16. otázka: Nezabiješ?/15.4.12/

16. otázka: Nezabiješ?

J.P.

Když jsem právě znovu četla životopis Nahome,tak se zamýšlím nad její sebevraždou, přece zákony platí pro všechny stejně, nebo ne? Jsou zákony a Desatero vždy a za všech okolností a hlavně pro všechny naprosto závazné a bez výjimek? Děkuji za odpověď.

zf

Naším největším problémem je, jak je každému čtenáři známo, přehnané používání rozumu. Tím, že čteme PG, nebo se věnujeme nějakému náboženství, či snad tím, že vůbec věříme v Boha, se tento problém nevyřeší. Je to dáno již tělesnou konstrukcí mozku, takže jen změnou názorů se tyto věci nezmění. Naše snahy o duchovní chápání různých pojmů jsou také ovlivňovány rozumem a rozum myslí pragmaticky a velmi ohraničeně. Proto i zákony stvoření a veškeré duchovní nauky se snažíme chápat velmi úzce a hlavně dogmaticky. U náboženství se dogma stává dokonce nutným pilířem k přijetí nauky. My ovšem z těchto postojů nejsme vyloučeni, vždyť ještě nedávno jsme byli různými věřícími, nebo nevěřícími, zkrátka naše proměna je vlastně nedávná a stále si neseme různé postoje z minulých životů v sobě a skrze ně přijímáme i to nové, co přichází. Pokud si přečteme např. přednášku: Co má člověk činit, aby mohl vejít do království Božího, jistě si povšimneme neustálého apelu na to, že nic není dogma a vše je živé, proměnlivé. Tak i zákony Boží mají velmi různorodou podobu závislou na prostředí, v němž působí-tedy v každé úrovni mají jiné projevy. Možná bychom je tam ani hned nepoznali, přesto, že tady je citujeme denně. Měli bychom vždy usilovat o pochopení každé věci v širších souvislostech. Uvažujme v tomto smyslu o Desateru – bylo dáno v nějaké době, kdy úcta k životu nebyla velká, lidé se vraždili v různých bojích, kamenování a vraždění za různé přestupky bylo běžné. Lidem bylo třeba vštípit úctu k životu, zdůraznit, že člověku není dána moc životy plýtvat a nevážit si jich. Že to je hřích a že nám byl život jen propůjčen. Ve výkladu Desatera od Abd-ru-shina se dočítáme, že i naše jen pozemské a tělesné chápání přikázání Nezabiješ je příliš omezené a že se tento pojem vztahuje i na duševní roviny. Ovšem v době, kdy bylo Desatero dáno, byl člověk mnohem jednodušší a tak i podání bylo dáváno v jednoduché a důrazné podobě, protože rozsáhlejší výklady přinášejí větší možnosti nesprávných úvah a většího nepochopení. Tedy dovolím si říci, že tehdejší příkaz Nezabiješ! byl co nejjednodušším a důrazným pokynem, aby si člověk vážil života a to nejen jiných, ale i svého – protože vždy se jedná o pojmy širokosáhlé a ne jen úzce namířené k člověku /viz např. přikázání Cti otce a matku, které je o pojmech otcovství a mateřství, tedy mnohem širších a ne jen osobních pojmech/. Co tím chci říci? Domnívám se, že v tom mnohotvárném a tak proměnlivém díle stvoření není nic takového, co by bylo možno dogmaticky omezit na jednu věc, do všeho zasahují četné další záležitosti, protože my jsme zatím velmi nechápaví, musí nám být pojmy sdělovány zjednodušeně a někdy přechodně i poněkud okleštěně. Tak si myslím, že i příkaz Nezabiješ! je jistě platný, ale současně si myslím, že není dogmatický a proto má být v některých situacích chápán jinak. Pokud bychom jej brali doslovně a pro všechny situace, nemohli bychom se ani nikdy bránit, museli bychom si vše nechat líbit, protože kdybychom při obraně svého života někoho zabili, byli bychom hříšníky. Ale v PG jsem se dočetl, že ve vysokých úrovních Prastvoření je jedna z vysokých osobností jménem Johana, která působí na podporu širokého pojmu domova, který se ale projevuje, mimo mnohého jiného, i při obraně domova proti nepřátelům. Kdyby měla být obrana hříchem, jistě by se to tu nevyskytovalo. Myslím si tedy, že usmrcení druhého nebude vždy hříchem, bude jím ale tehdy, kdy znamená nevážení si života jako takového a to bude případ od případu jiné. Zde záleží především na vnitřních pohnutkách a ty bývají navenek ne vždy poznatelné. Zůstanu tedy u pouhého konstatování mé domněnky, že zabití nemusí vždy být hříchem a přejdu k sebevraždě na níž byl dotaz. Sebevražda jako projev znechucení a zmrzelostí životem, nebo lenost hledat jiné řešení současné těžké situace je jistě chybou a tím i hříchem. Nemohou však být situace, kdy pohnutky dotyčného jsou úplně rozdílné a tím může být i hodnocení tohoto činu jiné? V životopise V lesích Afriky je scéna, kdy nějaký velmi barbarský, primitivní a krutý kmen zajme manžele a jejich dítě. Šejk tohoto kmene, vylíčený zde jako úplná děsivá kreatura, pronese své rozhodnutí, že žena/kultivovaná a jemná/ bude odvedena do jeho stanu a tam ji bude trvale používat ke svým nechutným sexuálním hrátkám. Tato žena vezme nůž a zabije se. Na první pohled tedy spáchala hřích, měla prosit o pomoc Boha a On by jí nějakou seslal. Samozřejmě je možné, že by jí bylo nějak pomoženo, nebo že již byli nějak varováni ještě před tím, než byli uvězněni, ale nevšimli si toho, apod. Možností je mnoho, ale to nechci rozebírat. Vezmu jen tu situaci, kdy žena volí mezi tím, že bude trvale znásilňována a tím, že se zabije. Řekněme, že je dbalá přikázání a nechá se znásilňovat, ale přitom prosí o Boha o pomoc a čeká, až nějaká přijde. Málokterý člověk by asi dokázal při mučení a znásilňování nevytvářet myšlenky hrůzy, nenávisti a odporu vůči násilníkovi. V tomto případě tedy bude na jedné straně čin sebevraždy a na druhé vytvořené útvary nenávisti a zla. Domnívám se tedy, že např. v této, ale i v nějaké jiné nebude sebevražda činem pohrdání životem, ale jen volbou, jak uniknout zlu, který by poškodilo duši. Tedy volba mezi zkázou těla pro záchranu duše. My jsme duchové, ne těla, ta nám byla propůjčena jen jako prostředky k určité etapě vývoje a v tomto smyslu by mělo být i naše hodnocení situací a rozhodnutí. Vždy zde bude nejpodstatnější vnitřní stanovisko, ze kterého vychází vnější čin. Určitě bych nesoudil člověka, který by se trápil ve velikých, a dlouho trvajících bolestech, jenž by sáhnul k sebevraždě. Pokud by tak učinil s prosbou a vědomím dalšího pokračování své existence, s vysvětlením, že to není zbabělost, ani únik před zodpovědností, o níž ví, pak si myslím, že mohou být případy, kdy se o hřích jednat nemusí. Vezměme jiný, třeba jen hypotetický případ. Člověk ležící léta v komatu, ten je z hlediska medicíny a pojmu obecného lidství udržován při tělesném životě, i když je docela možné /alespoň v některých případech/, že duše je v tomto téměř mrtvém těle uvězněná a nešťastná. Dovedu se klidně představit situaci, kdy by tato duše prosila, v nějaké vizi, nebo snu, příbuzné, aby už konečně toto tělo odpojili, aby ona, vlastní duše, konečně mohla jít dál za svým vývojem. A přece, kdyby to tito příbuzní udělali, byli by z hlediska pozemských zákonů, ale i z hlediska náboženství vinni. V případě náboženství hrubým přestoupením přikázání Nezabiješ!. Co tím vším chci říci? Pouze to, že, že naše pojetí je příliš dogmatické, přikázání jsou zcela jistě správná a platná, ale náš výklad, pro všechny situace stejný, je příliš dogmatický. Tak i Nahome, která měla souhlas od Abd-ru-shina, že jej může následovat, nemusela přestoupit přikázání, právě tak, jako Abd-ru-shin, který bojoval s lupiči o její osvobození a snad údajně nějakého při potyčce zabil. Jsou čtenáři, kteří vyvozují, že i on tímto přestoupil přikázání a musel být za to zákony trestán. Jistě, všichni spadají pod zákon i jeho tvůrci, problém však je v našem příliš rozumovém chápání naplňování zákonů, ne snad v tom, že by někdo měl protekci. Jistě bychom měli žít podle Božích zákonů a Přikázání, jen bychom se měli současně snažit v nich nalézt tu živost a mnohotvárnost, která v nich je. I Ježíš přece vyvracel dogmata spjatá s Desaterem, aniž se stavěl proti Zákonům Božím. Snažme se být ve všem živí a hledat podstatu, aniž bychom se dali svázat dogmaticky vykládanou formou. Na druhé straně však nelze příkazy a zákony obcházet, abychom si splnili nějaká přání a pak tvrdit, že dodržení zákonů by bylo dogma. Zde je to o citu, zralosti a pravdivosti k sobě samému. Také však o základním přání, které by u každého čtenáře mělo být tím nejdůležitějším: přání žít v pravdě bez ohledu na svá přání a představy – kdo si neustále v sobě nese toto přání, ten vždy nakonec nalezne správný postoj, aniž by se musel držet dogmat, nebo lidských rad…