35. otázka: Používání slova odpadlík a odpadnutí čtenáře od Boha/1.10.12/

35. otázka: Používání slova odpadlík a odpadnutí čtenáře od Boha

Často se dnes používá obratu, že je někdo ,,odpadlík“, když se hlásí k jiné frakci Hnutí Grálu, než já, nebo když se nehlásí k žádnému Hnutí Grálu, případně když se netají tím, že čte původní vydání Poselství. Rád bych se nad tímto slovem v uvedených souvislostech zamyslel, protože bychom i slova měli používat správně, tedy jednoznačně.

zf

Slova odpadlík se v řadách čtenářů většinou používá ve směru k těm, kteří opustili ,,mou“ skupinu čtenářů a přešli k té druhé ,,odpadlé“, která kráčí do temnot. Také jsou za odpadlíky považováni ti, kteří se již nekamarádí s Hnutím Grálu. Dalšími odpadlíky jsou ti, kteří se hlásí k původnímu vydání PG, nebo snad dokonce vystupují proti současnému. Pak tu máme ty odpadlíky, kteří si dělají sami své slavnosti a nedrží se těch, které uskutečňuje HG. Dále tu máme ještě tzv. odpadlíky od Hory neboli ty, kteří se tzv. ,,odklonili od Hory“. K tomuto pojmu bych se ještě rád později vrátil.
Pod těmito úhly bychom mohli označit slovem ,,odpadlík“, každého, kdo nezastává můj názor, nebo názor skupiny, ke které se hlásím. Protože však tento termín používáme ve spojitosti s vírou, přijde mi to poněkud mnohoznačné a matoucí. Myslím, že odpadlík ve smyslu duchovním je jen ten člověk, který došel k víře v Boha a pak tuto víru opustit a stojí tím vlastně proti Bohu. Takovým odpadlíkem je v prvé řadě Lucifer. Ovšem i mezi čtenáři jsou také odpadlíci a já osobně znám dva. Protože jsem se při diskuzích setkal s názorem, ,,…že to nejde pochopit, jak někdo může přestat věřit“, chtěl bych Vám zde načrtnout jeden skutečný případ, abych Vám ukázal, že to vůbec není tak obtížné a že se to může stát, nechci říci komukoliv, ale snad řeknu třeba ,,ledakomu“. Znovu opakuji, to není můj výmysl, ale skutečný osobně spoluprožitý příběh. Člověk, který našel PG a později i zpečetění /skutečné a regulérní ze všech úhlů pohledů a všech skupin/ se dostal postupně do nelehkých životních situací. Jako pozorovatel, který byl v častém kontaktu, jsem viděl mnohá osobní rozhodnutí a to nikoliv minulá, ale současná, která tyto těžkosti vyvolala. Ten člověk se stále více zaplétal do problémů osobního a vztahového charakteru. Já osobně vím o několika událostech, v nichž byl tento člověk varován, zdánlivými náhodami, aby věci a hlavně lidi viděl takové, jaké skutečně jsou. On však stále pokračoval ve svém ,,láskyplném a odpouštějícím“ způsobu zhodnocování osobních vztahů a tak dával prostor a možnosti k dalším svým zklamáním ze strany svého protějšku. Ta zklamání si přivozoval sám, protože chtěl druhému stále pomáhat, chtěl jej zachraňovat a nechtěl si připustit druh povahy druhého člověka, nechtěl tedy připustit realitu, ale žil svým přáním. Jakkoliv se to zdálo být ušlechtilé, vedlo jej to do stále větších problémů. Protože ten člověk samozřejmě věřil v Boha, upínal k němu své naděje a volal o pomoc, modlil se, vzýval Boha a domníval se, že dělá vše správně a s velkým nasazením…a Bůh mlčí a nechává ho v potížích. A ještě hůře, potíže se stále zhoršují, když on se tak snaží. Takto napsáno to vypadá jednoduše a průhledně, ale to jsou děje a zážitky, které trvají mnoho let a jdou postupně, ne zlomově. Pro člověka, který je prožívá, jsou ty postupné změny nenápadné, jen pro vnějšího pozorovatele jsou více zjevné, protože v nich není sám angažován a proto svým chtěním nekřiví pozorování tím, nebo oním směrem. Nakonec dotyčný došel k jakémusi podivnému závěru, který částečně Boha popírá a částečně jeho existenci připouští. Vytvořil si postoj, že bude žít po svém, jak nejlépe dovede, ale mimo Boha, jaksi po své koleji a Bůh ať je na té své. Vypadá to velmi paradoxně, ale z pohledu toho člověka to má svou rozumovou logiku, která vychází z jakési rezignace ztělesněné v jeho výroku: ,,já jsem dělal, co jsem mohl, modlil jsem se, prosil jsem, ale nic nefunguje. Když si vezmu PG a začnu ho číst, vůbec náhle nechápu o čem to je, můžu číst půl hodiny jeden odstavec pořád dokola a nechápu. Já jsem udělal vše, ale prostě to nejde, musím se tím smířit“. Možná mnohý čtenář řekne, že jemu se to stát nemůže, on má víru…já toho člověka znám léta a léta a vždy se mi to jevilo, že on má velkou víru a hodně se snaží….takže buďme raději bdělí a nemysleme si, že nám se to stát v žádném případě nemůže a že se nás to vlastně netýká. Všechny svody a hříchy této země se nás nějak týkají, to bychom si měli stále uvědomovat a stát na stráži.
Na závěr bych se ještě rád vrátil k pojmu ,,odvrátit se od Hory“, který je nyní používán proti těm, kteří nejezdí na Horu, nebo mají nějaké výhrady. Chci se nad tímto výrokem zamýšlet jen pod úhlem správného používání slov, ne z důvodů, abych hodnotil postoje lidí, nebo výrok sám.
Pokud bychom výrok vzali doslova, pak by znamenal, že člověk nechce mít nic společného s místem, kde působil Abd-ru-shin. S místem, které bylo spojeno s velkými vesmírnými ději a obratem světů. O takovém člověku jsem však ještě neslyšel. Ty různice, spory a boje vznikají zásadně mezi lidmi, ale jsou pojmenovány jako protiklad člověka a Hory. Slovo Hora tu tedy má symbolizovat, nebo přímo vyjadřovat pojmy jako Slovo a Bůh. Ovšem současně je slovo Hora ohraničeno ne již na místo, ale na děj probíhající o pobožnostech a slavnostech v hale. Paradoxně tu máme děj, ne jen imaginární, ale podle sdělení skutečný a častý, že lidé jedou na Horu a v době slavnosti jsou u pyramidy, kde se modlí k Bohu a zaslibují se mu se vší vroucností a vděčností, které jsou schopni, ale jsou označeni jako odpadlíci a ti, kteří se odklonili od Hory, protože nejsou v této době v hale. Ti lidé však neodpadli ani od Poselství, ani od Boha, ale od pozemské formy děje, který sami uznávají a snaží se jej prožívat, ovšem v jiné podobě. Myslím si, že je to tedy označení nesprávné a mělo by se použít jiné, protože oni se jistě neodklonili od Hory a to ani pozemsky, ani ideově od všech pojmů formovaných v PG. Zkusme používat slova přesněji, jinak pomáháme vytvářet a udržovat zmatek a ten nás ze zmatků nevyvede.

Reakce pan H.B:
Chtěl bych reagovat na Vaši odpověď k této otázce.
Příklad člověka, který uvádíte nelze chápat jako odpadlíka od Boha, ale pouze jako odpadnutí od víry. V tomto konkrétním případě šlo o falešnou představu o Bohu.
Je tedy příkladem víry, která se nestala přesvědčením. Tedy došlo pouze k rozumovému a velmi povrchnímu /ne/přijetí Slova.
Navíc i o rozumovém přijetí se dá pochybovat, pokud člověk i přes informace v Poselství, jak má vypadat modlitba a jaké jsou zákonitosti, se:

• modlí nesprávným způsobem /požadavek/
• viní Boha z vlastního porušování Jím daných doporučení

Dospěl tedy ke Slovu z vnitřní touhy, nebo mu bylo dáno, či ho někdo přesvědčil /jak se často děje-spoluvina/?
Jistě člověk může odpadnout i v tomto směru, ale pak se nejedná o přesvědčení. Jestliže tedy pravdu nepřijal /a ta má být přijata jako celek/, ne-li, pak se nedá mluvit o přijetí,
pak ji nepřijal. Pouze přijal slepou víru, svou představu.
Tyto souvislosti by bylo dobré zmínit, protože jinak se pohybujeme v rámci jakési vymezené představy o jednotlivých dějích a úkonech, nikoli v životě jako takovém.
Takže dělítko mezi vírou a přesvědčením je tímto dáno zcela jasně. Takže i přes vnější úkon jsem vnitřně pravdu nepřijal=neodpadl jsem od Boha.
Mohu odpadnout od něčeho, co jsem nepřijal? Zcela jistě ne.
S přátelským pozdravem H.B.
P.S.: Tímto způsobem bychom se dostali do velmi nebezpečné úrovně mechanického výkladu. Budeme-li posuzovat vnější formu a nikoli obsah, nebudeme-li ukazovat na souvislosti a jejich propojení, pak se nedobereme reálného obrazu děje.