9. otázka – Chci být šťastná…jak toho mám dosáhnout?/2.4.12/

9. otázka – Chci být šťastná…jak toho mám dosáhnout?

Neznámá pisatelka: Stále se snažím žít správně, ale málokdy mám pocit, že se mi to daří, málokdy mám pocit štěstí. Co je to vlastně to štěstí a jak ho mám dosáhnout?

JP.

Dobrý večer pane Fritz,
moc přemýšlím nad otázkou štěstí a zjišťuji, že to vůbec není jednoduchá odpověď. Pro někoho je štěstí mít kolem sebe bohatství jiný je šťastný když nic nemá a žije zdravý a veselý. Myslím ne NIC, ale jen nejnutnější k životu. Být šťastný je vidět taky kolem sebe spokojené lidi veselé a dělat jim radost byť maličkostmi. A být šťastný taky může být život podle zákonů Božích a snaha jejich plnění, i když je to někdy s těžkostmi, ale za ty bychom měli děkovat, když je to pro nás vlastně příležitost k odpykání? No ale, když nás něco těžkého potká, i když je to naše bývalá vina a nyní její odčinění, přece člověk při tom nedovede být šťastný a cítit se dobře, takže vlastně šťastný nemůže být pořád, ale je jistě nasnadě, abychom se o to stále pokoušeli. A stejně si myslí, že je to i to, že jsem druhému mohla svým jednáním dopřát splnění něčeho dobrého a tím štěstí, to těší víc než vlastní radost. A tak stále docházím k tomu, že vlastně žít podle zákonů Božích by mělo být štěstím trvalým, už to že jsme mohli tyto zákony poznat a snažit se do nich vřadit, tedy v tom případě je štěstí vlastně záležitost ducha a ne hmoty, která se zpětně do hmoty logicky promítá.

zf

Co je štěstí? Muška jenom zlatá… Tento okřídlený výrok klasika vyjadřuje naše rozpaky k tomuto pojmu, je to pro nás cosi abstraktního a vlastně nepopsatelného. To současně poukazuje na fakt, že pro každého je štěstí čímsi jiným, osobním, ale obecně nekonkrétním. Mohli bychom se s tím smířit a přijmout to jako fakt, ale jako lidé hledající širší souvislosti se pokusíme o jiný, obsáhlejší pohled. Vrátím se k úvodní větě – co je štěstí? Z našeho pohledu je štěstí naplnění nějakého osobního přání. Lidé materiálně zaměření mají přání materiálního druhu, lidé hledající nějaké duchovní hodnoty mohou mít přání i jiného druhu. Ovšem i mezi oběma skupinami bude mnoho rozdílů projevující se v druhu těchto přání, která mají vést ke štěstí. Dalo by se tedy říci, že druh našich přání souvisí s druhem naší osobnosti a z pohledu PG s naší současnou zralostí. Zralost zde musíme definovat – člověk ve své nejvlastnější podstatě začíná jako nevědomý zárodek, který postupně pomocí prožitých zkušeností získává určité postoje a názory – tedy stává se postupně osobností. Jak dalece je to kvalitní osobnost závisí na jeho svobodné vůli, to znamená, co příjme z prožitých zkušeností za vlastní. Může si vybírat negativní zážitky jako dobré, nebo ty pozitivní. Tím se stává zcela určitým druhem osobnosti, která je buď v souladu se světem, nebo v protikladu ke světu. Protože jsme v našem dlouhodobém vývoji udělali na vývojové cestě špatné zásadní rozhodnutí a jdeme mimo původní cestu, jsou i naše přání motivována jinak, než měla být. Je to jako když má dítě různá přání odpovídající jeho věku, jak dospívá, jeho přání se mění. Pokud však dojde k nemoci a dítě sice stárne, ale jinak se duševně nevyvíjí, má i v dospělém věku stále dětská přání a dětsky řeší situace. Takový člověk je chápán jako nemocný a postižený. To se však týká celého lidstva-my jsme tisíciletým vývojem již dospěli, ale duševně jsme zůstali nevyvinutí a mnohdy i vyvinutí do nesprávných názorů. Pojem štěstí není v původním pojetí beztvárný ani mnohoznačný – štěstí je vlastně jen jedno. V každém duchovním zárodku je zakořeněna touha po poznávání Boha. On je stvořitelem všeho a z něj vychází všechny zákonitosti, které přinášejí štěstí. Čím je člověk vědomější, tím více chápe zákony, které ovlivňují nejen jeho život, ale i fungování všeho, co vidí a s čím přichází do kontaktu. Jediné štěstí je tedy v poznávání Boha a to jediné je také trvalé, protože i On jako jediný je skutečně trvalý, vše ostatní podléhá změnám a existuje jen podmíněně. A z toho vyplývá, že naše přání, která nejsou v souzvuku s tímto naším prapůvodním a chtěným hledáním štěstí v Bohu, musí být pomíjivá. Máme nějaké přání, ale brzy máme zase jiné a tak to jde stále dále. V jistém směru je to užitečné-může to motivovat k hybnosti, ale pokud to nevede ke stálému zdokonalovaní osobnosti, tak je to vše jen jako dětská hračka, která omrzí a skončí na skládce. Chápejme však tuto lásku k Bohu správně! To není náboženství, ani mystika, ani nic podobného, co se zde takto chápe. Čím bude člověk zralejší,tím více bude za vším s čím se setká, vidět jen dar, milost, která nám byla propůjčena. Čím více budeme poznávat stvoření, a to nejen tuto zemi a tento vesmír, tím více budeme žasnout nad tím, že něco tak malého a nepatrného, jako jsme my, smí být vědomou součástí něčeho tak velikého a dokonalého. Budeme vděční za to vše a budeme šťastní. Nebude třeba chodit do kostela a tam uctívat Boha o nedělích, nebude třeba být v nějaké církvi či společenství, nebude třeba obřadů, do nichž se snažíme v dobré snaze se vnutit, nebude třeba konkrétních modliteb, protože celý život se stane modlitbou. Myslím, že zatím k tomu máme dost daleko, vzpomeňme jen na příklad z PG o milovnících přírody, kteří si myslí, že jsou i milovníky Boha, ale není to pravda. Tak i my se do mnohých věcí a postojů manipulujeme, ale ony nejsou doposud naší přirozeností – my se do nich nutíme, jako do rolí, které jsme uznali za správné.