54. otázka: Romská otázka/15.2.13/

54. otázka: Romská otázka

P.K.

Napište prosím podobnou úvahu, jako u voleb, na téma cikáni v Česku, proč jsou, jací jsou, chovají se, jak se chovají, proč menšina utlačuje většinu…děkuji a mějte se pěkně. S pozdravem. P.K. Romská otázka je otázkou společenskou, ale pro nás, kteří hledáme cestu k pochopení správných postojů i v pozemském životě, abychom se sem nemuseli znovu vracet a zkoušet to lépe, je to otázkou, kterou klidně můžeme nazvat ,,duchovní“, nebo lépe řečeno, otázkou týkající se zákonů stvoření.

zf

Jedním ze základních zákonů je zákon rovnováhy, nebo zákon vyrovnání či zákon dávání a braní. Tohoto zákona máme důsledně dbát při výchově dětí, abychom jim pro jejich úspěšný život vštípili, že člověk nemůže brát, pokud před tím nedává. Je tu také řečeno, že dítěti se tento zákon musí vštípit formou donucování. Je to jako v přírodě, i tam se musí mládě učit a to velice intenzivně, každá lenost a nebdělost jej okamžitě stojí život. U nás to nemá zevně tak dramatický dopad, ale z dlouhodobého hlediska vývoje to může být dopad podobný, protože zanedbání tohoto zákona ve výchově vede dítě k nepochopení základních principů života a tím nejen k promarnění celé inkarnace, ale zřejmě i k vytvoření dalších zatěžujících vláken. To je základní postřeh pro úvahu o romské otázce. Dalším je fakt, že různé národy a etnika mají různou duchovní zralost. Pohlížíme-li na člověka jako na vyvíjející se dítě, které prochází různými etapami vývoje od batolete až po dospělého, pak musíme i na národy pohlížet podobně. Tak jsou národy ve stavu zralosti odrostlého dítěte, nebo jinocha, ale i ve stavu tří až pětiletého děcka. Proč tomu tak je, by měl čtenář vědět, ale zmíním to. Z vlastní vůle je tu buď zanedbaný vývoj, nebo šel vývoj z pokročilejší roviny zase nazpět. Nechci se pouštět do polemik, jak je tomu u Romů, ale spokojím se s konstatováním, že toto etnikum je ve stavu dětském a proto by ostatní s ním měli v tomto smyslu i zacházet. Metoda, kterou zavedl náš stát, a to už v dobách komunismu, je pro Romy krajně nelaskavá a není v ní láska, myslím tím tu skutečnou a pravou lásku. Právě ta zdánlivá, lidská ,,láska“, kterou praktikují slabošští rodiče ke svým rozmazlovaným dětem se neblaze podepíše na jejich charakteru i jejich pozdějším požadujícím přístupu ke společnosti, lidem a věcem. Takovéto rozmazlované děti nejsou nikdy šťastné, stále jsou nespokojené a žádný dar pro ně není dostatečný. Nejen, že nejsou sami šťastné, ale šíří kolem sebe neklid, mrzutost a nesvár. Nejsou potom přínosem pro své okolí. Tady se náš stát zachoval k nešťastným Romům stejně pošetile. Protože tu jsou v roli mladšího bratříčka, měli jsme je vychovávat, a ne rozmazlovat. Pokud dáte malému dítěti drahé věci, když ještě neumí ovládat svou motorku, dáte-li mu na hraní drahokamy a necháte jej, aby Vám řídilo život…nemůže to dopadnout dobře. Před lety jsem hovořil s mladou právničkou z jednoho severského státu. Říkala mi, jak mají velké problémy, protože si vytvořili zákony na rovnoprávnost dětí s dospělými a nyní to pro ně začíná být velký právní, ale i společenský problém… Ale i v našem národě jsou již patrné stopy takových praktik, které mažou přirozený odstup dítěte od dospělých, ruší jeho úctu k dospělým a vytvářejí nezdravé sebevědomí, které nemá za základ zkušenosti, znalosti, vlastní prožitky, ale jen drzost, dravost a vědomí mládí, jakožto nějakého vlastního pozitiva. Tytéž prvky nesprávné výchovy se nám nyní vracejí ve sporu mezi neromským obyvatelstvem a Romy. Samozřejmě problémy se prohlubují, protože naše pseudodemokracie, která dává stejná práva těm, kteří zákony nectí a společnosti nedávají, jako těm, kteří vše respektují, tato tzv. demokracie se stává šikovně použitelným nástrojem proti společnosti. Jako domácí zvíře umí pudově využít našich slabostí, aby si nás ,,ochočilo“ a vymámilo z nás cokoliv, což je však pro ně neužitečné, tak to dokážou i skupiny lidských duchů žijícím ještě více v pudové rovině. Pokud to myslíme s takovými lidmi dobře, máme na mysli jejich vývoj a přejeme jim správnou budoucnost, která je povede vzhůru, měli bychom nastavit spravedlivé společenské podmínky. To platí všude, neboť zákon vyrovnání musí platit všude, jako platí v celém stvoření. Takže, chce-li někdo pomoc od společnosti, má se mu jí dostat, ovšem přiměřeně v takovém množství, jako on dává společnosti, musí tu být rovnováha. Jestliže je tu jasná snaha zneužívat pomocné mechanismy společnosti ve svůj prospěch, nebo dokonce cíleně řídit svůj život tak, abych měl větší výhody, než ostatní, pak musí být učiněn jednoznačný zásah, aby se takový nesprávný princip nestal příkladem ještě i pro ostatní. Nechce-li se někdo chovat podle státních a národních zvyklostí, pak musí být přinucen, nebo mu musí být dána příležitost, a to ve vší dobrotě a bez ponižování a snižování důstojnosti, aby si našel takovou zemi a národ, kde nebude působit rušivě. Nechce-li se přizpůsobit, musí být vystěhován. To jsou skutečná demokratická pravidla, protože žádná skupina nemá právo omezovat druhou skupinu a menšina se musí podrobit řádu většiny. Je to, jako když člověk přijde někam na návštěvu, musí se tam chovat tak, jak to tam je zavedeno. Chce-li se chovat podle svého, pak musí zůstat doma, kde druhé neruší. Nezodpovědní politici, asi proto, aby se zviditelnili či ukázali jako ,,lidumilové“ zbytečně rozdmýchali rozepře mezi neromskou částí národa a Romy. K tomu navíc v Romech znovu podpořili nesprávnou domněnku, že národ jim musí darovat cokoliv, protože jinak by byl rasistický. Možná jsou mezi propagátory rozmazlování Romů i nějací idealisté, kteří si skutečně myslí, že tím Romům pomohou. Ti by si však měli uvědomit velmi blízký příměr s rozmazlenými dětmi, kterým jejich rodiče ubližují, přesto, že je milují. Jestliže tu používám označení, že lituji Romské etnikum, pak to míním širokosáhle a směruji to k celému jeho dlouhodobému vývoji. Tím samozřejmě nelituji a ani neomlouvám jednotlivce, který se živí okrádáním a výtržnostmi vůči ostatnímu pokojnému obyvatelstvu. Každé takové jednání musí být nekompromisně stíháno a trestáno. To, že nejsme rasisti znamená, že tresty a postoj musí být stejný pro jakoukoliv barvu pleti i etnikum, což ovšem znamená, že nesmí být ,,nadržováno“ ani jedné skupině, tedy ani Romům. Princip rozmalování, tedy jakési pokřivené křesťanské lásky převedené do materiálně pocitové roviny, můžeme zaznamenat v mnoha jiných oblastech lidské společnosti. Např. ve vězeňství, kde se zločincům vytvářejí příjemné ,,demokratické podmínky“, které však nevedou k odpykání. Správný postoj by především byl ten, aby si vězeň, který udělal společnosti škodu, byl nucen svoje živobytí odpracovat a současně zaplatit všechny škody způsobené společnosti i postiženým. Dříve by nemohl věznici opustit. Samozřejmě nemůže ve vězení holdovat všelijakým svým choutkám a sklonům, jako jsou drogy, cigarety, apod. Musí cítit, že tento pobyt je mu nepříjemný a že se sem již nechce vrátit. Vytvořit pracovní podmínky a příležitosti je povinností vládnoucí skupiny, tedy vlády a parlamentu. Mají na to zákonodárné i finanční nástroje a je to jejich odpovědnost, kterou nemohou od sebe odvrhnout – duchovně tuto odpovědnost ponesou, i když se domnívají, že pozemskou manipulací se zákony se jí vyhnuli. Je nemorální, aby oběti zločinů platily ,,svým“ zločincům jejich pobyt ve vězení svými daněmi. Pokud by vězeň odmítnul pracovat, nedostal by jídlo, protože by se ctila jeho svobodná vůle zemřít raději hlady, než pracovat. Důsledky této smrti by padaly na hlavu takto nesprávně se rozhodujícího, ne společnosti, která by se chovala tzv. ,,nedemokraticky“ . I to patří k ,,rozmazlování“ a nevede to ke snaze polepšit se. Opět tu není respektován zákon vyrovnání. Vraťme se však k romské otázce. Samozřejmě že my osobně těžko můžeme vychovávat Romy, to je úkol státu, zde se pouze zamýšlím nad základními principy a nad tím, jaké by to mělo být. Věřím, že pro nás osobně je toto nejdůležitější, pochopit a prožít, co je správné a co ne z hlediska zákonů stvoření. Nikdo po nás nechce, abychom změnili společnost, národ nebo dokonce nějakou rasu. Každý má sám hledat svou cestu k osvícení, pochopení a tím i ke vzestupu výše a dále.