28. otázka: Zpětné působení – je třeba se ho obávat, nebo ne?/12.8.12/

28. otázka: Zpětné působení – je třeba se ho obávat, nebo ne?

J.P.

Probíraly jsme přítelkyní otázku, že se bojíme jít samy lesem, protože i když myslíme pozitivně, může nás někdo třeba přepadnout a zabít, pokud jsme snad kdysi někoho zabily my. V tom případě se nám to přece musí vrátit. Ale, na druhé straně, jsme zase uvažovaly, že když usilujeme o dobro, tak se nám naše chyby projeví ve zmenšené formě. Takže vlastně nevíme, co si s tím počít. Co Vy na to?

zf

Jedna věc je oprávněná obava, tedy opatrnost, druhá je neoprávněný strach, ale další věcí je i nesprávné hazardování. Právě jsem viděl v televizních novinách, že po lesích se ve stále větší míře pohybují pytláci, kteří střílí po všem, co se kde pohne. Další zpráva byla o tom, jak se na okrajích lesních cest vykrádají auta houbařů. Opatrnost bude tedy jistě na místě. Možná se blíží doba, kdy do lesa bude možné jít jen s pistolí a ochrankou, no dnes to ještě není, ale opatrnosti není jistě nazbyt. Člověk by měl zvážit své možnosti a možná rizika, tedy ne se strašit dopředu, ale vycítit a zvážit, co je bezpečné a co by měl raději oželet. Spoléhat na pomoc zvečí, nebo spíše v případě čtenářů, na pomoc neviditelných pomocníků, to je jistě pěkné, ale měby to být vyhrazeno nezbytným a nutným případům a ne riziku jen pro zábavu. Také jsem zažil čtenářku, která sama bloumala po lesích, kde byli nějací podivní bezdomovci a byla na sebe hrdá, že ona má čisté myšlenky a proto jí nemůže být ublíženo. Nebudu to komentovat, ale zmíním jednu historku ze vzpomínek na Abd-ru-shina, který vytýká jedné ženě, že chodí večer po horách a říká, že ji přece ochrání bytostní. Zde jí vytýká, že zneužívá tuto pomoc.
I já věřím v tyto pomoci, ale měli bychom o ně prosit v nezbytných případech – zabloudíme a nemůžeme najít cestu, jdeme někomu pomáhat a potřebuje s tím pomoci, atd. Jít do přírody je jistě správné, jen by měl vždy člověk bděle zvážit okolnosti a přizpůsobit jim svá přání. Uvažovat ve smyslu, že když mne někdo zabije, tak jsem si to zasloužil – je sice logické, ale stavět si v myšlenkách taková ,,přání“ nebude asi moc užitečné. Zkrátka, je-li situace nebezpečná, měl bych zvážit, je-li nutné, abych riskoval a hlavně učinit příslušná opatření. Vzít si sebou nějakého muže, který by mi pomohl, nebo aspoň psa, být jen na okraji lesa a ne chodit na hodiny do hloubky lesa, apod. Na to máme používat cítění, abychom vycítili, kdy je vhodné to, a kdy ono. Myšlenky strachu zbytečně nerozdmychávat, ale dbát jich a poučit se z nich.