítění“ je prvořadě jen vycítěním nějaké stejnorodosti s něčím, aniž vlastně tušíme s čím, pokud to není dokonce jen spojení se svým vlastním neviditelným okolím. Když jsem tak přemýšlel o tomto tématu, zkusil jsem spočítat, na kolika pobožnostech jsem se zúčastnil. Došel jsem k číslu vyšším, než 900, a proto si myslím, že mohu toto téma hodnotit z vlastního prožití a že jsem za ty roky posbíral i několik postřehů od ostatních čtenářů. Přes to veliké množství bych spočítal na prstech jedné ruky ty případy, které mi připadají jako skutečně prožité a spojené s pojmem zbožnost. Je to možná jen má nedostatečnost, nebo je to poctivě přiznaný fakt, pod který by se možná podepsalo více účastníků, pokud by měli odvahu to přiznat alespoň sami sobě. Mohu zmínit i pár postřehů od jiných, aby to nevyznělo příliš jednostranně a osobně. Tak jsem kdysi s překvapením slyšel od nějaké jasnovidné ženy, jak viděla myšlenkové formy účastníků pobožnosti, jeden opravoval auto, druhý přemýšlel o práci a třetí vzpomínal na zajímavý film. Ovšem také jsem vyslechnul od člověka, čtoucího na pobožnosti z Poselství, jak se mu přiznal jiný účastník, že již několikátou pobožnost k němu vysílá při pobožnosti intenzivní myšlenky nenávisti, za to, že jej nepozval na nějakou významnou pobožnost, když na to měl přece plné právo. Co tím chci říci? Nemám nejmenší důvod ani právo vznést jedinou připomínku či námitku proti pobožnostem. Sám jsem přece uvedl, že jsem za posledních více jak 17 let jedinou nevynechal. Chtěl bych pouze obrátit Vaši pozornost k tomuto pojmu a najít k němu nějaký nový postoj. Určitě nepovažuji za povzbudivé, když je před místností pro konání tohoto obřadu nástěnka, na níž jsou, jako na tabuli hanby, vypsána jména těch, kdo chodí málo často na pobožnosti. Nelze se pak divit, že takoví lidé budou raději konat pobožnosti v samotě, nebo v přírodě, než se soukmenovci, kteří je i v těchto chvílích kontrolují a lustrují. A takových podobných i jiných případů by se dalo uvést více… Není tedy pro člověka mnohdy snadné dojít od Poselství k pobožnosti, ale právě tak není snadné se později nenechat od ní odradit chováním lidí. Není vůbec snadné oddělit lidské věci od toho, co bylo přineseno, když vše se skrývá za jedinou vnější formou. Apeloval bych na čtenářské skupiny, aby nevyvíjely tak velkou snahu hnát každého, kdo se jen mihne kolem, hned na pobožnost. Skutečně tím můžete v některém případě dosáhnout i toho, že čtenáře odeženete od Poselství a to byste jistě nechtěli. Při léta trvajícím pozorování této zvláštní snahy postavit pobožnost na roveň, ne-li dokonce na první místo před Poselství, jsem si uvědomil jednu věc a tu bych zde především rád zmínil a předložil Vám ji k pozorování a zkoumání. V Poselství jsme se mohli seznámit s Luciferovským principem, který je zde uveden jako falešný, nikoliv přímo jako podlý a zvrácený. Je nám tu ukázáno, že stačilo podstrčit lidstvu nesprávnou myšlenku, že mateřství je pro ženu tím nejdůležitějším, aby to dovedlo lidstvo úplně jinam. Je tu též řečeno, že takto působí Lucifer, jen předhodí nějaké pokušení a svod, ostatní, to kruté a zavržitelné, již rozvineme sami. Pod tím to úhlem mne napadlo, že by mohlo být z hlediska Lucifera úplně stejným mechanizmem, kdyby nám předložil myšlenku, že pobožnost je to nejdůležitější, však se na ní také čte z Poselství, je tam modlitba, je to uctívání Boha, tak je to vlastně vše, co potřebujeme. Je to přece právě tak ,,nevinná“ a příjemná myšlenka, jako, že mateřství je tím nejvyšším cílem pro ženu. Tak bychom konali stále krásnější a velkolepější pobožnosti, ale naučit se žít ve smyslu Poselství v každém okamžiku všedního dne, ve chvílích radostných, smutných, všedních a v pokušeních…to bychom se nenaučili. Tak bychom po odchodu z této země pokračovali pouze v obřadech a možná bychom jako další skupina stáli u mříží v samotném Poselství podrobně popsaných… Ono i takové zdánlivě ,,malé“ věci, jako je příkaz ve čtenářských skupinách, že na pobožnostech se musí číst přednášky jedna za druhou, jako jsou v Poselství, protože tak se Poselství má podle autora číst, je přece dost zvláštní. I tento malý příkaz, jako by ukazoval, že mezi pobožnostmi, tedy mezi dvěma nedělemi, člověk Poselství nečte, ani o něm nepřemýšlí a proto musí pobožnosti na sebe takto navazovat. Vždyť jinak by to žádný smysl nemělo, nemohu přece myšlenkově, ani citově přímo navázat na něco, po čem následovalo mnoho jiného z téhož pramene… A proto by mělo být řečeno, jako v případě mateřství, pobožnost je krásná a cenná, ale není tím hlavním pro cestu lidského ducha… Také bychom mohli zmínit, že Abd-ru-shin dal pobožnosti formu, ale obsah, náplň a vroucnost jí dáváme sami. Nejsme-li schopni se sejít ve stejném zachvívání a jeden ruší druhého, ne-li, že jej dokonce manipuluje, kontroluje a kritizuje /a takových kritik jsem vyslechl mnoho/, pak by bylo mnohem čistší a správnější, abychom si našli každý sám svou vlastní formu /ovšem samozřejmě mají všichni směřovat k formě dané Abd-ru-shinem/, která mu bude blízká a nebude při ní vytvářet bojové protiproudy, které těžko můžeme nazvat zbožností. Je proto asi správné, že jednotlivé skupiny čtenářů nechtějí na své obřady připustit členy z jiné skupiny – je to lepší, než kdyby tam vytvářeli myšlenky a cítění zloby a odsouzení, ale samozřejmě to o nás něco vypovídá. Pobožnost pro nás také skrývá stejný problém, jako modlitba. Čteme přece, že nejsprávnější je ta modlitba, která přirozeně vytryskne z nějakého neplánovaného prožití. Pokud se modlíme plánovaně, chtěně v konkrétní čas, je v tom mnoho rozumového chtění a proto to bývá cituprázdné. Do této kategorie zcela jistě spadá i naplánovaná pobožnost. Tak jsem vícekrát zažil zcela rozumové přístupy i hodnocení pobožností ze strany zúčastněných. Ale i já sám jsem vícekrát zažil následující postřeh – den před pobožností jsem si četl tutéž přednášku, kterou jsem si četl druhý den na pobožnosti. V obou případech jsem byl sám, tedy bez vnějších rušivých prvků a přesto jsem to prožil mnohem intenzivněji mimo rámec pobožnosti, než při ní. Proč? Zkrátka proto, že při naplánované duchovní aktivitě přebírá část, větší či menší, rozum, který svou činností potlačuje činnost ducha. Tak se do jisté míry dostává i duchovní děj do režie rozumu. Tak jsem také vícekrát zažil intenzivní snahu čtenářů při pobožnosti ,,něco dělat“, tedy nějakou vnější činnost. Pokud člověk při pobožnosti přímo nečte/což je tam jediná aktivní role/, je to činnost poněkud pasivní, skutečně zaměřená téměř výlučně dovnitř, což je pro nás dosti problémové. Tak se vytvářejí vnější formy činnosti patřící k pobožnosti, jako je chystání květin, stojící služba u dveří, či u řady židliček. U většího prostru je to ještě logické, ale když se to odehrává v maličké místnosti se dvěma lidmi, dá se pochopit, že to bude asi ve smyslu mnou řečeného, ať už tomu účastníci dávají pro sebe smysl jakýkoliv. Ovšem musíme zmínit, že problémové to asi bylo i pro nejlepší z nás lidí, kteří se inkarnovali jako pomocníci a povolaní Abd-ru-shina. I o nich říkal, jak byl zklamán, když ihned po odchodu z pobožnosti mluvili o kdečem, což ukazovalo na to, jak málo bylo jejich nitro účastno. Takže bychom si o sobě neměli myslet, že jsme o tolik lepší… To vše však nezmiňuji jako hodnocení pobožností, ale pouze jako poukaz na to, abychom nepovyšovali pobožnost nad Poselství jen proto, že se dá hmotně v její vnější formě tak snadno absolvovat a nikdo nám nemůže vytknout, jestli jsme při tom živí, spící, pocitově čilí, nebo opravujeme auta… Také bychom si měli být vědomí, že pobožnost je děj jdoucí od nás, na rozdíl od slavnosti, která přichází shůry. V tomto druhém případě se snažíme jen zařadit do dějů, které ve stanovenou dobu přicházení ze stvoření. U pobožnosti my sami organizujeme tuto aktivitu, abychom dokázali svůj postoj, vzdali dík, nebo se snažili čerpat sílu. Je to tedy lidská, nikoliv Božská aktivita a proto bychom ji takto, ve vší úctě, ale i s pochopením, měli brát. A tak si pod úhlem všeho řečeného říkám, že to asi nebyla ,,náhoda“ když v Poselství o pobožnostech není nic moc napsáno…asi si k nim sami máme najít svou vlastní individuální cestu, vycházející z naší výlučné osobnosti, druhu naší duše i cesty. Právě proto, že znám čtenáře, zopakuji na závěr hlavní myšlenku této úvahy, aby to nebylo chápáno jinak, než jsem to myslel. Nemám nic proti pobožnostem, uznávám je a každému je ze srdce přeji. Nikomu nechci a nehodlám zasahovat do jeho náboženského cítění, ani v nejmenším je nechci kritizovat. Pouze dávám k úvaze postřeh, že již delší dobu pozoruji určitou snahu o to, aby pobožnost stála na prvním místě snahy čtenáře, a to se mi jeví, jako nesprávné.